Andor.cz - Dračí doupě online

Útěk
Kapitola desátá

Joffova a Rihurova výcviková skupina dostala na jeden den volno. Měli den klidu, i když to bylo jen proto, aby se připravili na další cvičení. Také proto to Joffovi nepřinášelo žádné uklidnění nebo uvolnění. Věděl, že to bude den, který bude trávit celý jen v doprovodu nechtěných pocitů. Stále častěji se oddával meditacím, které mu, jako jediné, dodávaly alespoň trochu klidu od vlastních dotěrných myšlenek a pocitů.

Toho rána se právě na takovou meditaci chystal, když v tom ho ze zamyšlení vytrhl dusot kopyt a náhlý povyk na nádvoří. Joff vylezl ze stanu a zahlédl zhruba dvacet jezdců na koních, kteří právě dorazili. Jezdci ale neměli obvyklé černobílé stejnokroje královských válečníků, ani zelenohnědé oděvy s pláštěm, jako hraničáři. Všichni byli zahaleni do rudých plášťů, které Joff neznal. Přes obyčejný oděv měli kroužkové zbroje a u pasů dlouhé meče, mimo asi osmi z nich, kteří měli zbroje kožené a jejichž zbraní byl luk, nebo kuše. Jeden z neznámých mužů, ten, který měl na hlavě čelenku s jednou zlatou hvězdou, sesedl z koně a rázoval si to do Hlavního štábu.

Každý v táboře, kdo měl volno, se díval, co se děje. Joff zůstával u svého stanu. Nešel se podívat blíž jako mnoho jiných. Chtěl si být jistý, že tyto neznámé posly neuvidí Rihur, který tou dobou ještě spal. Měl dojem, že by to nebylo dobré. Rihur občas mluvil ze spaní a mluvil k neznámým mužům s rudými plášti. Joff chtěl zalézt zpátky aby na chlapce dohlédl, ale v ten okamžik se průlez do stanu otevřel a Rihur vykoukl ven. Na první pohled bylo Joffovi jasné, že se Rihur bojí. Vyděšený pohled v jeho očích znal moc dobře.

„Znáš je?“ zeptal se ho ledabyle, aby ho upozornil na svoji přítomnost.

„Proč přijeli?!“ tázal se Rihur drsně, nevšímajíc si Joffovy otázky.

„To nevím, zrovna dorazili,“ odpověděl raději první. Takhle Rihura ještě neviděl. Směs strachu a zoufalství se mu odrážela v očích, a skrze to se draly na povrch slzy nezměrné bolesti.

Rihur se nezmohl na žádnou další reakci. Nedokázal Joffovi říci, co jsou ti muži zač. Přes dva měsíce starý šrám v jeho srdci se ještě nezahojil. Nedokázal o tom mluvit. Raději zalezl zpátky. Nechtěl se na ně dívat. Byli jeho noční můrou a to, že nyní přijeli do tábora, rozhodně nevěstilo nic dobrého. Usedl na své místo a odevzdal se zoufalému pláči, který na něj dotíral. Viděl znovu a znovu své rodiče umírat pod ranami jejich mečů. Nikdy si neodpustil, že nebyl doma, když do Jilovy přijela tato Garda smrti.

Joff zůstal stát venku. Rihurova reakce ho zasáhla velmi hluboko. „Měl bych jít za ním…“ říkal si. „Ne!“ ozval se v jeho mysli varovný hlas. „On to musí překonat sám. Musí se naučit být silný. Stejně chce být asi sám… A co když ne? Co když naopak chce, abych za ním přišel, co když to od svého přítele očekává… Přítele? Jsi snad jeho přítel? Ač nechci, mám ho rád… Mám ho rád jako by snad byl můj bratr… Ale on není! Přemýšlej! Vzpomeň si: „Až se trochu osamostatní, uteču!“ to jsou tvá slova. Ano, to jsem říkal. Ale je to opravdu správné? Aby mu to ještě více neublížilo… A není to jedno? Já nevím… Je to jedno…?“

Znovu se Joff pohroužil do vlastních myšlenek. Zmatek, který poslední dny začínal dosahovat kritického bodu, mu nedával příliš prostoru pro nezaujaté přemýšlení. Poznával, že už brzy se bude muset rozhodnout, ale nedokázal sám sobě ospravedlnit ani jedno z možných řešení.

