Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

TemnotaOblíbit

titanquestobr6491.

Autor: Ac(/dc)petr

Sekce: Povídka

Publikováno: 11. května 2008 00:32

Průměrné hodnocení: 10, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
Tato povídka je tak něco napůl mezi sci-fi a fantasy (sci-fi postava ve fantasy světě).Psal jsem to jen tak když jsem nemoh usnout,tak bych rád věděl jestli jsem sesmolil něco,co se dá číst,tak mi to prosím ohodnoťte.Jinak název mě žádný jiný nenapadl,takže jestli můžete k tomuto dílu přirovnat něco jiného,napište,prosím.Tak přeji příjemně strávený čas čtením. :)
 


Temnota

Byla noc. Tak temná noc. Ani svit měsíce se nedostal přes clonu zla, která se rozprostřela nad krajem. Vzduch byl cítit něčím odporným, nechutným jako samo peklo.
Všude vládlo děsivé ticho. A to i v lese temnot. Strach ve vzduchu byl totiž tak silný, že ani ty nejdémoničtější a nejkrvelačnější bytosti neměly odvahu na sebe upozorňovat. Na cestičce lesem je slyšet pískot. Je to nějaká melodie. Kdo se opovažuje v tuto dobu vejít do temného lesa?! Za normálních okolností by byl už dávno rozsekán všemi druhy potvor a démonů, ale dnes se bálo úplně všechno. Čeho? Mají snad důvod se bát, i když jsou nejsilnějšími tvory lesa? Nejspíše ano.
Odvážlivec kráčející po cestičce nejspíše důvod nemá. Snad nikdo není tak hloupý, aby vešel do tohoto lesa, natož si v něm ještě pískal.
Nebezpeční tvorové se přiblížili dosti blízko k muži jdoucímu po cestě. Sledují každý jeho krok. Diví se. Proč sem jde? Co tu chce? Musí být blázen, jestliže sem jde s tak slabou výzbrojí. Plíšek přes hlavu a na jeho obou koncích kolečka zakrývající uši, tak nekvalitní helma ho přece nemůže ochránit. Proč na sebe ještě upozorňuje pískáním? Je opravdu tak hloupý, nebo je to jeho cíl, vyprovokovat lesní zvěř? Ať tak, či onak, nedaří se mu to. Všechno se raději drží stranou.
Příšery však netuší, co se děje v hrdinově hlavě. Poutník slyší pouze tuc tuc tuc tuc. Šustění kolem je mu neznámé. Zdaleka to přehlušuje rytmus Hard-core, který se vlévá muži do uší skrze kolečka spojená plíškem. Vlastně, dnes se zde bojí všechno všeho, není nic, co by mu ublížilo. Snad až na pavouka, který se mu právě spustil do vlasů. Rozhodl se vybrat cestou dolů po zádech a asi tak na půl cestě k zemi se pod tlakem vzduchu proudícího od muže vznesl a odletěl několik desítek centimetrů pryč. Muž pronesl spokojivé ách a zrychlil krok. Napůl mrtvé příšery už přestaly považovat poutníka za chodící konec všeho. Po chvíli zkoumání se z něj stala potenciální večeře. Krvelačné obludy, napůl lidé, napůl vlci, skočily odvážnému do cesty a vycenily své ostré dva a půl centimetru dlouhé špičáky. Od otevřených pysků jim dolů kapou centilitry tahavých slin. Jeden z nich zavyl. Hrdina tasí svoji zbraň. ,,Co je to za zbraň?“ myslí si příšery, ,,Čepel dlouhá jen asi 20 centimetrů, k tomu je ještě tak tupá. I kdyby se s ní oháněl sebevíc, nemá šanci dostat nás všechny.“ Náhle však přišlo něco, co zrůdy nečekaly.
Zbraň směřující na jednu z nich náhle zarachotila a skrze hlavu příšery se vytvořil malý otvůrek.
Vlkodlak padl, aniž by vydal jakoukoli hlásku bolestí, k zemi. Zbraň zarachotila ještě několikrát, než padly k zemi všechny zrůdy. Ze smrtonosné věci vypadla jakási nádobka, kterou hrdina nahradil novou. Zbraň zasunul do pouzdra.
Pokračoval cestičkou až k neveliké kapli. Zastavil se a porozhlédl se po okolí. U nohou mu ležel stín kříže, jenž se tyčil na střeše kaple. Tato kaple zde stojí už docela dlouho, omítka je způli opadaná, dveře jsou ztrouchnivělé, nedokázaly by odolat žádnému nárazu. Je velice divné, že tato budova ještě nespadla. Muž se přiblížil ke vchodu. Do nosu se mu vryl odporný zápach plísně. S nechutí přikročil ke dveřím a vzal za rezavou kliku.
