Andor.cz - Dračí doupě online

„Už jedou, já už je slyším,“ pronese s napětím v hlase jeden z vojáků a jak dořekl poslední slova, hledí jeho přilbice se zamlžilo. Po své pravé ruce nahmatá C čtrnáctku a přitiskne si ji na hruď, jako by ho mohla ochránit před tím, co každou chvíli přijde.

„Buď zticha ty pitomče, nebo nás ještě prozradíš,“ pokárá ho naštvaně jeho soused a poposedne si. Opravdu pěkný pohled, padesát válečníků ve skafandru, jemuž se hrdě říká aktivní bojový oděv CMC-300/400, postává a posedává všude možně. Nikdo se netěší na to, co přijde, avšak každý chce, aby již ten okamžik nastal.

„Už jedou, to jsou jejich tanky,“ praví další. „Já slyším mechy,“ zatřese se ten naproti a zadívá se na ohromný plechový kryt, jež je dělí od pochodujícího výkvětu Omega Squadron, „dneska tu nemíním zdechnout, na to jsem žil moc dlouho,“ dodá nepřítomným tónem.

„Ticho, všichni,“ sykne mladík sedící uprostřed krytu, uprostřed veliké jámy, která se má brzy stát masovým hrobem. Vojáci přestali brblat a jen muž s nepřítomným hlasem shlédl na vlhkou kamenitou zem a odvětil: „Zajisté majore, jak si přejete.“

Mladík se seškrábanou hodností se nesměle podívá po ostatních a začne kontrolovat, jestli je vše připraveno: „Adems, kolik je tam toho Semtexu?“ „Že můžeme vyhodit do vzduchu celý Korhal i s okolím a ještě nám zbude,“ ozve se z vysílačky.

„Ferev, jak to vypadá venku? Jaká je situace?“ Z vysílačky se znovu ozve hlas, tentokráte již ne tak jistý a plný beznaděje: „Majore, je… je jich tu spoustu, spoustu, teď právě projíždějí tanky, mechové jsou už skoro na místě,“ mladík nervózně štěkne do vysílačky: „Kolik.“ Načež váhavý hlas nejistě začne: „Já, já… já…“ Mladík zakroutí hlavou. „Sakra,“ zakleje a znovu promluví do vysílačky: „Ferev, seber se, jasný! Kolik?“ „Deset, deset sekund do kontaktu.“ „Dobře, hlavně neblbni a nic nezkoušej mimo plán.“ „A…a…ano.“

Mladík poklekne na pravé koleno a pronese ke všem čtyřiceti devíti válečníkům, kteří s ním sdílejí tento hrob živých a kteří nejspíše dnes skončí mrtví. „Plukovník Grec vždycky říkal: Kryjte si záda. Asi proto dostal ránu přímo do obličeje. Já říkám kašlete na svoje záda, protože dneska necháme za sebou jen mrtvoly a mrtvoly vás nezastřelí.“

„Jedna do kontaktu,“ ozve se z vysílačky na mladíkově rameni. Mladík odjistí svou C čtrnáctku a s klidem v hlase dodá: „Dneska zemřeme, tak těch hajzlů, co za to můžou, vemte sebou co nejvíc! Ať se v tom pekle nesmažíme sami!“

Ohromný výbuch otřese celou umělou jeskyní. „Otevřít!“ Zakřičel mladík a do velké vlhké kamenné jámy vnikne světlo, do modra zabarvené světlo, jež svítí jen zde na Korhalu.


O půl hodiny dříve:
„Plukovníku?“
„Co chceš otrapo? Copak nevíš, že nechci být rušen, když spím? K čertu s tebou, vždyť je ještě noc!“ nakvašeně seřve příchozího postarší muž se zjizvenou tváří.
„Je to naléhavé, jednotky Omega Squadron prolomily obranné valy na východě i na severu, míří sem nepředstavitelné množství těhle zrůd. Myslím, že jako velitel oblasti…“
„Myslel, jsi tu snad od toho, abys myslel? Blbče,“ muž naštvaně vklouzne do oblečení a nezapomíná co chvíli hledět na mladého majora nepřátelským pohledem.
„Pane plu…“ vtrhne do místnosti další voják, tentokráte jakýsi neznámý vojín.
„Ticho, to počká,“ mávne jen znuděně muž a zapne si skafandr.
„Pane…“
„Mě to nezajímá!“ odsekne znovu plukovník a aniž by si vzal pušku se vydá ke dveřím, otevře je a do místnost vnikne světlo, do modra zabarvené světlo, jež svítí jen zde na Korhelu.

