Andor.cz - Dračí doupě online

Rodiče mě již delší dobu štvali, ale myslím tím vyloženě štvali. Peskovali mne za kdejakou hloupost. Furt samé – ukliď tohle, udělej támhleto, přepni nám televizi, udělej čaj, nařiď budík, natáhni hodiny, vyžehli prádlo, dojdi pro pivo... a takhle stále do nekonečna. Odpor byl naprosto marný, jakékoli porušení či neuposlechnutí se rovnalo téměř jisté smrti. Byla jsem otrokem svých vlastních rodičů, jak jsem již řekla, diskuse nepřipadala v úvahu. A i kdyby, nakonec by stejně vyústila v jednostranně zabarvený monolog poukazující na mou naprostou neschopnost.
Jediné, co mě drželo při životě, byl můj plán. Plán pomsty, plán mého prvního a dost pravděpodobně posledního triumfu. Ale potřebovala jsem na něj peníze a jediný čas na vydělávání peněz pro mne byl ve škole.
Ne, nelekejte se, nestala jsme se dealerkou halucinogenních ani jiných drog. Prodávala jsem něco dočista jiného, něco mnohem lepšího (no řekněte – čí zboží je lepší než právě to Vaše?).
Jednoho dne, když jsem šla ze školy, vzala jsem to trochu oklikou – domů mě nic moc netáhlo - a narazila na naprosto úchvatný obchod s cukrovinkami. A to nejlepší... s levnými cukrovinkami, byl v takové zatuchlé uličce, do které jaktěživ nevkročila dětská noha. Naprosto nechápu, jak si mohl ten obchod na sebe vydělávat či dokonce prosperovat. Ale právě tehdy se mi zrodila myšlenka, jak uskutečnit svůj sen.
Za nějaké peníze ušetřené z darů od babiček, když ještě žily, jsem nakoupila první várku lízátek. Neodolala jsem a své první zboží ochutnala. Bylo fantastické, až jsem skoro litovala, že ho nemůžu slízat všechno. Druhý den ve škole jsem prodávala svá lízátka s dvaceti procentním ziskem.
Chtěli víc.
Nyní mám ve škole monopol na prodej lízátek, nikdo jiný nemá tak dobrá a levná lízátka. Jednou mi dokonce vyhrožoval školník, když jsem mu odtáhla větší část zájemců o lízátka. Nicméně alespoň na škole, do které chodím, mám nějaká práva.
Jediný problém je zatajit, kdo je můj dodavatel lízátek. To se ví, že se mnoho rádobykonkurentů, škudlilů, šetřílků či prostě závistivců pokoušelo vypátrat, kde svá skvělá lízátka beru. Naštěstí se to nikomu nepovedlo. A já mohu konečně po dvou letech prodávání lízátek uskutečnit svůj plán, konstelace hvězd je ideální: jinak by přeci rodiče nejeli na svatbu otcova bratra. A je snad jasné, že já na ni jet nemohu.
Mám celý den na uskutečnění plánu, na školu dnes kašlu, nejspíš mě rodiče nakonec stejně zmrzačí či vyhostí z bytu. Vlastně ta myšlenka vyhoštění není až tak špatná, na lízátcích vydělávám tak dvě až tři stovky denně a z toho by se vyžít dalo, alespoň dočasně, než si otevřu vlastní kamenný obchod s lízátky.
Ale nebudu předbíhat, zkrátka a jednoduše jsem vzala ze skříně veliký baťoh a vyrazila do nejmenovaného supermarketu v naší čtvrti na nákup. Nakoupila jsem vodu na (doufám) několik dní, a pak již jen konzervy a jiná instantní jídla. Odnesla jsem nákup domů, schovala do pokoje – inu náhoda je blbec, že? Ještě stále jsem měla dost peněz a součástí mého plánu bylo i to, že si udělám čas sama na sebe a na to co mě baví. Proto jsem navštívila knihkupectví a nakoupila si několik dobrých knih. Doma jsem vše potřebné připravila na své místo. A vyčkávala návratu rodičů.