Sahá po své zbrani a prudce otevírá dveře. Uvnitř někdo je. U oltáře stojí dvě shrbené postavy v pláštích s kapucami. Jedna z nich drží v pravé ruce dýku s vlnitou čepelí. Staré otevírající se dveře hlasitě vržou. Hrdina je odhalen. Postavy se otáčejí. Přes kapuce jim není vidět do tváří, ale i přesto jsou dobře rozeznatelné jejich červeně svítící démoní oči. Pekelné to bytosti. Ta vpravo zvedá svoji dýku do vzduchu a rozbíhá se na nezvaného hosta. Ten míří svoji braň přesně na hlavu pekelníka.
Zbraň opět, jako už mnohokrát, zarachotila a vystřelila několik projektilů do hlavy nepřítele. Nicméně na zem dopadá pouze roucho, jeho majitel se vypařil neznámo kam. Zbraň náhle zabloudila muškou na druhého nepřítele. Člověk by čekal, že stvůry z pekla neznají strach, avšak tato, když pohlédla na roucho na zemi, vyskočila přibližně tři metry do vzduchu, chytla se trámu a utekla dírou ve střeše.
Odporná bestie.
Hrdinovi se naskytl pohled na oltář, kde leželo nahé zkrvavené tělo ženy. Žena měla useknutý kus hrudníku a vyndané srdce. Z těla ještě vycházelo teplo, není to tak dlouho, co byla žena zabita. Hrdina pozvedl krucifix ležící na zemi a položil ho na břicho mrtvé.
Na zemi za oltářem ležely sklepní dveře. Hrdina je otevřel a po starých sešoupaných schodech vešel do zatuchlé kobky. Vzduch byl cítit starou plísní. Nebojácný bojovník rozsvítil svoji umělou louč a pokračoval hlouběji.
Chodbou se roznesl křik. Podle hlasitosti ozvěny to nebylo daleko. Kdosi křičel: ,,No pojď, ty hnusná svině! No jen pojď, zarazím ti meč do břicha ty stvůro! Táhni zpět do pekel syne ďáblův!“
Hrdina vytáhl z pouzdra svoji zbraň a uháněl za hlasem. Doběhl do místnosti, kde se vinula vůně červeného vína. Na zdi naproti byly dva stíny postav a vedle muž bojující s odporně vypadajícím nemrtvým. V ruce držel meč, kterým se oháněl sem a tam, a louč, kterou si svítil na bestii. Hrdina zamířil na bojující. Oba jsou velice rychlí, nelze zaměřit pouze zrůdu, mohl by trefit nevinného. A tak vytáhl malý vojenský nůž. Pomalu se přikrádá k příšeře ze zadu. Ani bojující muž si postavy za zády příšery nevšímá, boj je velice zapálený. Náhle hrdina zvedá svůj nůž do výšky a rychlým úderem přerušuje míchu potvory. Smrt má ale toto stvoření už dávno za sebou, přerušení míchy nestačí. Rozčtvrtit a spálit, to je řešení. Nicméně i tento úder stvoření zpomalil, a tak nestihlo uhnout před letící čepelí sokova meče. Meč zajel do půli hrudi až žebra zapraskala. Další mířený úder už usekl zrůdě hlavu. Bolest a slitování, tyto věci jsou příšeře cizí. Ale teď už to má za sebou, už má klid a může odpočívat. Navždy.
Muž hrdinovi poděkoval a jako vděk mu podal krucifix zdobený ohnivými rubíny.
,,Bude se ti hodit,“ vysvětlil hrdinovi, ,,v místech, kam tě teď zavedu, jsou tak krvelačné stvoření, které dokáže zkrotit pouze hněv boží.“
Muž přikročil k sudu s vínem a otočil kohoutkem. Ale žádné víno. Vedle ve zdi cosi zabouchalo, zeď se otřásla a objevily se na ní mezery, jakoby dveře. Muž zatlačil do oněch dveří, ty se odsunuly a ve zdi se vytvořil průchod.
,,Tudy, prosím,“ ukázal muž.
Hrdina rozsvítil svoji louč bez plamenů a vstoupil do krypty.
Po chvíli ho zastihlo zoufalství a samota. Pavučiny plné tmavé chodby snad nikdy nekončí. Je zajímavé, že pod tak nenápadnou malou kapličkou se rozprostírá obrovská krypta. Hrdina potřeboval odvahu. Z kapsy vyndal malou červenou kuličku, strčil si ji do pusy a začal ji žvýkat. Od úst mu vycházely vzduchové bubliny tvořené z té hmoty.
,,Hm, jahodová, tu mám nejraději,“ řekl si sám pro sebe hrdina.
Ale pozor! Chodbou se nesou nějaké monotónní zvuky, jako by se někdo modlil. Na konci chodbičky vysoké pouhý metr a půl hrdina uzřel světlo. Zhasl své světlo a následoval to v chodbě.
Světlo pocházelo z obrovské místnosti o velikosti asi poloviny fotbalového hřiště. Uprostřed se tyčila jakási věžička, na které stála postava v těžké adamantové zbroji - démonická helma s rohy, zpod které vycházejí plameny a kouř, gigantické nárameníky, které skoro převyšují hlavu, ornamenty zdobený kyrys, kroužková sukně přes stehna, náholenice s rohem na krytu kolenou, těžké špičaté boty - třímající nezvykle veliký, plameny obklopený meč. Celá věžička i s postavou zářila červenooranžovou aurou.
