Andor.cz - Dračí doupě online

Proletěla jsem dírou ve střeše a pokračovala dál stejným směrem. Po pár metrech jsem bohužel zjistila, že jsem si s sebou vzala něco, s čím se mi letí velice nepohodlně a co připomíná... hmm... silně to připomíná rám od okna s pár taškama. Očividně jsem to nabrala, když jsem tím minioknem prolítávala. Moucha by neměla být schopna unést rám od okna. Ale asi jsem nějaká megamasařka. Po cestě to někde shodím. Letí se s tím vážně hrozně nepohodlně. I když to je celkem jasný, když to je pomalu větší než já. Během cesty jsem se tu nepohodlnou zátěž sice pokoušela setřást, ale všechny moje obratné manévry a úskoky byly ohodnoceny úspěchem až o notných pár hodin později, kdy jsem celá zabraná do problému sundání rámu narazila s obrovským randálem do stromu. Účel mise však byl splněn a já jsem s hrdostí sledovala, jak trosky ďáblova rámu mizí dole. Bohužel, každá událost má svoji bílou a černou stranu. Moje radost, když mi poslední úlomek rámu zmizel z dohledu a narazil do čehosi dole, byla sice ještě větší, když jsem se dozvěděla na co to spadlo, ale oběť spadlého rámu byla očividně jiného názoru. Jistý velice milý hoch, co běžel pode mnou, nepovažoval asi za běžné, že z nebe padají střechy (většinou se říká cosi o trakařích) a tak se rozhodl zkusit, co spadne příště. Použil k tomu mou ztracenou botu, kterou zřejmě ten dole ukradl z Thobyho sbírky předmětů doličných, ve které byste našli asi polovinu mého šatníku.
Thobyho celoživotním snem se totiž stalo vypátrání toho zákeřného viníka všech jeho nehod, při kterých ho nějaký zlomyslný předmět strefil do zad, nebo čirou náhodou trochu níž a většinou zrovna ve chvíli, když krmil rybičky (tedy házel cosi jako půlku krávy do našeho školního akvárka). Nikdy naštěstí (no naštěstí – s jeho inteligencí se tomu asi nedá říkat štěstí) nevypátral, že většinu, tedy prakticky všechny, z jeho pádů, mají na svědomí moje školní soutěže typu: „Pan profesor Thobiantusimisius versus krmení pro rybičky - kdo bude víc chutnat našim školním mazlíčkům?“ nebo: „Pan profesor Thobiantusimisius versus rybičky - kdo doplave dřív ke břehu?“ Ke břehu většinou doplaval dřív Thoby, ale parkrát byla moje sázková kancelář opravdu vynervovaná, když v těsném závěsu za ním doplava Thobyho oblíbenec Brutus, tedy velice roztomilé stvoření, která vypadá jako obří oliheň skřížená s brokolicí a aligátorem, a který byl následně Thobym na břehu pokárán velice originální větou „I ty, Brute?“
Snesla jsem se, nebo spíš provedla úhybný manévr padajícího trakaře k zachránci a ničiteli mojí boty a chtěla jsem mu poděkovat za to, že moji botu zachránil z předmětů doličných a vynadat, že ji po mě hodil a tím ji vystavil riziku poškození. S pokřikem: „Sláva Jejímu Veličenstvu, veliké čajové konvici,“ jsem s elegantncí trakaře dopadla na zem a mírně uklonila hlavou, načež jsem si uvědomila, že to obvykle mouchy nedělají. Zachránce mojí boty byl očividně taky zaujat mouchou, která se uklání a tak se rozhodl, že si ji přidá do své sbírky.
„Sláva Jejímu Veličenstvu, veliké čajové konvici,“ zanadávala jsem a už mi začínalo být podezřelý, že moje slovní zásoba je omezena jenom na tuhle frázi, ale pak jsem to odmávla jako důsledek pádu. Rozhodla jsem se, že asi bude lepší mluvit a vypadat zase normálně a tak jsem zamávala rukama, alespoň myslela na nějaké nadějně vypadajicí zaklínadlo a čekala až se proměním, což se k mému neskonalému údivu skutečně stalo. Zachránce boty byl z mého úspěchu očividně stejně udivený jako já a jediné, co z něj po pár minutách zírání vypadlo byla velice inteligentní věta: „K… kde ses tu vzala? Ty jsi přiletěla?“
Jak jsem řekla, vzhledem k tomu, že jsem spadla z nebe, tak jsem očividně přiletěla. I když by vlastně bylo teoreticky možné vypadnout z jiné reality, ale v tu chvíli jsem myslela na něco jiného, než je problematika prolínání dimenzí. Můj mozek totiž odmítl spolupracovat a já ze sebe dostala ještě větší skvost než zachránce mojí boty.
„No, já jsem si tu jenom tak, no… poletovala… a pak mě srazila bota… no a pak jsem nějak spadla… no a pak…“ se mi konečně vrátil mozek, který měl očividně taky svoje mouchy, i když doufám, že to nejsou zrovna obří masařky mého typu, „no, to je jedno. Neviděl jsi tu někde takovouhle druhou botu?“ ukázala jsem mu botu, která je původcem té ohavné fialové boule zdobící moji hlavu.
