Andor.cz - Dračí doupě online

Tělo, které se houpalo na provaze, bylo už oklováváno vranami, když si ho vojáci všimli. Mohlo být poledne, když s velitelem a pergamenem s obrázkem dorazili k dubu. Tvář byla vranami znetvořená, ale podle vousů a statné vysoké postavy usoudili, že je to Mengar. Tělo sundali a pohřbili hned vedle stromu. Byl zločinec a ti se na hřbitovech nepohřbívají. V tu samou chvíli vystoupil ze zájezdního hostince vysoký, urostlý muž. Mengar. Nyní bez vousů a na krátko ostřihaný. Kdyby se stráže více zaobíraly vzhledem, zjistily by, že se jedná pouze o dřevorubce, kterého Mengar zbil a oběsil. Byl to sice krutý způsob, ale možná jediný. Hned se vydal hledat práci. Tam, kde předtím pohořel, o něj projevili zájem, ale místo už bylo obsazené. Až v kovárně, protože tam je práce vždy dost. Navíc teď, když je Foyaferské knížectví ve válce s hrabstvím Lukavským, běží kovárny téměř nepřetržitě a chrlí zbraně jednu za druhou.
„Jak se jmenuješ, chlape?“ zeptal se kovář celý udivený Mengarovým zjevem.
„Men…..ehm…. chtěl jsem říci Ragnem,“ vykoktá ze sebe Mengar uvědomujíc si, že je nyní nový člověk.
„Dobrá. Ragneme, budeš tady venku a tvým úkolem bude přikládat zvenčí do výhně a rozdmýchávat ji. Stačíš na to? Máme zakázku tří set mečů a do zítřka musí být hotová. Zbývá nám nějakých padesát a tak budeme makat přes noc,“ vysvětluje kovář budoucí Mengarovu činnost.
„Já to zvládnu šéfe,“ řekl Mengar kováři, který už byl jedním skokem v kovárně. Dlouho do noci Mengar přikládal a mnohým strážím neunikl jeho zápal a výdrž. V noci byl už hodně unavený a tak ho kovář poslal spát do dřevníku. Mengar se složil na hromadu dříví a usnul. Spal až do rána, kdy ho probudila kovářka, která mu přinesla džber vody a misku nějaké kaše, co vypadala spíše jako šlichta pro prasata. Mengar byl však vděčný i za tohle a tak se do toho pustil. Překvapivě to bylo celkem dobré. Když dojedl, tak se napil vody ze džberu a pak si v něm umyl obličej a ruce. Vstal a odnesl prázdné nádobí na dvůr. Tam si ho chytil kovář.
„Máme hotovo,“ řekl a z kovárny vyšlo několik čeledínů nesoucích dva kožené chuchvalce, ve kterých Mengar poznal zabalené meče.
„Takhle rychle? Přeci jen padesát mečů za noc je výkon,“ zeptal se udiveně Mengar, hledíce přitom na dva vaky po dvaceti pěti mečích. „Ano, přece jsme velká kovárna a máme své metody. Tajné metody,“ řekne s úsměvem kovář, „byl by pro tebe problém ty meče odnést na posádku?“ dodal ještě kovář, ale jak si prohlížel Mengara, bylo mu jasné, že to problém nebude. „Nebude. Považujte to za vyřízené,“ řekl Mengar a s obavami zvedl oba balíky najednou. Kupodivu byly celkem lehké. „Tajné metody?“ zeptal se kováře, který jen s úsměvem přikyvoval. Dál se Mengar neptal a balíky nesl ulicemi. Před bránou posádky ho zastavil strážný, co na něj řval, když vyšel z věznice. „Kam jdeš drbane?“ zeptal se se značnou dávkou vzteku v hlase. „Na posádku. Nesu meče z kovárny,“ zahučel Mengar. „Neviděli jsme se někde?“ optal se voják, který si nyní Mengara začal všímat víc. „Možné to je. Mám špatnou paměť,“ řekl Mengar a ukázal na bránu. Voják bez řečí otevřel a v tu chvíli se ozval roh z věže. A hned za ním volání blížících se nepřátel, které umlčel velký balvan. Věž se zřítila a zamáčkla vojáka, který otevřel bránu. Její horní část povolila a hromada suti Mengara zasypala.