Všude kolem věžičky klečely démonické bytosti od malých démonů s křidýlky, až po mohutné stvoření se čtyřma rukama, ostrými pařáty a zuby až po bradu. Od chodbičky, kde stál hrdina, vedly do místnosti příkré schody, u nichž stáli dva žabí muži s kopími.
Nejdříve je potřeba odstranit stráž u schodů. Hrdina se prohlédl, nevěděl totiž, co všechno dostal na misi s sebou. Bohužel výbava nebyla nic moc. Pouze jeho vlastní pistole, nůž a hvězdice s břity, kterou právě objevil v baťohu. Baterka a mp3 přehrávač mu na boj nejspíše budou zbytečné.
I když…
Hrdina má plán. Teď už jen musí doufat, aby vyšel tak, jak má.
Vytáhl hvězdici a vrhnul ji po žabím muži. Trefa, muž padl tiše k zemi. K druhému se připlížil zezadu jak nejtišeji uměl a prořízl mu hrdlo. Ovšem v místnosti je dalších asi padesát stvoření, které zlikvidovat pouhou pistolí nepůjdou. Hrdina nastavil na mp3 přehrávači budík, zvonění přepnul na reproduktor zabudovaný v přehrávači a samotný přehrávač umístil do pravého rohu místnosti. Potichu a ve stínech se dostal na opačný konec haly. Na pistoli umístil tlumič a čekal, až zazvoní mp3ka.
Napětí je veliké. Čas, než budík zazvoní, se krátí. Vše se musí povést.
Budík vykřikl a začal hrát Hard-core melodii. Místností se zvuk šíří velice dobře, zrůdy se ohlédly směrem, odkud zvuk vycházel, a rozeběhly se za tím. Červenooranžová aura kolem věže zmizela. Je zřejmé, že ji způsobovaly ty příšery. Všechny stvoření zde přítomné se rozeběhly za tím zvukem, pouze ta největší, ta, kterou uctívají, zůstala stát a ohlížela se kolem, hledajíc nějaký podvod. Hrdina nelenil a vystřelil na prasklý sloup podepírající strop tam, kde umístil přehrávač. Sloup se rozsypal a obrovské kusy kamene zavalily skupinu zrůd pátrající po vetřelci. Sloup byl vysoký a do průměru měl přinejmenším tři metry. V místě, kam dopadly kusy sloupu, se do ovzduší vznesl obrovský oblak prachu. Hrdina využil zmatku a prachu, vytál nůž, přes pusu si dal kapesník a proběhl místností. Vběhl do prachové clony a oháněl se nožem. Když prach usedl, hrdina se schoval za trosky a vyčkával, co bude dál.
Několik příšer je stále naživu, zvedají se z trosek a opět padají k zemi s kulkami v hlavě. Gigant na věžičce odhalil hrdinu. Skáče dolů, zvedá svůj meč a rozebíhá se k hrdinovi. I přes těžkou zbroj běží rychle. Prach na podlaze se mísí se vzduchem a vytváří oblaka. Dusot těžkých železných bot otřásá celou místností. Proti démonovi letí sprška kulek, která se však od jeho zbroje odráží. Hrdina hbitě uskakuje před řítícím se stvořením pekel a běží k věžičce, kde, jak doufá, může nalézt výhodu v boji. Démon se zastavuje a řve cosi cizí řečí. Hrdina má mezitím čas vylézt na věžičku. Démon se opět rozebíhá k svému nepříteli. Hrdina skáče do vzduchu. Démonův meč letí do věžičky a drtí její kámen. Celý démon prolétává troskami a snaží se zpomalit svůj běh. Hrdina dopadá na zem. Ve věžičce bylo cosi uvězněno. Meč! Hrdina rychle sahá po meči a čepel napřímí před sebe. Meč dlouhý jako lidská ruka, na místech ostny, lehký jako pírko, čeká na svou první oběť.
,,Doxa Kalo? Tady bylo uvězněno Doxa Kalo? Dej mi to cizinče a můžeš jít. Jinak tě podrobím pomalé a bolestivé smrti,“ promluvil lidským jazykem démon.
,,Nikdy!“ Zařval hrdina a rozeběhl se proti démonovi.
Démon se ušklíbl a pro sebe si řekl: ,,Hlupák!“
Nelítostná čepel Doxa Kalo letí proti svému cíli. Pekelník posílá čepel svého meče naproti. Oba meče se náhle kříží. Čepele zařinčely a Doxa Kalo vyletělo hrdinovi z rukou. Démon je příliš silný, hrdinovi vyrazil jedinou zbraň, kterou mohl být zabit. Otáčí svůj meč kolem ruky tak, že nyní míří čepel dolů. Sráží hrdinu na zem. Napřahuje se. Hrot meče se zablýskal. Čepel se zalila rudou barvou. Ze špičky meče kape krev. Je po všem. Hrdina leží a z rukou upouští Doxa Kalo. V poslední chvíli stihl popadnout zbraň a proříznout démonovi tepnu. Démon padl k zemi. Ještě než umřel, vydal ze sebe: ,,Tím to ale nekončí, Dandy.“
 

