Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Láska ve jménu smrtiOblíbit

default.jpg

Autor: Mihulík

Sekce: Povídka

Publikováno: 19. dubna 2008 17:50

Průměrné hodnocení: 6.5, hodnotilo 2 uživatelů [detaily]

 
Jedná se o mojí naprostou literální prvotinu.Bohužel na to i vypadá:).Přesto jsem se snažil a doufám, že vám bude stát alespoň za to, aby jste si ji přečetli.Říkám si, že jediný způsob jak se zlepšovat je psát a psát a zase psát, takže se o to i pokouším.Veškerá kritika samozřejmě vítaná...
 


Poslední pokus. Zavře oči... a nic. Dnes už mu není přáno opustit tento svět a najít útěchu v pavučinách snů. Vlastně poslední dobou se tento děj opakuje den co den. Cítí se rozladěn, ale proč? Vždyť je to přece normální, když je člověk zamilovaný, že nemůže spát, nemůže jíst, nemůže nic, jen se soužit a myslet na osobu, která mu způsobuje takováto muka. Ano, je to normální, ale on není normální. Není to dvacetiletý jinoch, který přes den kácí dřevo a v noci pak těžký den zapije v putyce, užívaje si dámskou společnost. On již viděl nespočetně více zim, že už sám neví, kolik přesně jich bylo. A co víc, jeho životní úděl je ještě podivnější. Jeho nejlepším přítelem jsou totiž mrtví. Není to ovšem žádný pobuda, ukájející svoji potřebu v tichosti na hrobě své matky. Jeho činnost je mnohem vznešenější a přitom stejně, ne-li ještě více, zatracovaná. On, jakožto mistr nekromancie, s mrtvými rozmlouvá a přivádí je zpět jakožto bezduché sluhy, slepě plnící rozkazy svého pána.
Nekromancer Vanor skutečně není schopen vysvětlit, co se s ním poslední dobou děje. Jeho srdce duše opustila, stejně jako ji vypustili jeho přátelé. Význam slova emoce zapomněl již před velmi dlouhou dobou a teď? Cítí podivné mravenčení v konečcích svých kostnatých prstů a hejno motýlů poletujících v jeho bezmocném žaludku. A co, že je zdrojem jeho utrpení? Obyčejná lidská žena se vzezřením bohyně a vnitřním plamenem, jenž zažehl jeho studené srdce. Potkal ji náhodou, když výjimečně opustil svůj brloh, aby nakoupil ve městě zásoby jídla na další týdny, které hodlal strávit o samotě. Ten jeden jediný okamžik, kdy se jejich pohledy společně setkaly, ovšem obrátil jeho život naruby.
Když se konečně odhodlal vstát z postele, uběhla již notná chvíle od doby, kdy rozlepil oči a vrátil se do bolestivé reality posledních dnů. Navlékl se do svého černého pláště s kápí, která zakrývala jeho sinavý obličej se zapadlými důlky. Vykoukl zašpiněným oknem ven a zahleděl se do slunce, které se již blížilo do půlky své cesty. Neměl rád světlo. Jeho kůže si za ta léta strávená v příšeří odvykla na prudký svit a okamžitě se barvila do ruda, když s ním přišla do kontaktu. Ale teď, ve své melancholické náladě, se mu to líbilo. Hltal pohledem tu krásu a přemýšlel, o co všechno přišel, když se hrbil nad knihami černé magie v temnotě svého přístřeší. Pravděpodobně by ztrácel čas smutným pohledem z okna ještě několik hodin, kdyby se jeho žaludek nepřihlásil o svou dávku živin. To je dobré znamení, řekl si, když si uvědomil, že ho ti protivní motýli po dlouhé době opustili. Bylo mu ovšem jasné, že je to jen otázka chvíle, než se zase pustí do své proklaté práce, a tak na nic nečekal a vyrazil pro krajíc chleba, aby ulevil alespoň svému tělu, když už nemůže srdci. Nechutnalo mu, ale přesto cítil jistou úlevu, když rozmělněná potrava proplouvala jeho hrdlem. Poté, co i poslední kousek zmizel v jeho útrobách, kvapně vstal. Dnes měl spousty práce. Chystal se provést velmi důležité zaklínadlo, jež mu mělo dát nesmrtelnost a úplnou nadvládu nad smrtí. Musíš na ni přestat myslel, poroučel si. Je to jen přelud, na který musíš přestat myslet. Zdálo se, že to opravdu pomáhá a Vanorovi se opravdu povedlo alespoň na chvíli koncentrovat na svůj dnešní úkol.
Jednou z potřebných ingrediencí pro jeho dnešní kouzlo bylo lidské srdce. Neměl podobné akty příliš v lásce. Miloval sice smrt, ale nikdy mu nedělalo dobře působit zbytečné utrpení nevinným lidem. I když na druhou stranu, kdo je dnes nevinný? Nešťastlivec, který propůjčí jeho kouzlu duši, čekal svázaný na stole jeho pracovny. Říkal tomu pracovna, ovšem ve skutečnosti to byla jen místnost plná zaschlé krve, mrtvolného zápachu, knih se zaklínadly a podivnými přísadami, jejichž bizardnost nelze ani popsat. Přípravy nebyly náročné a neuběhlo dlouho a již scházel s nabroušenou dýkou do šera místnosti.
Už z dálky slyšel vzlykání a prosby o vysvobození. Obvykle ho podobné výlevy nechávaly chladným. “Každý jednou zemřem...“ říkával jim, zatímco jeho ostří pronikalo tkání a život z oběti pomalu vyprchával. Dnešek byl ovšem ve znamení zvláštních pocitů a nebylo tomu jinak ani teď. Opět se ozvali! Ti zpropadení motýly už zase poletují! Při tom si vzpomněl opět na její tvář. Vyschlo mu v krku a zrychlil se mu dech. Nemysli na ni, poručil si. Poslední krok a stojí zde. Jeho tvář mlčky zírá na její roztomilý obličej, který je teď ovšem celý umočený od slz. Zrudlé oči se na něho vyčítavě a zároveň prosebně dívají. “Proč? Pro...“ její hlas se zlomí a ona propadne dalšímu záchvatu usedavého pláče. “Kdyby ti zpropadení motýli přestali!“ zakleje nahlas. Nechápavě se na něj otočí a v jejich očí se teď zrcadlí panika a strach. Zahledí se na dýku a pak na ženu, již by bez váhání prohlásil za anděla, kdyby už dávno nezapomněl, co je vůbec anděl zač. Povzdechne si. “Neboj se!“ tiší ji. Musí to udělat, je to jediný způsob, jak se zbavit toho utrpení. Přikládá svůj vyhublý prst na její rozkošná ústa. “Pšššt!“ konejší. Její dech se zpomaluje a zklidňuje. Dýka se pomalu vznese a dopadne. Bolest postupně mizí, dech slábne. Krev se mu pomalu rozlévá před očima. Skloní se a znovu se jí zahledí do očí. Anděl sebou naposledy trhne a bez dechu zůstává hledět na jeho tvář. “Proč? Proč jsi to udělal?“ ptá se její vyhasínající pohled. Odvrací pohled a s úsměvem na tváři odchází. Motýli se už netřepetají...
 