Rodiče mě samozřejmě zaúkolovali: umej nádobí, utři prach, nařiď hodiny, dej před šestou postavit na čaj, vyžehli. Ale na to jsem se jim samozřejmě vykašlala a s čistým svědomím se rozvalila v tátově křesle a pustila si televizi. Bylo to nádherné a ještě nádhernější byl ten pocit, když zarachotil klíč v zámku a já věděla, že hodina H právě přišla.
Vypnula jsem televizi a přemístila se do bitevních pozic. Na záchod, na kterém jsem se zamkla a klíč dala co nejdál od dveří. Záchod je nejstrategičtější místo u nás v bytě. Má i docela bytelné dveře a velmi dobrý zámek, nevím, kdo ten dům projektoval, ale možná myslel na to, že při obléhání je dobré se zabarikádovat na záchodě (světlo je naštěstí taktéž zevnitř). Sedla jsem si na záchodovou mísu a konečně otevřela tu knížku, tu knížku, kterou jsem vždy chtěla, ale nikdy mi jí nebylo dopřáno. Z prologu mě vytrhl otcův hněv, který teprve teď zjistil, že jsem vůbec nic neudělala a ještě k tomu nejsem vůbec k nalezení. No to vám byla hudba pro mé uši, rozběsněný, ale bezmocný otec. Slyšela jsem dokonce rozbíjející se talíř, kdybych ho rozbila já, tak bych snad nesměla ani dýchat. A otec si klidně rozbije další.
„No to snad neni možný! Co si ta holka myslí? Až se mi dostane pod ruku!“
To byl jen začátek klení mého otce, matka nejspíš vytušila, že bestie se právě probudila a pro jistotu ani nepípla.
„Jen počkej, Lenko! To si vypiješ! Jen co se mi dostaneš pod ruku! Ty zlotřilčině malá!“
Bestie začínala zuřit.
„Mám tady dokonce ještě rákosku! Jistě si jí dobře pamatuješ!“
Chtěla bych vidět výraz svého otce v tu chvíli. Otec stále netušil, že to všechno slyším. Nakonec, po rozbití několika dalších talířů, si poručil.
„Marie!“ křikl na matku, co se já pamatuji tak na matku nikdy nekřičel. Jeho šílenství nejspíš dostalo díky mě nového rozměru.
„Marie! Přines pivo!“
Nevím, zda to matka učinila či ne, ale nejspíše ano, neboť další řev nenásledoval. Po pivu se vám chce močit, alespoň z pozorování svého otce jsem tak odvodila a proto za chvíli nadejde má chvíle. Otec se dočasně uklidnil a v klidu si zapnul televizi, popíjejíc pivo. Ale pak to přišlo, otcův močový měchýř se dal do činnosti a otec vyrazil na záchod. Zatáhl za kliku, ale k jeho překvapení se dveře neotevřely. Zatáhl za ni tedy znovu a znovu nic, to jsem se zrovna začínala dusit smíchy. Začal lomcovat klikou a to jsem se již neudržela a brečela smíchy. Otec to nejspíše přes všechen ten hluk, který nadělal, zaslechl a spustil.
„Lenko! Okamžitě otevři ty dveře!“ zařval na mě.
„Ani mě nehne.“ Vrátila jsem úder.
„Lenko... já tě varuju!“
Mlčela jsem
„Lenko! Nenuť mě ty dveře vyrazit."
Uchechtla jsem se, když nám na záchodě zemřela babička, tak ať do nich vrážel jak chtěl, dveře ani nepraskly. Otec vrazil do dveří, které však vydržely.
„Lenko! Ty krávo blbá, otevři dveře!“
„Krávo jo?!“
„Tak hergot slyšíš? Otevři ty zasraný dveře nebo se neznam!“
„Ne a ne a ne!“
„Ne?! No počkej, až se mi dostaneš pod ruku, tak poznáš středověk!“
Nenapadlo mě nic lepšího než mlčet. Otec chvíli bušil do dveří a láteřil dál, všechny nadávky směřovaly na mou adresu. Za takového rámusu se nedá pořádně číst, proto jsem z hereze spláchla. Otec znovu vybuchl a začal zase nadávat.
