Andor.cz - Dračí doupě online

Trable s krví… kapitola 1.


Jmenuji se Alain Fateová. Já vím, je zvláštní, jmenovat se jako osud, ale až vám dovyprávím svůj příběh, možná vám to bude připadat celkem vhodné jméno. Je dost zvláštní, co se vám může stát za jediný týden. Je zvláštní, jak vám jediný týden může změnit celý život. Zpřeházet priority, připravit vás o tolik věcí…

Nevím, jak bych měla začít, ale nejspíš bude vhodné to vzít od úplného počátku. Můj život byl, až do té doby, celkem normálním životem osmnáctileté středoškolačky. Žila jsem v Stormhillu, malém městě s pár obchůdky, školami a jedním ubohým nočním klubem. Moc zábavy se tu užít nedalo, ale přeci jen život ve Stormu nebyl tak zlý, pokud jste měli pár dobrých přátel a skvělou rodinu. Žila jsem s rodiči v rodinném domku s velkou zahradou a psem Doverem. Dover je kříženec, nevíme čeho, ale je obrovský a hodně chlupatý. Máma vždycky nadává, když ho vezmu do domu, ale prostě si občas nemohu pomoct. Tátovi to nikdy příliš nevadilo.

Můj nejlepší kamarád se jmenuje William. Je o rok starší než já, ale chodí se mnou do třídy. Je neuvěřitelně praštěný a neuvěřitelně nápaditý. Vždycky, když mi není nejlíp, mě jeho nápady dostanou zpátky na nohy. Zkrátka, můj život byl skvělý, nemohla jsem si stěžovat.

Všechno to začalo jednoho neobvykle slunečného dne. Seděli jsme s Willem na zábradlí před školou. Hustil do mě, co se mu stalo včera v obchodě, když se snažil pozvat prodavačku Karen na večeři. Karen totiž byla Willova favoritka. Jeho totálně zvrácený vkus na holky mu umožnil zamilovat se do té nejpodivnější dívky, kterou byste ve Stormhillu našli. Karen byla… no, řekněme svá. Její modro růžové vlasy, které jí trčely okolo hlavy svázané do mnoha úzkých culíků, a její strakaté róby mě dostávaly pokaždé na kolena.

Otočila jsem obličej směrem ke slunci a nechala teplé paprsky dopadat na tvář. William se na mě uraženě podíval a praštil mě do zad stylem, že jsem málem sletěla obličejem na chodník.
"Alain! Ty mě vůbec neposloucháš!" zakřičel na mě a v jeho hlase byla slyšet značná dotčenost.
"Hej! Nemusíš mě kvůli tomu zabít frajere…" zamračila jsem se na něj a rozhodila rukama.
"Navíc tě poslouchám…říkal jsi, že Karen dělala, že tě nevidí a ty ses snažil pořád dál. Ostatně se jí nedivím, jsi totiž děsně otravnej!" řekla jsem už napůl v žertu, ale Willa to zjevně zasáhlo, protože sklopil hlavu a mlčel. A když William Cornwell mlčí, pak je to opravdu zlé.
"No tak, Wille. Já to tak nemyslela… Prostě musíš udělat něco, co jí na první pokus zaujme. Zkus prostě udělat něco, co nebude moct ignorovat. Však ty to zvládneš. Máš fantazii," začala jsem ho uklidňovat, když v tom mi začala brnět kapsa. Vytáhla jsem mobil a zmáčkla zelené tlačítko.
"Fateová, prosím." Většinou jsem se neohlašovala příjmením, ale když to bylo neznámé číslo, raději jsem to svoje "No?!" nechala na jindy.

"Dobrý den, slečno, tady ordinace doktorky Surryové. Jde o vaše krevní odběry…" začal ženský hlas z telefonu, když se však zmínil o krevních odběrech, okamžitě jsem sestře skočila do řeči.
"Co mi je?!" křikla jsem vyděšeně, ale pak jsem se trochu ušklíbla nad svou přehnanou reakcí, možná, že to trochu hrotím, byla to jen preventivní prohlídka, ale člověk nikdy neví.

"Nic vážného, nebojte, jde však o to, že jsme přišli o vaši krev a potřebovali bychom, abyste se dostavila znovu na odběry. Potřebujeme to preventivní vyšetření udělat," vysvětlovala sestra na druhé straně telefonu a mě to trochu zaskočilo.

