Andor.cz - Dračí doupě online

Seděl jsem ve fast foodu a cpal se hranolkama. K tomu usrkával colu, projížděl noviny, zkrátka nic zajímavýho. Politika, ekonomika, regiony, nic z toho mě nebaví, takže jsem stejně prolistoval jenom sport. Několikrát tam a zpátky. Nebylo co dělat. Ani u vedlejších stolečků neseděla žádná hezká slečna.
Stejně bych ji neoslovil.
Občas vylezl uklízeč. Ten byl trochu divnej. Pořád si pro sebe něco povídal, možná nadával. Jeden tác mu spadnul na zem, nakop ho a trhnul hlavou. Pak se sehnul a všechno zase uklidil. Obešel takhle celej podnik a zase zapad do nějakýho svýho kamrlíku. Nejspíš čerpat energii na další kolečko.
Rád bych věděl, jestli je postiženej, nebo jenom naštvanej. Těžko říct. Když jsem šel na malou, slyšel jsem, jak nadává. Ale nerozuměl ani slovu.
Vracel jsem se zpátky k mýmu místečku u okna.
Už nebylo jenom mý.
Seděl tam chlápek a cizí věci mu evidentně nepřekážely. Krapet váhavou chůzí jsem se blížil. Nemam rád nepříjemný situace a nejspíš ho budu muset vyhodit. Zároveň postrádam chuť se s nim jakkoliv bavit a kapitulaci v podobě odchodu podepsat nehodlam.
Má na sobě béžovej baloňák, jako Columbo, a modrý džíny. Na nohou kanady, trochu mám obavy, aby se z něj nevyklubal nějakej psycho voják ve výslužbě, co věří, že Vietnam ještě neskončil. Za chvíli vytáhne bouchačku a všechny kolem postřílí. Na druhou stranu, v tuhle dobu je všude prázdno, moc pozdě na snídani, moc brzo na oběd, lidi pracujou nebo studujou, takže pro zabijáckou horečku by si každá průměrně inteligentní bytost vybrala lepší čas.
Jen pár ztracenejch existencí se někde poflakuje.
Nejsem fatalista, ale už mě nebaví přešlapovat na místě, takže co má bejt, to bude.
,,Ehm, Ehm!“ odkašlu si významně. Trapný, ale asi nejslušnější způsob, jak dát někomu najevo svoji přítomnost ve spojení s nevolí.
Zvednul ke mně oči. Byly jasně modrý a vůbec neseděly k jeho tmavě hnědejm krátkejm vlasům. Takže měl buď čočky, nebo obarvenou palici. Nebo obojí.
Každopádně nevypadal ani trochu překvapeně, dokonce se na mě usmál.
,,Nerad ruším, ale tenhle stolek je obsazenej.“
,,Aha...“ koutky se mu zase stáhly k sobě.
Chvilka ticha.
,,No... tak vstanete a půjdete někam jinam? Nebo vás mám odnést?“
Vstal, byl středně vysokej, asi jako já.
,,To by vašemu zápěstí moc neprospělo.“
Pak si šáhnul pod kabát pro zbraň. Byl rychlej, nestih jsem hnout ani brvou.
Díky bohu, protože vytáh tužku s blokem.
Naposled si mě přeměřil očima a pak šel.
Zrovna v tu chvíli vyrazil nějakej tlusťoch s podnosem narvaným burgerama a velkou colou. Vypadalo to, jako když se srazí jeep s osobákem. Čekal jsem, že můj návštěvník odletí jak péro z gumy, ale kdepa, ani se nehnul, zato ten druhej pořez ležel na zemi, zlitej lepkavým pitím.
,,Čum na cestu ty kreténe blbej, zničil jsi mi nejlepší oblek!!“ hřímal. Pravda, on nevypadal na ztracenou existenci. I když tohle podle oblečení nepoznáte.
,,Promiňte,“ odpověděl mu dutě, ale v těch světle modrejch očích se nebezpečně zablesklo.
