Andor.cz - Dračí doupě online

Po vkročení do brány jsem cítil, že ztrácím moc nad svým tělem. Cítil jsem, jak se měním v součást té mlhoviny a putuji společně s ní kamsi do neznáma. Než jsem si vůbec stačil toto uvědomit, byl jsem vržen z brány přímo dopředu. Dopadl jsem na kolena a slyšel prudkou střelbu. Když jsem zvedl hlavu, tak Kowalského škrtil nějaký minotaurus. „Kam jsme se to proboha dostali?“ pomyslel jsem si a v tom jsem ucítil ránu na hlavě. Probrala mě až další rána o tvrdou kamennou podlahu. Zvedl jsem se a zjistil, že jsem v kamenné cele s rozměry tak tři na dva metry. Pevná a úzká mříž mě oddělovala od chodby. V cele proti mě byl Pierre. Byl ještě v bezvědomí s těžkým poraněním hlavy. Nalevo od Pierra byl Ernest. Poznal jsem to podle hlasitých a velmi peprných nadávek v polštině a silných ran do mříží. V cele naproti Ernestovi byl nejspíš Boris. Bylo slyšet nějakou ruskou písničku, kterou si pobrukoval. Byl to klidný člověk a to jsem na něm obdivoval. V celách napravo nebyl nikdo. „Kde je Jeremy a Kin?“ napadlo mě a chvíli jsem přemýšlel. Opřel jsem se o zeď, ale pomalu jsem usnul. Vzbudily mě až teprve rány a křik. Po chvilce dva podivní tvorové se zelenou kůží, vysocí asi tak jako Ernest, který měřil kolem sto devadesáti, přivlekli Kina a Jeremyho. Byli zbití a úplně vyřízení. Kin jen něco nesmyslně huhlal a Jeremy byl v bezvědomí.

Za chvíli přišel muž v červeném. U pasu se mu houpal palcát a v ruce měl dvouruční meč. Pak promluvil lidskou řečí, což mě překvapilo: „Cizinci, otevřeli jste portál, který byl již několik let v nečinnosti. Uvalili jste na náš svět hrozbu, kterou dávno předpovídal náš představený. O mužích v kovových oblecích s hromy a blesky schovanými v železných rourách. Vy jste tyto trubky měli. Jen ty kovové obleky neseděly,“ řekl ten muž. Rozhodl jsem se něco namítnout: „Omyl, to z vaší strany proudily nestvůry a zmiňovaly se o nich již fresky v našich pyramidách z dávných dob. Byli jsme průzkumná skupina,“ odpověděl jsem a nejspíš jsem vzbudil pozornost onoho muže. Otočil se na mě a pousmál se: „Proudily, protože jsme je sami vyslali. Měly vám zabránit v tom, se sem dostat. Alespoň tak dlouho, abychom stihli deaktivovat Bránu,“ a se značným zájmem se na mě podíval. Možná si myslel, že jsem vůdce, či ho jen zaujala má průbojnost. Každopádně mi nebylo jasné, jak mohou dokázat to, co nedokázali ty největší vědci světa, nebo nejmodernější technologie. „Cože? Myslíte zavřít Bránu? To se nám na Zemi nepodařilo ani s tou nejmodernější technikou a znalostmi,“ dopověděl jsem a po těchto slovech vstal. „Vaše znalosti nejspíše hodně zaostávají,“ řekl jakoby s odporem ten podivný muž, „jsem inkvizitor Alexus a vy budete souzeni a následně možná i popraveni, či jen vystaveni osudu,“ dokončil svou řeč a pak se jal odejít než jsem stihl něco říci. Souzeni a popraveni? Bože. Počítal jsem s tím, že se domů nevrátím, ale že by to bylo tak brzo? A co chtěl říci tím osudem? Co tím myslel? Že by nás nechal v divočině beze zbraní, vybavení a všeho ostatního? Bylo by lidštější dát nám alespoň šanci přežít. Mohu počítat s tím, že se nyní snaží bránu uzavřít. Ne! Musíme se k ní dostat a vrátit se zpět, podat informace o tom, co se tam děje a co za bránou je a pak zabránit dalším pokusům o průzkum, či dokonce o osídlení světa za Branou. Ten muž mi dal alespoň hodně témat k přemýšlení. Měl jsem teď alespoň nad čím až do večera přemýšlet. Večer přišel do chodby nějaký muž. Přepočítal nás a za chvíli se vrátil a přinesl každému kus něčeho, co připomínalo chleba a džbán s vodou. To něco dokonce jako chleba chutnalo. Ano, protože to byl chleba. Myslel jsem si to, protože jsem si připadal jako v úplně jiném světě. No ono to tak bylo, ale neměl jsem ke zdejším lidem důvěru. A už vůbec ne k jejich jídlu, ale po zjištění, že se nijak moc neliší od našeho, jsem tyto antipatie rychle zažehnal. Pierre se stále neprobíral. Měl jsem o něj strach, ale nemohl jsem nic dělat. Po pár minutách jsem usnul a nijak mi nevadila studená podlaha. Byl jsem rád za to, že jsem naživu.