Komentáře, názory, hodnocení

Felix - 01. června 2008 18:27
6ebbe3b8209eec07c386a3653c40024b6709681687866848294.jpg
Podle mne je to dobré. Nic víc, nic míň. Ovšem, kdybych měl přihlédnout ktomu, že jde o první pokus vůbec, tak musím uznat, že je to zdařilé. Cítím velký potenciál. ;)

Co ktomu dodat? Byla tam rušivá pasáž, říkajme ji třeba "vstávání a jídlo", kterou bych tam určitě nadával. Pokazilo mi to atmosféru.
Pak mě pobavila představa toho, jak nekromant chodí s košíkem a nakupuje na tržišti... No!? (ale sluduju, že jsi si toho všimnul sám, takže nemá smysl nějak rozebírat.)
No, a poslední věc která mi neseděla. Nejprve píšeš, že nekromant už dávno nezná emoce, že jeho srdce už dávno není citlivé... ale že se někde hluboko něco probouzí. Motýli – láska. (to ještě beru) Jenže potom píšeš o tom, že nemá rád rituály, že nemá rád zbytečné utrpení nevinným lidem, abys to vzápětí popřel: „..vzlykání a prosby o vysvobození. Obvykle ho podobné výlevy nechávaly chladným. “Každý jednou zemřem...“ říkával jim, zatímco jeho ostří pronikalo tkání…“ Přišlo mi to jako protiřečení. Nechal bych ho v takové apatii. Pro něho je to přece normální věc. Je už dost starý na to, aby si dokázal poradit s probouzením emocí.
Hele, a pokud jde o ten konec. Ještě bych ho nechal, aby tou dýkou pěkně zatočil. ;)

Rekapitulace… je to dobré, a jako prvotina zdařilé. Doufám, že si od tebe ještě něco přečtu.
 
