Andor.cz - Dračí doupě online

FRANK

Frank byl ještě mladý chlapec, pracující jako otrok u svého pána na poli, když do jejich osady přijela skupina otrhaných jezdců. „Všichni do zbraně!“ zakřičel patrně kapitán jezdců. Frankův pán vyběhl ze svého domu. „Co se to tu děje?!“ zařval na jezdce. Jeden ze skupiny jezdců se odpojil a zamířil přímo na pána domu, jmenoval se Mudar. Mudar ani nestihl zakřičet, když šíp prolétl jeho hlavou. „Teď je tento statek můj, takže všichni do zbraně!“ prohlásil kapitán jezdců A jelikož na statku nebyli žádní ozbrojenci, všichni otroci a služebné, či sloužící se chopili nějakého nástroje, kosy, či třeba i vařečky. Frank měl motyku se kterou pracoval už 4 roky na poli. Každý měl, co našel a stál uprostřed statku v hloučku zmatených otroků a sloužících. Otroci zajistili podle příkazů kládami ze stromů vrata a postavili tam malou palisádu, na které stála asi polovina všech otroků, zbytek byl rozmístěn podle příkazů jezdců. Statek měl hlavní budovu a u ní, asi poloviční velikosti, budovu pro sloužící a otroky. Za hlavní budovou byla stáj, ve které byli ustájeni koně a dobytek. Hlavní a menší budova svíraly pravý úhel, ve kterém byl malý plácek, od něhož se vinula krátká, asi 13 metrů dlouhá cesta k bráně. Frank a další dva otroci se vyšplhali na bránu - úplně nahoru. V dálce zahlédli prach, tak raději informovali jezdce na statku. „Bojovou pohotovost!“ zakřičel velitel jezdců, „a možná si zachráníte budoucnost.“

Nepřítel dorazil, asi 50 rytířů na koních nyní stálo před branou pod praporem modré sůvy. „Vydejte Rodrana VI. Sumboského,“ oznámil jeden z rytířů, „a vy ostatní se neprodleně vzdejte a nikomu se nic nestane,“ pokračoval. Jeden z jezdců na statku popojel k bráně a ukázal na Franka: „Hej ty! Jak se jmenuješ?“. „F..F.. Frank,“ vypadlo z Franka. „Výborně. Řekni jim, že bez boje se nevzdáme.“ „Bez b..b.. boje se nevzdáme,“ vypadlo dost nejistě z Franka. „V tom případě nedejte svůj život lacino,“ odpověděl rytíř. „Vyjednávání je na tobě Franku,“ řekl jezdec. „Všichni chcípnete vy konzervy!!!!“ zařval Frank od plic. Rytíři však zůstali nehnutě stát. K večeru se k rytířům připojili muži se sekyrami a k ránu měli hotové beranidlo. „Útok!!!“ bylo slyšet rytíře řvát. Než se unavení otroci vzpamatovali, brána byla prolomena. Dovnitř se hrnuli muži se sekyrami a těsně za nimi rytíři. První vlna útoku nebyla odražena a spousta otroků zahynula už na palisádě. Frank si všiml, že jeden z rytířů pozvedává kuši a k jeho úleku s ní míří přímo na něj. Skočil kamsi do davu s pozdvihnutou motykou, zařinčelo to, a v místě, kde před chvilinkou byl Frank, prolétla šipka. Ale to už Frank letěl do davu útočníků. Jedna z hlav útočníků s ošklivým zvukem zakřupala, když na ni dopadla Frankova motyka včetně Franka samotného. Než se Frank stačil zvednout, prolétla mu nad hlavou sekyra, uskočil a zdvihl svou motyku. Dostal ránu do hlavy.

Nevěděl, jak dlouho tam takhle ležel, konečně se probral, všude samá krev a mrtvoly. Převážně obránců, jinak nikde ani noha. Ke svému úleku Frank zjistil, že je také celý od krve, proto si asi mysleli, že je mrtvý. Začal se shánět po své motyce, nikde ji nenašel, pouze nějakou zlomenou. Usoudil, že zlomená je k ničemu, tak raději obral jednoho z útočníků o sekyru, byla docela těžká, a k tomu dýku. Ještě jednou se rozhlédl, když nic zajímavého nespatřil, vrátil se k hlavní budově. Prohledal celý statek, ale nenašel nic kromě mrtvol a několika oběšených nahých mužů, nejspíše jezdců. Zamířil do spíže, bylo tam jídlo, nějaké snědl a poté, co mohl, to nabral do vaků. Ještě jednou prohlédl celý statek, a když už odcházel ze stáje, všiml si, že jedno tělo se pohnulo. Přiskočil k němu s dýkou v ruce. Zjistil, že je to ten jezdec, který ho nechal vyjednávat s rytíři. „Jak vám mohu pomoci?“ otázal se Frank.“V..v..v.. vodu,“ zachraptěl muž. Frank odběhl a brzy se vrátil s plným kbelíkem. Pomalu mu omyl obličej a poté mu dal trochu napít. Staral se o toho muže asi týden, pán domu byl škudlil, ale spíže měl vždy plné, takže jídla bylo dost. Muž již mohl bez problémů mluvit a sedět. Frank se s ním za tu dobu docela dobře seznámil, zjistil, že muž se jmenuje Holas a je mu 39 let, pochází z klanu Zelených koní. Na statku strávili další týden a Holas mohl již chodit. Za 3 dny se chystali vyrazit na cestu do jeho rodné vesnice, která byla bohužel hodně daleko.

