Andor.cz - Dračí doupě online

„Cože??? Jak se to stalo???“ rozlehl se hluboký hlas, který překypoval zmatením a rozčilením zároveň, bohatě zdobeným sálem. Hlas patřil muži, který byl oděn v modré tunice prošívané zlatem a přes to měl přehozený stejně nádherně zdobený plášť stejné barvy. Toto oblečení ještě víc zvýrazňovalo jeho široká ramena, mužnou hruď a zároveň podtrhovalo jeho ostře řezané rysy obličeje. Věkem byl mezi 35-39. Muž vypadal, že tam tomu velí. Jelikož ostatní při jeho zvolání o krok ustoupili. Byl zde jen jeden, který po jeho výbuchu neodstoupil ani o píď. Tato osoba byla opakem muže v modrém. Byl oděn v bílé tunice, přes to bílý plášť a v pravé ruce svíral hůl, která ho o hlavu a půl převyšovala. Postavou a vzhledem vypadal jako starý vetchý stařík ale ti kdo s ním měli tu čest věděli, že právě on dokáže překvapit svojí silou nejen v boji na blízko. K tomuto muži měli stejnou úctu jako k jejich pánovi neboť on byl čarodějem, který je zachránil ve Válce s nemrtvými. V jedné z nejtěžších válek v historii elfské kultury. A právě tento muž se jako jediný ze všech odvážil na onoho muže v modrém promluvit.
„Vaše Veličenstvo, dovolte abych se ozval,“ promluvil stařík a čekal, jestli mu jeho pán zakáže pokračovat. Po dlouhé odmlce se nakonec rozhodl pokračovat: „Muž, který dnes v noci zesnul na nedaleké mýtině, znám pod jménem Agrinus, syn Artanův, byl velmi dobrým bojovníkem, Vaše Veličenstvo, a k tomu, aby ho někdo porazil, musel mít ten dotyčný hodně zkušeností. Ale abych se vrátil k Vaší otázce. Vše se podle předpokladů událo tak, že někdo Agrinuse vylákal na mýtinu a tam se s ním poté utkal v souboji, který bohužel pro našeho bojovníka dopadl špatně. Na místě jsme nenašli ani žádné stopy, které by nám útočníka nějak přiblížily, jen to, že když jsem Agrinusovi prohledával mysl, tak jsem nenašel nic. Jako by mu jí někdo vymazal. Normálně se vzpomínky po smrti uchovávají ještě dalších 24 hodin ale tady prostě nebyly,“ vylíčí čaroděj vše, co ví.
„Díky za informace Kaine. Takže nalezený byl Agrinus. Ano, máš pravdu Kaine. Byl to vskutku schopný a statečný válečník. Z tvého líčení jsem také pochopil, že ten, kdo ho zabil, musel být dosti vychytralý a zkušený. Myslím, že na tohle nám naše jednotky stačit nebudou. Budeme muset nasadit někoho, kdo bude schopen vystopovat vraha. Tohle je vskutku delikátní záležitost,“ promluvil nakonec muž, který byl králem elfů. Vládce se zadíval z okna a vypadal, že přemýšlí. Venku byl slunný den. Vítr si pohrával s korunami stromů a ptáci zpívali, jako by se nic nedělo. Ve městě panoval obvyklý ruch. Všude byly ohromné davy elfských lidí, které někam spěchaly. Buď do práce, nebo někam jinam, ale ani jediná z těchto spěchajících osob by nedokázala odhadnout, co se právě děje za zdmi paláce, který se nacházel v centru města.