Po nedlouhé chvíli vyšel velitel jezdců z hlavního štábu a předal svým mužům nějaké pokyny. Joff vlastně ani nechtěl vědět jaké. Jen z povzdálí sledoval, jak všichni muži z gardy sesedli z koní a počali své oře přivazovat k břevnu u jídelny.

„Nazdárek, kamaráde,“ oslovil ho po chvíli Tarol ironickým tónem svého hlasu. Ta slova byla pro Joffa varováním. Za ty dva měsíce poznal Tarola Svenna celkem dobře na to, aby věděl, že nepřišel jen tak.

„Ty pocházíš z Dalegu, nemýlím se?“ zeptal se barbar. Zlověstný úšklebek na jeho tváři dával znát, že tato otázka je jen prostředkem k něčemu, co podle Tarolova názoru Joffa vyvede z míry. Jenže k tomu Joff nehodlal nechat dojít. Neměl rád překvapení a teď překvapený byl. Zoufale si přál vědět, co se mu barbar snaží naznačit, ale odmítal mu udělat tu radost, aby přehnaně vyzvídal. „No a? Ty jsi zase z vesnice Al-mia, myslím,“ odsekl mu. Nemusel se bát, že by se to nakonec nedozvěděl, protože Tarol by si jistě nenechal ujít příležitost mu to povědět. Bylo jen důležité, jak mu to poví.

„No jo… Jen mě tak napadlo, že bys asi rád věděl, co dělá tvůj otec,“ nadhodil ledabyle barbar se zlomyslným úšklebkem. Z Joffovy reakce a potlačované zloby mu už začaly cukat koutky. „Co dělá můj otec? Kam tím míří? Že by se u nás něco stalo? Ale jak by se to dozvěděl? Snad ti jezdci? To přece není možné… Rozhodně něco ví, nebude to nic pěkného, jinak by s tím za mnou nepřišel.“

„A ty bys nechtěl vědět, co dělají tvoji rodiče?“ tázal se Joff klidně, ačkoliv mu dělalo potíže přemáhat zlost, která v něm vřela. To už Tarol nevydržel jen tak stát: „Já se o svoji rodinu bát nemusím!“ odsekl mu tvrdě. „Tak takhle je to… Moje rodina je v nebezpečí. A Tarol o tom něco ví.“ Joffa přepadla úzkost. „Musím to z něj dostat. Ale rozhodně mu nedopřeju tu radost, aby mě viděl naštvaného, nebo bezradného!“ rozhodl se nakonec. Měl svou hrdost.

„Ale no tak…“ zasmál se Joff, „já, narozdíl od tebe, svou rodinu už dávno pohřbil…“ pravil vesele. Dobře si uvědomoval, že mu lže. Sice by jím neotřásla smrt otce nebo matky, ale doma krom nich zanechal také Kateřinu, jejíž smrt nehodlal dopustit za žádnou cenu. Vlastně z přemíry pocitů už ani nevnímal Tarolův vztek, který byl na jeho tváři znatelný. Jindy by to bral jako úspěch, ale nyní ne.

„Takže ti nevadí, že tvůj otec Jan Jirholm je vůdce odboje v Dalegu, který Garda smrti přijela potlačit? Jsou to převážně bývalí zločinci, myslíš, že si budou brát servítky?“ zasmál se krutě Tarol, ačkoliv Joff dobře věděl, že to není upřímný smích, „pravděpodobně město vypálí a spousty lidí pobijí, ale když je ti to jedno?“