Dorazili do nějakého města střední velikosti, obehnaného kamennými hradbami. Celý den dva poutníci, jeden mladší, asi sedmnáctiletý, střední velikosti, hubené postavy, dlouhé hnědé vlasy sahající kousek pod ramena, na sobě měl zelené kalhoty a hnědou tuniku, celý byl zahalen do potrhaného šedého cestovního pláště - ten druhý byl vysoký, mohutný, černé krátké vlasy, pod nosem neupravený knír. Na sobě měl zelenou tuniku, která však nebyla přes kroužkovou košili vůbec vidět, kroužková zbroj byla dále pokryta šedou košilí, celé to přidávalo na jeho mohutnosti. Tento, asi tak čtyřicetiletý muž, byl také zahalen do šedého cestovního pláště, stejnou mírou potrhaného. Oba tito poutníci nyní stáli ve dveřích hostince s příjemným názvem „LETÍCÍ KANEC“. Vstoupili, sundali pláště, nyní bylo vidět jak jsou ozbrojeni, ten mladší měl sekyru, nejspíš dřevorubeckou, a ten druhý byl opásán mečem. V hostinci byla asi pětičlenná skupina mužů ve věku tak třiceti až padesáti let. Byli ozbrojeni meči, luky, sekyrami a štíty. Opíjeli se korbely piva a pěli písně o hrdinských skutcích, dávno již zapomenutých. Dále v hostinci seděl v rohu trpaslík a zhruba uprostřed seděli nějací zdejší rolníci. Frank spolu s Holasem si sedli daleko od trpaslíka i od bojovníků, blízko byli jedině rolníci. Frank i Holas si objednali telecí stehno a samozřejmě pivo. Najedli se, vypili pivo a začali se shánět u hostinského po nějakém ubytování. Jeden z bojovníků se zvedl a zamířil si to přímo k Frankovi: „Ty si mi ale pěkná holčička,“ zachraptěl opilý muž. „Víte pane, já nejsem žádná holčička,“ bránil se Frank. „Inu, to nevadí,“ řekl opilec a natáhl se po Frankovi, který naštěstí uhnul, což muže poněkud naštvalo a udeřil Franka přesně do hrudi. Sotva se Frank zvedl, přilétla mu další. To už Holas neseděl a jednu útočníkovi taky vypálil. Zbylé čtyři muže to naštvalo a vrhli se na Holase. K bitce se připojil už i Frank, který se konečně postavil na nohy. Začal rozzuřené bojovníky tahat z Holase.
„Ale to si přeci nenechám ujít!“ ozvalo se z rohu a už byl trpaslík ve víru bitky. Rozdával jednu ránu za druhou, Holas měl štěstí, protože teď útočníci zasypávali ranami houževnatého trpaslíka a ne jeho. Trpaslík zasadil jednomu z bojovníků opravdu tvrdou ránu do nosu. Což značně nalitého bojovníka naštvalo a tasil meč.
„Ha Há! to bude sranda!“ zaradoval se trpaslík a chopil se své sekyry, kterou měl dosud na zádech. Ostatní bojovníci taktéž tasili své zbraně. „Přeci ho v tom nenecháme,“ a Frank vytáhl zpod stolu svou sekyru. „Máš pravdu,“ přidal se Holas a chopil se svého meče. „Tři proti pěti? to se mi nezdá moc fér,“ ozvalo se ode dveří a k Frankovi se připojil jakýsi muž. Byl vysoký, s dlouhými blond vlasy, v ruce držel dlouhý nůž a v té druhé jakousi železnou tyčku. Rolníci raději opustili hostinec zadními dveřmi. Hostinský se schoval za pult a něco si tam rachotil. Rozhostilo se ticho. Když se jeden z bojovníků vrhl kupředu s mečem přímo na tajemného muže, za ním se vrhli další bojovníci. Na ubohého Franka byli dva útočníci. Vyhnul se dvěma ranám a pokusil se o protiúder. Jeden z mužů mu srazil sekyru na zem, zatímco ten druhý ho praštil jílcem meče do tváře, až Frankovi vypadl zub a rána ho srazila na zem. Jednoho z mužů kopl do citlivého místa a před ranou druhého se odkulil, zvedl se na nohy, přičemž si vzal zpátky svou sekyru a nyní muže, který k němu stál zády, rozsekl. A muže svíjejícího se na zemi kopl do hlavy, čímž ho omráčil. Holas ještě bojoval a ten tajemný muž právě omráčil protivníka statečného trpaslíka. V tu chvíli Holas svého protivníka sekl do ramene a Frank mu setl hlavu z těla.
Bylo po boji, tři mrtví a dva omráčení. „ Eh… díky,“ začal Frank. „Já děkuji Vám, takovou legraci jsem si už si dlouho neužil,“ zasmál se trpaslík. „ Mě to moc legrační nepřipadalo,“ ozval se tajemný muž. „ Ale pro mě to legrace byla,“ oponoval mu trpaslík. „Jak pro koho,“ vmísil se do rozhovoru Holas. „Když už jsme u toho, jak vám mám říkat?“ nahodil Frank. „A odkud jste?“ připojil se Holas. „Nebo kam míříte?“ doplnil trpaslík.
„Mé jméno je Elan a pocházím z Vysokých lesů daleko na východě,“ začal tajemný muž, „jsem půlelf.“
„A já,“ řekl trpaslík, „jsem ze Smějících se hor. Mé jméno je Dakor.“ Poté se představil Frank a Holas, putující na sever do své rodné vesničky Malá hůrka. „To já putuji na západ a pak na sever do Smutných hor za zlatem a uraniem. Ale jestli jdete mým směrem, tak půjdu s vámi, vypadáte jako někdo, na koho se lepí legrace, pokud Vám to ovšem nevadí?“ pravil trpaslík. „ A já půjdu tady na mistra trpaslíka dávat pozor, aby se mu něco nestalo,“ přidal se Elan. Ubytovali se v hostinci. Omráčené a spoutané bojovníky, spolu s těmi mrtvými, hodili v noci kamsi do uličky. Noc byla krátká a asi tak o půl noci je probralo vyražení dveří. Než se vůbec rozkoukali, u každého z nich stáli tři vojáci městské stráže. „ AAA vy krysy městský! To se vám to vyskakuje, když nemám po ruce svoji sekyru,“ chraptěl vzteky Dakor.