Mladý major a vojín jsou mírně oslepeni, plukovník se ještě otočí ve dveřích. „A co jste mi to vlastně chtěl?“ otáže se zjizvený muž, otočí se a vykročí ven, vykročí ven do světla. Plukovník Grec právě udělal poslední krok svého života, kryt z tvrzeného plastu na jeho přilbici ozdobila nepatrná průrva a z čela začal pomalu vytékat pramínek krve ředěný něčím dalším, bezbarvým. Plukovník se svezl na zem, jako by si snad jen chtěl ještě lehnout a dospat čas, o který ho mladý major připravil. To vše netrvá snad ani pár vteřin, ale vypadá to jako celá věčnost. Ticho naplní místnost a následuje řinčení, jak kulky narážejí do pancíře.

„Co to…“ proklouzne překvapenému majorovi.
„Omega Squadron,“ odvětí vojín chladným a nepřítomným hlasem.
Náhle otřese bunkrem strašlivý náraz.
„A tohle bylo kurva zase co?!“ vypískne major a opatrně se přibližuje ke dveřím, vyvalí bezvládné plukovníkovo tělo a vykoukne ven. To, co spatří, je nejhorší pohled, jež ve svém životě viděl. Letka Wraithů právě vybombardovala řídící místnost, všechny vyšší šarže jsou nejspíše po smrti, zbyl jen on. Ze severu pochoduje hrstka mechů, vojáci Omega Squadron již obsadili dva první bunkry a mají namířeno přímo do středu základny.

„Tady podplukovník O’Deb,“ ozve se kuckavým hlasem z vysílačky. „Tady plukovník O’Deb. Jsem ve východním bunkru, potřebuji se dostat pryč, ztrácíme kontrolu nad prvním patrem, musíme být okamžitě evaku…“ dál jen výstřel a duté ticho.

Mladého majora polije studený pot, instinktivně vytáhne zpoza pasu nůž a začne si seškrabávat svou hodnost.

„Proč to děláte, pane?“
„Protože chci žít co nejdéle,“ odvětí major, který s každým kouskem stržené hodnosti nabývá větší a větší jistoty.
„Co budeme dělat pane?“
„Bojovat,“ stručně pronese major a pustí vysílačku.
„Všem jednotkám, přebírám velení nad celou oblastí. Tady major Ron Harrison, všem jednotkám. Okamžitě se stáhněte k bunkrům číslo deset, patnáct a třicet tři.“

„Všichni chcípneme,“ vyhrkne ze sebe vojín strachy bez sebe.
„Možná, ale ne teď, ne tady,“ odpoví jistým hlasem major a znovu mluví to vysílačky a začne udílet rozkazy, jako by to snad dělal odjakživa.

„Kanóny slyšíte?“ „Kanón šest, sedm a dvacet funkční.“ „Kanón třicet jedna a dvacet pět funkční.“ „Dobrá, dobrá, to mě nezajímá,“ přeruší hlasy z vysílačky major, „je mi jedno, kolik jich máme, všechno ať pálí do těch zpropadenejch Wraithů! Jasný!“ „Ano.“ „Ano.“

„Tohle nemůžeme přežít,“ začne znovu hysterčit vojín.
„Vojíne, jak se jmenujete?“
„Pane?“
„Jak se jmenujete.“
„Boby Brandon, pane.“
„Pane Brandone, právě jste se stal mým štábním důstojníkem, okamžitě mi udělejte náčrt, jak jsme na tom.“
„Ano pane,“ nepřítomně odvětí vojín a vrhne se do plukovníkových věcí, kde se umě schová, následně pak začne obvolávat jednotlivá stanoviště, ale většinou mu odpovídá jen ticho.

„Máme je pane, jsou dole, všichni!“ zazní radostný hlas z vysílačky.
„Sejměte teď ty mechy a pak to šijte do všeho, co nemá odznak synů Korhalu.“
„Ano pane.“ „Rozumím.“

„Tady major. Všem jednotkám. Udeřte na nepřátelské útočníky vším co máte, musíme je odrazit alespoň na pár minut!“

Zvenčí doléhá do místnosti otevřenými dveřmi střelba C čtrnáctek, kanónů, kulometů a všemožných jiných zbraní. Nekonečná záplava zvuků.

Náhle ticho, ticho, trvající snad celou věčnost a pak jásot, ohromný jásot.
„Dostali jsme je, je po těch grázlech!“ někdo vykřikne do vysílačky.

„Jdeme, rychle,“ major vyběhne ze dveří a seběhne po schodech. Utíká přímo doprostřed nádvoří, kde zbyla již jen ohromná díra po velícím středisku. Okolo postává několik vojáků.