Poslední barbarova poznámka Joffa zabolela. Ačkoliv by si to jindy nepřipustil, tak jím ta představa otřásla. Na Daleg měl i hezké vzpomínky a nepřál smrt nikomu z lidí, kteří ve městě žijí. Ačkoliv opravdu myslel jen na dvě osoby. Svou sestru Kateřinu a bývalou kamarádku Barbaru Kašparovou. Představa, kterou mu zde jeho rival nastínil, ho, ač nechtěl, zasáhla a on byl tedy nucen odvrátit pohled. Věděl, co se asi míhá Tarolovi hlavou a rozhodl se ukončit pocit jeho triumfu: „Nezáleží mi na tom, co se stane s mým otcem, ale přijde mi jako škoda vyvražďovat a vypalovat celé město… Víš kolik stromů muselo padnout na to, aby bylo vůbec vystavěno? Připadá mi jako hloupost, aby jejich smrt přišla nazmar…“ tentokrát už se na něj Joff opět podíval svým pevný a neústupným pohledem.

Tarol věděl, že to je jen přetvářka, a nelíbilo se mu, že skrze ni není schopen proniknout. Cítil nezměrnou nenávist k muži před sebou, ale poznal, že nemá smysl v této hře o nervy pokračovat. Raději odešel, než aby dal najevo porážku.

Joff samozřejmě tušil, že Tarol ví o jeho přetvářce, ale byl si jistý, že už víckrát barbar nebude opakovat takové pokusy. Nenáviděl sám sebe, že se nechal zastihnout nepřipravený, ale nemohl už s tím nic dělat. „Co teď?“ ptal se sám sebe. „Musím utéct… A co Rihur? Musí tu zůstat! Příliš by mě zdržoval! Ohrozil bych tím i jeho život… Taky bys mu měl říct, že utečeš! Ne zničilo by ho to… Ale když utečeš bez rozloučení, nebude to horší? Mohl by pak snáze ohrozit tvůj útěk, než když na něj bude připraven. Je načase mu říct pravdu! Pravdu…? Žes přátelství jen předstíral…“

Svět se s ním zatočil. Věděl, že tato chvíle nastane, ale bál se jí. Nyní ovšem musel jít veškerý strach stranou. Musel utéct, aby varoval svou sestru a zachránil ji. Jediné, s čím si nevěděl rady, bylo, jak by se měl zachovat k Rihurovi. Hlavní pro něho bylo zařídit, aby mu nějakou svou nerozvážností chlapec nepřekazil útěk.

Náhle poznal, že mu vadí stát na jednom místě. Nohy ho vybízely k pohybu a on jim vyhověl. Nevnímal, kudy ho vedou toulky po táboře. Už se nedivil vyděšenému pohledu v očích svého ‘kamaráda‘, jen netušil, kam až může zajít. Jestli by pro něj teď nebylo smrtelné dozvědět se pravdu. „A co je vlastně pravda…?“ ani Joff si nebyl jistý vlastními pocity. Připadal si ztracený…

Zrovna, když přemýšlel o tom, jak Rihurovi povědět, že odchází bez něj, zazněl kuchyňský zvon. Tehdy poznal, že stojí těsně u jídelny. Stál tam a hladil jednoho z těch koní, na nichž přijeli jezdci. Litoval, že ještě neumí jedno z hraničářských kouzel - ‘Mluv se zvířaty‘. Býval by tomu koni nakázal, aby svého jezdce shodil, až mu sedne na hřbet. Zasmál se té představě.

Nakonec vešel do jídelny se stejným nicneříkajícím výrazem ve tváři, jako vždy. Vyhledal stůl, u nějž sedával s chlapcem. Nikdo si k němu nepřisedl. Nikdo se ho ani nepokoušel otravovat. Dokonce i Tarol ho jen z povzdálí sledoval. A pak si k němu mlčky přisedl Rihur. „To není normální…“ Pomyslel si Joff. A skutečně nebylo. Jindy by ho chlapec alespoň pozdravil, ale dnes ne.