Komentáře, názory, hodnocení

Sargo - 19. června 2008 14:11
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Dá se to číst, dobře píšeš, ta postava je tam sympatické ozvláštnění, název je opravdu hrozný. :-D
Jediné, co bych ti poradila je - dodělat to. Vzhledem k tomu, že píšeš dobře, by z toho mohla být solidní mlátička. Nacpala bych tam víc sci-fi prvků pro ten kontrast s obludami, řada věcí by chtěla dovysvětlit, dopopsat, pojmenovat, něčím trochu ozvláštnit. Třeba: Tvorové na začátku jsou takhle trochu nuda, ale decentně zmíněné klanové tetování nad třetí rukou udělá svoje. O hrdinovi nevíme nic, průběžně by ho to chtělo dopopsat a je to skoro moc dlouhé na to, aby neměl jméno. Nebo ho alespoň piš Hrdina ;-) Potkaný fantasák s mečem tam působí trochu křečovitě - nikdo se ničemu nediví, domluví se raz dva... A tak dále.
Trochu to připomíná popis počítačové hry.
Máš na víc, když tomu budeš věnovat víckrát "před spaním", něco z tebe bude :-)
 
DarkDaniel - 18. června 2008 14:31
tn_war52s7698.jpg
Řekněme že kdyby to byla prvotina tak by to šlo, ale zřejmě není :) Celý styl popisu se mi vůbec nelíbí, ten šel tam udělal tamto dopadlo to takhle, jeeeeeeeeeee to je teda slabý... :D No nic jedeme dál, časy ti tam skáčou, zápletka je divná no a detail když hrdinovy hraje Tuc tuc tuc tedy techno tak netušim jakou melodii si mohl k technu pískat :D
 
Prasek323 - 16. června 2008 20:00
aura2-png-male3891.png
Srovnej si časy!! přebíháš z minulýho do přítomnosti!!

Jinak... taková sbírka klišé, kterou jsi proletěl světelnou rychlostí... proč mu tamten dával ten rubínovej kříž a kam se ke konci poděl?? Přijde mi to nedotáhlé...
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.071725130081177 sekund

na začátek stránky