Schůze krále, čaroděje a rady se odehrávala v trůnním sále. Byla to rozlehlá komnata, která byla bohatě vyzdobena obrazy a stolky z vyřezávaného dubového dřeva, podlahu pokrýval přírodní mramor a některé stěny byly trochu porostlé vinnou révou. Trůn sám o sobě byl skvost nad skvosty. Byl též vyřezávaný, ale ze vzácného druhu elfského dřeva. Dřevo bylo tmavě hnědé a když na něj dopadly sluneční paprsky, tak házelo odlesky. Na vrcholu opěrátka byl vyřezaný orel, který vše okolo pozoroval svým bystrým zrakem, a na opěrkách pro ruce byly naopak vyřezány lví hlavy, které svou rozevřenou tlamou varovaly všechny, kdo by si chtěli něco zkusit na jejich současného majitele. Celý výjev působil, jako by se tyto tři zvířata dokázala v každé chvíli proměnit v živé a chránit svého krále. Usednout na tento trůn bylo pro každého nastávajícího panovníka čest. Královské křeslo bylo také potaženo červeným sametem. Chvíli ticha, kterou všichni věnovaly tomu, že ve své hlavě hledali někoho, kdo by byl pro tento úkol vhodný, stydlivě přerušil jeden z mužů stojících nalevo od krále.
„Pane mohu vám někoho nabídnout?“ zeptal se muž. Vlastně to byl mladík. Mohlo mu být tak mezi 25 a 30. Byl to muž střední postavy, ani ne svalnatý, ani ne vychrtlý. Na sobě měl též tuniku jako ostatní. Ta jeho ale byla červeno černá a neměl přes ni plášť.
„Mluv Zorku,“ pronesl vládce, očekávajíc, koho mu může tento mladík nabídnout jako schopného stopaře.
„Víte, můj pane, mám jednoho známého. Je to zručný bojovník. V každé bitvě, ve které byl, tak zůstal na živu. V soubojích vždy vyhrával. Myslím, že by byl schopný tu vraždící osobu najít,“ prohlásí Zork a nejistě a s trochou bázně vzhlédne k muži, který teď plně soustřeďuje všechnu svou pozornost na něj. Zork to nakonec nevydrží a pohled odvrátí.
„Díky za tvou nabídku, Zorku synu Mainův. Bohužel tě budu muset zklamat ale tvůj přítel se na tento úkol nehodí. Nepotřebujeme válečníka, ale stopaře, mága a muže, který výborně zachází se zbraní. Ještě jednou ale díky za tvou nabídku,“ poví král a opět se on a ostatní poddají myšlenkám na to, kdo by byl nejlepší. Uplyne jen pár sekund než se ozve další z přítomných.
„Vaše Výsosti,“ ozve se pevný hlas, „já... myslím, že znám někoho, kdo se doopravdy hodí na tento úkol. S tímto člověkem se znám už dlouhou dobu a je mi zavázán. Myslím, že teď nastal čas, kdy si vyberu to, co mi dluží,“ pronese muž, který stojí přímo naproti králi. Je oblečen jinak než ostatní. Je ve zbroji vojáků. Tedy spíše generálů. V podpaždí má bohatě zlatem zdobenou helmu, u pasu mu visí dlouhý, obouruční meč. Tvář muže je ale zjizvená a vlasy nemá žádné. V mnohých by mohl vzbudit odpor a strach. Teď se ale odmlčel a čekal na pokyn k pokračování. Nedočkal se ho ale od krále, ale od nějakého netrpělivce, který byl zjevně velmi dychtivý se dozvědět, kdo ten záhadný je. Muž ve zbroji ho sjel pohledem a nedočkavec se stáhl do ústraní. Po chvíli ale válečník zase obrátil pohled zpět k vládci.
„Takže, jak už jsem řekl, tento muž je můj, nazvěme ho přítelem. Myslím, že všichni ho znáte jen pod falešným jménem. A to je Pohan,“ když toto „jméno“ pronese, tak to trůním sálem zašumí vzrušením. Samozřejmě, že všichni znali muže jménem Pohan. Byla to legenda. Vysněný muž žen a nebezpečný protivník všech mužů i jejich cíl, jak dosáhnout dokonalosti. Jen málo lidí se s ním skutečně setkalo a ještě míň setkání s ním přežilo. Nebyl to krvelačný zabiják, ale většina z těch, kteří s ním bojovali, tak chtěli jeho hlavu.
„O tomhle jsi se mi nikdy nezmínil, Nero,“ ozve se napůl ublížený a napůl pobavený hlas.