Rihur cítil obrovské zklamání. Měl pro Joffa pochopení celé ty dva měsíce. Ani jednou po něm nežádal více, než mu mohl dát, ale dnes? Přítomnost jezdců z Gardy smrti ho natolik vyvedla z míry, že nyní potřeboval jeho útěchu. Potřeboval ji jako sůl. „Ale ne sůl na rány!“ zlobil se na svého přítele, přestože mu vlastně už odpustil. Ta nenávist, kterou cítil, vlastně necítil k němu, ale k sobě. Nenáviděl se za to, že si přál, aby za ním Joff přišel. Srdce měl plné úzkosti…

Oba mlčeli. Věděli, že se dneškem všechno změní. Už to nikdy nebude jako dřív, přestože by si to oba přáli. I Joff chápal, jak moc si to přeje, a snad i proto si chtěl chlapcovo přátelství odříct. Tolik mu toho chtěl povědět, ale nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo.

Po obědě se oba vrátili do stanu. Joff řekl Rihurovi, že mu musí něco důležitého říct, ale teď si nebyl jistý, odkud má začít. Slova mu uvízla v krku. „Jak mu to mám říct? Řekni mu to narovinu! Bude to nejlepší. Nemá cenu mu lhát! Jenže on to neunese…! Ale časem se s tím vyrovná… A kdy?! Až budeš chvíli pryč. Ale co když do té doby zemře?! Musí být silný. Jen ti přežívají. Nemůžu ho tu jen tak nechat…Vyber si, buď on, nebo Kateřina!“ Nikdy nechtěl stát před touto volbou. Věděl dopředu, jak si zvolí. Dal přeci slib…

„Viděl jsi dnes ty jezdce v červeném?“ zeptal se chlapce. Byla to ta nejhloupější otázka, jakou kdy položil. Byl přeci u toho, když je Rihur spatřil…

„Ano,“ hlesl chlapec, marně se snažící zadržet velké slzy kanoucí z jeho očí.

„Přijeli potlačit vzpouru v Dalegu, kterou prý vede můj otec. Nejspíš pobijí mou rodinu a vypálí část města, ne-li rovnou celé, chápeš co ti chci říct?“ tázal se, když k němu Rihur pozvedl své uplakané oči.

„Chceš utéct?“ Joffovo srdce se při té otázce silně otřáslo. Nepředpokládal, že by to Rihurovi došlo tak rychle. Věděl, co za otázku bude následovat. Tušil, na co se bude Rihur ptát, ale s čím nepočítal, bylo chlapcovo mlčení.

Rihur na mladého hraničáře upřel svůj pronikavý pohled. Modré oči měl plné naděje a ve tváři dychtivý výraz. Tolik by si přál jít s ním… Jenže něco mu našeptávalo, že ho s sebou Joff nechce. Nedokázal pochopit, proč by ho Joff neměl chtít vzít sebou. Jsme přeci přátelé? argumentoval sám sobě. Nedokázal se zeptat. Chtěl, aby mu to jeho přítel řekl sám. Bál se své otázky. Vlastně se bál i odpovědi. Nechtěl ji znát…
Hnědovlasý mladý muž hleděl do očí čtrnáctiletého hocha, čekajíce na jeho otázku. Jenže on se stále neptal. Joff nebyl schopen říci, jak dlouho už tam tak sedí naproti sobě v tíživém mlčení.

„Poslyš, Rihure, je to moje rodina a je to tudíž i jen moje povinnost je zachránit. Kdybych tě vzal sebou tak bys mě jen zdržoval… A co kdyby nás chytili? Za dezerci je trest smrti! Nechci, aby tě kvůli mě zabili… Ale dal jsem slib, chápeš?“ Ale bylo v tom i mnohem víc. Bylo v tom přátelství, které Joff nechtěl nikdy poznat. Mluvil naléhavě. Nechtěl být na chlapce hrubý.

