Andor.cz - Dračí doupě online

Kapitola druhá – Povrch
Dlouho jsem přemýšlel, jak asi může zemský Povrch vypadat. Představoval jsem si různá nehostinná místa, představoval jsem si peklo, ale ani ve snu bych si nepředstavil skutečnost. Ta je totiž mnohem horší, než cokoliv si je duševně zdravý jedinec schopen představit. Viděl jsem nějaké obrázky, ukazující, jak vypadala Země před Velkou kolonizací v roce 2130. Byla to krásná planeta, modré oceány, zelené pralesy, ohromná záplava světla z lidských měst… Teď je Země mrtvá. Celá planeta se podobá odporné hnijící mršině, na které jako červi cizopasí otroci. Dobývají poslední zbytky nerostného bohatství a zanechávají po sobě jen štolami provrtanou prázdnou slupku. Těžký průmysl chrlí do atmosféry tuny a tuny jedovatých plynů a lehký popílek ze spalovacích pecí téměř zastírá oblohu. Osmdesát procent oceánů vyschlo a v těch zbytcích vodních ploch se pěstují řasy, kterými se otroci živí. Když máte tu smůlu a narodili jste se na Povrchu (nebo se tam dostali nějakým nedopatřením) můžete dělat jen několik věcí. Zaprvé se můžete stát horníkem. Do práce nastoupíte v šesti letech a dožijete se dvaceti, když bude mít štěstí, tak pětadvaceti let. Pojem bezpečnost práce neexistuje. Zadruhé se můžete stát potravinářem. Zhruba čtvrtina obyvatel Povrchu pracuje jako potravináři a zajišťuje dostatek potravy k přežití zbývajícím otrokům. Ani potravináři se nedožívají zrovna vysokého věku – denně přicházejí do styku s toxickými látkami používanými jako hnojiva a konzervanty. Třetí věc, kterou můžete dělat, je stát se sběračem. Sběrači jsou nejméně početní a jejich práce je relativně nejbezpečnější. Muži v dýchacích maskách a pouštních úborech, jaké dříve nosívali beduíni, se speciální těžkou technikou brázdí solné pláně, které na Povrchu zůstaly po vyschlých oceánech, a sbírají sůl. Sůl se používá jako doplněk stravy, ale i jako přísada do bůhvíjakých chemických reakcí v továrnách. Práce sběračů má jednu obrovskou nevýhodu. Solné mutanty. Oficiální místa tvrdí, že Solní mutanti jsou zmutovaní mořští tvoři, ale šeptá se, že jsou výsledkem nepovedeného experimentu B.T.L. Nikdo vlastně neví jak vypadají, protože po tom, kdo s nimi přišel do styku, zůstávají jenom vyvržené vnitřnosti na místě, kde ho přepadli. Nikdo neví, jestli jsou lidé pro Solné mutanty potrava, nebo prostě trofej a nikoho to nezajímá. Myslím nikoho, kdo by s tím mohl něco udělat. Čtvrté místo, kde jako otrok můžete pracovat, jsou továrny. Tyto gigantické industriální komplexy jsou páteří devadesáti procent příjmů Zemské Polis. (Zbytek tvoří daně, které jim odvádí B.T.L. za pronájem prostor atp.) Dělníci pracující v továrnách musí projít školením, školení je poměrně drahé, takže mají alespoň základní zdravotní péči a umírají až v pětatřiceti letech. Snem každého otroka je stát se dělníkem v továrně.
Na Povrchu je pět továren a přesně pět obydlených míst. První komplex je vybudován na místě rozvalin New Yorku. Je to zajímavý kontrast, zbytky polámaných mrakodrapů čnících k obloze a mezi nimi přístěnky z vlněného plechu a plastbetonu. New Yorkská továrna je nejdůležitější, protože se v ní v takzvaných „suchých docích“ vyrábějí kosmické lodě. Největší Lidskou chloubou je těžký bitevník třídy Mark IV. Je to ohromná kosmická loď pojmenovaná po tanku z nějaké pravěké války. Kosmické bitevníky Mark IV. jsou také jedinou hrozbou pro Marsovskou Centrálu. Jejich výzbroj obsahuje těžké rotační lasery (ano, je to vynález B.T.P.), rakety s nukleárními hlavicemi, stovky konvenčních raket, bombardovací lasery, dvě stovky útočných stíhaček a jednu menší kosmickou stanici, která je sama ozbrojená lasery. V celé galaxii je těchto lodí sotva tři tisíce. Druhá továrna je pod zemí a vyrábějí se v ní zbraně (živé zbraně). Nikomu z B.T.P. se nepodařilo zjistit její přesnou lokaci. Další dvě továrny jsou umístěny v bývalé Evropě a jsou k dispozici B.T.L. Váleční mutanti, domácí pomocníci, servisní mutanti uzpůsobení pro pobyt ve vakuu (kde opravují závady na kosmických lodích zvenku), ale i Morfové se pěstují zde. Poslední továrna je kdesi v Asii a nikdo netuší, k čemu slouží. No a ze všech těchto míst jsem si já ke své smůle vybral ke svému nedobrovolnému přistání zrovna pobřeží Atlantiku. Současné pobřeží, to znamená, že se zrovna nacházím skoro přesně uprostřed Atlantické solné pánve. Nic příjemného.