Ráno mě probudilo cvaknutí řetězu na rukou a pobídka halapartnou. Stál nademnou velký muž a druhý mi právě uzamykal okovy. Pomalu jsem vstal a když jsem viděl, že i Pierre je na nohou, v duchu jsem se zaradoval. Smáčkli nás do jedné řady a vedli nás po točitém schodišti. Pak jsme vešli do dlouhé chodby a pak velkými dveřmi ven. Nestíhal jsem si všechno prohlížet, ale viděl jsem na zdech té haly různé štíty, meče, sekery a u zdí brnění. Ale ne ta bojová. Takové ty honosné, co se používají při slavnostních obřadech a různých ceremoniích. Venku za vraty bylo město podobné těm ze středověku. Budovy s dřevěnou konstrukcí, z kamenných cihel a zpevněné jílem. Střechy byly doškové, místy šindelové. Dorazili jsme k řece. Přes ni vedl vysoký most a mě napadlo skočit. Když jsme byli v půli mostu, rozběhl jsem se a skočil do vody. Byla hluboká a studená. Za mnou začali dopadat i mí přátelé, kteří pochopili, o co se snažím. Zkoušel jsem plavat, ale s řetězy na rukou to šlo velmi špatně. Začínal jsem se topit. Zkusil jsem tedy alespoň vyplavat k hladině a nakonec se mi to povedlo. Vedle mě se vynořovali i mí přátelé. Vzhledem k tomu, že po nás začali naši věznitelé střílet z luků, raději jsem se tedy snažil plavat a zároveň se držet nad hladinou. Plavali jsme ve dvojicích a vzájemně si vypomáhali. Já jsem si vzal na starost Pierra, kterého jsem podpíral a zároveň se odrážel od už mělčího dna. Po proudu jsme se dostali až za hradby. Tam jsme vylezli z vody a zaběhli do lesa naproti. Tam jsme se schovali a počkali, než vojáci, kteří dorazili chvíli po nás, prohledají koryto řeky a blízké okolí, odejdou. Pak jsme vylezli ze svého úkrytu. Kowalski si stěžoval na pouta a jeho stížnost byla oprávněná. Podél lesa jsme se plížil kolem města až do večera. Před městem se rozkládala malá vesnice. „V každé vesnici je kovář,“ řekl jsem a naznačil mým kolegům, aby mě následovali. Plížili jsme se k vesnici, hledaje dům s nějakým znakem kovárny. Skutečně jsme jeden takový našli a tak jsme do něj zapadli. Kovář ještě nespal a tak jsme ho donutili, aby nám přesekl pouta majzlíkem. Když práci dokončil, Kowalski ho omráčil. To odpovídá jeho stylu. Vybrali jsme mu kovárnu. Od zbraní a kousků zbroje, až po místní měnu a nějaké jídlo. Pak jsme utekli na místo, kde jsme si pomocí věcí z kovárny postavili provizorní příbytek. Sice nás to moc neochrání, ale aspoň nepromokneme a nebudeme spát pod širým nebem. Nabídl jsem se, že budu držet první hlídku. Sevřel jsem meč a sedl si na zem. Přes křoví jsem viděl hradby toho města, ze kterého jsme před chvílí utekli. Jako nedobytná pevnost trčí na vesnicí. Jenže zítra se tam musíme dostat a zjistit, kde je schovaná naše výstroj i naše zbraně. Prostě musíme, jinak se domů nedostaneme.