"Co to znamená, že jste přišli o moji krev? Rozbila jste zkumavku?" řekla jsem trochu ironicky a viděla, jak na mě Will nechápavě zírá. Zvedla jsem prst ve výmluvném gestu, aby chvíli počkal. A čekala jsem na odpověď.

"No to ne, slečno Fateová, jde o to, že jsme přišli o všechnu krev. Ztratily se nám absolutně všechny krevní vzorky, které jsme měli v laboratoři. Bylo by tedy možné, abyste přišla zítra ve tři hodiny znovu?" zeptala se mě sestra a já se teď tvářila dost nechápavě, ale přitakala jsem a zavěsila.

"No tak co? Kdo to byl? Co chtěl?" vyhrknul netrpělivě William a já jsem se musela zasmát jeho nedočkavosti.

"Klídek, Wille, to byla doktorka. Prý mám jít znovu na odběry… ztratila se jim krev," pokrčila jsem rameny na důkaz toho, že nevím, co to má znamenat a Will na mě hodil zamračený úšklebek.

"Tak to je celkem divný ne? Jak se jim mohla ztratit krev? Jako že by jim to někdo ukradl? Proč?" vychrlil na mě další sadu otázek a já jen zakroutila hlavou.

"Jak to mám asi vědět? Nejsem Columbo," zavrtěla jsem hlavou a pak slezla ze zábradlí. A zamířila směrem k našemu domu. Will bydlel jen dva bloky ode mě, takže se vydal stejným směrem. Když jsme došli před náš dům, William mi místo pozdravu mávnul a pokračoval dál. Já udělala to samé a otevřela branku. Zahlédla jsem mamku, jak pleje záhonek a Dover se okolo ní motá a vrtí ocasem. Nevšímala jsem si jich a došla k domovním dveřím. Nebylo zamčeno. Zula jsem si boty a mrskla s nimi do botníku. Bundu, kterou jsem měla zavázanou okolo krku, jsem pověsila na věšák a vyběhla jsem po schodech, vešla jsem do dveří s nápisem "Ally" z barevných dětských magnetů, který tam byl už od mých čtyř let, a žlutou koženou tašku přes rameno jsem položila na kraj svého pokoje. Plácla jsem sebou na postel a sáhla po ovladači na televizi.

Zmáčkla jsem tlačítko ON a na obrazovce se objevil obličej blonďaté moderátorky odpoledních televizních novin. Složila si papíry v ruce a začala svým rádoby zaujatým hlasem.
"Dobré odpoledne, vítejte u odpoledního zpravodajství. Začneme opět zprávami, které jsou nejaktuálnější. Tak tedy, v malém městečku jménem Stormhill se ztrácí krev. V ordinacích i nemocnicích po celém okolí tohoto města s dvěma tisíci obyvateli se začaly ztrácet krevní vzorky. Ani jeden z lékařů nebo jiných pracovníků ve zdravotnictví nám nejsou schopni říci, co se to děje. Domníváme se, že jde o nějakého psychicky narušeného maniaka, který má divné cíle, nebo možná o nějaký nemístný žert místních teenagerů. Jediné, co víme s jistotou, je, že stovky lidí budou muset jít znovu na odběry. Takže se připravte na pořádné fronty. Že by nám ve Stormhillu řádil upír… hihi... Gille máš slovo," pokusila se moderátorka o vtip a otočila se na kolegu, který začal vyprávět něco o autohaváriích v Manchesteru.

Seděla jsem zaraženě na posteli a přemítala, co by to mohlo znamenat. Tohle mi přišlo dost divné. Storm byl vždycky dost poklidné město, většina lidí se tu navzájem znala a žádného psychopata jsem v okolí nikdy neviděla. Zvedla jsem se z postele, abych si došla pro notebook, a pak jsem se vrátila zpět na postel i s ním, kde jsem ho otevřela a počkala, až mi naběhne internet. Byla jsem rozhodnutá, že musím o tom zloději krve zjistit co nejvíce. Ať jsem však hledala, jak jsem chtěla, nic, co by mi bylo nějakým způsobem užitečné, jsem nenašla.

Dva dny uběhly jako voda a nic zvláštního se nestalo. Byla jsem znovu na odběrech, táta odjel na služební cestu a William dál rozjížděl svoje akce jak dostat Karen Hookovou na rande. Toho rána jsem se vzbudila a musela jsem jít hledat do koupelny něco proti komárům. Na kotníku jsem totiž měla pěkný štípanec, který svědil jako čert. Zrovna jsem hrabala ve skřínce pod umyvadlem, když do koupelny vešla máma.