„Vy dva, jak se jmenujete?“ vyhrkne na ně major.
„Adems pane. “ „Ferev… pane.“
„Ademsi, vemte si kolik chlapů potřebujete a chci to tu celý podložit Semtexem, jděte.“
„Rozkaz,“ odvětí jeden z vojáků a odběhne směrem do skladu, který jako zázrakem ještě stojí.
„Ferev, vylezete na signální věž a budete podávat zprávy, radar je v háji.“
„Pane…“
„Ferev, já se s vámi nebavím, jděte a opovažte se tam zařvat, protože bez vás tu zdechnem všichni.“
„Ano pane,“ přikývne voják a vydá se k signální věži, nejvyššímu bodu široko daleko.

„Přineste ty velké plechy z přistávací dráhy a položte je přímo sem,“ ukáže na velkou průrvu po řídícím středisku. Následně se chopí vysílačky: „Odteď minimální rádiový kontakt, rozumíte?“ praví, poté se otočí a vezme za rameno dalšího z přihlížejících vojáků, „obejděte bunkry deset, patnáct a třicet tři. Ať si nechají co potřebují na provoz a zbytek mi pošlou, jasný.“
Voják kývne a odběhne.

„Brandone, jak to vypadá?“
„Máme deset kanónů, většinou na západě. Jeden tank a šest mechů. Pěšáků nemám přesný počet, něco kolem čtyř set, ale stále roste, jelikož…“
„Díky Brandone, díky.“
Major těžce oddechne a vyhne se mužům, kteří právě skládají velké plechy, aby tak vytvořili umělou jeskyni.
„Brandone?“
„Ano pane?“
„Říkal jste deset kanónů a jeden tank?“
„Ano pane.“
„Ať se všechna naše technika, včetně těch šesti mechů, shromáždí kolem západních bunkrů. Taky tam pošlete pár chlapů, ať tam někdo je. Bude to naše poslední záchrana.“
„Rozumím.“

„Posílají nás z bunkru deset.“
„Všichni dolů, dovnitř,“ rozkáže major a jako první slezeno temné díry následován hrstkou odvážných.
„Brandone!“ ozve se jako hlas z hlubin.
„Pane?“
„Pojďte sem dolů chlape, nahoře vás akorát trefí.“
„Ano pane,“ odvětí vojín a seskočí dolů.
„Zavřít!“ dá major povel a muži přitisknou plechy k sobě.


Přítomnost:
Vojáci vyskakují ven z díry po řídícím středisku a zasazují další a další rány zmateným jednotkám Omega Squadron.

„Palebná podpora na šest třicet dva,“ zakřičí do vysílačky major.
„Rozkaz.“ „Ano.“
Dělové granáty začnou okolo padesáti statečných vypouštět gejzíry hlíny, šrotu a lidských kusů.

Na obloze se objeví letka Wraithů a okamžitě se pokusí sesunout své nálože na nebožáky v centru pekelného ohně. Jedna z bomb trefí okraj průrvy a zabije šest vojáků, kteří nešťastnou náhodou stáli nablízku.

„Sejměte Wraithy, palte do nim!“
„Ano.“ „Rozk…“
„Sakra, sakra, sakra,“ nadává major, ale nijak zvlášť se tím dál nezaobírá.

„Musíme se prokousat k západním bunkrům, nebo tu všichni zhebnem!“ vykřikne major a okamžitě udílí další rozkazy do vysílačky.
„Pošlete nám ty mechy, všechny!“
Ze západu se zaleskne cosi kovového.
„Všichni do západních bunkrů, PŘESUN!!!“ zařve major, seč mu hlasivky dovolí.
Dvacet šest vojáků se dá na zběsilý ústup.

S mechy se střetne už jen dvacet jedna mužů, všude okolo se pomalu vzpamatovávají zbytky nepřátelských jednotek a začínají dorážet na mechy a jejich doprovod.
„Pohyb! Pohyb!“ popohání všechny major.

A už se za nimi zavřely vrata. Bunkr číslo třicet tři. Dorazilo pouze šestnáct vojáků a čtyři mechy, ale nepřítel utržil značné ztráty, nesrovnatelně větší.

