Andor.cz - Dračí doupě online

Poznámka autora: Tak si tak čtu Heideggerovu přednášku „Co je metafyzika“ a najednou mě to napadlo.
Poznámka korektury: Tolik zajímavých slov a ani jednomu jsem nerozuměl... Asi jsem berserk(o své trpasličnosti však silně pochybuji, nerostou mi vousy)

Kong Bao-tan - Lehká zkouška nedospělosti, aneb: Být tupý berserk, nebo vzdělaný mág?

Heideggerion si promnul svůj dlouhý plnovous, nadechl se a pokračoval: „… jenž po transcendentální redukci, kterou nazval epoché, dospěl k názoru, že není v aposteriorních intencích jeho ego cogito, aby apodikticky evidentní premisy svých cogitaliones definoval jako absolutní vzhledem k transcendentální fakticitě, která…“
„Cože?!“ zahřímal postarší hlas, „jste si jistý, že mohl Husserlion dávat do souvislosti – jak jste to říkal… aposteriorní intence s transcendentální fakticitou… a z toho vyvodit, jak pečovat o mithrilovou sekeru? Protože tak zněla původní otázka.“
Heideggerion ani na okamžik nezaváhal a pokračoval: „Ano. Jistě. K tomu se právě dostávám. Na základě svých intencí mohl vnímat onu sekeru jako odraz jsoucího jakožto jsoucího, a neznepokojovat své cogito otázkami po bytí jako bytí, což mělo za následek, že konečně nahlédl pravou podstatu onoho bitevního nástroje a…“
„Dost!“ vykřikl jiný postarší hlas, „odpověz jasně, trpaslíku! Jak pečoval o bitevní mithrilovou sekeru?!“
„Vždyť vám to říkám,“ usmál se Heideggerion, „když konečně nahlédl onu apodikticky evidentní podstatu – onen nedokonalý obraz, zrcadlící trvalou, stálou a neměnnou dokonalost ideje válečného nástroje, zvaného sekera, mohl…“
„DOST!“ zazněli jednohlasně všichni postarší trpaslíci. „Ven! Jdi si k mágům! Z tebe trpasličí berserk nikdy nebude! Ven! Jdi k mágům!“ křičeli na trpaslíka.
Heideggerion se uklonil a při odchodu se usmíval od ucha k uchu. „Konečně! Konečně se zbavím těch dětinských barbarů a zařadím se mezi vzdělance. Stanu se mágem,“ pomyslel si.

Autorův doslov: Abych dostál své povinnosti mít téměř všude gnómy, tak podotýkám, že jedním ze zkoušejících byl, za trpaslíka převlečený,
kulhající pěvec,
gnómí bard,
velký taškář -
Waaxquie Wai ;)

* * * * *

A další kousek, tento poněkud syrový a lehce deprimující...
Autor řekl: Doufám, že se bude líbit a s kritikou jen do mě, prosím.

Mavy - Nečekaná zkouška dospělosti

„Vykroč pravou nohou, Pavlínko.“
Ozve se za mnou z kuchyně mamčin hlas. Je děsně nervózní. No jo, jsem první dítě, který posílá k matuře. Ani nevím jak, ale dostala jsem se před ten náš ústav.
„Tak, co? Jak se stresuješ, před tvým velkým dnem?“
Vyhrkne někdo vedle mě.
„Kláro! Kde se tu bereš? Měli jste mít volno.“
Odpověď nečekám. Jako obvykle přestanu Klárku vnímat a zamyslím se. 10
Zase jsem tam. Ne. Proč!
Špinavá pražská ulice. Všude střepy a krev. Já stojím ve středu toho a k uchu si tisknu mobil, který je to jediné, co může tomu člověku pomoc. Nepřítomně poslouchám klidný hlas z telefonu a automaticky dělám, co mi řekne. Spolujezdkyně si příliš nevšímám. Je při vědomí a bolí ji jenom jedna noha. Zaměřím se na řidiče.
„Puls je nepravidelný a skoro nedýchá. Má ránu na hlavě a nejspíš zlomenou ruku. Co mám dělat?“
Zeptám se do telefonu. Ještěže jsme měli ve škole první pomoc. Teď se mi bude hodit.
„Paní, pojďte sem. Musíte mi pomoct.“
Udýchaně houknu na spolujezdkyni, která sedí opodál a vzpamatovává se ze šoku. Trochu omámeně ke mně přijde. Společně dáváme řidiči první pomoc. Marně. Mezitím přijíždí zpoza rohu sanitka. Zvednu se a pustím k němu někoho povolanějšího. Vymotám se z toho frmolu a jdu si sednout na nedalekou lavičku. Zpovzdálí sleduju marné pokusy záchranářů o oživení toho pána.
Proč bych se měla vlastně stresovat? Do světa dospělých už jsem stejně vstoupila. Bylo to toho večera, kdy jsem viděla umírat řidiče zelené škodovky.

* * * * *

Korektor: A na závěr něco z trochu drsnějšího, surovějšího prostředí.
Autor: nazory hlavniho hrdiny nevyjadřují názory autora. Jen tak pro jistotu.

Ravager - Brutální zkouška dospělosti

Pálka dopadla na cikánovu hlavu s temným zaduněním. Cítil jsem, jak se mi zaťaly čelisti při pohledu na krev, rozstříknuvší se po stěně přede mnou. Třesoucí se rukou jsem pozvednul zbraň a pohlédl na Heinla. Pod jeho nelítostným pohledem jsem se celý přikrčil.
„Pokračuj,“ ucedil a v jeho očích se zrcadlila nelítostná touha zabíjet, smíchaná s dychtivostí a vzrušením.
Pohlédl jsem na tu černou sračku u svých nohou.
"Chtěl jsi říct na člověka," projela mi hlavou myšlenka. Hnusná, slizká, cizí.
Polknul jsem a stiskl čelisti. Pálka mihla vzduchem a udeřila do zhrouceného těla. Jasně jsem slyšel, jak praskly kosti. A znova, znova... hleděl jsem na práci svých paží, stříkající krev, jakoby z odstupu. Odtažitě, jako bych to nedělal já. Jako by se mě netýkaly děsivé zvuky člověka ubíjeného k smrti.
Konečně se přestal hýbat. Ruka mu bezvládně klesla a ve mě se něco zlomilo. Jako zdálky jsem poslouchal blahopřání Heinla a ostatních bratrů skinů.
Právě jsem zabil člověka. Stal se neonacistou. Prošel zkouškou dospělosti. Hrozně to pro mě znamenalo, byl jsem ochoten obětovat cokoliv, co by mi stálo v cestě. Jednou být jako Heinl, tvrdý, nemilosrdný, bez slitování. Bez srdce. Poslat ty černý tlamy tam, kam patří. Do pekla.
Ale teď, celý od krve, jeho krve, která je stejně červená jako moje, jsem si uvědomil tu strašnou skutečnost.
Možná jsem složil zkoušku dospělosti, ale ztratil přitom něco mnohem důležitějšího.
Je pozdě. Už nic nenadělám.
Srdce v mé hrudi naposled uhodilo a pak navždy utichlo. Zemřelo a část mě s ním.