Andor.cz - Dračí doupě online

Šáh Nezapses

Nudná ta krajina černobílá, stejná a pořád se opakující. Nudné, to šachové pole, zasypáno drobečky z croissantů a potřísněno fleky od kafe.
Figurky mají těžký život. Stát a čekat, až se věci pohnou. Až život dostane nový spád. No, tak doslova jsem to nemyslela, prosím, vraťte ty pěšce, co jste smetli z hrací plochy, zpátky na svá místa, děkuji. A nehýbejte jimi, dokud nebudete na tahu! Kde jsem to skončila? Už vím, těžký život. A představili jste si někdy, jak frustrující musí být ten omezený pohled na věc? Vzato kol a kolem, horší reinkarnaci si snad ani ten prázdný talíř od instantní bramborové kaše, který je úplně, do čista vylízaný, nedokáže představit. Upozorňuji všechny, kteří se modlí k bohům, aby jim splnili sen, stát se v příštím životě králem, že je pozdě na stížnosti a jakékoliv reklamace. Bohové neslyší na kňourání a výmluvy, že v nebeské poště udělali soudruzi andělé chybu, a že nechcete být ze dřeva a ani na nadávky, které je přirovnávají k třínohému skotu čichajícího toluen.
Nic naplat, jste králem. Dřevěným; s pilinami místo mozku, ale toto není zase až tak ponižující. Jsou i horší věci, které s vámi mohou dělat. Třeba vás tahat z místa na místo a ohrožovat úskočným kopytnatcem, kterého by nepustili na Velkou Pardubickou už jen proto, jak hloupý má výraz, nehledě na to, že by neustále přebíhal do dráhy soupeřům a v napínavých momentech objížděl překážky do „elka“.
Život krále je převelice těžký. No dobře, ne víc, než patnáct gramů, ale i to se počítá. Proč se to stalo zrovna Žejdrovi, nakladači uhlí hluboko v šachtách temného podzemního světa důlních kutačů a velkému filosofovi, červ ví. Žejdro Nezapses, zvaný svými nejbližšími Šachdol, se zřejmě nevyzpytatelnou kombinací podivných náhod zapletl v lejstrech nepořádného anděla nahoře v Nebi a byla mu přiřazena opravdu nešťastně špatná reinkarnace, i když si paradoxně na dva životy dopředu předplatil lidské vtělení. Šanonoví šotci dokážou být někdy pěkně zákeřní.
A tak se stalo. Pán Bú podepsal, aniž by věděl co, krutý ortel nad svým svěřencem a vrhl jej do hry.
Kutač Nezapses pootevřel jedno oko a naklonil vyřezávanou hlavu na stanu (samozřejmě jen jako), aby se podíval, co se stalo. Pamatoval si jen to, jak kanárek, švitořící po jeho levé ruce v klícce vždy, když pracoval v Meta-temné komoře, jak říkali nejtmavějším šachtám, explodoval. Podivil se, že nemá ruce ani nohy, ale jen nepatrně. Ono dřevo má totiž velice zpomalené a utlumené reakce. Viděli jste někdy panikařící strom, když jej odváželi na pilu? Ne? Tak vidíte. To ale neznamená, že by neměli emoce, ba naopak, jen ve velmi odlišné koncentraci. Žejdro se vrátil od mlhavých myšlenek, co že to ty ruce doopravdy jsou, ke snaze uvědomit si vůbec, do jak moc zapeklité situace se vlastně dostal. Myšlenky v jeho hlavě vířily přesně tak, jako v truhlářské dílně rozfoukané piliny. Záblesky čistého rozumu byly ty tam.
Najednou, z ničeho nic, jej někdo za jeho zády zdvihl za vlasy do vzduchu. Chtěl vykřiknout, ale bez úst se to provádí dost špatně, to vám povím. Až teď, v tom kritickém okamžiku se mu rozsvítilo (přirovnala bych to k halogenkám středního výkonu) a ta jedna jiskřička v jeho duté hlavě pomohla řetězové reakci. Začaly hořet tisíce nevyřčených hoblinových myšlenek a dožadovaly se horečně slova. Myslel, že expanduje do prostoru, stejně jako jeho kanárek. Kdyby měl oči, přirovnala bych je ke žlutým, odřeným tenisákům po turnaji ve Wimbledonu. Koukal, či spíš vyvaloval očiska na hrací plochu a vše mu docházelo. Pozvolna, ale docházelo. Vzhlédl na své spoluhráče.
Kobyla na něj zubila své černé zuby už z velké dálky a střelec lakonicky pokrčil rameny, mrkajíc na něj svými hustými řasami. Nezapses se otřásl. Kdesi shora se pomalu přiblížila ruka s odulými, špinavými prsty a líně uchopila figurku, stojící těsně vedle něj. Ozval se zvuk, jaký vydávají nehty horolezce, který se odmítá vrhnout dobrovolně do náručí propasti. Pěšec se bránil, seč mu síly stačily, ale ruka ho uchopila pevněji a odtáhla pryč. Žejdro uslyšel pronést hlubokým hlasem: „Proč lepíš pěšce žvejkačkama, Dejve, ti řikám, že je to proti pravidlům!?“ a pak nepopsatelný zvuk, něco jako "nummrhrhmm" z druhé strany. Naježily se mu chlupy na zátylku. Až teď si Nezapses uvědomil, že jsou ve spoře osvětlené místnosti. Připomínalo mu to šachtu. Ne, nepřipomínalo, to byla šachta, dokonce tam i kdysi kutal! Z tohoto zjištění mírně pookřál a odvážil se pořádně mrknout, co se kolem něj děje. Po jeho boku stála královna a šťouchala do něj ramenem. Naproti, o pět polí dál, číhala skrytě věž spoluhráče, hned za zubícím se koněm. Hra se teprve rozjížděla. Začalo peklo.
U partičky šachu se můžete někdy pořádně zapotit. Tím tuplem, když jste tou nejdůležitější figurkou. Celá hra se táhla hrozně dlouho. Nejdřív mu soupeř zničil obrannou věž a chystal se pobít poslední pěšáky. Žejdro se modlil. Modlil se ke všem bohům v dosahu mobilní sítě. Nakonec to přišlo. Protivník vyřkl ortel - „Šach mat.“ Nezapses omdlel.
A když se probudil, oba chlapíci, černí od dehtu a sazí, právě odcházeli. Stál na původním místě s gardou ochranitelů. Hluboké mužské hlasy, dohadující se nad pravidly, postupně utichaly, až se ztratily ve spletitém bludišti důlních šachet úplně. Zničehonic na hrací plochu přilétl zářivě žlutý kanárek. Podíval se svým korálkovým očkem na figurku koně a posunul jím, ve snaze najít pod ní drobeček z makové buchty. Pak tichounce zapípal a explodoval.
Žejdro Nezapses se probral s ohromnou bolestí hlavy. Cítil, jak se jeho tělo změnilo. Nesouhlasně zaprotestoval; neměl rád změny. Ale na druhou stranu, být kartáčem na vlasy přece není zas až tak hrozné, nebo se mýlím?