Andor.cz - Dračí doupě online

Blíží se ráno.Tmavé obrysy stromů po jedné straně lemují cestu vedoucí k hlavnímu městu Rénevského království, po straně druhé se rozpíná pohled na ještě spící luka v hlubokých údolích mezi vysokými kopci. Až vyjde slunce, rozvoní se tento kraj vůněmi roztodivných květin, ptáci budou líbezně pět denní písně, aby uvítali slunce, které prozáří širou zemi a bude se třpytit na kapkách rosy v zelené trávě.
Ticho spícího kraje ale narušuje dusot koňských kopyt jdoucích cestou k městu.V zatáčce se náhle objevil rychle cválající kůň, prokmitávajíc se mezi stíny stromů,v zorném poli člověka, který by stál na druhé straně hřebenu, kam právě míří zvuk kopyt. V projasňujícím se stále ránu mu bílá srst jasně zářila. Dlouhá hříva a ohon se vlnily v té rychlosti jako kadeře mladé dívky.Šedostříbrný plášť se shozenou kápí vlál za vytrvalým jezdcem, plavé vlasy se třpytily jako závoj protkaný zlatem v rukou elfí tanečnice.
Za vedoucím koněm se začali objevovat další, velmi podobní svému veliteli. Všichni jezdci, a dokonce i koně, měli na čelech připevněny řemínky z jemné černé kůže, na nichž zářily modré diamanty, objímané stříbrnými vlnkami. Průvod elfů, vyslaný ze Soylatemského lesa rozkládajícího se na deltě Velké řeky Tragon, měl očividně naspěch.
Dorazili na druhou stranu hřebene. Zastavili se, a když vzhlédli svýma elfíma očima, naskytl se jim pohled na spící město Anoryl. Jeho hladké stěny a zeleno-zlaté střechy ovíval jemný vánek, který nyní osvěžoval i tváře jezdců. Náhle všichni obrátili svůj zrak k jihu. Přibližující se zvuk jakéhosi hromobití zněl za jejich zády. Ostřejší a pronikavější zrak velitele pročísl mraky a zaznamenal pohyb velkých černých křídel nesoucích za sebou stín a temnotu noci.
Elfové pobídli koně. Jako vítr se hnali svahem dolů, ale nepřítel je rychle pronásledoval. Pod svahem, na rovné pláni před branou města, se nečekaně do přicházejícího stínu ozvaly mocné hlasy elfích rohů, jež otevíraly oči stráži města.
Objevilo se mnoho černých křídel, která vrhala rychle se pohybující obrovité stíny. Z mraků vystoupil velký temný drak, kterému za krkem mezi křídly seděla vysoká postava zahalená do dlouhého černého pláště, jen její stříbrně bílé vlasy kontrastovaly s temným okolím.
Za velitelským drakem se z mraků začali vynořovat další. Ti však měli na mocných hrudích šupinový, perleťově bílý pancíř a byli bez jezdců. Celá skupina se snesla níže a začala napadat jezdce na koních.
Nyní naplnil město děs. Lidé v panice pobíhali po ulicích a hledali své přátele.
Elderon - věrný přítel krále tohoto města (Rénevé), v ruce třímající meč a oděn do koženého kyrysu, vyběhl z hlavní brány Velké síně. Svým velitelským hlasem rozkřikoval na všechny strany rozkazy a sám běžel na okraj strmě zakončeného nádvoří, aby se rozhlédl po svých mužích. V tom se vůdčí drak snesl na střechu Večerní věže a rozevřel svá mohutná křídla, chrlíce oheň do černého nebe.
Elderon naň neohroženě hleděl, v očích mu plála zlost se zuřivá touha pomstít město.
,,Králi Elderone, synu bláhových bojovníků světla této podléhající země," pronesl posměšně s křivým úšklebkem. ,,Z tohoto města zbude jen popel, lidé se stanou popelem, pro výstrahu, kdo by se chtěl postavit temnotě."
"Jestli chceš tuto zemi, budeš si ji muset podrobit mečem, protože my se nenecháme zastrašit Stínem," pronesl mocně pán Elderon.
,,Otče, ne!" ozvalo se za mužovými zády. Elderon se otočil a uviděl mě, svou dceru. Byla sem bledá. Stála jsem pod mohutným obloukem brány. Bílými šaty mi vál západní vítr mé domoviny, rozevlával plavé vlasy vrhající stín do bílé pokožky obličeje. Při tom pohledu ucítil Elderon na hrudi řezavou bolest. Spadl na kolena, oči se mu rozšířily řezavou bolestí. Malátně padl na zem, z rukou mu vypadl meč a zvonivě dopadl na zem, sevřel v třesoucích se rukách trávu a ucítil na ní svou vlastní krev. Zavřel oči a zdálo se mu, že před sebou vidí hřejivé bílé světlo, natáhl po něm ruku a ucítil něčí stisk, otevřel oči a spatřil mou tvář, jak se nad ním sklání a pláče. Hleděl do mé tváře a ten pohled ho drásal ještě více než smrtelná rána.
,,Moiro," oslovil mne elfím jménem, "musíš vzít můj meč a utéci," zašeptal. ,,Ne,to nemohu, nemůžu tě opustit, neumírej mi!" vykřikla jsem s pláčem. Otec pohladil mou tvář a zašeptal: "Mám tě rád..." Hlas mu selhal a oči se zahleděly do jiného světa. Zemřel.
Ještě chvíli jsem dlela nad mrtvým, avšak vznešeným otcem.
Pospíchám do stájí.
Nad ulicemi ještě pořád přelétali draci a chrlili oheň do mračného nebe.Ozýval se mocný řev, lidský pláč a nářek malých dětí, nikoho jsem však nespatřila.
Ve stájích jsem si vybrala otcova vraníka s bílou lysinou na pěkné hlavě. Osedlala ho a v klusu vyjela ze stájí. Uháněla jsem tryskem hlavní ulicí rovnou k jižní bráně města.
Vyjela až na hřeben kopce, kde prve shlíželi elfové na město. Otočila se naň: vysoké bílé stěny byly ožehnuty dračím dechem, ze střech vyskakovaly zmírající plameny.
Otočila jsem koně a ujížděla pryč, avšak v mysli jsem stále viděla otcovu milou tvář.
Od té doby se potuluji krajinou a hledám klid ve své mysli.
Nikdy jsem se nevrátila do rodného kraje, do bývalého překrásného města lidí.