Usadil se o kousek vedle, ke zdi, takže jsem měl na něj dobrej výhled. Fláknul s blokem na stůl a začal zuřivě psát. Ani neměl nic objednáno.
Chlap ze země se mezitim zvednul. S nesouhlasným kroucením hlavy a klením zapadnul kus za mě.
Slyšel jsem, jak chrochtá a mlaská. Odpornej zvuk, stejně tak by za mnou mohlo sedět nějaký prase, co žere sračky z koryta.
Přešla mě chuť k jídlu, hranolky zpracuju, až vypadne. Znova listuju sportem.
Pche, prej to by vašemu zápěstí moc neprospělo. Magor. Co si myslí. Poslední dobou mě sice trochu pobolívá, ale to mám natažený z posilovny. Kde jsem byl naposled asi před rokem, ale už tenkrát jsem s ním měl problémy.
Trávit čas tady je mnohem příjemnější, pohodlnější. Místo potu vůně masa, místo zpocenejch chlapů sem tam nějaká kráska. Pár nesmělejch úsměvů dokáže člověku zlepšit náladu.
Jo, jako posledně, ta blondýnka... Skoro jsem i vstal a šel ji požádat o číslo. Tak dlouho jsem váhal, zvažoval pro a proti, až jsem se nakonec rozhod, že si hodím mincí. Nechyt jsem ji, spadla pod stůl, a když jsem se po čtyrech vyhrabal zase nahoru, bylo jedno, co padlo. Holka byla pryč.
Sedával jsem u okna rád. Často jsem počítal. Různý věci. Kolik projde párů, lidí se psem, barvy aut, pozdějš i typy. Nevěřil bych, kolik ve městě jezdí fordů.
Sem tam mi nějaká slečna mávla, sem tam mě někdo vyfuckoval. Klasika.
Jednou se přímo proti mně rvali dva chlapi. Nějaký bezdomovci, o párek v rohlíku. Řezali se hlava nehlava, dělilo nás jenom pár centimetrů a neviditelná stěna. Nakonec naběhli poldové a zbili je obuškama.
A já jenom seděl a koukal, jak po skle stejkají kapky krve.
Páni, na to už jsem si dlouho nevzpomněl.
Potřeboval bych jiný noviny, jenom mechanicky otáčím stránky, aniž bych vnímal jediný písmenko.
Když jsem je sklopil, cuknul jsem sebou.
U mýho stolu zase seděl ten chlap.
Všim sem si jeho trička. Bylo černý, s bílým nápisem PLEASE, DON’T KILL ME. I’M ALREADY DEAD.
To chci taky.
,,Chci se vás na něco zeptat,“ povídá.
,,No?“
,,Líbí se vám tady?“
Že by byl zaměstnancem firmy? Geniálním psychologem, co v přestrojení sbírá netradiční formou informace o spokojenosti žráčů, čili návštěvníků?
,,Jo, celkem jo. Sedávam tu rád.“
Trochu se zasmál.
,,Ale já nemyslim přímo tady člověče, myslim jako celkově, na světě.“
Aha.
,,Nevim, co je vám sakra po tom? Nechcete mě nechat bejt? Na otravování tu máte pár dalších lidí.“
,,Jak myslíte.“
Odpověděl stroze, asi se urazil. Po přesunu zase praštil blokem a psal. Levačkou si přitom podpíral hlavu.
Stupidní otázka. Vážně stupidní. Magor.
Jestli ještě přijde, zavolám policajty.
Prohrábnul jsem si vlasy, což mi připomnělo, že musím brzo k holiči.
Cvalík za mnou pořád chroptěl a funěl.
Jasně, že se mi tu líbí, proč by taky nemělo? Protože jsem nedostudoval střední? Protože nemám práci? Protože jediná láska mýho života mě nechce? Protože bydlím s rodičema, co se každej den ptají, kdy už konečně vypadnu?
Nesmysl, je mi krásně.
Jenom kdyby ten kretén za mnou držel hubu.
