Andor.cz - Dračí doupě online

Jeden průšvih za druhým… Kapitola 3.


Seděla jsem v kuchyni u stolu a zírala na sklenici s pomerančovou šťávou. Pořád jsem nedokázala pochopit, co se to děje. Jak spolu všechno souvisí a hlavně CO s ČÍM souvisí. Třeba mi stále něco uniká, třeba jsem přehlídla něco, co je důležité. Něco, co by mi přišlo nepodstatné. Ale co?

"Ally? Jsi v pořádku?" Mamka si mě prohlížela ustaraným výrazem, když jsem zírala do prázdna s přikrčeným obočím. Nic mi nedávalo smysl. Ale s kým o tom mám mluvit? Jestli to řeknu mámě, pošle mě někam do psychiatrický léčebny, dají mi svěrací kazajku a zavřou mě do vypolstrované místnosti. Jestli to řeknu tátovi, řekne mi, že se mi to zdálo nebo udělá to samé, co máma. A William? Ten se mnou prostě nemluví. Volala jsem mu snad tisíckrát, ale telefon vždycky jen marně vyzváněl. Krucinál, tak co mám asi dělat? Jsem nějakej mutant nebo co? Přijdu si jak v nějakým pitomým filmu od Marvelu. Při té myšlence jsem si představila, jak brázdím ulice Stormu v koženém oblečku a maskou na očích. Trochu jsem se pousmála.

"Jo mami. Jsem v pořádku. Jen mi trošku není dobře." Zareaovala jsem trochu později, než obvykle. Müsli v misce přede mnou bylo netknuté a sklenici s džusem jsem položila zpět na stůl stejně plnou. Vůbec jsem neměla chuť k jídlu. Cítila jsem se tak podivně silná a pohotová. Slyšela jsem, jak si táta nahoře v koupelně, vlastně na úplně druhé straně domu, čistí zuby. Zajímavé. Viděla jsem dál, než jsem si dokázala představit, že to jde a tu vůni pomerančů jsem cítila tak intenzivně, jako bych byla na pomerančové farmě a dávali mi to inhalovat. Třeba jsem se fakt zbláznila.

"Půjdu se projít mami, vezmu s sebou Dovera." Houkla jsem na mamku ode dveří v předsíni, po tom, co jsem si obula boty a sahala po vodítku.

"Ne Ally, nech ho doma, pojedu s ním na očkování," zakřičela mamka z obýváku. Tak jsem pověsila vodítko zpět na věšák za dveřmi a vyšla do slunného počasí. Prošla jsem ulicí a úmyslně zabočila k Willovu domovu. Když jsem procházela okolo jejich plotu, hlasitě jsem hvízdla. Stála jsem tam a dívala se na jeho okno. Když z něj vykoukla rozcuchaná hlava mého kamaráda, usmála jsem se a zamávala. Nejistě se mu zvedl jeden koutek a pak otevřel okno.

"Pojď ven prosím, chci s tebou mluvit. Přece nezahodíme naše přátelství kvůli takový pitomosti, co ty na to?" Mrkla jsem na něj a vzápětí mi došlo, jakou blbost jsem teď pronesla. Ono totiž, když skáčete dva metry vysoko, běháte rychle jako závodní auto, máte postřeh jako nejlepší brankář na světě, všechny vaše smysly jsou najednou stokrát znásobené a jste odolní asi jako pancéřové dveře, nedá se to považovat za jen tak nějakou pitomost. Ale konec konců, Will neví všechno. Vlastně ví jen o té odolnosti.

"Tak jo ty otravo." Usmál se už jistěji a za chvíli vyšel z vchodových dveří s bundou v ruce.

"Proč máš bundu Wille? Je tak třicet stupňů." Ušklíbla jsem se a naoko jsem si otřela čelo, jako že jsem strašně zpocená. Opravdu bylo dost teplo. William vykulil oči a ukázal mi rukou na teploměr na jejich okně. Byla jsem sice asi deset metrů daleko, ale přesto jsem viděla, že rtuť je na deseti stupních.

"Je devět stupňů Alain!" připomněl mi a dotčeně si oblékl bundu. Já jsem zakroutila hlavou a udělala tak trochu blbost.

"Ne, deset." Pronesla jsem a dívala se na teploměr. William se kouknul na mě, pak na okno, pak zas na mě.

