Mladé šlachovité nohy zlehka našlapovaly na ranní, rosou pokrytou, hustě zatravněnou zem. Sluneční paprsky, které se po úsvitu rozlétly vzduchem jako vlaštovky, dopadaly na jeho ušlechtilou, mladickou tvář. A chladivý větřík, jež pobízel vše k životu, si pohrával s jeho sněhově bílými vlasy. Rukou si stínil své světle zelené oči a rozhlížel se do dálky. Pod kopcem, na kterém stál, před sebou světlo hnalo temnotu a tím probíralo ducha země k dennímu bdění. A zatímco se denní svět začínal probouzet, noční počal usínat. Role se vyměnily. Ten mír a klid ho také uspával, už několik dní a nocí putoval bez přestání. Tak se teď uložil pod strom, na kterém svou ranní píseň zpívala sýkorka, která mu celou noc klidně spala na rameni. Ta balada ho ukolébala ke spánku.
Vzbudilo ho řinčení zbraní, v údolí pod kopcem proti sobě stály dvě armády. Kromě válečného ryku se ve vzduchu vznášela i silná magie. Pomalu se začal vzpamatovávat, musel prospat hodiny, bylo už pozdní odpoledne. Náhle všechno ztichlo - ticho před bouří a vskutku, na obloze se začala stahovat mračna, která zakryla slunce. Jako když se protrhne hráz a voda vyvalí ven, se proti sobě ta vojska rozeběhla. Meče se střetly, tětivy zachvěly a jemné předivo magie bylo narušeno. V jeho očích se teď zrcadlila bitva tak krutá a nelítostná, že slyšel nářek samotné země. Sledoval vše v tichosti: to jak se vznítil vzduch a ten všespalující oheň sežehl na popel vše, co se v něm nacházelo, to jak se krev tisíců vsakuje do země, to jak synové země zraňují ji samotnou.
Když boje ustaly a mraky se roztrhly, na zem dopadly první paprsky rudého slunce. Ty osvítily to, co zbylo : hnijící mrtvoly, rezavějíci kov, spálenou trávu a stromy. Zem nemohla vsáknout tolik krve a tak se z úrodného údolí začala stávat krvavá bažina. Bezduchý odlesk toho všeho v jeho očích se začal zlehka vlnit, jeho oči se zaplnily slzami, které pomalu stékaly po jeho bledé tváři. Cítil bolest, protože viděl, jak na tomto místě nejen zahynuly tísíce jeho bratří, ale také samotný duch země. Už tu ptáček nezazpívá, motýl se tudy neproletí, lesní zvěř sem nezavítá. I rostliny tu začaly zkomírat bez vůle žít. Na jeho bělostný vlas se snesl list z dubu, pod kterým seděl a další a další... Zármutek, který naplňoval jeho srdce, musel ven. Proto se tehdy tím krajem roznesl jeho zvučný hlas.
Ve stvolech ve stromech
ve všech tu přebýval
duch země samotné
s námi zde pobýval.
Krutá ach válka jest
krutá je magie
zemi teď zranili
nikdo krev nesmyje.
V tento den krvavý
bratři se pobili
synové pozemští
matku svou zabili.
Však v mečích ni v lucích
nedlí ten duch zkázy
ta síla hrozivá
co ničí oázy.
Paže jsou příčinou
tohoto vraždění
my jsme ti Shivové
pánové ničení.
A tak tu zpívám teď
své smutné requiem
snad s duchem přírody
jednou se sežijem.