Andor.cz - Dračí doupě online

Anur a meč

,,Zatracení drowové,“ zaklel snad už posté velitel, sedící v mokrém sněhu a prohlížejíc si pomačkanou mapu, zatímco vojáci strhávali stany a balili je zpět do vaků, které pak házeli na dřevěnou vozku.
,,Trápí vás něco, můj pane?“ uslyšel velitel dosti důvěrný hlas za zády, ale zamyšleně dál hleděl do mapy a zadumaně si mnul bradu. Po další otázce zvedl zrak a mírně pootočil hlavu.
,,Áá, Roxeete a Endarone,“ řekl nepřekvapeně a obrátil se zpět k mapě, ,,copak potřebujete?“
Otázku vyřkl znenadání.
,,Kapitáne, vaše kletby se nedají přeslechnout, i když jim není rozumět. Není to doufám kvůli našemu menšímu problému?“ ujišťoval se Endaron.
,,I kdepak, vojáku, problém, jenž mě tíží, je mnohem náročnější pro mou chorou mysl. Přistupte blíže, snad mi poradíte,“ požádal je velitel.
Oba bratři obešli velitele a postavili se k němu čelem, na jeho požádání si klekli na kolena.
Poté kapitán mlčky tasil dýku, mapu položil na zem, ta se ihned po styku se zemí nasákla tajícím sněhem, takže dýka, co se o vteřinu později zabodla do středu, měla průchod mokrým papírem snadnější.
,,Zde,“ ukázal kapitán na světlejší místo na mapě, v legendě značící les, ,,jsme někde my, les Urangal a tady,“ přejel prstem k místu, kde legenda značila pro změnu město, ,,je Anur.“
,,A v čem je problém?“ zeptal se Roxeet.
,,Ano, jednoduše stačí obejít okraj lesa směr sever a jsme v bezpečí… moment,“ Endaron se plácl chápavě do čela a Roxeet si uvědomil hořkost situace. Velitel kývl souhlasně hlavu, jakoby tušil, na co oba bratři přišli.
,,Přesně tak, vojáci. Poctění návštěvou temné obyvatele lesa naší rasou s výsledkem přátelského souboje jsme se dostali na listinu smrti.“
,,Moment,“ zapřemýšlel Roxeet, ,,přece je to jen pár minut, drowové si lížou rány, určitě jen tak nezaútočí.“
,,Nesmíš to brát tak, skupina, která nás přepadla, nebyla velká a my ani sami nevíme kolik těch drowů je,“ namítl Endaron.
,,Proklatě,“ zahřměl velitel až se pár vojáků zvědavě otočilo, přistupme místo této debaty k té druhé a tím je náhradní cesta přes Okrovu Zhoubu.“
Bratři Zhoubu dost dobře znali, kdo by ne. Asi kvůli ní se zde postavil tábor, v případě útoku by se kvůli rozeklaným a zvětralým vrcholkům skal sem nikdo nedostal, maximálně z lesa. Okrova Zhouba bylo prazvláštní místo v království Afana Agra. Malé děti z okolních královstvích slýchávali strašidelné historky o lidožravém obrovi či o obřích sépiích, vystupují z ohromných propastí. Takové propasti se vyskytovaly na každém kroku a jediná možnost, jak je přejít, byla přes kamenné mosty, ovšem při pohledu na ně byste radši potili krev při boji s obrem.
,,Okrova Zhouba nepřipadá v úvahu, pane,“ rozhodl bez obalu Endaron.
,,I když?“ zamyslel se znovu Roxeet a pohlédl na oblohu. Kapitán a Endaron zvědavě povytáhly krky. ,,I když?“ ptali se unisono opakovanou otázkou.
Roxeet se zahleděl zpět na zem.
,,Dovolte nám kapitáne odčinit naše skutky v lese Urangelu, vzít si samostříly a za pomoci našich vzácných schopností vstoupit opět do houštin a jistit postup oddílu až k branám Anuru.“
Velitelovi se rozzářily oči. ,,To by bylo výborné, vojáku.“
Avšak Endaron podával námitky.
