Andor.cz - Dračí doupě online

Vždycky jsem rád pomáhal lidem. Už od svého mládí jsem se snažil přičinit, kde bylo potřeba, ale cítil jsem, že to tak nějak není ono. To, co mě přivedlo na správnou cestu, se stalo tak náhle, takovou náhodou a tolik mě to změnilo, že radši nechci přemýšlet nad tím, co bych dělal teď, kdyby se On neobjevil.

Jednoho dne jsem pomáhal mlynáři skládat pytle s obilím z vozu, když se objevil. Opravdu objevil, protože jsem ho nikde neviděl a najednou stál přede mnou.
"Cítím v tobě velký potenciál, mladý muži. Jak se jmenuješ?" zeptal se.
Pořádně jsem se na něj podíval. Starší muž s bílými vlasy staženými proužkem kůže do ohonu, oblečený do tmavě rudého roucha, u pasu se mu houpal krátký zdobený stříbrný meč a - to bylo nejzajímavější - na rameni mu seděl pavouk velikosti dvou mužských pěstí.
"Jme-jmenuji se Kiem, pane," vykoktal jsem ze sebe.
"Nemusíš se bát, jsem Mantianak, vrchní služebník Dagonův."
"Dagon, kdo to sakra je?" blesklo mi hlavou.
"Dagon? Dagon je můj bůh a bude i tvým bohem, pokud přijmeš mou nabídku."
"Nabídku? Jakou nabídku, já nic nechci, o co jde?"
Vypadalo to, že mi čte myšlenky, protože se mi dostalo jasné odpovědi: "Je ti nabízena velká pocta. Pocta stát se šiřitelem víry v Dagona, staletí zapomenutého boha," řekl Mantianak tajemně, "pokud nabídku přijmeš, dostane se ti výcviku v boji, naučíš se útoku i obraně, ale hlavně se ti odemknou brány k tajemstvím Dagonovy magie. Dám ti den na rozmyšlenou. Buď zítra touhle dobou na návsi u studny a pokud přijmeš, odejdeme do hor a zasvětím tě do všeho, co budeš potřebovat."
Poté odešel. Složil jsem zbytek obilí, dostal od mlynáře nějaký ten měďák a odešel domů. Pořád, až do té doby, než jsem se ponořil do sladkého světa snů, mi vrtalo hlavou, jak se rozhodnout.

Žil jsem sám, rodiče zemřeli před několika lety, takže pro mě nebyl problém učinit své rozhodnutí. Prodal jsem dům i veškerý majetek, vzal jsem si pouze několik věcí, co bych mohl potřebovat, peníze z prodeje a po obědě jsem vyrazil na náves. On už tam čekal. Když mě uviděl, tajemně se usmál.
"Věděl jsem, že přijdeš, Kieme. A už vím i to, že přijímáš." Opět ten nepříjemný pocit, jako když se vám někdo přehrabuje v myšlenkách. "Můžeme tedy vyrazit ihned. Chyť se mého pláště."
Udělal jsem tak. Najednou jsem měl pocit, že se někam propadáme, ale to už jsme stáli před bránou do nějakého sídla. Všude byla spousta lidí ve stejných rudých rouších, jako měl Mantianak, odněkud se ozýval štěkot psů a bylo zřetelně chladněji, než v mé rodné vesnici. Mantianak mě provedl celým sídlem, ukázal mi stáje, psinec, jídelnu, kuchyni, ubytovnu a výcvikové místnosti. V každé se trénoval jiný styl boje s jinými zbraněmi a v některých i magické útoky. Nakonec jsme došli do velké kruhové místnosti, kde byla vprostřed obrovská socha ozářená rudým světlem.
Muž, oblečený do prostých kalhot a košile, s divokými vlasy i výrazem v obličeji. Kolem jedné ruky měl omotaného hada a na prstě druhé mu seděla holubice.
"Je jen na tobě, kterou cestou se vydáš. Dobro nebo zlo. Ale je lepší udržovat rovnováhu," řekl mi Mantianak, "ještě dnes večer proběhne iniciační obřad. Zatím ti ukážu tvůj pokoj."
Dovedl mě do mého skromného pokoje, kde jsem měl pouze postel, stolek se židlí a svíci. Na posteli leželo rudé roucho, stejné, jako nosili ostatní v sídle.
"Převleč se a odpočiň si, obřad začne k večeru," s těmito slovy Mantianak odešel a zavřel za sebou dveře.
Chvíli jsem se díval po pokoji a poté jsem si oblekl roucho. V ten okamžik se mi zatmělo před očima a já padal.