„Brandone?“
„Jeden tank, čtyři kanóny, tři mechové a dvě stě osmdesát pět vojáků pěchoty, pane.“
„A pomoc?“
„Mají tu být do deseti minut.“
„Za pět budeme všichni mrtvý.“
„Co budeme dělat pane?“
„Ustoupíme, lépe řečeno zaútočíme na prázdné bunkry na jihu.“
„Pane?“
„Přesuneme se, zabavte všechno, co poberete a podminujte to tu, připravte nálože a všechno ostatní. Jen ať mají nějaké dárečky, až se přijdou.“
„Ano pane.“

Z vysílačky se ozve hlas plný naděje: „Stahují se, vypadá to, že se chtějí přeskupit, stojí na místě a nic moc se neděje… asi na něco čekají, stejně jako my.“
„Všechny kanóny i ten zpropadený tank, všechno ať pálí do těch šmejdů!“ zařve okamžitě major.
„Rozumím.“ „Ano“ „Zajisté.“
„Fereve, zadej souřadnice.“
„Šedesát tři, devět.“
Ze střechy se ozvala salva tlumených výstřelů.
„Padesát devět, deset.“
Další dávna výbušných hlavic opustila komory, načež se ozval ještě několik dalších nepříjemných zvuků.
„Šedesát jedna, jedenáct.“
Ticho.
„Šedesát jedna, jedenáct.“
Kanóny umlkly.

„Do háje,“ zakleje major, „Brandone, všem rozhlaste, že za dvacet sekund všichni zaútočíme na jižní bunkry, jasné?“
„Ano pane.“
Zvenčí se ozve rána.
„Wraith dole. Vzduch čistý,“ ozve se ve vysílačce.

„Otevřete, jdeme na to!“ rozkáže major a dveře bunkru se opět otevřou, tentokráte již ne proto, aby se za nimi mohli vojáci schovat, ale aby mohli tyto zdi opustit.

Vojáci se rozběhnou ven, kryjíce se za mechy a tankem. Celý houf se jich hrne přímo k jižním bunkrům, kde… kde není nic, nikdo a nic.

„Brandone!“
„Dva mechy, tank a dvě stě sedmdesát tři vojáků.“
„Pomoc?“
„Za necelé tři minuty by tu měli být...“
„Dobrotivý bože, stůj při nás.“

Ze západu se ozve ohlušující rachot.

Major hamstne po vysílačce: „Všichni schopní boje. Nesmějí se dostat do bunkrů, rozumíte?! Poslední rozkaz zní: Braňte bunkry.“ Nato zase vysílačku spustí.

Hlavní dveře bunkru se začnou prohýbat.
„Zatraceně, copak nerozuměli?! Měli bránit bunkr!“ rozzuří se major.

Brandon již ze setrvačnosti začne předříkávat: „Dva mechy, tank, dvě stě čtyřicet osm vojáků.“
„Jdou po nás a tvrdě, sakra, sakra,“ kleje major, „to už vydržíme, přesuňte ty náhradní díly dozadu jako hradbu a mechy postavte doprostřed, rychle!“

Muži začnou okamžitě přestavovat bedny s náhradními díly do mechů a staví z nich provizorní bariéru.

Dveře bunkru se provalí.
„Palte, palte, tohle už přežijeme!“ zařve major a spustí palbu do nabíhajících vojáků Omega Squadron.

„Bunkr deset hlásí ztrátu prvních dvou pater, třicet dva mužů se brání v podzemí. Bunkr patnáct odrazil nepřátelský útok. Celkem dva mechy, tank, sto devadesát dva vojáků.“
S rachotem se jeden z mechů skácí na zem. „Jeden mech, tank…“
„Dobře Brandone, dobře,“ zastaví major onu obehranou písničku se stále nižšími čísly, „teď si vem pušku a pošli jich taky pár do pekel!“
„Ano pane,“ odvětí Brandon a dál je slyšet i jeho C čtrnáctka.

Bunkr se zachvěje.
„To jsou oni! To jsou oni! Přežili jsme to!“ vykřikne Brandon a v návalu radosti se zapomene krýt. Okamžitě se skrz něj prožene deset nebo dvanáct kulek. Jeho tělo dopadne přímo na majora.
„Brandone, slez ze mě, ušpiníš mi oblek,“ odvětí chladně major a odstrčí Brandona na zem. „Vy,“ ukáže na muže vedle něj, „jméno.“
„Jinas,“ Odvětí nesměle hlásek.
„Pane Jinasi, právě jste se stal mým štábním důstojníkem, zjistěte, jak jsem na tom, ať odtud všichni můžeme vypadnout.“

Venku zní řev a sténání, tentokráte však již jen a jen jednotek Omega Squadron. Battlecruisery Synů Korhalu se činí, nebude trvat dlouho a oblast bude zase na chvíli čistá. A poté se bude znovu vše opakovat, Konfederace nepřestane útočit a piráti se nepřestanou bránit, dokud jedna ze stran nepadne vyčerpáním.