,,Blázne, drowové jsou lepší lučištníci než thuiánští elfové, používají jedovaté šípy a skrývají se pečlivě ve stínech, něco takového nemůžeme riskovat.“
,,Vzmuž se bratře, jde jen o malý postup,“ domlouval Endaronovi Roxeet.
,,Nepřipadá v úvahu,“ vrtěl tvrdošíjně hlavou Endaron, to už se ale do hádky vložil velitel.
,,Mě to přijde jako výborný nápad a ty… Endarone, přece jsi člen královské gardy,“ velitel kladl důraz na slova ,,královské gardy“, což ve vojákovi probudilo svědomí. Nakonec se Endaron nechal poddat.
,,Dobrá, zde přísahám, že budu bránit oddíl až k branám Anuru,“ prohlásil čestně.
Velitel zatleskal.
,,V tom případě,“ dýku vytáhl z promočené mapy a půdy a zasunul zpět do pouzdra zavěšeného u opasku, s mapou se ani nenamáhal ji složit a zmačkanou schoval do kapsy, až se mu v onom místě vytvořila boule, ,,bychom měli vyrazit." Otočil se k táboru a zbývajícím vojákům.
,,Mí vojáci, obrňte koně a vytvořte falangu, kryjte štíty levé křídlo, pravé nechte volné, postavte tam případné lučištníky, pokud budou potřeba a seřaďte se do pěti řad po pěti. O mě se nestarejte, já budu ovládat vozku i s koněm. V případě útoku se vzdalte od lesa a vyčkávejte, jakmile se útok stane nebezpečnějším, pět dobrovolníků má dovoleno se ode mě proměnit a zaútočit.“
Roxeet se nechápavě podíval na svého bratra a ten mu odpověděl pokrčením ramen. Když si brali z vozu dva samostříly spolu s dvěma toulci a šípy, Endaron na Roxeeta promluvil.
,,Omlouvám se bratře, znáš ty naše neshody já jen že…“ na chvíli se odmlčel, ,,ty koruny mi nahánějí hrůzu, Urangal je zvláštní les.“
Roxeet zrovna nabíjel samostříl a mlčky si hleděl své práce, přesto bratrovi naslouchal. Poté mu položil ruku na rameno. ,,Nic si z toho nedělej, Endarone, pamatuješ na mě v dětství? Lituji dodnes svých činů a i svého sobectví, nyní jsme jiní, zapomeňme na nevraživost a z hlavou vztyčenou vstupme vstříc neznámu.“
Roxeet se konejšivě usmál. ,,Bratři ve zbrani?“ zeptal se.
,,Bratři ve zbrani,“ potvrdil s hrdostí v hlase Endaron, společně dali velitelovi ruční signál a rychlým pohybem se ocitli opět na půdě Urangalu. Nastávalo pozdní odpoledne a slunko již vystoupalo vysoko na oblohu, ale stejně jako předtím, skrz škvíry ve spletí větví a listí pronikalo jen pár paprsků. Na venkovní prostranství se nedalo vidět, pouze dunivý zvuk okovaných bot oznamoval, že se oddíl na nejistý pochod, zvuk nezněl tak sebejistě jako vždy.
Roxeet a Endaron mezitím tiše postupovali, smysly soustředili jedině na své bližní okolí, především na levou stranu, sem tam se prostřídali ve slídění horní oblasti, koneckonců, síť na ně padla shora a oba si do teď lámali hlavu, jak se to mohlo udát, když dávali velký pozor. Asi je příliš rozptýlil rozhovor se satyrem.