"Ahoj Ally, co hledáš?" její úsměv takhle brzy po ránu mě dostával. Máma byla vždycky ranní ptáče, ale to jsem po ní nezdědila. Bohužel jsem získala naopak tátovu vlastnost, která nebyla příliš k užitku, a to bylo to, že jsem se nemohla rozkoukat ještě dvě hodiny po tom, co jsem opustila teplo postele.

"Něco proti komárům, někde tu byl ten strojek do zásuvky…" zamžourala jsem do poslední přihrádky.

"Proti komárům? Ally, vždyť si neotevřeš okno ani jednou za sto let? Kde by se ve tvém pokoji vzal komár? Ukaž…" strčila do mě a hledala ve skřínce místo mě.

"Dnes v noci jsem měla okno otevřené, vždycky to uděláš za mě, takže vlastně kvůli tobě jsem poštípaná…" vyvodila jsem a mamka mi s pozvednutým obočím podala skleněnou baňku naplněnou přípravkem proti hmyzu a se zástrčkou na druhém konci.

"Já ti ale okno neotvírala, zlato…" pousmála se a odkráčela ven z koupelny. Zamračila jsem se a na obličeji se mi objevil úšklebek. Tak kdo by mi ho asi tak otvíral…táta je na služební cestě. No nic, zase zapírá…

Seděla jsem u stolu a cpala se cereáliemi s mlékem a zapíjela to kafem. Moje obvyklá snídaně mi, jako obvykle po studené sprše, udělala dobře. Mamka zrovna skládala nádobí do myčky, když se na mě s úsměvem otočila.

"Taťka se vrátí už dneska. Ten obchod mu vyšel, takže je možné, že se společnost zase rozroste. Má z toho hroznou radost a mě napadlo udělat mu takový malý večírek. Mohla bys pozvat Willa a jeho rodiče, dlouho jsem s Drusilou nemluvila, ani nevím, jak se má, a to bydlí kousek od nás," vzdychla si a já se na ni od misky usmála.

"Jo to můžu, bude sranda. To jsem ráda, že to tátovi vyšlo. Pořád chtěl zahraniční partnery… tak rovnou Číňany," zacinkala jsem lžící o porcelán, jak jsem nabírala poslední sousta.

"Japonci!" napomenula mě matka, "jsou to Japonci…"

"No a není to jedno? Jsou uplně stejný," protočila jsem oči v sloup.

"Ne to nejsou, Ally… Mimochodem Dover má klíště nad okem, mohla bys mu ho vyndat? Víš jak já tohle nesnáším," dodala ještě a strčila do myčky poslední talíř. Pak ji zavřela a zmáčkla start.

"No jasně… nemá furt lítat v tom lese, už dávno jsi měla nechat opravit ten plot…" zakývala jsem hlavou a ušklíbla se. Mamka se však místo poraženě zatvářila vítězně.

"Už včera tady byli. Plot je jako nový," hodila po mě utěrku a já se nevěřícně zvedla a koukla se z okna. Když jsem se zahleděla na plot, do očí mi bila pořádná díra v plotě.

"Že já se vždycky nechám nachytat," zakroutila jsem hlavou a mrskla utěrku zpět mamce. Ta se zatvářila, jako když do ní uhodí a přiběhla ke mně k oknu.

"To není možný… včera tady byli. Opravili to, viděla jsem to… DOVERE!" mamka zuřila. Dover přiběhl a posadil se provinile před mamku. Ta se vztyčeným prstem začala slabikovat, jakoby jí měl chudák Dovi rozumět.

"Co sem ti řek-la ty pi-to-mej pse!" Na tohle jsem se vážně nemohla dívat. Rezignovaně jsem se otočila a zamířila do předsíně k telefonu, abych zavolala Willovi kvůli tomu večírku. Samozřejmě jsem zase zakopla o tu starožitnou vázu na kraji předsíně. Tentokrát však byla moje ruka rychlejší a místo tupé rány dřeva o dlaždice se ozvalo jen lehké plesk, jak moje dlaň zachytila vázu těsně nad zemí. Nechápavě jsem vykulila oči a postavila vázu zpátky na místo. Ještě chvíli jsem přemýšlela, kde se ve mně vzala ta pohotovost, pak jsem však jen zakroutila hlavou a došla k telefonu. Vytočila jsem číslo Cornwellových a počkala, než se ozve hlas Willovy matky.