Zkoušel jsem číst, ale nešlo to.
Chrocht, chropt, mlask, hmpf, chrocht, chropt, mlask, hmpf, hmpf, chrocht, mlask...
V náhlým impulzu jsem zmuchlal noviny a hodil je pryč.
Chrocht, chropt, mlask, hmpf, chrocht, chropt, mlask, hmpf, hmpf, chrocht, mlask...
Dneska už vás nenechaj ani v klidu marnit čas.
Chrocht, chropt, mlask, hmpf, chrocht...
Leze mi na nervy čím dál víc.
Chropt, mlask, hmpf, hmpf, chrocht, mlask...
Každý chroupnutí, mlasknutí... příjemný, jako by mi někdo ušima protahoval promočenej ručník. To dlouho nevydržím.
Chropt, mlask, hmpf, hmpf, chrocht, mlask...
,,Nemůžeš žrát jako člověk do píči?!“
Ani nevím jak, ale najednou jsem ho držel pod krkem. Pusu a tváře měl mastný, na čele pot, vytřeštěně na mě zíral.
Jo, protože se dávil. Měl bych ho nechat.
Těch pár cizích tváři kolem bylo obrácenejch k nám.
,,On se dusí," poznamenala žena v kostkovaném kostýmku se strhaným obličejem.
Praštil jsem ho do zad a z něj vylít nechutnej kašovitej chuchvalec masa, těsta, zeleniny, kdovíčeho ještě. V obličeji rudej, hlasitě kašlal.
Ještě celej slzel, když běžel ven.
A já měl u stolu opět společnost.
Sednul jsem a šahal pro mobil do kapsy od kabátu. Ani mě nenapadlo, že mi možná pokaždý něco ukradne. Mobil byl na svým místě.
Dám mu poslední šanci.
,,Proč jste to udělal?“ zeptal se.
,,Nevím. Serete mě. To pak člověku stačí málo.“
,,Ale to nemyslím. Myslím, proč jste ho pak i zachránil.“
,,Moc svědků.“
Zasmál se.
,,Vy tak strašně lžete.“
,,Co je vám po tom.“
,,Nevím, prostě mi přijde, že nejste tak špatnej, chci vám dát šanci.“
Tak teď jsem se musel zasmát já.
,,Jo tak vy mě chcete dát šanci? Hmm, toho si vážim a na co jako?“
,,Na lepší život.“
,,Wow, celou dobu na to čekam, na nějaký znamení, osobu, co mě změní, představoval jsem si vás teda staršího, s bílejma vousama a...“
,,No tak, nechte si ironii. Ničeho si nevážíte, já tohle náhodou moc často nedělam.“
,,Aha, takže nutkání někoho otravovat máte jenom výjimečně, paráda, vždycky jsem byl klikař.“
,,Jste moc zahořklej, než abyste dokázal něco ocenit. Proto jste tam, kde jste. Půjdu.“
Zrovna mě to začínalo bavit, když tak náhle vstal.
,,Počkejte... kdo vlastně jste? Spisovatel, hledáte inspiraci?“
Zamyslel se.
,,Jsem spíš něco jako scénárista.“
Pak vytáhl zpod kabátu blok a vytrhl z něj papír.
Byl hustě popsaný, z obou stran.
,,To je pro vás. Pokud se nemýlim, tak už se neuvidíme. V opačném případě tu přestanete zabírat místo. Mějte se.“
Pak mi podal ruku a povzbudivě se usmál. Stisknul sem mu jí a v ten moment mi naskočila husí kůže. Projel mnou obrovskej žár. Jako když si dáte pořádnýho loka absinthu. Akorát, že to nepociťujete od hlavy až po špičky u nohou.
Pak na mě mrknul a odešel.
Vrávoravě jsem se posadil zpátky ke stolu. V palici mi dunělo, civěl jsem skrz tu skleněnou tabuli. Najednou jsem měl výčitky. Já je nezval, přišly samy.