Jak minuty ubíhaly a bratrům to připadalo jako věčnost, přítomnost drowů se nezjevovala a zanedlouho se pochod zastavil, vzduchem prosvištěl kapitánův pískot, Roxeet a Endaron s úlevou vyběhli z lesa a strhávali si z tabardů a vlasů bodláky, které si tak impozantně nastřádali během svého průzkumu. Vyčerpaně odjistili kuše, šípy vrátili do toulců a celé náčiní skončilo se žuchnutím na voze. Velitel se smál od ucha k uchu, zřejmě šťasten, jak se ten pochod vydařil a zvětšila se mu nálada.
,,Nuže, s klidným srdcem razíme do pohostinství Anuru,“ tradoval. Najednou šelestění větru protnul svist šípu a jako ryba z vody vyletěl ze stromů a se zadrnčením skončil zabodnutý v jednom ze štítu. Vojáci ihned reagovali. Znova se seskupili do falangy a lučištníci vypálili pár šípu, i když nevěděli kam, proto bezhlavě stříleli do houštin, žádné sténání se bohužel neozvalo.
,,Pohov, vojáci,“ zvedl ruku velitel a slezl z koně, neboť si všiml, že na šípu je přivázán svitek. Položil okovanou rukavici na trup šípu, zlomil jej a zprávu sejmul, pomalu rozevřel a vojáci stěží dýchali. Po krátké odmlce se velitelovi rozšířili oči a následně začal citovat zprávu: ,,Arnové, opovažte se ještě jednou vstoupit do Urangalu, jestli tak učiníte, ponesou následky obyvatelé Anuru, Krví a smrtí podepsána Vierula, kapitánka Nuroenské jizdy.“
Roxeet a Endaron se po sobě podívali.
Nuroen bylo kdysi dílem zla, dílem drowů, hlavní bašta této prohnilé rasy. V časech úpadku drowů bylo město zničeno, do základu vypáleno a jeho vládci nemilosrdně zohaveni. Jak je možné, že stále stojí?
Oba bratři nebyli sami, kdo položili tuto otázku. Zprávu určitě sepsala drowská žena, co je poctila návštěvou v noci a žena, jenž Endaron zranil v lese.
Co ale nejvíc trýznilo mysl všech a co se stalo středem pozornosti, bylo oslovení ,,Arnové“.
Než došlo na tvrdou debatu, z lesa vyšlehl další šíp a s neobvyklou přesností se zabodl kousíček od kapitánovi nohy.
,,Vzdalme se, ještě včera nás požádali, teď už to myslí opravdu vážně,“ rozhodl velitel a falanga se dala na ústup. Pomalu lezli po svahu, Urangal se nacházel v Dariově žlabině, nejspodnější část horského království Afana Agra a také jediné vegetační místo. Na vrcholu se vojáci seskupili a pomalým krokem kráčeli k branám Anuru. Hradby se jim na oči dostali hned potom, co vylezli na svah a po překročení brodu řeky Paruny zmizela měkká půda, nasáklá tajícím sněhem a nastala dlážděná cesta, sic trochu mokrá, ale příjemnější na chůzi.
Kapitán nechal oddíl zastavit a zraky všech se upřely na věžích Anuru, města legend. Praporky bílé barvy se symbolem harfy vesele třepotaly ve větru a sluneční světlo, jež ozařovalo běloskvoucí hradby, dodávalo místu půvabnou atmosféru dokonalosti. Po dlážděné cestě, kde stál oddíl, mířili do města další lidé, ba dokonce i elfové, soudě podle pěkně vytvarovaných přílbic a brnění. Krom nich se drali k městu i obchodníci s vozy, taženými koňmi nebo osly a občas i osaměle kráčející prošel kolem oddílu i druid v zeleném hávu a klackovitou holí. Ti všichni nevěnovali oddílu pozornost a s úžasem v očích hleděli na Anur a nikdo netušil, že v bujné vegetaci kousek od nich číší zlo těch největších rozměrů.
,,Musíme počkat, dokud tito lidé neuvolní cestu, nás je příliš moc, než abychom se zařadili do průvodu,“ rozhodl velitel a dal pohov. Z povinnosti členství v královské gardě vojáci nezahodili štíty ani kopí ani meče, jen nadále hrdě stáli v odpočinkovém postoji.