Bili ho, ptali se ho na věci, o kterých nikdy neslyšel a zase ho bili a zase se ptali. Hlavu mu topili v ledové vodě a zase se ptali, a hlavu mu zase topili, pro změnu v horké vodě a zase se ptali. Mučili ho, až padl do bezvědomí.

Probral se celý zbitý, hladový a v potrhaných šatech v nějaké malé zatuchlé cele. Všude kolem to smrdělo a světla k rozdávání taky nebylo. Byla tam jakási krysa, která Frankovi okusovala nohu. Frank byl tak zbitý, že to ani necítil, přesto krysu odkopl. Sedl si do rohu a čekal, nevěděl jak dlouho. Když náhle se otevřelo okénko a dovnitř vlétl chleba doprovázený čutorou vody. Chleba byl tvrdý a voda hnusná, Frankovi to nevadilo.
Chutnal mu jak chleba, tak i voda, a to především, protože nejméně dva dny vůbec nejedl a nepil. Když přišla noc, vůbec nemohl usnout a začal již cítit, že ho okusují krysy. Nevyspal se.

Někdo přišel, vzal Franka, který v cele strávil asi týden, a odvedl ho do jakési místnosti. Než se Frank rozkoukal, dostal ránu do nosu. A opět se ho ptali na něco, o čem neměl ani páru. A další a další rány dopadaly na jeho obličej i jiné části těla. Byli by Franka zabili, kdyby do místnosti nevběhl muž s křikem: „Už jdou!!!“
Franka narychlo odvedli do jeho cely.

Frank slyšel zvuky boje a to nad sebou i u dveří jeho cely. Krysy již úplně ignoroval. Dveře se rozlétly na kusy a dovnitř vešel asi šedesátiletý muž v zeleném rouchu s bílým plnovousem. Pobídl Franka, aby ho následoval. Frank šel, muž ho vedl a nic neříkal. Všude kolem se bojovalo, ale jich si nikdo nevšímal, jakoby tam ani nebyli. Frank spatřil několik podobných mužů, vedoucích si nějaké vězně. Opustili citadelu a vyšli na nádvoří. Frank se chystal na něco zeptat, ale muž prohlásil: „Teď ne, zeptáš se později, teď odjíždíme,“ a vyskočil na koně.