Když se mi zrak rozjasnil, stál jsem v temné jeskyni ozářené podivným světlem. Chvíli jsem se rozkoukával, když do světla vstoupil muž. Okamžitě jsem v něm poznal Dagona. Stejné oblečení jako na soše, stejně divoké vlasy i výraz. Poklekl jsem před něj, ale on přistoupil až úplně ke mně a podal mi ruku se slovy: "V našem společenství jsme si všichni rovni, ty i já, Kieme."
Zvedl jsem se. Chtěl jsem se ho zeptat, jaktože zná moje jméno a kde to vlastně jsme, ale najednou mi to připadalo naprosto nepodstatné.
"Kieme, jsi tu, protože sis oblekl očarované roucho. Toto je astrální sféra tvého vědomí a jako každý z nově příchozích máš právo poprvé vidět svého boha," jeho hlas byl tichý, ale přesto zněl mocně, "cítím v tobě velkou moc, ale také to, že možná nebudeš schopný ji vždy správně užít. Proto ti věnuji užitečného pomocníka. Cassie," mávl rukou, já pocítil ostrou bolest v hlavě, jako by mě někdo bodl stříbrnou jehlou, ale bolest ihned ustoupila. Zato její místo nahradil jiný pocit. Pocit, že najednou nejsem sám.
"Co se to stalo, Dagone?" zeptal jsem se boha, ale ten byl na odchodu. Pouze se na mě otočil se slovy: "Probuď se, Kieme."
Jeho tvář se rozplynula a místo ní se objevila tvář Mantianaka. "Vstávej, Kieme, už je čas."

Vstal jsem z postele, na kterou jsem nejspíš upadl a nevěděl jsem, jestli to nebyl pouze sen.
"No to teda vážně nebyl, vstávej a běž pěkně na iniciační obřad." --- "Co to je? Kdo jsi?" --- "Cassius jméno mé. Vážně to nebyl sen a já jsem tu, abych ti pomáhal a radil."
Nejspíš jsem vypadal zmateněji, než jsem byl, protože se na mě Mantianak podíval opravdu překvapeným pohledem. Řekl jsem mu všechno, co se stalo v astrální sféře a on už se trochu uklidnil.
"Občas se objeví někdo, komu se dostane takovýto dar. Tito jedinci vždy dokončí výcvik dříve, než ostatní a odchází na putování do venkovního světa. Uvidíme, jak si povedeš ty. Ted už pojď."
Došli jsme do místnosti se sochou a tentokrát tam byli všichni ostatní obyvatelé tohoto sídla. Učni, učitelé i všichni ostatní. Byla tu také jedna věc, které jsem si předtím nevšiml - kamený oltář před sochou. Mantianak mě dovedl až k němu a řekl: "Polož se a uvolni se." Poté odešel na své místo a všichni začali odříkávat jakousi modlitbu. Uvolnil jsem se a najednou jsem cítil, že se vznáším.
Otevřel jsem oči, visel jsem na výšku dospělého člověka ve vzduchu nad oltářem a kolem mého těla létaly paprsky čisté energie. Ostatní stále odříkávali modlitbu a paprsky se začínaly vstřebávat do mého těla. Cítil jsem přívaly nevídané energie a moci, ale také obrovskou zodpovědnost za veškeré činy, které s touto mocí způsobím. Poté jsem pomalu poklesl, Mantianak přišel ke mně se slovy: "Nyní jsi jedním z nás. Užívej své moci podle svého nejlepšího rozumu. Od zítřka začneme s výcvikem. Nyní běž odpočívat."
Odešel jsem do svého pokoje a druhý den jsme začali s výcvikem. Také jsem si začal rozumět s Cassiem a zjistil jsem, že v mnoha věcech je mým pravým opakem.