Ani ne za pár minut zaznamenalo kapitánovo oko pohyb u brány, jenž se vyznačoval jízdou opačným směrem, tedy dolů k nim. A skutečně. Z bran vyjel jezdec na grošákovi, oděný v kroužkové košili, kalhot z drahé kůže, jak vojáci po chvíli poznali. Přes brnění měl přehozený tabard se stejnou barvou a symbolem jako na vlajkách Anuru a klusem cválal k oddílu. Teprve v okamžiku, kdy se dostal blíže, si oddíl všiml, že má i přílbici s hledím. Kapitán se svraštil obočí a vkročil do čela oddílu, aby uvítal příchozího.
Jezdec k nim docválal, zastavil koně a přitáhl si uzdu. Poté se obořil na kapitána.
,,Dostali jsme od Artské ambasády vzkaz, že v našem království se bude motat královská garda Artských končin, ale nikdo nám nepověděl o vašem nápadu se ubytovat v tak hojném počtu v Anuru při slavnostech Vítaní jara,“ utrousil bez pozdravu a naprosto bez žádné úcty.
Velitel klidně navázal na diskusi: ,,Poslyš, koňáku, jak mám vědět, zda–li si nehraješ na úctyhodného velitele městské stráže... sundej helmu a teprve pak něco namítej, neboť osobnost mého charakteru nehodlá si měnit názory s někým, kdo skrývá svoji pravou tvář.“
Jezdce tato slova neurazila, spíše zahanbila a on si svou chybu uvědomil.
,,Omlouvám se,“ řekl a sundal helmu. Hleděl na ně muž, snad ve stejném věku jako Roxeet a Endaron, jen hlas měl tvrdší a starší, přesto muž nevypadal jako starý vysloužilí válečník. Obličej měl bez jediného šrámu, dlouhé rusé vlasy stažené do copu a bradka, připomínající kozlí, se splétala do dvou zatočených copánků. Jedno ucho zdobilo jezdcovi zlatá náušnice a modré, až příliš hezké oči hleděly upřímně na oddíl.
,,Potřeboval jsem se dozvědět, jak přistupujete k problémům, tykající se nečekané otázky, veliteli Oukrame, vítám vás v Anuru, mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se.
Oukram, tak se tedy jmenoval ten zvláštní kapitán královské gardy, nestihl odpovědět a už se jezdec představoval: ,,Princ Finagoria, jméno mé, dědic lorda Urogoria, správce a panovníka Anuru, města legend, těší mě.“
Kapitán si s princem podal ruku. ,,Též omluvte mé způsoby princi, to víte, povinnost vůdcovství královské gardy bývá obzvlášť těžká,“ řekl velitel a po očku mrkl na Roxeeta a Endarona. Ti se usmáli nad velitelovou větou.
,,Ano, ano,“ přikyvoval princ, ,,opět vás vítám v Anuru, než ale vstoupíte, podejte zprávu o vašem celé jméně a jména dvou svých zástupců, jenž vás budou doprovázet po celou dobu vašeho pobytu ve městě.“
Kapitán zasalutoval a vojensky odříkával bez jakéhokoliv rozmýšlení.
,,Kapitán Oukram, syn Cramův, velitel královské gardy Artu, člen Bratrstva Arnů, jehož činnost není dovolena vyzrazovat. A mí zástupci, vojíni Roxeet a Endaron, synové Atarovi, též členi Bratrstva Arnů, jehož činnost není dovolena vyzrazovat. To přísahám na své čestné slovo a na krev krále Lithiana, panovníka Irisije a Sedmi království.“
Roxeet a Endaron oněměli. Jmenování zástupců proběhlo zcela neočekávaně a navíc se kapitán zmínil o Bratrstvů Arnů, snad to má dovolené. Překvapení bratři zasalutovali.