Frank byl tím starým mužem odvezen do jakési dřevěné věže, uprostřed nějakých lesů. Věž měla čtyři patra. V přízemí ustájili koně a sundali cestovní oděvy, převlékli se do domácího. Frank dostal od toho muže bílou košili a kalhoty s bílým opaskem. Po žebříku vystoupali do útulné světničky, ve které však chyběly postele a kamna. V další patře byly 2 místnosti. Jedna plná knih a ve druhé byla malá pracovna se spoustou svitků, rozházených po celém stole i celém zbytku místnosti. Ve třetím patře byl kámen o ploše zhruba čtyř metrů a v něm byl vyrytý kruh, jinak zde nebylo nic. „Franku, teď se můžeš ptát,“ začal muž. „Kdo jste? A odkud mě znáte?“ tázal se Frank. „ Jsem Nuchrak a vím, že ty budeš můj nástupce, zdálo se mi o tobě,“ odvětil muž.
Rozhostilo se ticho.
„A co děláte?“ prolomil ho Frank. „To poznáš,“ odpověděl po chvíli Nuchrak. „Ale teď už konec dotazů, je třeba se ještě hodně učit,“ zakončil Nuchrak hovor. Frank nejspíš dostal ránu do hlavy, ale přitom ho to vůbec nebolelo. Všude kolem byly najednou jakési podivné útvary. Nevěděl, jak dlouho byl v tomto podivném stavu, když mu začaly být povědomé. Bílý záblesk! A Frank byl v malé místnosti bez dveří a oken, všude jen samé knihy. Jednu vyndal z police a prolistoval. Byla v ní písmena, jaká nikdy neviděl. Číst normální sice také neuměl, ale věděl aspoň přibližně, jak vypadají. Namátkově zkoušel různé knihy, žádné z nich nerozuměl. Po neodhadnutelné době tomu začínal trochu rozumět. Znovu ucítil ránu do hlavy. Plul v jakémsi černém prázdnu. Konečně doplul, spatřil nějaké těleso, jak se k němu přibližuje. Ozvala se mu v hlavě rána, a tělesa se začala přibližovat ze všech stran. Již mu byla známá, rozuměl jim. Ale přesto pro něj byla stále tolik nová, a některá si byla dokonce podobná a přesto jiná a cizí. Bílý záblesk! Zase byl v té malé místnosti plné knih. Jednu z nich vyndal a začal číst. Pojednávala o tricích s mečem, ano, Frank již knihám rozuměl. Začal všechny pročítat. Půlku knihovny měl za sebou. Bílý záblesk! Stál uprostřed kamenného náměstí, kolem byly budovy, vypadaly staře. Frank měl v ruce meč. Bílý záblesk! Z jedné ulice vedoucí na náměstí vyrazila postava, řítila se na Franka. Frank se mečem napřáhl k úderu, ale stihl pouze uskočit před mečem svého soupeře. Ten se po dvaceti metrech zastavil a otočil. Byl to Mudar, jeho bývalý pán, obličej měl trochu rozpadlý, ale byl to on. „Pane!“ vyhrkl Frank. Mudar se rozběhl a znovu na překvapeného Franka zaútočil. Frank se zmohl jen na symbolickou obranu a meč mu vylétl z ruky. Mudar ho srazil na zem. Překvapený a vyděšený Frank se nedokázal hnout. K Frankovi se přibližovalo ostří Mudarova meče. Bílý záblesk! Opět plul, tělesa se přibližovala. Rozuměl jim, ale strávil s nimi ještě hodně času. „Pochopil jsem,“ řekl Frank náhle. Bílý záblesk! Byl opět v té malé knihovně, objevily se v ní akorát dveře, které tam předtím nebyly. Frank pokračoval v pročítání knih. Každou přečetl dvakrát, než jí plně porozuměl. Bílý záblesk! Opět plul prázdnotou, tělesa se přiblížila, byla nová, Frank je zprvu nepochopil, ale chytal se, plul a tělesa s ním. „Já to chápu,“ vypravil ze sebe po nějakém čase Frank. Tělesa zmizela a připlula nová. Frank je hned pochopil a věděl, co má udělat. Soustředil se na tu knihovničku, ve které se učil, soustředil se dlouho. Objevil se v ní, tak jak chtěl, bez záblesku. Začal číst knihy, znovu. Bavilo ho to. Cítil, že přijde záblesk, nechtěl ho, ale věděl, že musí. Bílý záblesk! Věděl co má dělat. Sedl si do tureckého sedu, meč si položil na kolena, zavřel oči a myslel na něco krásného, nevěděl co to je, věděl pouze, že je to krásné. Frank takto seděl uprostřed kamenného náměstíčka nějakého opuštěného města. Kolem se míhali bojovníci. Od dětí přes muže a ženy, až po starce. Nemohli mu ublížit. On to věděl, oni ne. Myslel na to, aby odešli a zároveň na tu krásnou věc. Bylo to těžké. Dokázal to, odešli. Začal se soustředit na svou malou knihovničku, soustředil se dlouho, ale znovu to dokázal. Vstal z tureckého sedu, odložil meč a vykročil ke dveřím. Otevřely se a v nich stál Nuchrak.
„Připraven?“ tázal se. „Ano,“ odpověděl mu Frank. Vyšli z věže a putovali celý den lesem. Frank měl cestou žízeň a hlad, ale Nuchrak mu přikázal na to nemyslet. Tak na to nemyslel. Dorazili na hřbitov. „ Víš co máš dělat. Máš na to celou noc,“ řekl Nuchrak. „Ano, udělám to,“ řekl Frank. Frank si sedl doprostřed hřbitova do tureckého sedu a myslel na ta těla těch mrtvých všude kolem. Myslel, jak by bylo krásné, kdyby se všechna ta těla kolem najednou zvedla. Začal provolávat mocná slova k již dávno mrtvým bohům. Jeden hrob se otevřel. Kostra nějaké ženy vstala a šla k Frankovi. Další a další hroby se otvíraly a další a další kostry, či mrtvoly chodily k Frankovi. Ráno byl celý hřbitov na nohou. „Řekni jim, ať se vrátí do hrobů,“ ozval se ve Frankově hlavě Nuchrakův hlas. A Frank začal provolávat mocná slova k živým, ale zato již zapomenutým bohům. Mrtvá těla se začala ukládat zpět do svých hrobů. Frak po této události seděl uprostřed hřbitova, bledý jako sama smrt. „Je čas,“ řekl Nuchrak Frankovi. Frank dostal od Nuchraka meč, šedý plášť, hnědé kalhoty, modrou tuniku a pěknou cestovní hůl. „Jdi a msti smrt,“ řekl Nuchrak na rozloučenou. A z dáli dodal: „Tu hůl nedej z ruky.“