Učil jsem se bojovat s různými druhy zbraní, ale nejvíc jsem si oblíbil dva sáhy dlouhou zdobenou kovanou hůl a kožený prak. Dál jsem se učil používat magii, poznávat různé byliny a po půl roce jsem si mohl vybrat i své zvíře. Každý v sídle měl nějaké, objevovali se tu ptáci, savci, plazi i kdejaký hmyz, ale nejimpozatněji vypadali asi Mantiakův pavouk a obrovský štír jednoho z učitelů. Ačkoliv jsem si mohl vybrat jakékoliv zvíře, zvolil jsem si jednoho ze psů. Posledních několik měsíců jsem za ním chodil a docela jsem si ho oblíbil. Byl střední velikosti, se světlou srstí a chápavýma očima. Začal jsem mu říkat Alex. Bylo mi řečeno, že vybrané zvíře zůstane se svým pánem až do smrti jednoho z nich a nikdy ho nezradí.

Ještě dalšího půl roku jsem věnoval výcviku a poté si mě Mantianak nechal zavolat k sobě.
"Kieme, opravdu rychle jsi dokončil svůj výcvik a stal se z tebe dobrý klerik. Není tu moc těch, kteří by se ti mohli ve tvých schopnostech rovnat. Dám ti dvě nabídky. Buď můžeš zůstat zde jako učitel, nebo se můžeš vydat do světa a šířit víru v Dagona, kde bude potřeba." Ještě jsem se ani nestihl pořádně rozmyslet, když jsem pocítil opět prohrabování se mi v myšlenkách a už jsem věděl i to, že odpovídat nemusím, protože on už odpověď zná. "Dobrá tedy, cítím, že jsi rozhodnut odejít. Bránit ti samozřejmě nebudu a do rána budeš mít připravené věci na cestu. Nyní můžeš jít."

Odešel jsem do svého pokoje, vzal si jeden vak, přišil na něj kožený popruh, abych ho mohl nosit přes hrudník, dal jsem do něj nějaké náhradní oblečení, přikrývku a nějaké věci, které bych mohl na cestách potřebovat.
"A hlavně si v tom svém nadšení nezapomeň vzít Alexe." --- "No vidíš, ještě, že jsi mi to připomněl." --- "To si děláš srandu, nebo bys na něj vážně zapomněl?" --- "Je vidět, že o mně nevíš všechno, Cassie." Po této rozmluvě jsem se usmál a šel spát.
Ráno jsme se s Alexem najedli a do vaku jsem si přibalil ještě nějaké sušené maso pro sebe i pro něj. Na opasek jsem si připevnil pouzdro s dýkou a uvázal prak. Do ruky jsem si vzal svou oblíbenou hůl, rozloučil se se všemi v sídle a vyrazili jsme hlavní branou pryč.
Naposledy jsem se ohlédl na místo, které mi bylo poslední rok domovem a které naprosto změnilo můj život.
"Ale no tak, Kieme, dost už nostalgie, na tu bude dost času později." --- "Máš pravdu. Dagon vás ochraňuj," pozdravil jsem naposledy ostatní a s Cassiem v hlavě a Alexem u nohy vyrazil za dobrodružstvím.

Jak tento příběh skončí, nemám potuchy, ale určitě to bude skvělé dobrodružství.