,,Dobrá, dobrá. V mé povinnosti není se vyptávat, pokud se chcete vyhnout otázkám, neříkejte o své činnosti obyvatelům Anuru. Veliteli Oukrame, vojíni Roxeete a Endarone, následujte mě do města, prosím,“ požádal je princ, otočil koně a tentokrát šel bok po boku s kapitánem a společně si povídali.
,,Vítání jara je vždy největší svátek v Afaně Agře, je mi ctí, že tu jste,“ prohodil princ.
,,I mě je ctí vidět Vaše Veličenstvo, i když smím – li se zeptat, kde je velitel hradní stráže. Naposled jsem jej spatřil před dvěma roky na návštěvě Wydanu, královského hradu v Artu?“ otázal se velitel a princův úsměv pohasl.
,,Je mi líto, kapitán Trebin se vzdal své funkce a pár dní nato se odebral navždy do země stínů, nechť jeho památka nikdy nevychladne. Než najdeme nového, zhostil jsem se funkce já sám.“
Oukram si povzdechl.
,,Ach ano, to stáří, starý lišáku Trebine, budiž ti země lehká,“ popřál svému dávnému příteli a dal si pěst na rameno. Uklonil se nebesům a pokračoval v chůzi vedle prince.
Zanedlouho se dostavili k bráně a prošli podloubím, tehdy Roxeet a Endaron poprvé spatřili vnitřek Anuru.
Zřejmě ještě neviděli centrum města, ale i předměstí jim dávalo dobrý dojem do duše. Bylo to malebné náhodné seskupení domečků ze dřeva i z kamene, stěny byly pomalované ornamenty, které působili na vojáky dosti vesele a připomínali jim dětství.
Princ seskočil z koně a stráž ihned přispěchala. ,,Dejte mu vodu a mrkev,“ poplácal koně po šíji a odkráčel ke královské gardě.
,,Z důvodu velké návštěvnosti kvůli oslavám pro vás budu mít pouze jediný hostinec, který se nevyznačuje dost dobrými pokoji, ale vydatným jídlem, prosím, následujte mě,“ vydal se princ uličkou na východ od brány, zatímco dva stráže odváděli jeho koně a postarali se o koně, táhnoucí vozku s věcmi královské gardy. Věci si vojáci vzali a odnášeli je.
Zde u hradeb, jak zjistili, se nezdržovalo mnoho lidí, takže projít nedělalo problém.
,,Oslavy naplno vyvrcholí zítra,“ informoval je princ Finagoria a hlava mu kmitala ze strany na stranu, zda – li mu někdo nezamává, nebo se ujišťoval, jestli je vše na svém místě.
Brzo dlážděná ulice sešla z mírného kopce a odbočovala na sever, do mnohem užších uliček, tentokrát nebyl průchod snadný. Kráčeli přímo do slepé uličky, lemovanou dalšími domky ze dřeva, jejich obyvatelé se nenamáhali vykukovat, a na konci ulice stála velká chajda z kamene, doškovou střechou, oprýskaná ztrouchnivělými prkny a nečistým okolím. Princ si povzdechl.
,,Škoda, kdysi velmi pěkná hospůdka zvenčí, nenechte se však zmást vzhledem, počkejte si na vnitřek.“
Zaklepal na dubové dveře s rytinou zvláštní květiny, jejíž okvětní lístky měly temně černou barvu, a vstoupil.
Lokál se hodně lišil od zevnějšku. Bylo zde hodně stolů, ale ne těch malých, většinou pro čtyři jedlíky, zde si místní hostinský zařídil, Roxeet jich napočítal dvacet, velkých hodovních stolů, které se mohli prohýbat pod tunami jídla a stále by vydržely. Na stropě byly zavěšené velké lustry, obsazené svícemi kolem svého obvodu a dodávali celému lokálu šedé přítmí. Onen majitel hostince seděl před pultem, houpal se na křesle a tiše klimbal – v ruce držel ztěžka láhev červeného vína. Princ se jako první pohnul a došel k němu. Zaklepal s ním a křičel: ,,Holoto, vstávat, přišla vzácná návštěva.“
Hostinský sebou cuknul a málem z židle spadl, kdyby ho nepodpořil princ.