Jakýsi poutník dorazil do hlavního města lidské říše. Měl strhaný cestovní plášť a hůl, jinak z něj nebylo nic vidět, u pasu se mu houpal meč, který byl v těchto dobách opravdu nutností. V dobách, kdy z hor vytáhli goblini a z plání se roztahují orkové. Na všech cestách narazíte na lupiče a v každém městě potkáte zloděje. Loupeživý rytíři se opět začínají činit. Poutník vyhledal ubytovnu pro nuzáky, usedl do rohu. Ucítil magii, byla poblíž, zkusil ji zaměřit, nešlo to, a k tomu si toho praktikant nejspíše všiml a magie zmizela. Někdo se zvedl a šel přímo k poutníkovi, poutník se také zvedl. Muž mu podal ruku, poutník mu ji také podal. Poutníka mužova ruka pálila a ucukl, muž však ne. „Je v tobě síla, chlapče, ale špatně využitá, nemsti smrt,“ pravil muž, „vyhledej mne.“ A odešel. Poutníkovi to vrtalo v hlavě. „Špatně využitá? Vyhledej mne?“ říkal si sám pro sebe. Jeho mysl mu říkala, aby vyhledal obelisk, ale jeho srdce mu říkalo, aby to nedělal. „Najdu ho!“ prohlásil sám sobě rázně. Když se den chýlil ke konci, poutník opustil ubytovnu a šel kamsi do temné uličky, usedl a myslí pátral po obelisku. Po dlouhé době ho nalezl, byl hluboko pod kanalizací, kdesi v katakombách. Poutník se zvedl a do uličky z každé strany vstoupili čtyři muži s tasenými meči. „ Dej všechno, co máš, a nic se ti nestane!“ prohlásil jeden z nich. „Odejděte a nepoteče krev,“ odvětil poutník. „Maximálně ta tvoje! OTRAPO!“ zasmál se jeden z nich. Poutník tasil meč a do druhé ruky si vzal svou hůl. Muži byli od něj vzdáleni ještě několik metrů, takže si v klidu sedl do tureckého sedu. Položil si meč na kolena a hůl držel nad hlavou. Myslel na onu krásnou věc. Jeden z útočníků mu švihl mečem po paži, avšak místo na poutníkově paži, se šrám objevil na útočníkově paži. Mezitím druhý muž chtěl probodnout poutníka, ale místo něj, jakoby propíchl sebe. Zbylí dva s křikem utekli a ten třetí, s poraněnou paží, se ploužil za nimi. Poutník zamířil k prvnímu poklopu do stok, smrdělo to tam, putoval celou noc, bloudil sem a zase tam. Nakonec, po hodinách úmorného hledání, našel, co hledal. Vchod do katakomb. Vstoupil do chodby, rukou si rozzářil špici hole, aby trochu viděl. Bloudil celou noc a celý den, bylo to vyčerpávající, až našel obrovská vrata. Zkusil je otevřít, ale byl moc slabý, zapojil svou magii, ale ani ta s nimi nepohnula. Vyčerpán padl únavou přímo před těmi vraty. Spal opravdu dlouho, zdálo se mu o tom, jak to má udělat, jen nevěděl co. Probral se z tvrdého spánku. Ohmatal rukou kamenná vrata, našel v nich malé kamenné kolečko. Zatlačil na něj. Nic. Znovu zatlačil. Zase nic. Holí opsal kolečko. Nic. Vzal nůž, rozřízl si malíček a dokud ho celý nevydřel, opisoval s ním kolečko. Zatlačil na něj a vrata se otevřela. Vstoupil do velké haly uprostřed které byl onen, jím hledaný, obelisk. Všude prach. Poutník přistoupil k obelisku. Usedl do tureckého sedu a začal zaříkávat, nejprve skoro neslyšně, ke konci již provolával mocná slova na celou halu. Nad obeliskem to začalo jiskřit, po jeho povrchu přejížděla temná magická energie. A poutník se začínal klepat a vznášet. Z jiskření se pomalu otevírala brána do prázdna, po chvíli začala získávat barvu. Od bíle přes růžovou, po krvavě rudou. Z této brány se vynořila hlava, měla mufloní rohy a dvě velké modré oči. Kůže byla potrhaná a krvavá. Démon vystoupil celý, málem poutníka zašlápl. Byl asi dvanáct sáhů vysoký, svalnaté tělo, koňské tělo a netopýří křídla, u pasu sedmisáhový meč a k tomu všemu dvě velké svalnaté ruce. Chtěl poutníka zabít, ten však myslel na něco krásného. Utvořil se kolem něj bílý průhledný štít, na který dopadaly údery démonova meče.

Frank se probral, všude kolem byla spoušť a uprostřed sloup s tvarem do špice, do haly prosvítalo denní světlo dírou asi tak dvacet tři sáhů nad jeho hlavou. Frank měl zvláštní sen o tom, že na tento svět přivolal jednoho z nejkrutějších démonů, jaký vůbec „je“ a který byl kdy spatřen. Frank se za pomoci své magie vynesl dírou ve stropě na náměstí hlavního města. Všude kolem se válela rozsekaná, nebo ohořelá těla. Hrad města se celý otřásal, věž se bortila a po dopadu na zem zbořila čtyři domy. Z hradu postupně vylétala těla. Frank se rozhlédl kolem sebe, všude hořely domy, hrad byl nyní zevnitř něčím demolován. Frankovi to konečně došlo: „To nebyl sen!“ polekal se. A dal se na útěk, co mu nohy stačily. „Msti smrt,“ ozvalo se mu v hlavě, když probíhal městskou branou. „Ano to musím,“ řekl si Frank, otočil se, zdvihl svou hůl a začal zaříkávat. Těla mrtvých všude po městě se začal škubat. Ano, vstávala a šla směrem k Frankovi, všechna byla u něj a on jim řekl: „Jděte a zabijte toho démona!“ Všichni mrtví šli do hradu. Démon tam seděl a právě v ruce drtil krále této země. Mrtvoly dorazily až k démonovi a začaly na něj útočit. Ten se ohnal svým mečem a třicet mrtvých odlétlo a rozprsklo se o zbytky hradu. Démon znovu zabil všech několik tisíc obyvatel města. Frank padl únavou, tolik mrtvých se ještě žádnému nekromantovi nepodařilo zvednout, a ještě k tomu najednou.