"Ty tam vidíš?" zeptal se přiškrceně a zíral na mě. Bylo by nesmyslné teď lhát. I když nevím, zda bude lepší mu říkat pravdu nebo ne, když s ním budu chtít nadále kamarádit.

"Jo," rozhodla jsem se nakonec pro pravdu. Přeci jenom, pravda je vždycky horší než lež, ale já ve lhaní přeborník moc nejsem. Obzvlášť u Willa, vždycky to na mě totiž pozná.

"To si děláš prdel," pronesl nakonec suverénně, ale už nepředvedl žádné ustrašené couvání. Naštěstí.

"Tak kam jdeme?" nereagovala jsem na jeho komentář. On jen pokrčil rameny. Tak jsem se vydala směrem k jezeru. Nic nenamítal a následoval mě.

"Tak o čem jsi chtěla mluvit?" zeptal se trochu mimo mísu, protože sám moc dobře věděl proč.

"Wille. Já vím, že se se mnou něco děje. Mám různé příznaky nebo schopnosti, říkej tomu jak chceš, kterým nerozumím. Jediné, co vím je, že nejsou špatné. Není to nic, co by ohrožovalo lidi v mém okolí ani nic, co by ubližovalo mě a při troše štěstí na to nemusí nikdo přijít. Vůbec nevím, kdy to začalo, ani čím. A hlavně nevím jak… Jen mě prosím nezavrhuj. Já si to nevybrala. Ale jsem pořád ta samá Alain víš? Furt stejná praštěná puberťačka." Podívala jsem se na něj. Tvářil se trochu nečitelně a nakonec kývnul hlavou a usmál se.

"Víš, včera jsi mě hrozně vyděsila. Prostě jsem to nechápal. Zkusím s tebou vyjít, ty příšero," řekl napůl v žertu a mrknul na mě.

"Myslíš, že já nebyla vyděšená? Přestav si, že by se to stalo tobě!" podotkla jsem a on naklonil hlavu na stranu, jako že chápe, jak to myslím.

"Teď mi ale All něco pověz. Co všechno vlastně umíš?" Probodl mě očima a já věděla, že teď už mu to říct můžu. Vyprávěla jsem mu, co se stalo minulou noc. O všem. Když jsem skončila, seděli jsme už na břehu jezera.

"Páni." To bylo jediné, co ze sebe vyrazil. Chvíli jsem čekala, že zareaguje jako předtím, ale neudělal to. Prostě to vzal bez žádných komentářů a zahleděl se na jezero.

"Jak rychle teď plaveš?" zeptal se najednou a mě se na tváři roztáhl široký úsměv, to mě vlastně vůbec nenapadlo. Otočila jsem se na něj s šibalským výrazem a mrkla. Pak jsem se svlékla do spodního prádla a skočila do vody. Ponořila jsem se hluboko pod vodu a otevřela oči, viděla jsem jasně a daleko. Dívala jsem se na ryby, které proplouvaly okolo mě a různě se otáčela, když v tom mi něco došlo. Sáhla jsem si za uši a začala jsem vyděšeně křičet. Jelikož jsem však byla pod vodou, z úst mi vyšly pouze bubliny a nějaký neidentifikovatelný zvuk. Já měla žábry. Snažila jsem se uklidnit, ale tři otvory, jako když rozříznete kůži nožem na tři proužky, mě úplně vyvedly z míry. Vyplavala jsem na břeh a podívala se na Willa, který si oddychl, když jsem vystrčila hlavu z vody. Chvíli jsem na něj zírala a pak si znovu sáhla za uši. Cítila jsem už jenom slaboulinké výstupky, jako jizvičky. Muselo se mi to při kontaktu se vzduchem zatáhnout.

"Williame, já sem jak ryba. Hnusná smradlavá ryba. Já mám žábry," zasyčela jsem tiše a pořád z toho byla totálně rozhozená.

"A nemáš i blány mezi prsty?" zavtipkoval a já se vyděšeně koukla na ruce a na nohy.

"Blbče! Víš, jak jsem se lekla?" Zasmála jsem se a on se ke mně přidal. Náš smích ale netrval dlouho. Zaslechla jsem lehoučké šustění za blízkými stromy.