Jenže pro Rihura to bylo, jakoby se mu právě zhroutil svět: „Zdržoval?!“ příkrost z jeho hlasu jen sršela, „já že bych tě zdržoval? Vždyť chodím rychle a - a u - umím i běhat tak, abych ti stačil…“ zoufalství, s jakým se snažil vyvrátit tvrzení svého přítele, bylo až šílené.
Mladý Jirholm poznal, že překročil hranici. Teď už to musel ukončit. A přeci se mu téměř zlomil hlas, když nasadil zlostný pohled a promluvil: „Chceš slyšet pravdu?!“ Chlapec na něj upřel své uplakané oči. „Nepočítal jsem s tebou! A proč bych taky měl?! Kvůli přátelství? Pche…! Nemám přátele! Nikdy jsem žádné nechtěl! To, co sis vysnil, je jen ve tvé hlavě. Já nikdy nebyl a nebudu tvým přítelem…“ joff už nedokázal pokračovat. Vlastně děkoval všem bohům za to, že Rihur po těchto slovech vyběhl ze stanu. Věděl, že mu ublížil, že právě zavrhl přítele. Ale udělal to, protože ho chtěl chránit, nebo ne? Nevěděl, jestli to Rihur pochopí, ale doufal, že mu útěk nepřekazí.

I Joff na chvíli podlehl smutku. Stan bez Rihura byl podivně prázdný… Posléze ale překonal své emoce a rozhodnut dokončit, co započal, vyšel ze stanu a potloukal se ve stínu kolem budov na nádvoří, pozorujíce své okolí a spřádajíce plán útěku. Netrvalo snad ani dvě hodiny toto plánování a obhlížení terénu. Ještě stále nebyl připraven. Netušil, jak by to měl udělat, aby zmizel bez povšimnutí. Co jej tedy vyrušilo? Vyrušilo jej až poklepání na rameno od mistra Dnawika.

Joff se lekl a otočil se na mistra poprvé téměř vyděšeně. Každý by v tu chvíli poznal, že mladý hraničář nemá čisté svědomí. „Co se stalo? Co po mě asi chce? Poslal ho za mnou Tarol? Nebo snad Rihur? Ví, co chci udělat? Mám utéct? Ne! Když se teď dám na útěk, tak své šance na úspěch úplně zmařím. Vyslechnu ho. Třeba o nic nejde a on mi jen přišel oznámit, že jsem při zkouškách nepoznal dvě byliny. A i kdyby věděl o mém úmyslu, pořád ještě se ho mohu nepozorovaně zbavit, nemá s sebou žádné stráže…“ plynuly Joffovy myšlenky rychlostí blesku.

„Pětadvacítko, tvé jméno je Joff Jirholm, že?“ hrubý tázavý tón jeho mistra a obsah těch slov jej překvapil. Mladík hleděl do Danwikových bledých očí a snažil se z jeho vousaté tváře něco vyčíst. Uvažoval, zda by neměl zalhat, ale jeho svědomí dnes již utrpělo tolik, že nebyl takové lži schopen. Kdyby se ho mistr zeptal, zda chce utéct, odpověděl by, že ano…

„Ano, pane…“ odpověděl nejistě, jelikož nezvládl svůj hlas.

„Pojďte se mnou,“ přikázal stroze mistr Danwik a vedl ho mezi stany, až dorazili k tomu, kde Joff s Rihurem přespával. To už byl Joff velice nervózní.

„Je to váš stan?!“ ptal se ho mistr a velitel. Joff jen přikývl.

„Tak prosím…“ otevřel vousatý muž průlez do stanu, „podíváme se dovnitř.“ To už bylo příliš. Joff pochopil, že se bude muset velitele nějak zbavit. Skrčil se a vlezl do svého stanu, jak mu bylo přikázáno a ihned si povšiml něčeho, co by tam být nemělo… Malá dýka v koženém pouzdře ležela okatě na jeho přikrývkách. Už-už chtěl po ní chmátnout, ale jeho mistr byl rychlejší.

„Ach tak… Takže je to pravda…“ poznamenal Danwik s hraným pochopením. Již předtím věděl, že je to pravda. Joff by býval čekal výsměšný, nebo nepříjemný tón hlasu, ale jeho velitel mluvil smutně a zamyšleně. Vlastně jen díky tomu se Joff nepokusil o zoufalý úprk ani o skolení svého mistra, což by bylo ještě zoufalejší.

