Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Připad WassrfallOblíbit

vranaobecna7850b6008.jpg

Autor: Zub

Sekce: Povídka

Publikováno: 05. července 2008 14:34

Průměrné hodnocení: 6.5, hodnotilo 4 uživatelů [detaily]

 
Druhá kapitola mého románu. Pro ty kteří nečetli první nebo už za ty měsíce zapomněli o čem to bylo tak si vyhledejte článek "Tajemství hory".
samozřejmně očekávám samou chvalu, tak se snažte. .-)
 


Otto Wassrfall seděl na staré pneumatice a pozoroval hladinu řeky. Byl tu brzo, to věděl, ale něco ho hnalo na toto místo už o hodinu dříve. Už dlouho pořádně nejedl, ptáci a drobná zvěř mu dávno nestačili. Jeho hlad den od dne sílil. Musí s tím něco udělat, ale musí být opatrný. Nesmí přitahovat pozornost. Ví, že po něm jdou. Už třista let se stěhuje z místa na místo, aby ho nenašli. Proto, když za ním přišli, myslel, že je to jeho konec. Věděli kdo je, ale namísto smrti mu přinesli tuhle nabídku. Bude to rychlé, snadné a bude to vypadat jako nehoda. To prostě nedokázal odmítnout. A hlavně, pořadně se zase nají.
Otto seděl bez hnutí, uměl čekat. Vyblitě zelené oči zabodnuté do stínu blízkého mostu. Dlouhé řídké vlasy mu vlály kolem hlavy.
Auto narazilo do hladiny bez varování. Čumák německého vozu zajel pod vodu a světla reflektorů ještě ozářila kamenité dno, než zhasla. Otto na nic nečekal, šlachovitýma nohama se odrazil od dna a vyrazil za svou kořistí. Vůz klesal vodní masou v záplavě bublin řinoucích se ze skulin v karosérii. Voda byla kalná, ale Otto přesto dobře viděl tři muže uvnitř. Nehýbali se. ‚Hyml hergot, snad je nezabyl ten pád,‘ bleskla Ottovi hlavou nepříjemná myšlenka. Připlaval před přední sklo a nahlédl dovnitř. Všechna okna byla zavřená a neporušená. Voda sahala trosečníkům někam ke kolenům. Muž na sedadle spolujezdce se s trhnutím probral a zmateně se rozhlížel okolo sebe, až se jeho pohled zarazil u předního skla.