Padák jsem si sundával velice pomalu. Pečlivě jsem ukládal řemeny a plachtoví zpátky do torny a přemýšlel. V tu chvíli jsem totiž okusil docela nový pocit; bezradnost. Dříve, ať jsem plnil sebenebezpečnější a sebe riskantnější úkoly a mise, vždy jsem věděl, co mám dělat, měl jsem přesný plán a jasnou představu o dalším postupu... A teď nic. Musím se přiznat, že jsem nějakou chvíli neměl daleko k panice, ale když jsem si chvilku sedl a zapřemýšlel, vyloupl se mi v mysli plán skoro sám. Jsem na solných pláních, uprostřed nejbohatší, Atlantické, solné Pánve. Že bych do New Yorku došel pěšky jsem si nedělal iluze, ale dříve nebo později se tu přeci musí objevit sběrači a mě pak bude jen stačit ukořistit solný kombajn a doufat, že nenarazím na mutanty. Jak jednoduché. Teoreticky. V praxi to znamenalo, že jsem nachodil desítky kilometrů terénem, který dříve býval mořským dnem, a po kterém se dá jít jen s maximálním soustředěním, v atmosféře kde je popelu a soli více než kyslíku a navíc takřka bez jídla, jen s několika pilulemi potravinového koncentrátu a půlkou čutory zteplalé vody. Po dvou dnech chůze jsem spotřeboval i to málo, co jsem měl s sebou, kromě jediné, poslední pilule potravinového koncentrátu a na Povrchu nežilo nic, čím bych mohl doplnit energii. Když mi vypadly posilující implantáty, stala se chůze téměř nemožnou, vyprahlé rty mi praskaly a dusil jsem se popelem. Sůl mi po vyřazení makrorobotů okamžitě rozežrala kůži na rukou a v každé miniaturní rance mě pálila jako čert. Měl jsem příšernou žízeň, ale věděl jsem, že bez vody přežiju i v krajní situaci až deset dní. Větší problém byla energie, jakmile mi totiž vypadnou systémy i na té nejelementárnější úrovni, prostě se mi zastaví oběhová i dýchací soustava. Daň za nadlidskou sílu a dar regenerace. Měl jsem sice ještě jednu piluli, ale byl jsem si jist, že bez nadstandardních elektronických funkcí nemám šanci solný kombajn ukořistit, nesníst jí okamžitě byla ta nejtěžší zkouška, jakou jsem kdy musel podstoupit. Den se chýlil ke konci, celé mé tělo se dožadovalo energie a já si uvědomil, že pokud piluli nesním a nedodám té chemické továrně pod mou kůží palivo, nebudu mít ani šanci se o krádež dopravního prostředku pokusit. Rukou, která se změnila v jednu obrovskou pálící ránu jsem vytáhl z kapsy balení s potravinovým koncentrátem. Asi bych tu životadárnou kapsli nedokázal vyloupnout z plastového obalu a tak jsem jí rozkousal i s ním. Na chvíli jsem si sedl a úplně jsem cítil, jak do mě proudí síly. Hřejivý pocit a náhlý odliv bolesti mi prozradil, že se probrali k životu makroroboti a pustili se do práce, najednou jsem mohl volně dýchat a můj zrak, původně zakalen vrstvami soli, se projasnil. Po pěti minutách jsem vyřadil z provozu kromě makrorobotů veškeré nadstandardní vybavení, abych šetřil energií. Věděl jsem totiž, že toto byl jen krátký odklad. Pokud nenajdu zdroj potravy, nejpozději zítra v poledne zemřu. A to mi, abych pravdu řekl, trochu kazilo náladu. Ploužil jsem se dál, prvních několik hodin se můj stav zlepšoval a já mohl trochu zrychlit tempo pochodu. Dokonce se mi trochu zlepšila nálada, ale když jsem se rozhlédl po těch nekonečných, rozdrásaných prostorách, kde vítr zvedal černá oblaka smíseného prachu se solí, hodně rychle jsem si vzpomněl na ty pomyslné hodiny, které mi odměřují zbytek života. Po dalších dvou hodinách jsem pocítil, jak mi začíná energie opět ubývat a od té doby to bylo jen horší a horší. Když jsem spatřil, jak slunce zapadá za obzor, věděl jsem, že mám asi tak poslední hodinu života. Řeknu vám, že pocit, kdy sedíte ve vražedné pustině, na hony vzdálení od domova, víte, že zemřete a že s tím nemůžete nic udělat, že nikdo z vašich přátel či známých se o vaší smrti ani nedozví, že skončíte jako vysušená mumie zkoncentrovaná solí, že… Násilím jsem přetrhl proud sebelítosti a snažil se vymyslet nějaký konstruktivní způsob jak přežít. Pak jsem zakopl, upadl a o nějaký ostrý skalnatý výběžek si pořezal tvář. Podle toho, že proud krve mi z ní vytékal neztenčenou silou, jsem poznal, že došla naprosto veškerá energie a podle toho, že jsem se nemohl pohnout, že přichází konec.
Pak mě obestřela temnota.
Bývalý miliční kapitán Gregory Hunter ležel na zemi v maličké, špinavé místnosti. Byl rád, že ho nechali chvíli odpočinout. Jeho tvář byla znetvořena působením výslechových virů k nepoznání, ohromné puchýře a boule nádorovité svaloviny mu vysely přes prázdný levý oční důlek, z pravé části tváře se mu odlupovaly cáry kůže. Bývalý aristokrat byl přetvořen k nepoznání, jeho tělo bylo shrbené, napadal na nohu a ramena měl v nestejné výšce. Do levého oka mu vbodli jeden opravdu odporný kmen bakterií, který se v něm přemnožil a doslova mu ho rozežral. Bez jakýchkoli anestetik.
Gregory Hunter, bývalý kapitán Zemské milice zklamal, bolestně zklamal a teď musel přijmout trest. On věděl, kde skončí. Věděl, kam ho vezou.
Trestanec beze jména, kterému bylo přiděleno číslo 674532 a který byl dříve, v minulém životě, kapitánem Hunterem, byl deportován na Povrch.
Do pekla.