„To víš, nikdy ses neptal. Ale...“ Nero (válečník) utichl, protože ruka vládce se zvedla, aby jej umlčela.
„Tak ty tvrdíš, Nero, že Pohan ti zachránil život. Hmm. Je to trochu nepravděpodobné, ale budiž. Dávám ti maximálně tři dny, abys ho přivedl. Jestli tu do tří dnů nebude, tak si myslím, že z tebe bude šašek dvora,“ poznamená král s lehkým úsměvem a v jeho očích je vidět, že vojákovi moc nevěří. Bylo totiž neuvěřitelné, že by se někdo mohl znát s Pohanem a ještě, aby byla tato legenda někomu něco dlužná. Prostě nemožné.
„Máte mé slovo Výsosti, že vám ho do tří dnů přivedu,“ řekl Nero s úsměvem a uklonil se.
„Dobrá tedy. Myslím, že dnešní porada je u konce. Jděte a zabývejte se svými věcmi. Až budu potřebovat, tak si vás zavolám,“ pronese vládce a všechny je mávnutím ruky propustí. Každý se ukloní a odejde. Jen čaroděj, který to celé pozoroval, zůstal, kde byl. Ani se neobtěžoval odejít.
„Hmm? Co ty ještě tady? Kaine...“ zeptal se král poněkud zmateně.
„Jen jsem se tě chtěl na něco zeptat v soukromí, víš, Altene? Je to ohledně tvojí paní. Je stále tak churavá?“ zeptal se čaroděj jménem Kain. Král se vyčerpaně posadil na trůn a vypadal daleko starší, než předtím. Na tváři se mu též objevil pochmurný výraz.
„Ona... doktoři říkají, že už moc dlouho nevydrží. Asi týden. Možná míň, možná víc. Nevědí to jistě. Já... nevím co budu dělat, jestli nás - mě - skutečně opustí,“ řekne Alten hlasem, který překypuje žalem, beznadějí, zoufalstvím a úzkostí najednou. Nakonec pohlédne z okna ven na stále jasný den, ani si nevšimne, že čaroděj, stejně jako ostatní, zmizel za svými povinnostmi.

°-°-°-°-°

Daleko v lese plápolá oheň a u něj sedí postava v kápi a vypadá, jako by pozorovala něco, co nikdo jiný nemůže vidět.
„Hmm. Myslím, že tahle se mi bude hodit,“ promluví osoba a z hlasu je poznat, že je to dívka. Ne, spíše žena. Po této větě mávne rukou a znovu promluví,
„Tak, pro dnešek by to stačilo. Už mě z toho začíná trochu bolet hlava,“ řekne, protáhne se a vstane. V tu samou chvíli z nedalekého křoví vyskočí šelma. Je to... panter. Černý panter. Normální smrtelník by před tímto dravcem vzal nohy na ramena, ale tato dívka to neudělala. Místo toho na pantera promluvila ryze přátelským tónem.
„Ahojky kamaráde. Už jsem se bála, kde ses mi to zatoulal. Pojď sem myslím, že je čas spát,“ tón jejího hlasu byl veselý a panter nevypadal, že by ji chtěl zblajznout. Nakonec se k ní vydá a neznámá ho podrbe mezi ušima.
„No co myslíš, Ishimaru? Vydáme se zítra do hlavního města elfů? Jo? No tak to mě teší, že máme stejný názor,“ řekne mu opět tajemná dívka, když si klekne k panterově hlavě. Poté se odebere kousek stranou a lehne si ke stromu. Ishimaru ji následuje a lehne si vedle ní tak, aby ji chránil a taky trochu hřál. Zakapucovaná dívka mu mezitím položí ruku na hřbet.
,Někdy je to směšné, že si tu povídám s tebou, pantere, ale jsi můj jediný přítel. Jediný skutečný,‘ pomyslí si dívka a usne. Těsně předtím, než se ponoří do krajiny snů, tak okolo sebe a svého šelmího společníka rozprostře zastírací kouzlo.