Andor.cz - Dračí doupě online

V dávných dobách, kdy bohové chodili po Zemi jako normální lidé a žili jejich životy, rozhodl se potměšilý Loki, že je třeba zjistit, zda je lepší vtipálek on, nebo pavouk Anansi. Jelikož však Anansiho dlouho sledoval a přicházel na to, že jeho vtípky, ač stejně zlomyslné jako ty jeho, jsou prováděné s lehkostí, jaké on sotva kdy dosáhne, změnil se jeho názor na celou věc, i rozhodl se raději pro definitivnější variantu. Zbavit se Anansiho jednou provždy a být tak jediným vtipálkem mezi bohy.

Nic netušící Anansi tehdy putoval hliněnou vesnicí, když tu náhle se mu do cesty postavil stařík zahalený v cárech hader. „Potřebuji tvou pomoc, poutníku,“ pronesl ten muž tiše, “můj dům navštívili štír s krokodýlem a já se tam nemůžu vrátit, protože když jeden spí, druhý hlídá, aby dovnitř nikdo nevkročil.“ Anansi se usmál a s vidinou obalamucení těch dvou se rozhodl chudákovi pomoct: „Mluvíš s tím nejlepším, dobrý muži. Já, pavouk Anansi, tě jich zbavím,“ chvástal se poutník a vykročil k nuzné chatrči. Neviděl již potměšilý Lokiho úsměv pod kápí. Sebejistý Anansi odhrnul látku, pověšenou v portálu místo dveří, a konečně viděl ty dva uličníky.

Uprostřed místnosti ležel dokolečka zamotaný krokodýl s gigantickou tlamou a dlouhým ocasem, který si zrovna dopřával trošky odpočinku. Po jeho zádech běhal černý škorpion, velký jako kovářova pěst. Anansi na nic nečekal a skočil na krokodýlí záda, ještě než se stihl štír otočit klepety k hrozbě. Pavoukův topánek oddělil škorpioní ocas od zbytku těla a škorpiona omráčil. Anansi se rychle shýbl a obě poloviny pozřel, aby se mu tvor již nadále nepletl do cesty.

Právě včas, neboť krokodýl se začal změnou váhy na svém hřbetě budit. „Kdo mi to stojí na zádech? Jsi to ty, škorpióne?“ ptal se rozespalý krokodýl zmateně, „co to tam děláš, že mě tím takhle budíš?“ Prohnaný Anansi mlčel, ale opatrně přecházel tak, aby na něj krokodýl nemohl vidět, protože ten, zapletený do kolečka v malé místnosti, měl málo možností, jak se pohnout. „Kde jsi? Ozvi se, příteli! Netrap mě, štíre!“ ozýval se krokodýl stále dokola, dokud si v odrazu starého narezlého kovového zrcadla na zdi nevšiml opatrně přešlapujícího Anansiho na svém hřbetě. „No počkej,“ pomyslel si plaz, „já tě dostanu, vtipálku...“

Anansi se skvěle bavil, mlčky se smál, když pomalu přenášel hmotnost a tančil na krokodýlích zádech, až mu vševidoucí bohové tu grácii záviděli. Ale viděli něco, co již do sebe zahleděný Anansi nemohl. Byla to špička krokodýlího ocasu, pomalu se stahující kolem Anansiho kotníku. V jediném okamžiku mohlo být po Anansim, nebýt toho stejného zrcadla, v jakém si ho všiml krokodýl. Neboť Anansi do něj pohlédl ve stejném okamžiku, jako si krokodýl kontroloval, že přesouvá ocas správně. A jejich pohledy se střetly. Pavouk vyskočil a krokodýl vztekle švihl ocasem, čímž probořil zeď domku. Anansi se sice ocasové pasti vyhl, ale obrovská tlama, plná nebezpečně vypadajících zažloutlých zubů, jej ohrožovala i nadále.

Prvnímu útoku se pavouk Anansi vyhl, ale byl odražen stranou pružným krokodýlím tělem. Kdyby upadl do bezvědomí, nepřežil by nijak dlouho, ale nebyl to žádný nováček, tak uskočil ještě o pár kroků stranou, aby stihl popadnout dech, než plaz zaútočil znovu. Při druhém útoku už se mu dařilo víc, neboť se mu povedlo chytit krokodýla za krk a na délku svých paží jej držel ve vzduchu a škrtil, přičemž se stále snažil vyhnout jeho cvakajícím čelistem. Krokodýl sebou cukal, švihal ocasem, hrabal nohama, snažil se kousat, škrábat, zmítal se jako káča pod bičem, ale všechno marno, Anansiho ruce byly dlouhé a stisk až příliš pevný.

Po chvíli bylo dokonáno a krokodýl se přestal hýbat. Plameny v jeho očích pohasly a tělo sebou konečně přestalo cukat ve smrtelných křečích. Anansi se kolem sebe spokojeně rozhlédl, jen aby zjistil, že k němu míří celá vesnice: „Kdo jsi? Proč jsi zabil krokodýla a co jsi udělal se škorpiónem? Co ti udělali, že jsi vkročil do jejich domu a přepadl je ve spánku?“ pokřikovali zmatení vesničané na Anansiho a stále se k němu přibližovali, stahovali se kolem něj v kruhu jako oprátka kolem krku odsouzeného a jemu začínalo docházet, že je asi něco špatně. Proměnil se v malého černého pavoučka a rychleji, než kterýkoliv z nich čekal, počal se proplétat pod jejich podrážkami a než se kdo nadál, zmizel, unášen svýma osmi nohama do pralesa.