V tom se probudil Derek, doteď spící na Rihurově místě, zavrčel a přišel k boku svého pána. Danwik se jen zadíval psovi do očí, dvakrát štěkl a Derek zmlkl. Joff o této dovednosti hraničářů slyšel, ale doteď jí nebyl učen. Cítil se bezmocný, osamocený, polapený… Posadil se vedle svého psa odhodlán nést trest, který očekával.

Místo trestu však mistr udělal něco jiného. Posadil se proti němu, dýku stále svíraje v rukou a promluvil: „Abych ti to vysvětlil, mladý muži. Nepřátelství mezi tebou a Tarolem Svennem vidí každý, kdo není slepý, nebo jej záměrně nepřehlíží. Proto vím, že tato dýka nebyla ze skladu odcizena tvou, nýbrž jeho rukou. Byl to totiž on, kdo učinil oznámení, že tě s ní viděl. Ani ty, ani on nedokážete lhát, pokud nebudu chtít…“ odmlčel se mistr a Joff nevěděl, jestli se mu ulevilo, nebo přitížilo po jeho dosavadních slovech. „Ovšem ta zbraň není jediný důvod, proč jsem zde. Jak jsem již řekl, vaše nepřátelství je natolik zjevné, že jsem si musel jeho tvrzení ověřit..."

„Jak je možné si něco takového ověřit?“ zeptal se Joff neuváženě, když skočil mistrovi do řeči. Když si svůj čin uvědomil, rychle sklopil pohled. „Když zde nejste kvůli zbrani, tak proč tedy? Jsem tedy zatčen?“ ptal se dál, když už jej jednou přerušil, mistr ale jeho řeč uťal: „Nech mě domluvit, vojáku!“ začal přísně, „mohu si ověřit, co budu chtít, protože umím nahlížet do myslí jiných. Ne! Nejsi zatčen. Je v tom něco víc, jak jistě tušíš.“ To už byl Joff překvapený natolik, že dokázal jen poslouchat. „Ta šarvátka s dýkou by ve vašem případě nebyla nic neobvyklého. Prostě bych si zašel pro zbraň a napomenul Tarola za jeho chování… Je zde však ještě něco jiného…“

„Jiného? Co jiného?“ ptal se mladý Jirholm sám sebe. Náhle mu to došlo: „Rihur!“ vyslovil nahlas své myšlenky.

„Správně,“ tentokrát ho Danwik nenapomenul, „Rihur Ihrnovský. Jediný z branců, kterého sis pustil blíže k tělu. Zprvu tomu nikdo nevěřil, ale časem byli nuceni akceptovat vaše přátelství, které sahalo za hranice jejich chápání. A vlastně i vašeho, nemýlím-li se. Dnes jsem chlapce viděl tak, jako už dlouho ne. Seděl v chodbičce jídelny a plakal. Cosi si pro sebe povídal a já byl zvědavý. V jeho mysli jsem si zjistil, co jej trápí. Povšiml si mě a přišel blíže. Řekl mi všechno. Vše o tvé rodině, o jeho rodině, o tom, co jsi mu dnes po obědě řekl…“ V Joffovi hrklo. „Lhal jsi mu o svém přátelství a neřekl vše, co jsi mohl říci. Neřekl jsi mu o slibu, který ti podle tebe brání mít ho za přítele. Nezmínil ses o své sestře…“ To už bylo jasné, že mistr skutečně myšlenky číst dovede. „Na tom ale nyní nezáleží. Vím, že víš o cíli Gardy smrti, která přijela. Vím i, že chceš utéct a pomohu ti. Mně můžeš věřit.“ Joff nevycházel z úžasu. Připadalo mu to celé jako nějaká hra, nebo sen…

„Mám jen jedinou podmínku,“ dodal mistr a mladík opět zbystřil.

„Jakou podmínku?“ zeptal se Joff.

„Vezmeš s sebou Rihura,“ řekl Danwik věcně.