„Lenko! Koukej otevřít ty dveře, už to znova opakovat nebudu!“
„To je dobře, už mě to nudí.“ A s tím jsem znovu spláchla. Což bylo na otce již nejspíše moc a já slyšela jen pleskání jeho pantoflí o podlahu, nejspíše běžel ven. To se krásně proběhne, pět pater dolů. Doufám, že si v tom spěchu zapomněl i klíče. Za chviličku jsem opět uslyšela kletby, takže si je asi zapomněl. Otec se vrátil s prázdným močovým měchýřem, tedy předpokládám, že ano. A kletby ustaly, neb se šel uklidnit k televizi a dalšímu pivu. Přišel čas večeře a tak jsem začala také stolovat, z baťohu jsem vytáhla konzervu fazolí a minerálku. Moje večeře byla chutná, ale otec si asi moc neužíval se svou vidinou, že na velkou půjde ven. Někdy kolem osmé nasadili novou taktiku a matička přišla škemrat o vpuštění na toaletu.
„Leničko... Leninko. Pusť svou matku na záchod.“
„To víš, že jo... za ta léta šikany z vaší strany.“
„Ale no tak dcerunko.... všechno jsme to dělali pro tvé dobro.“
„Pro mé dobro? K čemu je mi dobré, že vy si žijete jako králové?“
„Leničko... to jednou pochopíš. Tak buď hodná holka a pusť svou maminku na záchod.“
„A nech se seřezat fanatickým otcem.“
„Cos to řekla?!“ ozval se opět řev, takže má domněnka zákeřného plánu byla potvrzena.
„A nech se seřezat fanatickým psychopatickým otcem,“ musela jsem to ještě trochu zkrášlit.
„Ty krávo pitomá! Takhle o mně mluvit nebudeš! Odvolej to, otevři dveře a pros o milost!“
„Mám tady jídlo na mnoho týdnů a vodu můžu v nejhorším pít ze záchodu.“
„Leničko....otevři ty dveře, tatínek to tak nemyslí,“ zkusila to matka.
„A jak mě seřezal posledně to tak taky nemyslel? Myslím jak jsem zapomněla nařídit jedny hodiny....“
„Ale Leničko, to měl tatínek zrovna špatnej den....“
„A měl tatínek někdy vůbec dobrej den? Já, že se nepamatuji.“
„Ale jistě, když plníš všechny své povinnosti a nosíš jedničky, tak je každý tatínkův den dobrý.“
Nevěřila jsem svým uším, i matka podlehla fanatismu.
„A peníze bych vám nosit neměla?“
„No tak Leničko... otevři dvířka.“
A tak to šlo asi týden, každý den. Nakonec, když jsem dočetla všechny knihy, snědla všechny zásoby, jsem v noci opustila byt svých rodičů – navždy. Přespala v noci v parku na lavičce a ráno se vydala do školy. Obnovit svůj zisk a živit se prodejem lízátek. Můj post předního dodavatele lízátek nikdo za ten týden neobsadil a vzhledem k poptávce jsem dokonce si mohla dovolit i zvednout cenu o pár procent, za záminkou nahrazení ušlého zisku. Nikdo neremcal – tak moc měli má lízátka rádi. Můj dodavatel, jakýsi Pan Humr si všiml mé týdenní absence. Vždy mi připadal jako takový hodný pán a tak jsem mu to klidně převyprávěla, co jsem celý týden dělala. Pan Humr mi dal půlku várky zdarma s tím, že mu to někdy splatím. Většina mého učení zůstala doma a tak jsem si musela učebnice, sešity a další potřeby časem dokoupit. Přes jaro a léto jsem si vydělala na levné auto z bazaru, za trochu úplatku mi ho prodejce prodal, i když jsem ještě nebyla dospělá a tak jsem měla svůj „byt“. Můj život se výrazně zlepšil, nyní po mnoha letech, kdy vlastním síť prodejen „Lízátkové impérium“ mi to připadá jako velmi vzdálená minulost.