Všechno bylo špatně. Ve mně, od samýho začátku. Nikdy jsem nikomu nevěřil, vždycky očekával jenom to nejhorší. A co jsem tím dokázal. Nic. Párkrát jsem se v minulosti spálil. Přišlo mi to jako nejlepší obrana.
Právě teď si přijdu jako největší blbec. Jako odpuzovadlo fungovala má filosofie spolehlivě. I tam, kde jsem nechtěl. Ale obrana? Fakt skvělá, řek bych, že každej den prožívám jenom tak středně velký muka, myslím, že kdyby mě někdo po kousíčkách stahoval z kůže a posypával solí, že by to možná bylo horší.
I když, kdo ví.
Už sem chodím několik měsíců. Jím dokola stejný jídlo, který mi ani nechutná, přežvykuju a zíram z okna.
Někdy jsem se při sledování okolí zadíval i na sebe. Lidi tam venku se mění, jejich výrazy, oblečení, vzhled. Jenom já sedím pořád stejně, oči odrážejí prázdnotu mý duše.
Proto jsem na sebe přestal koukat i v zrcadlech.
Otřás jsem se a prohrábnul si vlasy.
Kurva, ten chlap mi dal.
Takovouhle depku jsem nechyt pěkně dlouho.
Maminky mají pravdu, když řikají: "Děti, nebavte se s cizíma lidma."
Otevřely se dveře, vešla luxusní tmavovláska. Poryv větru ze stolku shodil papír po scénáristovi. Nevím jak jinak mu řikat.
Shejbnul jsem se a začal číst.
Cha, tak přece jenom hledal inspiraci. Přesně zaznamenal náš rozhovor, docela se mi i strefil do myšlenek. Dobrej psycholog, čekal, že mě poznámka o zápěstí rozhodí. Asi prostě něco plácnul, je náhoda, že zrovna u mě se trefil. Popsal i scénku s tlusťochem.
Znova odhad moje myšlenky...
Úsměv mi pomalu začal zamrzat. Už je u svýho odchodu, jak mi dává lejstro a třese rukou. Musí mít úžasnej odhad na lidi. Na cizím papíře jsem pročítal svoje myšlenky. Vchází dívka a list padá k zemi.
Do detailu ji trefil.
Začal jsem mít podezření, že je to nějaká blbá hra, je s ní domluvenej.
Má si sednou ke stolu vedle mě.
Sedí tam.
Usmívá se na mě, jako na papíře.
Přestává se mi to líbit.
Co dál?
Skřípění brzd, první rána.
Všechno se to doopravdy děje!
Druhá rána, rachot skla.
Bylo přesně 10:59.
Pak se čas zastavil.
Výlohou fast foodu proletělo auto.
Strhaná žena v kostkovaném kostýmu byla přišpendlená ke zdi, přepůlená. Horní část se svezla po kapotě starý fordky, dopadla na znak. Přes sako nebylo vidět na střeva. Díkybohu.
Další rána a do místnosti svištěla odmrštěná puklice od pneumatiky. Jen těsně minula mojí hlavu. Dívka vedle takový štěstí nemá. Kovovej kruh jí přeseknul krční tepnu a pak se zarval do přepážky.
Začala z ní stříkat krev a mně přišlo, že až v ten moment se znovu rozběhly hodiny.
11:00.
Stačilo pár okamžiků a z klidnýho dne se stal regulérní horor.
Vnímal jsem její křik, světlý triko jí tmavlo.
Vybavila se mi vzpomínka na kamarádku doktorku. Vždycky řikala, že nevím, kdy se mi to bude hodit.
Stlačil jsem zraněný místo, druhou rukou vytáčel záchranku.
Nikdy bych neřek, že umím bejt takhle akční.
Ona ztrácela vědomí, omdlívala mi v náručí.
,,Ne, ne, ne, no tak, no tak!!“
Upustil jsem mobil a pevnějš ji chytil. Pořád krvácela, prsty jsem nacpal přímo dovnitř.
Pomáhalo to.