Dr. Hans Forman byl stále ještě rozrušen, to co včera objevil v pozůstalostí po Františku Špačkovi, (Narozen v Praze, ale roku 1957 emigroval do Rakouska, kde zemřel) a co nyní pečlivě zabaleno leželo v kufru BMW, se kterým se se svými kolegy Dr. Neubauerem a Ing. Řepou řítili ku Praze, mu nedalo pořádně spát. Jeho spolupracovníci tak nadšení nebyli, ale přesto souhlasili, že s ním do Prahy pojedou.
V autě panovalo ticho a to nejen protože Ing. Řepa na zadním sedadle spal, ale hlavě protože řídící Dr. Neubauer někde za Vídní prohlásil, že: „Jestli uslyším ještě slovo o tom tvém zázraku, tak to naperu do támhle toho pilíře.“
Nově rekonstruovaná sinice drncala jen trošku. Ing. Řepa vřele chrápal. Dr. Forman už potřetí procházel své poznámky, na jazyku ho pálilo, jak se chtěl o své nadšení podělit s kolegy. Jenže Dr. Neubauer už od hranic neřekl ani slovo a jen zarytě hleděl do silnice před sebou. Spásná myšlenka ho napadla, když zahlédl zářivou reklamu na celosvětový řetězec rychlého občerstvení. „Fridrichu, koukni, zastavíme, ne?“ oslovil svého řídícího kolegu, ten však dál zarytě mlčel a hypnotizoval vozovku. „No tak, Fridrichu, nebuď jak malej, dáme velkého burgra a pojedeme, ne?“ pokračoval v nátlaku na svého stále nereagujícího kolegu, „hergot, teď jsme to přejeli, co s tebou sakra je, jsi uražený, nebo co?“ Fridrich Neubauer však stále jen zíral na silnici a nehnul ani brvou. „Konec srandy, Fridrichu, jestli mi okamžitě neodpovíš tak... Tak...“ marně hledal Dr. Forman výhružku. Dr. Fridrich Neubauer, nevšímajíce si svého čím dál více nasupeného kolegy, stlačil páčku blinkru a otočil volantem doprava. Dr. Forman nemohl být jeho chováním víc překvapen. Vpravo za krajnicí se totiž nacházelo už jen zábradlí mostu. To střetnutí s vozem nevydrželo a BMW předvedlo ladnou, křikem tří pasažérů provázenou šipku do řeky. Náraz na hladinu vrhl Dr. Formana proti palubní desce a připravil jej tak o vědomí.
Studená voda, smáčející jeho kalhoty až někam ke kolenům, vytrhla dr. Formana z bezvědomí.
‚Do řiti, jsem pod vodou, spadli jsme z mostu a teď se tu utopíme,‘ vyhodnocoval svou situaci, ‚musím se dostat ven z auta… rychle… ven… rychle… vyplavu…‘ letělo mu hlavou, když pátral po únikové cestě ze své mokré rakve. Náhle přímo před ním se v kalné vodě objevil stín. Mezi proudy bublin se z hnědé mlhy vynořila tvář. Široký obličej s velkými bezkrevnými rty se na něj šklebil. Velké vypoulené oči ho pozorovaly přes přední sklo. Nemohl tomu uvěřit: ‚Záchrana! Někdo viděl, jak jsme spadli a skočil nám na pomoc!‘ V prosebném gestu natáhl ruce před sebe, až se dotkl skla. Tajemný zachránce jeho gesto napodobil. Jeho ruce prorazily sklo, jako by se nejednalo o nic víc, než papír. Masa vody zalila tvář Dr. Formana. Zaslepen proudem vody již neviděl svého zachránce, ale cítil jak jeho dlouhé prsty obemknuly jeho paže. Velikou silou ho ten tajemný cizinec vytáhl z auta. Byl volný. Začal kopat nohama, aby konečně unikl dusivému mokru.
Kostnaté prsty se mu však ovinuly kolem kotníku až kůstky bolestně zaprotestovaly a začaly ho stahovat dolů. ‚Ne, ne, ne, nahoru!‘ „pusť!“ zakřičel a vyhnal tak z těla poslední vzduch.
Plíce ho pálily a organismus se stále neodbytněji dožadoval nádechu. Marně tlačil rukama vodu pod sebe. Sil rychle ubývalo. Ocelové sevření jeho věznitele neochabovalo. Před očima se začaly dělat černé mžitky. Pak instinkt vyhrál nad rozumem a Dr. Forman se naposledy nadechl.

Otto Wassrfall stál vedle potopeného auta. Pravou nohou se přidržoval kořenu a levou naopak přidržoval tělo Dr. Neubauera, aby ho nevzal proud. Ruce měl plně zaměstnané nacpáváním Ing. Řepy zpátky na zadní sedadlo. Na tváři měl široký usměv, konečně. Konečně se po několika měsících pořádně najedl.
Když usadil všechny na jejich místa, zbývalo už jen vyzvednout tu bednu. Řekli mu, že bude v kufru. Připlul k zadku BMW a trhnul. To, že byl kufr zamčený, mu nevadilo, ne teď po tak vydatném jídle. Kufr se otevřel a osvobodil několik bublin vzduchu. Na jeho dně ve smyčkách tažného lana ležela podlouhlá dřevěná bedna. ‚Přesně jak říkali, asi metr dlouhá, půl široká, bez jakéhokoliv popisu,‘ hodnotil Otto nález, ‚nic křehkého,‘ připomněl si ještě a začal bednu dolovat z útrob vozu. Když se mu v tom lanovitý had snažil zabránit, prostě ho přetrhl. Pak si ten poklad hodil na rameno a vydal se ke břehu. Už se těšil domů. Hned, jak se zbaví té bedny, tak se sice přestěhuje, ale není přece nic lepšího, než se dobrém jídle natáhnout doma v posteli.