,,Návštěva? Kdy? Kde? Co?“ ptal se zmateně dokola a když se rozkoukal, padl jeho zrak na královskou gardu. Obrátil se k princi s dojetím v očích.
,,Můj pane, Moje Veličenstvo, jak se vám mohu jen odvděčit?“
Princ se hlasitě zasmál hrdelním smíchem.
,,Naraž soudky s pivem a vínem, roznes jídlo po stolech a připrav pokoje, máš hosty, kteří dobře platí svým žoldem, že je to tak, kapitáne Oukrame?“ otázal se princ.
Kapitán uznale kývl hlavou.
,,Neomylně, princi Finagorio.“
Hostinský se zvedl a dostal se na větší světlo, takže většina vojáků ho konečně spatřila. Na hostinského byl slušně oblečení. Sametově černé kalhoty, ne příliš těsné, bílá košile a přes ní šedá vesta. Na hlavě nosil bílý baret s husím brkem a u pasu měl zástěru s kapsou, z níž vyčuhoval notes na zápisky.
Muž k nim dobelhal a potřásl si s kapitánem Oukramem ruku.
,,Vítejte v hospůdce u Černé orchideje, snad vám moje pohostinnost přijde k dobru a já věřím, že se vám zde pobyt bude líbit, nyní, se prosím usaďte, dokutálím sem pár soudků s vínem a pivem, povolám bardy a hudebníky, pro vaše veselí. Nechci vidět žádné zachmuřené tváře. Mimochodem, mě říkají Burdolin.“
,,Těší mě, pane Burdoline, je mi ctí být ve vašem podniku,“ odvětil kapitán a dal vojákům znamení, aby se usadili a ti to s radostí splnili. Brzy se v sále ozýval všudypřítomný šum vět a slov drbů.
Hostinský Burdolin vyšel ven na verandu a zvonem, držící v ruce, zacinkal. Z vedlejších domů vyběhli muži a ženy, všichni odění skoro stejně jako jejich vedoucí a urychleně naklusali do hospody.
Muži naběhli do sklepa, ženy do spižírny, někdo rozdělal ve velkém krbu oheň a bez okolků se během malé chvilky vařilo, smažilo a peklo, vojáci s radostí popíjeli pivo a princ Finagoria s úsměvem dodal: ,,Sám jsem tuhle hospodu nechal postavit, jenže moc lidí do ní nechodí z důvodu, že je tak odříznutá od centra města a je skoro u hradeb. Pokud mě omluvíte, musím se vrátit k bráně a dohlédnul na pořádek a kázeň.“
Už byl na odchodu, když kapitán Oukram zvedl prst.
,,Princi, mohl bych dostat svitek, brk a inkoust s voskem na pečeť a poštovního sokola z ambasády Artu?“ zeptal se.
Princ udělal diplomatický úklon. ,,Ovšem, vyberte jednoho zástupce, který se mnou půjde,“ oznámil.
Kapitán pokynul Roxeetovi, ten položil korbel piva, otřel si pěnu ze rtů a spěchal za princem.
,,Vojín Roxeet k vašim službám pane,“ přihlásil se.
,,Jistě, nyní pojďme,“ řekl princ.
Beze slov došli k bráně a princ vojákům přikázal:
,,Kontrolujte druidy z Omery, beze svitku Frei je nepouštějte,“ a vedl Roxeeta na ambasádu.
,,Smím – li se zeptat, co je svitek Frei?“
Princ se na Roxeeta vesele podíval. ,,Je to magický artefakt, zítra večer je deset druidů zapálí a přivolají Matku Přírodu z Omery, království Thuianských elfů a ta snese na Irisiji jaro, už se moc těším, tahle studená břečka tu jen překáží,“ povzdechl si princ a odkopl mokrou hroudu sněhu.
,,A co zbývající druidi?“ nepřestával se vyptávat válečník.