Ale nešlo telefonovat.
O kus dál postával nějakej malej kluk, bílej jak stěna, oči vykulený hrůzou.
,,Hej!! Zavolej sanitku! Řekni, kde jsme a co se stalo, použij můj mobil!“
Kejvnul jsem směrem k rudý kaluži, ve který ležel.
Kluk jenom pomalu zakroutil hlavou a začal ustupovat.
Bylo slyšet sirény, asi obsluha zavolala. Nezkušený brigádníci, nejspíš se schovali do skříněk na housky, jenom aby sem nemuseli přijít. Aspoň, že na tohle se zmohli.
Záchranka dorazila rychle, převzali raněnou a začali ošetřovat další lidi.
Řidič neměl airbag, rozmašíroval si obličej o volant. S hrůzou jsem v něm poznal uklízeče. Spolujezdkyně dopadla o něco líp
Bylo strašný poslouchat její nářky, stejně jako vidět tu další ženskou přepůlenou.
A scénárista to všechno věděl.
Pár krvavejch kapek dopadlo i na papír, ale to bylo jedno, krom nich na něm zůstal i obtisk mojí ruky.
Musel jsem si ho znovu pročíst, všechno dokonale sedělo.
Stálo to tam. Uklízeč odešel zadem, na parkovišti na něj čekala žena, jeli za jeho nemocným otcem. Pak dostal záchvat a způsobil menší fast foodovej armageddon.
Autor popisoval události naprosto úhledným písmem. Bez zaváhání.
Až na jedno místo.
Co to tam sakra přeškrtal?
Musel jsem zkoumat trochu dýl, než jsem rozluštil, co se pod hromadou čar skrejvá.
Přesně toto:
Po dalším nárazu do místnosti se svistotem vletí uražená puklice od pneumatiky. Čistým řezem oddělí mladíkovu hlavu od těla, čímž ho navěky zbaví všech pozemských problémů. Za své chyby platil každý den, ona mu vystaví konečný účet. Na svojí šanci čeká tolik jiných duší...
Zhroutil jsem se na židli.
PLEASE, DON’T KILL ME. I’M ALREADY DEAD.
Jestli to byl smrťák, tak se mu nedá upřít smysl pro humor.
A poněkud teatrální styl psaní.
Takže už mohlo bejt po všem. Moh jsem to mít za sebou.
Musela to bejt bizarní podívaná, vidět mě sedět s kusem papíru v ruce, těsně vedle tý spoušti, nezraněnýho.
Proč jsem dostal další možnost? Nikoho jsem o ní neprosil. Mohlo to bejt rychlý a bezbolestný. Všechno mohlo skončit dřív, než bych stihnul říct puklice.
Časem se s tím naučíte žít. Bolest a smutek se stanou vaším nejlepším přítelem, stanou se vaší součástí. Splynou tak dokonale, až si myslíte, že tam byly odjakživa. Mají tlumící účinek, takže vám v sebevraždě brání apatie. Naučí vás určitej program, zavedou režim činností, pořád monotónně šeptají do uší ty samý věty. Všechno je jedno, na ničem nezáleží.
Možná je čas poslat je do hajzlu.
,,Kam ji odvezete?“ ptám se záchranářů.
,,Proč se ptáte?“
Na chvilinku jsem zaváhal.
,,Jsem její přítel.“
A proč ne.
,,Fajn, můžete jet s námi. Vlezte si k ní dozadu, ale fofrem!“ pokynul šéf.
Koneckonců, zachránil jsem jí život, vypadala mile. Třeba bych jí moh někdy někam pozvat.
Třeba do hezký restaurace. Uvidíme, jak rychle se dá do kupy.
Vždycky jsem byl nepoučitelnej. Ať už šlo o ženský, školu, cokoliv.
Ale když jsme se proplítali zablokovanou hlavní třídou, jedno jsem věděl jistě.
Toho záhadnýho, modrookýho chlápka už potkat nechci.
A zajdu si k doktorovi s tím zápěstím.