Loki se ale nechtěl vzdát tak snadno, proměnil se proto v dalšího pavouka a pustil se do pronásledování utíkajícího Anansiho. Ten, obezřetný i při bezhlavém útěku, všimnul si, že se za ním žene další tvor. Proměnil se proto v kosa a pokusil se Lokiho sezobnout. Loki byl v těchto soubojích také zkušený a pod zobákem se mu změnil v kočku, která kosa lapila do tlamičky. To už ale Anansi vrtěl ocasem a překvapenou kočku nenapadlo nic lepšího, než se zvětšit. Ve psa změněný bůh neměl jinou možnost, než se zmenšit na lasičku a ztratit se tygrovi v trávě. Loki vztekle zaprskal a pustil se za zbaběle utíkajícím Anansim jako pružný had, rychle se proplétající mezi tenkými stébly. Anansi se vyhnul uštknutí a skočil do králičího labyrintu podzemních chodbiček a nor. Doprava, doleva, vyhnout se kameni, pozor na kořeny, cestou vpřed, na rozcestí cestou nahoru, začíná tady být mokro, pozor, konec?

Lasička málem nestihla zabrzdit svůj běh, když se před ní objevil konec chodby, vedoucí do vody. Anansi se radši změnil zpět na pavouka a vyběhl nahoru po jílovité stěně, aby zjistil, kam se to dostal. Kousek od něj stál vysoký starý strom, což bylo tak jediné, co mohl v nastálé lesní tmě vidět. Vyrazil proto k němu a začal šplhat nahoru, jen aby zjistil, že tak vysoký a rozvětvený strom je i pro něj příliš. Bylo už ale pozdě, protože u kořenů zahlédl šedou srst a vlčí ohon svého pronásledovatele, Lokiho. „Tady jsem, králi hlupáků! Pojď si pro mě, nejhorší z taškářů!“ zakřičel rozdováděně dolů a proměnil se v list, pomalu klesající k zemi.

Loki, sledujíc jeho pach, cítil stopy vedoucí ke kmeni, tudíž jej nenapadlo nic jiného, než že se Anansi nahoře zaklínil, nemůže dolů a provokacemi jej volá, aby ukončil jeho trápení. I změnil se Loki v opici a lezl nahoru a výš a výš, dokud se nedostal na úplný vrchol a neuvědomil si svou chybu. Anansi nikde, ohromná hloubka pod ním a větve tak tenké, že pod ním začaly praskat již před několika chvílemi. „Och Anansi! Jak jsi mě mohl doběhnout? Myslel jsem, že si jen hrajeme. Pomož mi slézt dolů, prosím,“ žadonil zostuzený bůh, vystrašený ze své momentální situace natolik, že jej ani nenapadlo proměnit se v ptáka a snést se k zemi na vlastních křídlech. Nebo možná čekal, že se mu Anansi ozve? Zezdola mu však odpověď skutečně přišla: „Tak pojď, nádhero, ať už to máme za sebou. Upletl jsem ti tady síť, klidně seskoč!“

Opičák, ve člověka proměněný, uposlechl výzvy, pustil se větve a skočil dolů, připraven na všechno, jen ne na to, co skutečně přišlo. Skutečně padl do pavoučí sítě! Ta se pod jeho hmotností sice povážlivě prohla, ale nepraskla. Anansi jej pomalu spustil k zemi a pak k němu po vláknech přiběhl. „A mám tě, vtipálku!“ vykřikl Loki vítězoslavně a chtěl vyskočit na nohy, jenže to nešlo, protože pavučiny jsou, krom chytání, splétány i pro udržení kořisti na místě. „Nemáš nic, než to, co si zasloužíš,“ odpověděl Anansi tajuplně, přivázal mu ruce k tělu, zavřel lepkavou pavučinou ústa a když byl Loki úplně bezmocný, počal pavoučí bůh dávit, dokud z něj nevypadl jediný nestravitelný pozůstatek ze štíra, jeho krunýř. Pavouk Anansi jej několika dalšími vlákny přivázal k Lokimu a přehodil si celý balík přes rameno.

Netrvalo dlouho a přišel zpátky do vesnice, kterou musel tak spěšně opustit. „Mám tady toho viníka! Můžete po právu pomstít škorpióna i krokodýla! Vidíte? Má u sebe zbytky štírova krunýře!“ křičel Anansi již zdálky a rozzuření vesničané se k němu hnali s holemi a vidlemi, jen aby se mohli Lokimu pomstít za smrt svých dvou přátel. A Anansi? Chvíli se díval, jak dostává vtipálek svůj výprask, ale brzy jej to přestalo bavit a aniž si jeho odchodu kdokoliv všiml, vydal se svou cestou dál, tropit vylomeniny do jiného kraje.

Mladík přiložil na skomírající oheň další polínko a uvolnil své místo vypravěče dalšímu v řadě. Vždyť noc je ještě mladá a stihnou ještě hodně příběhů, než půjdou spát...