Andor.cz - Dračí doupě online

    Na sedmém prstenci šesté planety, obíhající okolo gigantické hvězdy, se probrala bytost. Zachrula naposledy a zívla. Protřela si unavené oči a zamžourala na jasnou žlutou hvězdu. Po několika okamžicích se obrátila na bok. „Jen šest set padesát,“ pomyslela si ztrápeně a otřásla se chladem, který po probuzení napadne každého, kdo se právě vzbudil. Opět se položila na záda a zavřela oči.
Avšak spánek nepřicházel.

Chvíli jen tak ležela a pokoušela se zabrat, když se jí v hlavě zrodil nápad. Chvíli počítala nahlas: „Devět set osmdesát pět, devět set osmdesát čtyři, devět set osmdesát tři,“ a promýšlela možnost, zda-li se během jejího šest set padesátiletého spánku mohl změnit jízdní řád. Po odpočítání nějakých tří stovek, tuto možnost definitivně zavrhla. Ne, jízdní řády se neměnily tisíce let, proč by tedy měly právě pro dnešek. Zdánlivě nepochopitelná čísla ukrajovala jednotky, které ubíraly desítky a nakonec i sta a ona stále ztišovala hlas až nakonec nemluvila a jen němě otevírala ústa. Pak náhle, jako když z oblohy slétne blesk, zvedla paži.

Obrovský kočár, vyhlížející jako kus zmrzlé hmoty, se právě neuvěřitelnou rychlostí, takovou až za sebou zanechával dlouhý ohnivý ohon, řítil kolem šesté planety, když jeho vozka zahlédl mávající pařát. Zatáhl za ruční brzdu a smykem otočil téměř na místě. Pomalu navedl vůz k místu, kde ležela mávající osoba.
„Kam to bude, vašnosto?“, zeptal se kočí a netrpělivě pokukoval na podivný přístrojek na svém zápěstí.
Bytost pokrčila rameny: „Je vcelku jedno kam, prostě jeď,“ a počala se zvedat na nohy.

„Do hajzlu,“ pomyslel si vozka při pohledu na trojrozměrný model vyčuhující z přístrojku na zápěstí a stiskl tlačítko na palubní desce, nad kterým blikala červená kontrolka. Bzučák ztichl, červená kontrolka, však žhnula dál. „Kretén jeden,“ zasyčel tiše mezi zuby, tak aby ho klient nezaslechl, „teď abych to vybíral mezi.“

Cesta poklidně ubíhala a vůz již před drahnou půl hodinkou nabral maximální rychlost. Ohnivý chvost se v naprostém tichu prostoru táhl kilometry vzad a blyštil světlounce namodralou září, jako úlomky ledu. Vozka lehce podřimoval a jen tu a tam, když se zčistajasna probral, což se však stávalo jen velmi zřídka, protože vesmírný prostor je veskrze nudný a uspávající, opravil kurz.
„Stůj!“, zařvala znenadání bytost do naprostého ticha.
Kočí se tak lekl, až použil ventil nouzové brzdy. Teď už se nedalo nic dělat a tak jen civěl, jak se neovladatelný kolos řítí na maličkou modrozelenou planetku. „Nééé!“, vykřikl a zakryl si vyhublý obličej rukama. „To stihnem, to stihnem!“, přesvědčoval sám sebe. A téměř by se mu to bylo podařilo, kdyby neoddálil ruce a nezahlédl, to co vidět nechtěl. „Ne, to nemůžeme nikdy stihnout!“, kapituloval a jeho oči vypoukly zděšením. Již tak bledá pleť mu ještě více zbledla, když si uvědomil, že nezaplatil složenku pojišťovně a proto pojistka propadla. „Jsem tam! Jo, jsem tam.“

O několik okamžiků později se neřízené monstrum opřelo do planety a pak se odrazilo. A zůstalo stát mezi, nyní již ne zcela kulatou, planetou a jejím mléčným souputníkem. Bytost vystoupila z vozu a vytáhla kreditní kartu.
„Berete doufám kreditky?“, zeptala se, když zahlédla alabastrovou tvář řidiče, brumlajícího veskrze podivný refrén písničky, kterou bytost neznala.
„Bum, bum, bum, tududu du, bum, bum, bum, tududu du,“ brumlal vozka s očima vyvalenýma z důlků, přičemž jeho pohled nehleděl nikam a zároveň pronikal všude.

***

Tupá hlava na vysokém krku právě uždibovala čerstvě vyrašené lístky olbřímí přesličky, když zvířeti uhnula suchá, drsná půda pod nohama a uštědřila jí ránu do lebky. To samo o sobě ještěru nevadilo, avšak ztráta jemných, šťavnatě sladkých zelených lístků, které mu při příležitosti skonu planety vyklouzly z tlamy, to bylo něco docela jiného. V jeho malém mozečku proběhlo všech jedenáct vzruchů s informací vyvolávající hrůzu z možnosti úmrtí v důsledku nedostatku živin. Pterodaktyl, vznášející se nad korunami, otevřel tlamu a vydal syčivý zvuk zklamání. V posledním možném okamžiku šídlo, které sledoval, uhnulo a on tak secvakl dlouhým zobanem naprázdno. Následně se do jeho těla zapřela tlaková vlna a vrhla jím k zemi. Praštění dutých kostí však zaniklo v ohlušujícím, agonickém ryku samotné planety.

Hlomoz, jenž se ozval vzápětí, neměl co do činění s jakýmkoli živým tvorem. Ne, to jen několik, přesně dvanáct set tři, menších vulkánů náhle ožilo vlastním životem a zpřetrhalo jemná přediva litosférických desek. Do výšin se vznesl dým jako když zabafáte z pěnovky. A nebyl sám, spolu s dýmem vylétly i masy kamene. Oko znalce by jistě zaujaly roztavené diamanty, valící se krajinou a zalévající generace nádherně vzrostlých přesliček, leč, jak už to v takových případech bývá, ke své vlastní škodě zde žádní znalci podobných krás nebyli.

Ze západu se do oblak vzneslo černé mračno. Malý ještěr, který se sotva dokázal postavit na nohy, jej pozoroval očima, jenž každou chvíli přejížděly modravé mázdry. Husté a temné dalo by se říci hmatatelné mračno. A ono vskutku hmatatelné bylo, neboť to nebyl obyčejný vodní opar, ale kusy prachu, popela a různých jiných nechutností, které nestojí za zmiňování. Temný oblak se pomalu rozprostíral od obzoru k obzoru. Až nakonec nastala noc. Děsivá, mrazivá a ve své podstatě téměř nekonečná.
Téměř.