Bývalý nejlepší střelec druhé kumpanie a nejnovější člen ONPTS pozoroval starý nádražní domek přes mířidla pušky vz 52. Rozpadající se cihlové stavení na břehu řeky možná kdysi sloužilo nějakému vechtrovi, ale za posledních padesát let na něj nesáhla lidská ruka. Teda až na pár snaživých sprejerů. Svatopluk, jeho jediný nadřízený(samozřejmě až po nejvyšším), jak se za tu krátkou dobu, co byl u ONPTS, dověděl, právě dlouhými kroky krátil vzdálenost ke dveřím této barabizny.

Ještě ani nedojeli do Prahy, když Svatoplukovi začal zvonit kabát, z kapsy vytáhl velký hranatý mobil a po krátkém rozhovoru změnil cíl jejich cesty. „Vidíš Miro, máš štěstí, hned budeš mít příležitost dokázat, jestli jsi skutečně tak dobrý, jak říkají záznamy,“ sdělil mu rozjařeně, „podařilo se nám vystopovat Ottu Wassrfalla, tak se alespoň něčemu přiučíš, naštěstí na vodníka stačí olovo a trocha toho lýka, takže ani nemusíme jet přezbrojit,“ řekl a začal se usmívat na celé kolo, evidentně z toho měl radost.

Muška pušky klouzala ze dveří na jediné špatně zatlučené okno a zpět. Svatopluk se k domku blížil stylem člověka, který se jde prostě jen tak ze zvědavosti mrknout na tu starou barabiznu, plátěné pouzdro na pruty ležérně hozené přes rameno. Došel ke dveřím a zaklepal. Pak podruhé a, jelikož se mu stále nedostalo odpovědi, otevřel dveře svou těžkou botou. A s plátěný vakem v rukou zmizel v temnotě za dveřním rámem.

Svatopluk byl připraven na ledacos, přeci jen v tomhle oboru pracoval už pár set let. Ale to, co ho čekalo uvnitř rozpadajícího se baráčku, ho nakonec překvapilo. Plesnivé zdi a všudypřítomné loužičky vody se daly očekávat. Co jiného byste od doupěte vodníka čekali? Zarážející ale byla míra nepořádku. Rozklížený nábytek byl naházen na hromadu vprostřed místnosti a někdo si dal hodně záležet, aby z něj nezůstalo nic, co by se nevešlo do krabice od bot. Ze zadní stěny místnosti si pak někdo udělal terč pro střelbu z lafetových zbraní. Otvory prostřelenými v cihlové zdi by pětileté dítě prostrčilo ruku. Poněkud obtloustlé pětileté dítě. Tím nejvíce zarážejícím na celé scenérii však byla lýková smyčka visící na čerstvě navrtané skobě v rohu místnosti.
Svatopluk ještě jednou přehlédl toto místo zkázy, ale žádné stopy po panu domácím, ani jeho návštěvě v té všudypřítomné destrukci nenašel. Odkudsi z kapes pak vyhrabal velký hranatý mobil.
„Halo? Alžběto?… Tady Svatopluk… Ne, přišli jsme pozdě… Ne, nevím kde je Otto… Ano, já vím, ale někdo nás předběhl… Nevím kdo, ale udělali tady z toho kůlničku na dříví… Pošli je, třeba něco najdou… Jo, pro jistotu jo… Tak za dvě hodiny jsme tam… No já a ten nový… Ano… Ano… Moc ne, ale on si zvykne… Ale… No dobře, tak zatím.“
Pípnutí ohlásilo konec hovoru a Svatopluk si odechl. ,Tak, to bychom měli, no teda vlastně neměli.‘ Když opustil vlhké přítmí Ottova bývalého ukrytu, zhluboka se nadechl a hlasitě zavolal: „Je to jen prázdná barabizna, Míro, je tam jenom bordel.“
O několik minut později dva rybáři nastoupili do sice staré, ale perfektně udržované škody 120 L a vyjeli směrem k Praze.
 

Komentáře, názory, hodnocení

 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.063247919082642 sekund

na začátek stránky