,,Irisije má celkem dvacet druidů Velmistrů. Deset přivolá Matku Přírodu za pomocí svitku Frei a těch dalších deset musí opatrně zajít do svatyně, ta je bohužel obyčejným lidem nepřístupná, a tam Matku Přírodu podarují dalšími svitky. Kolem půlnoci Matka Přírody odejde z Anuru a ze svatyně se začne šířit libá vůně a jarní vlna…smete sníh, květiny rozkvetou a jaro bude v plném proudu pučet...věřte mi, vojíne Roxeete, velmi úchvatná podívána,“ usmíval se princ.
Došli do centra. Po ulicích se procházelo více lidí a všude, kam se člověk podíval, byly stánky s jídlem, zbraněmi a drobnostmi, jako ochranné amulety, šperky a cetky. Společně s princem prošli tržiště a zabočili na Hlavní třídu Xeretta, tak se nazývala ona ulice a tam se právě nacházela Ambasáda Artu.
,,Dovnitř půjdu sám, jestli vám to nevadí, nebudeme se zdržovat, velvyslanci se obyvatelů Artu vždy příliš vyptávají,“ řekl princ a důležitě vstoupil.
Roxeet se usadil na kamenný kvádr a čekal, ruce zkřížil před pusou a nasával čerstvý vzduch.
Zanedlouho princ udýchaně vyšel, v ruce nesl svitek, inkoust, brk a vosk.
,,Vyptávali se i mně, netušili, že jste se vrátili, asi informuji krále Lithiana o vašem příchodu do města,“ zamračil se.
Na zpáteční cestě se princ zarazil u budovu, připomínající kostel.
,,To je muzeum Xartetingu. Víte, co to byl Xarteting?“ zeptal se poučně.
Roxeet zavrtěl hlavou.
,,Dobrá, pojďme se na něj podívat…nebo spíše na jeho repliku,“ rozhodl princ a zavedl Roxeeta do muzea, ve kterém bylo jen jediné. Pár obrazů a skleněná vitrína, v níž byl naležato položený meč, jaký Roxeet jakživ nespatřil a zatajil se mu dech.
Hlavice na jílci měla vybroušený rubín rudé barvy a svírali jej čtyři ocelové pařáty. Jílec byl obvázán zlatou nití a záštita získala zvláštní tvar, u mečů naprosto neobvyklý. Točila se do spirály. Nejzajímavější byla ovšem čepel. Velice rozsáhlá u záštity, o dva palce se snižovala a vytvořila jamku, do niž při boji protivníkův meč nejspíš zapadl a silným trhnutím se dalo nepřítele odzbrojit.
Dále se čepel táhla normálně, ve spodní části byly z každé strany tři bodce.
,,Je to škoda, jediné, co se dochovalo z písemných poznatků, zůstal nákres meče a svitky objevili dějepisci zde, v Anuru na tomto místě. Meč dodnes nenašli, nic z historie o něm. Obyvatelé Anuru se domnívají, že meč je základem tohoto města, včetně mě. I já věřím. Kdo ví kde je pravda. Meč může být magický a neporazitelný. Co na něj říkáte?“
,,Je úžasný,“ vydechl Roxeet a toužil si jej vzít do ruky, alespoň tu napodobeninu.
,,Promeškali jsme moc času, vyražme,“ řekl princ a táhl Roxeeta pryč, ale voják byl stále pohledem u vitríny. Venku zatřásl hlavou, ale myšlenky na meč se nemohl zbavit. Takže Anur a meč Xarteting patří k sobě?
V hospodě kapitán převzal svitek a začal sepisovat hlášení a Roxeet si to v hlavě srovnal a napadla ho bláznivá myšlenka. Jako malý zbožňoval historii a rozhodl se, tady v Anuru najít jakoukoliv stopu o Xartetingu. Nedávalo to smysl, meč ho učaroval svým vzhledem.
Ano, posilní se jídlem, prospí se a zítra vyrazí.