„Ne, to ne…“ ohradil se učedník. Rozhodně nechtěl utíkat i s chlapcem. Nechápal, proč mu ten muž nabízí pomoc. Věděl, že ji prakticky musí přijmout, protože odmítnutí by jej stálo příliš mnoho rizik, ale tuhle podmínku opravdu přijmout nechtěl.

„Pak tě musím nahlásit!“ odvětil mistr stroze. Joff pochopil. Nedostal na výběr.

„Dobrá…“ podvolil se nakonec.

„Budeš se pohybovat u západní brány a sbírat bylinky. Moc jich v táboře není, ale alespoň něco jistě najdeš. Kdyby se někdo ptal, tak jsem ti to přikázal. Až jezdci vyjedou na sever dnes těsně před setměním, já budu kontrolovat stráže. Přelezeš bránu a přitiskneš se k palisádám. Upozorňuji tě, že musíš být velice rychlý. Obejdeš tábor na sever a počkáš, až bude tma. Pak využiješ křovin a stromů, aby tě nikdo neviděl a ty ses tak dostal co nejdál. Pak se ozve poplach. Nejprve tě budou hledat uvnitř a ty toho musíš využit, abyses skryl. Svedu je na falešnou stopu a jen Rihura pošlu za tebou. Zvládneš to?“ ptal se teď mistr. Joff nevycházel z úžasu. On se mu opravdu rozhodl pomoci. Věděl, kolik tím pan Danwik riskuje… Velitel odešel z jeho stanu a dýka v pouzdře zůstala osaměle ležet tam, kde mistr původně seděl...

„Jak mám k čertu nepozorovaně přelézt hrady?“ ptal se sám sebe. Procházel se tam, kde mu mistr přikázal a díval se po nějakých bylinkách. Skutečně se ho několik lidí přeptalo, co tam dělá, ale vždy jim jeho odpověď stačila. „Správně, Rihur Ihrnovský. Jediný z branců, kterého sis pustil blíže k tělu. Zprvu tomu nikdo nevěřil, ale časem byli nuceni akceptovat vaše přátelství, které sahalo za hranice jejich chápání. A vlastně i vašeho, nemýlím-li se…“ ta slova se dlouho ozývala v Joffově mysli. Přemýšlel, co tím asi chtěl jeho mistr říci.

Den pomalu končil. Slunce už zapadalo, když Joffa vytrhl ze zamyšlení náhlý hluk. Uslyšel dunění kopyt a jakmile se ohlédl, bylo zřejmé, že všechno začalo. Jezdci v rudých hávech opustili tábor. Podíval se ke strážím a skutečně s nimi mistr Danwik právě hovořil. Nad táborem zavládlo šero a Joff toho využil, jak bylo dohodnuto. Vyskočil, zachytil se hořejšku brány a přehoupl se přes ni. Nedopadl zrovna měkce, ale to ho neodradilo. Přitisknul se zády k palisádám a strnule se sunul podél dřev až k severní bráně, kdy panovalo větší šero.

Když se troubila večerka a stráže se otočily dovnitř, přeběhl Joff do nejbližšího křoví a pak se dále sunul ve stínech pomalu dál a dál… Vždy jednou za čas se pokusil posunout z jednoho úkrytu v houští do druhého. Vanul celkem silný vítr a tak se tolik nebál svého odhalení, jen tajně doufal, že se něco v Danwikově plánu nezvrhne.

Byl již celkem daleko od tábora, když uslyšel troubení na poplach. Ihned vyrazil střelhbitě dál na sever. Věděl ale, že nemůže běžet příliš daleko. Zhruba po dvou mílích se zastavil ve stínu košatého javoru a ohlédl se. Stál v předklonu a po dlouhém běhu se musel vydýchat. Viděl množství pochodní na jihozápadě, které skutečně vypadlo, jako že je mistr vede po falešné stopě. Oddychl si.