Franka probral nějaký muž ve stříbrné zbroji. „Cos to udělal?“ tázal se muž. „Já za to nemohu!“ bránil se Frank.
„Máš takovou moc a tak špatně využitou,“ podotkl muž. Teď si ho Frank teprve pořádně prohlédl. Byl nízké postavy, černý plnovous, hnědé oči, a zbytek těla byl pokryt zbrojí a pod přilbou trochu vykukovaly dlouhé hnědé vlasy. „Jak ji mohu využít jinak?“ zeptal se Frank. „Pojď se mnou a vstup do mého řádu,“ reagoval muž. Frank se rozhlédl, byl před branou, jinak z města nic nezbylo. Jen prach a sem tam nějaká ta zeď. „Tak já půjdu s vámi a vstoupím do toho řádu,“ řekl nakonec.

Putovali do toho řádu, aby se Frank mohl přeučit. Muž putoval s ním. Frank si ho až nyní pořádně prohlédl beze zbroje. Nízký, svalnatý, hubený, černý plnovous, hnědé dlouhé vlasy, hnědé oči a bystrá mysl. Dorazili do poutního hostince „Zubatý jelen“. Hospoda byla plná lidí. Tento hostinec byl křižovatkou lidí a trpaslíků. Vedly odsud cesty do Smutných hor, Vysokých lesů, Malých močálů a Říše lidí. V hospodě byla skupina trpaslíků, půl tuctu elfů a jinak samí lidé. Frank jednoho z trpaslíků poznal „To je Dakor,“ řekl svému průvodci, který mu své jméno nesdělil. „Pojď, sedneme si k těm trpaslíkům,“ žadonil Frank. „Radši ne, podívej, jak jsou nalití,“ odbyl ho průvodce. Sedli si k nějakým dědkům, daleko od trpaslíků. „ A jak se ten řád vlastně jmenuje?“ tázal se Frank. „My jsme lovci zla a náš řád se jmenuje Dlouhá ruka,“ odvětil znuděně průvodce. „Proč mi neřekneš své jméno?“ ptal se Frank dál a usrkl si ze svého korbelu. Průvodce do sebe nalil celý korbel. „Protože o něj přijdeš, ale dostaneš jiné.“ „A jak se teda jmenuješ jiným jménem?“ nenechal se Frank odbýt. „Já ještě jiné jméno nedostal, dostanu ho, až přivedu učedníka místo sebe,“ ukončil průvodce hovor. Pili pivo a pozorovali dění v hospodě. Trpaslíci se chvástali, dědci mleli, elfové mlčeli a ostatní se normálně bavili. Frank a průvodce ulehli ke spánku do stájí, protože na nic lepšího neměli a stejně už bylo plno. Ráno vstali a putovali dál, vydali se směrem na Malé močály. Celý den putovali lesem, ušli asi dvacet mil. Večer se nedaleko cesty utábořili. „Jak je to ještě daleko?“ ptal se Frank. „Tři týdny cesty,“ dostal odpověď. Týden uběhl jako nic a oni byli stále v těch lesích a jako problém se jim vyskytlo to, že ztratili pěšinu. Bloudili celý den, ale pěšinu nenašli, utábořili se a rozdělali oheň. Frank měl zvláštní pocit, jakoby se něco mělo stát. Les byl chvíli co chvíli temnější. Frank se rozhodl uklidnit pomocí své magie. Oznámil průvodci, že nechce být rušen. Usedl do tureckého sedu, dal si meč na kolena, zavřel oči a myslel na něco krásného. Průvodce se rozhlédl, zdálo se mu totiž, že v houštinách něco zahlédl. Zasvištělo to a průvodci z ramene trčel šíp. Vylétl další, zabodl se mu do druhého ramene. Z houštiny vystoupily tři postavy, dvě měly dlouhý luk a třetí šavli. „Co děláte na našem území?“ tázal se ten s tou šavlí, byl to elf, ti další dva také. „Zapo… zapovězená rasa,“ vykoktal ze sebe průvodce. „Ano,“ dostalo se mu odpovědi. „Zaplatíš životem, ale nejdřív nám řekneš, co je tenhleten zač,“ a ukázal na Franka, „naše šípy ho vždy minuly, nebo se nám zlomily, či se dokonce přetrhla tětiva. Co je zač?“ „On je Mocný,“ hlesl průvodce. „Mocný??“ tázali se všichni tři elfové najednou. „Ten, jenž může podle legend spasit naši rasu?“ ujal se slova opět elf s šavlí. „Ano to je on, ta síla v něm je. Chtěl jsem ho odvést do našeho řádu, vyučili ho totiž v nekromanta.“ Elf tasil šavli a usekl s ní průvodci hlavu. Jeho tělo zakopali kousek od Franka. Frank cítil poblíž smrt. Soustředil se na ni, ještě to smrt nebyla, ale byla blízko. K jeho úleku smrt přicházela k jeho průvodci. Soustředil se na něj a jeho mysl, aby mohl vidět co viděl on a mohl slyšet co slyšel on. Vyslechl celý rozhovor. Najde ty elfy a do posledního je zničí, to bude jejich spása, pomstí průvodcovu smrt. Věděl, že to musí udělat. Rozhodl se meditovat, věděl, že mu sil přibývá každým dnem, nemusí se učit, dostal základy a zbytek přijde sám. Seděl a myslel na tu krásnou věc a nabýval sil. Mohl na sebe nyní vzít jakoukoli podobu, od sirky až po hrad, ale to mu nestačilo. Chtěl víc a víc, chtěl ovládnout úplně všechno, chtěl ovládnout počasí, oheň, vzduch, zemi, život, smrt už ovládal, prostě všechno. Učil se tam takto celý rok, v tureckém sedu, s mečem na kolenou a zavřenýma očima, myšlenkami plul kdesi prázdnotou a poznával nová a nová tělesa. Takto se učil, avšak moc zkazila jeho mysl, myslel na pomstu elfům, zapovězeným elfům. Byl zlý, prahl po pomstě.