Clea - 18. května 2008 19:55
vamp23000.jpg
Na to, že je to "poprvé" tak je to dost dobrý, ale děj o vlastně ani moc nemá, to je jediné, co mohu vytknout...
 
Mihulík - 18. května 2008 19:38
default.jpg
Jsem opravdu rád za jakoukoliv kritiku. Opravdu to mohlo být krapet delší a propracovanější (zvláště ten konec) , ale touha vydat svou prvotinu byla moc silná, takže jsem to krapet uspěchal. Stačilo tomu obětovat ještě pár pár minut a mohlo to být hned o něčem jiném. No nedá se nic dělat, už se stalo:)

Prasek323 - 18.Května 2008 19:05
Ta věta zní opravdu divně. Když to teď zpětně čtu s odstupem času, tak mi tam absolutně nesedí. Už jen to, že nekromant chodí pro chleba do města, je krapet mimo.Ale ta věta je teda fakt děs:)
 
Prasek323 - 18. května 2008 19:05
aura2-png-male3891.png
Hm, hm... prvotina moc pěkná, zpracování postavy bylo na jedničku a děj.. mno, mohl být ještě o krapet lepší, jak zde zmínila Sargo - velká škoda, že bylo hned jasné, že na tom stole leží ona.

Akorát jedna věc mi absolutně rozhodila atmosféru příběhu: "...když rozmělněná potrava proplouvala jeho hrdlem. Poté, co i poslední kousek zmizel v jeho útrobách, kvapně vstal..." Nevím, asi volbou slov mi to přišlo jako vykrojené z jiné povídky (teď to nemyslím tak, že bys plagoval!!)

Závěrem: Piš dál, jsem zvědavý
 
Sargo - 18. května 2008 16:36
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Na prvotinu víc než dobré :-)
První půlka přímo vynikající. Kontrast jeho zjevu a pocitů - paráda :-))
Ve druhé je trochu škoda, že je jasné, že na tom stole bude ležet ona a samotný závěr by zasloužil o chlup víc péče. Asi bych byla větší sadista a nechala bych ho zjistit, že tím, že ji zabije, si nepomůže ;-) Je to ostatně i pravděpodobnější, i když by to zároveň mohlo být kouzlo, které se zabitím nositele zabije i jeho vliv. No, ale to už je moc spekulací :-)
Dobře jsi to sepsal. :-)
 
Licee - 18. května 2008 16:00
ik33029.jpg
zvláštně hezké ;)
 
Mihulík - 18. května 2008 14:18
default.jpg
psychop - 18.Května 2008 13:16
Pojal jsem to tak, že on než aby se nechal obtěžovat "motýly" radši zabije zdroj tohoto pocitu, aby už měl pokoj.
Pocit viny a "motýli" strašící ho až do konce jeho dlouhého a osamělého života? To není vůbec špatný nápad, ale tím bych mu přiděl víc "citlivosti" , než jak jsem ho chtěl v této minipovídce vyobrazit:)
 
PsychoP - 18. května 2008 13:16
falling8927.jpg
Mihulík - 18.Května 2008 13:08
V mých očích se tak skutečně povedlo, ačkoliv jsem nečekal, že s její smrtí zemře i zárodek citu v něm.
 
Mihulík - 18. května 2008 13:08
default.jpg
Děkuji za kritiku,doufám že přibude další...Jinak mělo se jedna jen o minipovídku, proto je to tak krátké, ale uznávám, že minimálně ten konec mohl být více rozepsaný (rozvést dilema jestli ji má zabít nebo ne atd.).Každopádně cílem nebylo psát o nekromantovi, ale ukázat strach, který mohou někteří mít z toho, že by měli cítit nějaký cit.Nekromant mi jen pěkně posloužil k tomu, aby ten strach byl patrný:)
 
Poslední Ocelot - 18. května 2008 12:14
reaper8809.gif
Pěkné, vždy jsem si rád četl o nekromantech a tak, ale žel toho čtení moc nebylo....
 
PsychoP - 18. května 2008 08:17
falling8927.jpg
Až do konce jsem si nebyl jist, ale jedná se skutečně o nekromanta, ne nekrofila. Nápad byl kouzelný a, ač jsem se nemohl zbavit pocitu jisté jednoduchosti, zpracování bylo také ucházející.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.065678834915161 sekund

na začátek stránky