Posadil se a opřel o kmen stromu. Teprve nyní si uvědomil, že u sebe nemá Dereka. Srdce se mu rozbušilo a on měl sto chutí rozběhnout se zpět do tábora. Rihura by tam zanechal, ale Dereka ne. Vstal a uviděl, že se cosi blíží. Cosi… Byl to Derek. Joff poznal svého psa v okamžiku, kdy mu skočil do náruče. Derek ale nebyl jediný, kdo pospíchal tím směrem.

„Dezertér!“ zaslechl Tarolův hlas. Vzedmul se v něm hněv. Rozpoznával dvě postavy. Menší a větší. Stály teď asi dvěstě metrů od něj a ta větší držela tu menší. Neměl pochybnosti o tom, kdo je Tarol a kdo Rihur. Vojáci na jihozápadě se ohlédli po křiku a rozběhli se k ním. Joff měl málo času.

„Jirholme!“ zvolal Tarol, „Jestli nemám toho kluka zabít za dezerci tak se ukaž!“

„Uteč Joffe…!“ zavolal Rihur, ale barbar mu vrazil facku. To už Joff nevydržel zůstávat v úkrytu za stromem. Vyskočil zpoza stromu a vrhl s k nim. V ruce měl jedinou zbraň. Dýku, kterou mistr Danwik úmyslně nevrátil do skladu. Doběhl k nim a Tarol Rihura odstrčil stranou. Během okamžiku barbar tasil meč, když uskakoval před Joffovým útokem. Pak zaútoči barbar. Joff neměl šanci s dýkou proti dlouhému meči. Jen taktak uskočil. Pokusil se o výpad. Neměl šanci ublížit Tarolovi, ale musel se ho zbavit. Nezdařený výpad jej ale připravil o rovnováhu, a když se Tarol Svenn napřáhl, Joff neměl šanci uhnout.

Náhle se barbar svezl k zemi. Když se mohl mladý hraničář opět pevně postavit, došlo mu, co se stalo. Rihur se napřáhl, aby udeřil Tarola hlavicí svého meče. Kupodivu se mu to podařilo, ale jakmile byl protivník omráčený Rihura vlastní meč převážil a chlapec padl na záda do trávy.

Derek zakňučel a díval se na jihozápad, odkud se blížilo mnoho vojáků. Joff pochopil. Uchopil meč, zvedl chlapce a odvlekl ho do nedalekého křoví.
Jednotka vedená Danwikem záhy dorazila. Vojáci nalezli omráčeného Tarola Svenna a začali okamžitě prohledávat nejbližší křoviny, ale mistr Danwik je rychle zarazil: „Hlupáci! Ti budou určitě už dávno pryč! Dělejte!“ hnal je dál k severu po další falešné stopě.

Konečně si mohl Joff oddychnout. Když tak učinil, všiml si, že Rihur sedí zcepenělý strachem vedle něj a prázdným pohledem hledí na Dereka, který byl na chlapcův vkus zkrátka příliš blízko. Joff se začal smát. Smál se tiše, ale zato strašně moc a chlapce objal, aniž by chtěl. Chvíli trvalo, než ho záchvat smíchu přešel. Věděl, že se nemohou zdržovat a že toto objetí překročilo mez, kterou sám sobě dal, když chtěl utéci bez něj. „Nikdy nebudu jeho přítel…“

Vstal a postavil ho na nohy. Dereka poslal napřed a sám s chlapcem po boku sešli z původního směru. Nemohli odpočívat. Joff věděl, že musí jít přes noc, aby nahnali alespoň nějaký náskok, než v vojáci zjistí, že je Danwik zradil. „Musím si pospíšit. Garda smrti už vyjela. Musím ochránit Kateřinu…“ Ano. I to byla pravda, ale i kdyby chtěl, nikdy nemohl dorazit do Dalegu dříve, než jezdci na koních. Ani sám, natož s Rihurem. Joff toho chlapce najednou nenáviděl. Slíbil Danwikovi, že jej vezme sebou, teď se mu to příčilo, ale ani to nebylo dost na to, aby svůj slib porušil. Joff byl čestný muž.