Někde na druhé straně planety zatím běsnil démon, likvidoval další velké město. Pluky vojáků byly ničeny jeden za druhým, lukostřelci si mohli tětivy přetrhnout a démon se tomu všemu marnému lidskému snažení jen smál. Městský kouzelník si balil svá fidlátka a chystal se opustit město. PRSK! Démon silou své vůle rozstříkl jeho hlavu. Rytíři ve zbrojích vyjížděli z hradu, připraveni zemřít pro vlast.

Frank nabyl svých sil, nyní po roce čekání byl nejmocnějším smrtelníkem na planetě. Vzal si podobu vysokého zapovězeného elfa. Vypadal typicky, dlouhé černé vlasy, modré oči, zelené kalhoty a zelený cestovní plášť, dlouhý luk a k tomu šavle. Takto přeměněn vstoupil do Murnardaru, města zapovězených elfů. Stál uprostřed náměstí a přemýšlel, jestli zde nechat mor, peklo, nebo to tu všechno zamrazit do ledu. Nevěděl, jak všechny zapovězené elfy nalákat na jedno místo. Město opustil, vzal si zpět svou podobu, pod náporem moci se mu rozpadal obličej. Znovu vstoupil do města, vystoupil na jím vyčarovanou plošinu a dal se do zpěvu, zpěvu, který přitahoval zapovězené elfy, jako je hmyz přitahován světlem. Jeho zpěv ustal, když dorazil poslední zapovězený elf, všichni s očekáváním hleděli na Franka, a čekali co bude dál. Frank začal zaříkávat, nejprve se trochu ochladilo a ke konci zaříkávání byla solidní zima, ale elfové stáli a koukali na Franka. Kouzlo bylo dokonáno. Všichni zapovězení elfové byly zamraženi do ledu. Frank na svém odchodu vybavil město vzduchovou bariérou, aby elfy nemohl nikdo spatřit. Jeho vztek ustal, teď se musel utkat s démonem a pojmout jeho moc za svou.

Stopoval démona, který mu stále unikal a věděl, že po něm Frank jde.

Démon prorazil skalní stěnu a po schodech uvnitř se přibližoval ke svému starému hradu. Otevřel hlavní bránu, stál tam jeho sluha. Malý vyzáblý človíček s holou lebkou, bezzubý, s velkýma očkama, byl již hodně starý. U pasu se mu samozřejmě houpal krátký meč a v botě měl se vší samozřejmostí dýku. Na krku měl amulet s démonovým symbolem. Amulet, který sloužil jako zásoba démonovy moci. „Zavři bránu a připrav bojovníky!“ rozkázal démon. „Ano lorde!“ znělo od mužíka v odpovědi dost nelidským hlasem. Modří orkové se rozestavěli na hradby, připravili si své palné démonické zbraně. Byly to jakési pušky s modrým kamenem uprostřed hlavně. „Připravte Murika!“ rozkázal mužík. Orkové přivedli z kobky kyklopa se zeleným uraniovým mečem a modrými kameny zaraženými různě do těla a zbroje.

Frank démonovu stopu ztratil někde ve Smutných horách. „Nic naplat, jdu do hospody,“ řekl si pro sebe. Hospoda měla chmurný název „Pouštní elf“. Venku byla už tma, když Frank vstoupil do hospody. Byla tam cháska trpaslíků - zlatokopů, kupodivu ještě nebyli nalití. „Zvláštní,“ pomyslel si Frank. „Dakore! Starý brachu, jak se vede?“ vyhrkl Frank, když ho spatřil. „Eh… kdo? … Aha … ty seš ten, ne to není… možný.. ale… tvoje tvář… je tak podobná… no jasně Frank!“ vykřikl najednou trpaslík. „Tak co, našel jsi na severu zlato?“ pokračoval Frank. „Ne, ne, bohužel ani uranium.“ „A cos tam dělal? To ses hned vrátil?“ pokračoval rychle Frank. „Ale ne ty troubo, potkal jsem přítele, tady Mandora a spolu s ním jsme vraždili orky a gobliny. Panečku to byl nášup! Že jo Mandore?“ radoval se Dakor. „To jo, to byla mela!“ přidal se k němu veselý Mandor. „Tak hele chlapci, já hledám démona, neviděli jste náhodou nějakého?“ zeptal se zpříma Frank. „Áááá…. Tvůj přítel je humorista,“ zasmál se Mandor. „Já nežertuji!“ hájil se Frank. „Půjdem s tebou, vím, že se na tebe lepí legrace,“ zasmál se pro změnu Dakor. Tu noc do sebe lili jedno pivo za druhým, smáli se kdejakým hloupostem. Frank ještě v noci pátral svou magií po démonovi. A další celý den propili a Frank zase pátral za pomoci magie. Pili a pátral tak dlouho, až démona konečně nalezl. Hned ráno spolu s Dakorem a Mandorem vyrazil. Vyrazili na lov démona.

