Andor.cz - Dračí doupě online

Praha r. 2007:

Metro přijelo do stanice. Gabriel spěšně zaklapl knihu a vstoupil do vagónu. Dveře se zavřely a vlak se pomalu rozjel. Ani se neposadil, jel pouze na další stanici.
„Muzeum, přestup na linku A,“ ozvalo se. Davy lidí se vyhrnuly z vagónů a zamířily vzhůru na Václavské náměstí, či dolů na druhou linku metra. Gabriel svižně vyběhl schody na náměstí a začal se drát davem až k soše sv. Václava na koni. Minul skupinku japonsky hovořících turistů a očima hledal v davu pod koněm svou dlouholetou kamarádku, která mu byla skoro sestrou.
Po chvilce opravdu zahlédl vyšší metalistku štíhlé postavy, která spěšně běžela směrem k němu. Gabriel se jen usmál a šel své kamarádce naproti. Klára mu padla do náruče, přičemž jí z vlasů vypadl skřipec a její černočervené vlasy se stříbrnými konečky jí spadly až do pasu.
„Sakra,“ zaklela a ohnula se pro skřipec.
Gabriel se stále jen usmíval a řekl: „Jak se ti vede?“
„Celkem to ujde... No, vždyť to znáš, samý učení... Ta umělecká mě jednou zabije...“
„Tos říkala i první rok, cos na tý škole byla.“
„No jo,“ povzdychla Klára a pokračovala, „nepudem si někam sednout... Je tu celkem kosa...“
„Proč ne... Co takhle zajít do Heaven´s kafe?“
„O.K. Ale platíš,“ ušklíbla se, postavila se na špičky (což vlastně v praxi ve steelkách moc nejde) a dala mu letmou pusu na tvář.
„Ty se opravdu nikdy nezměníš,“ usmál se na ni a pomalu bok po boku vyšli směrem dolů z Václavského náměstí.
„Jak se máš ty?“ zeptala se po chvíli Klára.
„No, sem už zase bez holky. A jináč nic zajímavého...“ odpověděl sklesle Gabriel.
„To nechápu, vždyť seš hezkej.“
„Říkáš ty, ale spoustě holkám se zdám divnej.“
„Proč? Vždyť seš normální metalista.“
„Jo a taky satanista a jmenuju se Gabriel jako levá ruka boží.“
„Tvůj jmenovec podle pověstí přemohl dvakrát Draculu, tak nevím, co si stěžuješ.“
„Kvůli tomu na mě holky neletěj. Kvůli tomu jménu.“
„Neblázni,“ řekla Klára a vstoupila do malé kavárny.
Mlčky bok po boku stáli ve frontě. Když se konečně dostali na řadu, objednal Gabriel dvě capuccina, zaplatil a s Klárou v patách zamířil k volnému stolu pro dvě osoby. Klára si odložila brašnu a obal s výkresy vedle židle a kabát si hodila přes opěradlo židle, zatímco si Gabriel odložil brašnu s notebookem a kabát k nohám stolu.
„Tak, cos mi potřeboval? Určitě to nebylo postěžování si, že nemáš holku,“ usmála se Klára a kývnutím hlavy poděkovala za přinesený nápoj.
„Chci tě vysvobodit ze spárů kolejí. Abys mohla už u sebe mít Jacka,“ odpověděl trochu nejistě.
„Chceš mi říct, že už máš byt?“ vyzvídala dál.
„Jo, už jo. Včera jsem se nastěhoval a zjistil jsem, že je tam trochu prázdno. Takže mám pro tebe jednoduchý a malý návrh,“ řekl, vytáhl z kapsy kroužek se dvěma klíči a podal je Kláře. Ta se jen usmála a přijala je.
„Kdy se mohu nastěhovat?“ zeptala se s lehkým začervenáním na tvářích.
„Třeba ihned.“
„Díky, Gabrieli.“
Při poslední větě zpozorněly dvě dívky sedící u stolu kousek od nich. Obě měly dlouhé černé kabáty a porcelánovou pleť. První měla černé vlasy a světle modré oči. Celý její zvláštní vzhled podtrhávaly rudé rty. Ta druhá měla blonďaté vlasy a šedivé, téměř bílé oči. Rty měla úzké a o něco světlejší než první dívka. Jmenovaly se Lorelay a Sandra. Obě dívky měly z vlasů udělaný pečlivě uhlazený drdol.
Když se Klára s Gabrielem zvedli a pomalu odešli, vydaly se za nimi. Nenápadně je sledovaly ke kolejím a pak ke Gabrielovi do bytu...