„Ne, neviděl, našel jsem jenom tuhle, ale jestli bys měla zájem, tak za dvacet, nebo třicet stříbrných bych ji mohl sehnat,“ nabídl rychle a za vyděračskou cenu ten sympatický člověk a jeden by si myslel, že to myslel vážně.
„Moje ctěné jméno zní Anaj a jsem velice poctěna, že vás poznávám. Co se týče té druhé boty, tak se bez ní asi radši obejdu. Za tu cenu si můžu sehnat i lepší munici,“ ušklíbla jsem se, protože jestli četl Thobyho seznamy podezřelých, tak mě už musí znát. Já je totiž taky četla a jsem velice hrdá na to, že mám na kontě všechny první místa. Ať už jde o hozenou botu, nepíšící křídu nebo slupku od čehokoli, na čem Thoby uklouzl.
„Těší mě, mé ctěné jméno je William de Maligu.“ Wiliam? Problesklo mi hlavou. Není to ten kluk, kterého v pátým ročníku vyloučili, protože se podílel na mých soutěžích jako pomocný organizátor? Nevěděla jsem to ale jistě. K nám do Akademie totiž žádnej kluk nechodil s boulí na hlavě.
„Nechodil jsi někdy náhodou na tu školu támhle?“ Ukázala jsem směrem, kde by se podle mého skoro dokonalého smyslu pro neorientaci měla nacházet Akademie. Doufám, že se v mém případě uplatní přísloví risk je zisk, protože jinak by mě v lepším případě považoval za absolutního blázna. Nikdo jiný než čaroděj totiž Akademii nevidí. Pak tu máme horší případ, kdy se to bude zdát hodně podezřelý, ale nikomu o tom neřekne. V tom ještě horším případě se můžu těšit na luxusní pokoj s plnou penzí v místním blázinci a v tom úplně nejhorším případě dostanu pozvánku na táborák bez možnosti vymluvit se, protože upalování se stalo koníčkem obyvatel všech protičarodějnicky naladěných vesnic. Pak jsem najednou uviděla někoho, jak běží naším směrem a z nějakého ne uplně racionálního důvodu jsem panicky zažvatlala.
„Ehm... Wille, tedy Williame de Maligu, někdo sem běží. Pokud jsi vrah, zloděj nebo v nejhorším bývalý kuchař ve školní jídelně, tak bys mi měl poděkovat, že jsem tě upozornila,“ asi jedno z toho byl, i když jsem z celého srdce doufala, že ne to poslední, protože velice rychle a profesionálně skočil do nejbližšího křoví a zašeptal: „Nikoho jsi tu neviděla!“ Proč ne? No to je jedno. Kdo sem asi běží? Později jsem po hlase rozpoznala Vil, která vehementně a poněkud nespisovně nadávala na nějakého zloděje bot.
„Wille, vylez. Je to jenom moje spolužačka a ta nemá předsudky dokonce ani proti kuchařům ve školní jídelně. Natož proti vrahům, zlodějům, obdivovatelům Bruta a podobným pochybným existencím,“ očividně jsem vypadala důvěryhodně a tak se mi podařilo vylákat Willa z křoví, za což jsem byla později neskonale vděčná. Přece jenom je lepší, když vás doprovází člověk, než pohyblivé křoví. Svůj názor jsem poněkud pozměnila tehdy, když Will vylezl a vypadal, no jako, jako, no zkrátka jako by právě vylezl z roští, jak později trefně okomentovala Vil. A není se ostatně čemu divit, že tak vypadal, protože z toho roští vážně právě vylezl. Ale to už Vil, za hlasitého nadávání, dosupěla až k nám.
„Čau Anaj. Těch pavouků, housenek a těch ostatních potvor jsi tam mohla dát klidně i míň. Zamořili školní jídelnu, což teda nic moc velká škoda není. Možná to teda vzhledem k dřívějšímu stavu bude i zlepšení, ale co je horší, je to, že Brut vypadal, že nebude tak pár století jíst,“ pověděla mi Vil vyčítavě s trochou sarkasmu, když si všimla Willyho. „A kdo je tohle?“ přeměřila si Willyho zkoumavým pohledem, ač ne příliš pečlivým, jinak by totiž jistě zjistila, že Willyho boty jsou téměř totožné s jejími nezvěstnými. Nový vlastník bot se ale tvářil, jako by na něco takového jako je zcizení věcí jiné osoby ani nepomyslel a ze všech sil se snažil, aby upoutal pozornost na cokoliv jiného.
„Vil, tohle je Will, zachránce mé drahé ztracené boty. Wille, moje spolužačka Vil, teda Samanta. Promiň, Samanto,“ dodala jsem omluvně a v duchu si předsevzala, že Olivii... teda Samantě... už nikdy, nikdy neřeknu Vil.