Dorazili ke vchodu. „Tohle je trpasličí vchod, hned ho otevřem,“ jal se slova Dakor. Trpaslíci se jali ohledávání a Frank zaříkávání. Ani ne za půl hodiny vstoupili.

Bitva byla v plném proudu. Dakor s Mandorem řezali jednoho orka za druhým a další démonem vyvolané nestvůry. Frank s klidem procházel vřavou, s pocitem klidu, nikdo mu nemohl ublížit. Hledal démona. Démon věděl, že ho Frank hledá, vyslal na něj Murika, který byl odolný na magii. Démon předpokládal, že Frank nemá šanci. Murik si na bojišti Franka vyhledal, tasil svůj meč a ťal po Frankovi. Souboj začal. Sekali a uhýbali, bylo to vyrovnané. Murik by byl vyhrál, kdyby nebyl tak hloupý a pořád neopakoval ten samý úder, Frank si toho všiml a po chvíli bylo rozhodnuto o vítězi.

Dakor uhnul ráně obrovské orkské sekyry a při tom setnul jakési goblinoidní stvoření. Zezadu se k němu připlížil ork s jakousi střelnou zbraní. Vystřelil. Dakorovi ulétla ruka. Ork zakončil a rozpůlil trpaslíka svou sekerou. Mandor se na okamžik zastavil, když zaslechl Dakorův smrtelný výkřik. Stalo se mu to osudným. Ork mu zarazil meč do břicha. „UCH….“ To byl Mandorův poslední vzdech.

Frank nalezl démona sedícího uvnitř hradu, z plna hrdla se smál. „Tvoji přátelé právě zemřeli!“ „Ne! Lžeš!“ zapřel Frank. A poslal proti démonovi výboj magické energie. Vztyčil ruku a kolem démonova těla to explodovalo. Démon se hlubokým smíchem smál. „A teď já!“ a poslal malou, pomalu letící střelu, na Franka. Frank v klidu vztyčil ochranný štít, ale střela jím prošla. Frankovi se však nic nestalo, přesto ho to naštvalo. A veškerou svou energii nasměroval na démona. Směsice barev všeho druhu se řítila na démona. Marně se chránil magickým štítem. Padl a jeho moc se připojila k Frankově moci. Frank měl zvláštní pocit, zabil už mnoho malomocných a pozřel jejich moc, ale tohle nikdy nepocítil. Bylo to zvláštní. Okolí se kolem něj zatočilo a vzdáleně slyšel nelidský řev. Z rukou mu stoupalo modré magické světlo. Frank o svou moc přicházel, pomalu, ale jistě slábl. Měl v sobě příliš velkou moc a nyní z něj vyprchávala, jak ta kterou získal od jiných, tak i ta, kterou měl od svého zrození. A nejednou mu to došlo. To ta střela od démona, démon věděl, že nad Frankem prohraje, tak na něj vyslal tu střelu, která ho postupně připraví o moc, to pro Franka bylo horší, než jakákoli bolest. Padl únavou k zemi.

Po nejspíše velice dlouhé době se probral, zkusil velice jednoduché kouzlo na zahnání únavy. Nic. Už byl obyčejným smrtelníkem, bez magie a bez dalších nenormálních výhod. Už mu mohl kdokoli ublížit. Postavil se a po kratičké chvilince znovu upadl. Zkoušel se postavit tak dlouho, až se mu to konečně povedlo. Dobelhal se ke své holi a po několika metrech i ke svému meči, nikdy ho sice moc nepoužíval, ale jak se zdá, bude se to s ním muset naučit. Uslyšel klapot koňských kopyt. Přijela malá patrola jezdců, měli bílé koně a všichni jezdci měli modré pláště a na hlavách přilby s modrými chocholy. Zastavili se nedaleko od Franka. Jeden z jezdců popojel a tázal se Franka „Jsi Frank Nekromant? Dále také zvaný Mocný?“ „Ano, byl jsem,“ byla jediná odpověď, na kterou se Frank zmohl. „Jsi zatčen a neprodleně nyní pojedeš s námi, budeš pykat za zločiny, jež jsi spáchal,“ zněl rozsudek jezdce.

Už dva měsíce byl Frank zavřen v křišťálové cele, každý den dostával jídlo a vodu. Jendou za týden přišel nějaký muž, pokaždé jiný. A zkoumal Franka, vyptával se ho na různé věci, pak vždy odešel a Frank opět na týden osaměl. Vždy se těšil, až přijde muž a bude se ho ptát.