Andor.cz - Dračí doupě online

Měsíc zbarvil krajinu do mrtvolně stříbrné. Louky, lesy, domy...jako by byly z kamene. I tvář dívky stojící pod smuteční lípou dostala obdobný nádech. Na tvářích jí zaschly stopy po slzách, slzách smutku. Hleděla do dáli a bolestně vzpomínala, na úsměvy, hřejivý pocit, co pocítila kdysi v srdci. Snažila se jej zachytit, ale marně. Zůstal jen prach a nekonečná prázdnota. Naposled otřásla jí krutá vzpomínka loučení. Oči bez života se obrátily k měsíci, tančil na obloze, rozdával světu smutek. Tak toužila po tom tančit s ním. Natáhla k němu ruku, snažila se uchopit jeho záři...marně. Několikrát pohnula rty, ale nikdy nevyšla slova. Chtěla jej žádat...o pomoc ? Cítila se tak opuštěná... nikdo ji nevyslyšel, její nářek. Poklekla na kolena a ve světle luny zaleskla se další slza, postupně dopadaly na zem a staly se z nich perly... Něčí ruka je sebrala a sevřela v dlani. Dívka s leknutím uskočila a otočila se. Stál před ní, ve své plné kráse. Planoucí oči, tak živé, jako by patřily člověku, cosi tajemného bylo v nich. Ale byl jen stínem. Rozevřel dlaň, z perel stal se náhrdelník. Neváhal a hned navlíkl jej na její bělostné hrdlo. Stála jako omámená, snad jeho krásou nebo tajemnou aurou. Vnímala pouze jeho doteky a studený dech, cítila, jak jí jemně přejíždí prsty od krku ke spánkům... projela jí vlna touhy, jako nikdy předtím. Ten tam byl smutek a osamění, které cítila ještě před okamžikem. Prudce se otočila k němu a vášnivě jej políbila. Hořkost a chlad toho polibku přitahoval ji ještě víc. Celé tělo se jí chvělo vzrušením, chtěla více, ale zároveň cítila, že toho nemůže od stínu žádat. Jemně odlepila své rty od jeho a pohlédla mu do očí. Byl v nich smutek, stejný, jako v sobě nosila ona. Prstem setřel jí slzu, která právě smáčela její tvář a ochutnal tu slanou chu». Přes jeho rty přelétl úsměv, plný bolesti. Podivila se, nevěděla, co znamená; neodvážila se ale promluvit. Pak nabídl jí svou ruku a lehce se uklonil. Pomalu a váhavě vložila do ní tu svou. Začali tančit. Hvězdy na nebi se změnily v zlatavé šmouhy a měsíc svítil jim pod nohy, řídil jejich kroky, jejich dech... do záhuby. Aniž si to uvědomovali, byli sobě stále blíže a blíže, zajatí v divokém rytmu měsíce... Svíral je stále pevněji a nutil zrychlovat tempo, dokud oba nepadli na zem vyčerpáním. Celou věčnost hleděli si do očí, dokud se jejich rty opět nesetkaly, ale tentokrát neskončili jen u nich. Brzy měsíc osvítil jejich mrtvolně bledá těla plná vášně. Mohla být tak krásná, jen kdyby v nich byl život. Dívčino tělo postupně průsvitnilo, až stal se z ní stín, jako byl on. Zajatcem měsíce a smutku, co je v něm. Otrokem slz, jejich palčivé chuti...Navždy zůstanou spojeni, ale nikdy se nenaplní jejich touhy, touhy po duši, která by je milovala, zahřála jejich chladná těla, políbila horkými rty a dovedla je rozesmát... Oni, kteří poddali se smutku a bolesti, budou tu bloudit mezi námi a čekat, na spasitele, který nikdy nepřijde...