"Nehýbej se," šeptla jsem k Willovi potichu a prohlédla si okolí kmenů. Viděla jsem několik stínů. Najednou se odtamtud vyřítilo několik malých šipek s červeným peřím na konci. Stoupla jsem si před Willa a všechny jsem pochytala. Neškodně dopadly na zem a já tam stála, jako živý štít svého kamaráda. Celá mokrá, v černém spodním prádle. Z lesíka pomalu vylezlo několik mužů oblečených do černých obleků. Vypadali jak nějací maníci z FBI. V rukou svírali revolvery a měřili si mě svými pohledy.

"Pánové, nevím, o co vám jde, ale docela ráda bych se oblékla, co vy na to? Hm?" Pokrčila jsem rameny a neurčitě se ušklíbla. Slyšela jsem jak za mnou můj kamarád přerývavě dýchá a ani se nehne.

"Slečno Fateová, když půjdete s námi, vašemu příteli se nic nestane. To vám mohu zaručit," začal hlubokým hlasem mluvit jeden z mužů.

"Ale já vám nemůžu zaručit, že vám tohle uvěřím," pronesla jsem ironicky a zvedla ruce nad hlavu v gestu, že opravdu nic nedělám, pak jsem pomalu sahala po tričku a muži si mě pronikavě měřili opatrnými a zkoumavými pohledy. Oblékla jsem si tričko a chtěla sáhnout i po kalhotách, ale to už se z druhé strany jezírka blížilo dalších pět chlapů s pistolemi.

"Můžete mi říct, co se tady k sakru děje?" pohlédla jsem na muže, který se mnou předtím mluvil. On jen pokrčil rameny a pak pevněji stiskl zbraň v rukou.

"K tomu nejsem oprávněný. Tak znovu, půjdete s námi po dobrém?" zeptal se mě a já přimhouřila oči.

"Nejdřív ho pusťte," pohodila jsem hlavou směrem Willovi a pak čekala jak zareagují. Ten mluvčí kývnul a pokynul Willovi, aby odešel. On se na mě nejistě podíval a já kývla. Pak se rozeběhl směrem do středu Stormu a já tam zůstala sama, obklíčená těmi gorilami. Oblékla jsem si kalhoty a boty a pak pomalu přešla k veliteli.

"Tak kam tedy chcete, abych šla?" Pohlédla jsem mu zpříma do očí. Neměla jsem strach, necítila jsem se ohrožená ani zranitelná. Právě naopak. Měla jsem pocit, že přesto, že jich je dvacet na jednu, jsem v přesile.

"To zjistíte," kývnul ten kravaťák s pistolí a ukázal mi směrem, odkud přišli. Šla jsem tudy, kudy mi ukazoval.
"Naši se o mě budou bát. Nejsme zrovna neznámí v tomhle "Velkoměstě". Asi se budou divit, kde jsem tak dlouho," poznamenala jsem a kravaťák se sebejistě ušklíbl.

"Ale nenajdou," pronesl tiše. Tahle dvě slova zněla tak zlověstně, obzvláště z jeho úst.

"William jim dá hlášku. Řekne, co se stalo," zakřičela jsem na něj a můj hlas přestal znít vyrovnaně.

"A kdo mu to uvěří? Co jim řekne? Že jsi mutant?" Ten chlap mě začínal šíleně vytáčet. Nejvíc mě však vytáčelo, že měl pravdu. Zatvářila jsem se dost ublíženě po slově mutant a on se zasmál. Odporným, chladným, do ticha řezajícím smíchem. Moje ruka se vymrštila tak rychle, že nestačil ani mrknout, když dopadla na jeho tvář. Uhodila jsem tak silně, že se jeho hlava nepřirozeně naklonila a ozvalo se hlasité křupnutí. Muž padl k zemi. Oči prázdné a hlavu nenormálně zkřivenou v důsledku zlomeného vazu. Všechny zbraně namířily na mě a já tam stála s krví na rukou. Odrazila jsem se a vyskočila do obrovské výšky. Zachytila jsem se za větev stromu, otočila se okolo ní a po větvích jsem utíkala směrem z lesa. Moje ladné přeskakování z větve na větev rušila jen spousta výstřelů mířených na mě. Když v tom jsem neodhadla sílu větve a jedna se pode mnou zlomila. Zůstala jsem tam ležet a než jsem se stihla zvednout, zasáhla mě spousta maličkých šipek, skoro všechny se neškodně odrazily, až na jednu, která se mi zapíchla do nejslabšího místa na krku. Před očima se mi rozprostřela tma.