O týden později na autobusovém nádraží - Florenc:

„Měj se tu hezky a napiš mi někdy SMS,“ loučí se Klára.
„Napíšu, neboj. Kdy se mi vrátíš?“ vyzvídá Gabriel.
„Dřív jak za týden mě nečekej. Máma potřebuje s něčím pomoct a táta se žení. Takže to nebude ani pozítří. Promiň,“ omlouvá se.
„V pořádku... Tak je ode mě všechny pozdravuj,“ říká již s úsměvem Gabriel, skloní lehce hlavu a dá Kláře pusu na čelo, „opatruj se.“
„Budu,“ říká Klára a nastupuje do autobusu.
Autobus odjíždí a Gabrielovi přišla SMS od kamaráda: „Pojd na pivo. Sraz v Erroru za tri ctvrte hodiny. Honza“
Gabriel odepíše jen OK a vydá se dolů na metro.

O půl hodiny později v ERRORu:


Gabriel dorazil na místo se čtvrthodinovou rezervou, takže se usadil na baru a poručil si RED MOON (koktejl s becherovkou a brusinkovým džusem). Upil si trošku a začal se rozhlížet kolem sebe. Po chvíli si všiml pohledné černovlásky sedící nedaleko od něj. Pokynul rukou barmanovi a ten ihned přispěchal. Objednal slečně Strawberry Mojito, jelikož si také všiml, že nepije. Barman před dívku postavil nápoj a ona konečně zvedla hlavu. Podívala se na něj svýma uhrančivě modrýma očima a usmála se. Vzala do ruky sklenici s koktejlem a přisedla si k němu.
„Jaké je Vaše ctěné jméno, pane?“ zeptala se se zájmem.
„Gabriel. A Vaše, slečno?“ odpověděl.
„Říkejte mi Lorelay.“
„A smím Vám též tykat?“ usmál se na ni Gabriel.
„Ano. Nepůjdeme si sednout ke stolu?“ navrhla mu.
„No, to bychom mohli,“ řekl a přesunuli se se svými nápoji do rohu ke stolu.
Vedli spolu dlouhý rozhovor, když tu náhle Gabriel ucítil její nohu u jeho a jak jí taky náhle odsunula.
„ Doma mám nějaké víno a nemusíme za něj platit. Nezajdeme ke mě pokračovat v tomto rozhovoru?“ navrhl jí najednou a poté se začervenal.
„To je výborný nápad,“ odpověděla mu k jeho vlastnímu překvapení.
Zvedli se, Gabriel u baru zaplatil útratu a vydali se k němu domů.

U Gabriela v bytě:

„Tak pojď dál,“ vyzval ji.
Lorelay překročila práh a rozhlédla se po pokoji, ve kterém stanula. Byla to předsíň spojená s obývákem. Když si Gabriel všiml jejího překvapeného výrazu, zeptal se: „Děje se něco?“
„Máš tu nějak moc uklizeno... Ty máš přítelkyni?“
„Ne, ale bydlím s kamarádkou. Studuje na umělecký a dneska odjela domů. Proto je tu takovej pořádek...“ vysvětlil jí pohotově a usmál se na ni.
Odešel na chvíli do kuchyně a vrátil se s lahví červeného s otvírákem v jedné ruce. Ve druhé ruce nesl dvě skleničky na víno. Víno lehce otevřel, nalil jej do sklenic, podal jednu Loraine a dal jí pusu na tvář. Připili si a posadili se na pohovku. Gabriel nestačil ani dopít sklenici, když se Lorelay na něj vrhla. Ne že by byla nějaká nymfomanka, ale prostě se na něj bez varování vrhla a začala ho zahrnovat vášnivými polibky. Když se přesunula k jeho krku, ucítil Garbriel palčivou bolest.... Dále si nic nepamatoval....


O 14 dní později...:

Gabriel stál před zrcadlem a zkoumal ty dvě rány na krku, co mu zřejmě způsobila Lorelay... Náhle do místnosti vešla Klára. Byla jen v jeho tričku... Minulou noc si rozhodně užili... Gabriel se na ni podíval. Měla vlasy svázané do drdolu, čímž se mu naskytl pohled na její krásný krk... Neudržel se... Pomalu k ní přišel, vášnivě jí políbil a přesunul se k jejímu krku. Snažil se udržet jen při jemných polibcích na krku, ale nedokázal přemoci tu sílu v něm... „Promiň mi to...“ zašeptal a než stačila Klára něco namítnout, jeho zuby se zabořily do jejího krku...