Andor.cz - Dračí doupě online

3. Kapitola
Noční přepadení
Sluneční paprsky, pronikající skrz okno do tmavého pokoje, osvítily Roxeetovu tvář a válečník ihned procitnul z říše snů. Ospale zabručel a schoval si hlavu do polštáře. Chtě nechtě musel vstát, aby se připravil na nový den. Bosýma nohama se dotknul podlahy a trámy nervózně zaskřípěly, ale Roxeet jen ospale zazíval. Přišel k lavoru s vodou a umyl si obličej, aby smyl přebytečné ospalky, jež mu zavíraly oči. Poté se ustrojil, ustlal postel a vůbec uklidil celý pokoj, následně ho opustil a sešel dolů do lokálu, kde již vůně snídaně udeřila přes nos každého příchozího. Endaron již seděl u stolu a pil z hrnku jakýsi nápoj, ale podle omamné vůně, táhnoucím se přes celou místnost směrem od džbánů na pultu, to byl určitě heřmánkový čaj. Roxeet si k bratrovi přisedl, popřál mu dobré jitro a objednal si snídani - kozí mléko a ovčí sýr.
,,Ty máš v těch sýrech poslední dobou velkou zálibu,“ podotkl Endaron a usrkl si čaje.
,,Je to nedostatkové zboží, maso mi už lezlo krkem,“ vysvětlil Roxeet. Následovala chvíle ticha a pak Roxeet uvedl své plány na dnešní den.
,,Než je uskutečníš, musíme najít velitele a ohlásit se u něj, navíc jsem zvědav, co napsal do hlášení,“ ohradil se Endaron.
,,V jeho povinnosti není, aby nám to pověděl,“ namítl Roxeet.
,,To sice není, ale svým vojákům to může říci, koneckonců, určitě napsal o nás a našem problému v Urangelu,“ hádal Endaron.
,,Uvidíme,“ pokrčil rameny Roxeet a zakousl se do sýru.
Oba společně dosnídali a když byli na odchodu, u dveří je zastavil majitel taverny a v ruce držel dva zlatou nití ušité pláště, hedvábné na pohled a jemné na dotek.
,,Pánové, jako pozornost, že jste navštívili můj hostinec, pojedli a popili v něm, vám dávám tyto pláště, berte,“ řekl a podal jim dva dlouhé pláště, pečlivě užehlené a srovnané.
,,No, co na to říct, děkujeme,“ poděkoval Roxeet a vzal si plášť do ruky.
,,Tu máte ještě spony,“ vytáhl z kapsy majitel dvě maličké spony tvaru jehly.
,,Nechť vás tyto pláště dlouho provázejí,“ popřál majitel oběma bratrům a ustoupil z cesty. Válečnici se s ním rozloučili, potřásli si rukama a odešli.
,,Zvláštní, cožpak všechny podniky v Anuru mají nějakou přednost, jako rozdávání zlatých plášťů?“ podivil se Roxeet a ukládal si plášť i se sponou do batohu, zatímco jeho bratr si už připevňoval ke krku.
,,Ale sluší mi, ne?“ pochlubil se Endaron a hledal nejbližší skleněnou výlohu, ve které by se mohl lépe prohlédnout.
Jen co jej poupravil a načechral, vydali se za kapitánem. Ulice Anuru již takto časně z rána šuměly davem tak velkým, že bratři mezi různě oděnými lidmi ztěží rozeznali vojáky, natož kapitána, a navíc, těžko by si pár vojáků v době volna přivstalo.
,,Kdybychom včera tak rychle nevystartovali, tak se nemusíme dnes ráno trmácet kvůli hlášení,“ zabručel Roxeet.
,,Kušuj a pojď,“ ohradil se Endaron a napínal hlavu, aby přes hlavy lidí zahlédl alespoň náznak vojenské aktivity
Došli k místu, kde se včera s oddílem rozešli a ejhle, jeden z vojáků tam stál i s vozem a zrovna se staral o koně. Na hlavě měl nasazenou přílbici, zatímco ranní vánek mu pročesával odhalené vlasy na rameni. Především se dal poznat podle tabardu královské gardy.
Roxeet a Endaron neváhali a rychle k němu přispěchali.
,,Sílu a čest... eee… Gtuare?“ snažil se Endaron rozeznat tvář svého spolubojovníka.
Válečník se přestal schovávat za hledím a sundal si helmu. Opravdu to byl Gtuar.
,,Zdravím vás, hoši, vy jste včera pěkně zdejchli, ale musím vám poděkovat, díky tomu vašemu nezdaru v lese jsem dnes spal v suché posteli,“ děkoval vděčně Gtuar.
,,Ještě abys nadával,“ usmál se Roxeet, ale Endaron už ke konci věty skákal bratrovi do řeči: ,,Víme, ale ptám se tě na kapitána, zdalipak nevíš, kde se nachází?“
Gtuar bez váhání odpověděl: ,,Ale jistě, včera večer s ním popíjelo pár válečníků, shodou okolností jsem se tam ocitnul i já, myslím, že se to odehrálo v taverně… jak se jen jmenovala?“
,,Přemýšlej usilovně,“ požádal ho Roxeet, neboť už měl být dávno na cestě za Awalyn.
,,Mělo to něco společného s orchidejí, nevím jestli Hostinec u Bílé, nebo Černé, jsem já to himbajs zapomětlivec, nebo za to může to vavřincové pivo?“ zasmál se Gtuar. Koně už nervózně šilhali po mrkvi, co svíral Gtuar v zaťaté pěsti, když najednou si jejich pečovatel vzpomněl.
,,Ale ano, myslím, že nesla název Taverna u hořící orchideje,“ ukázal myslitelsky prstem na nebe a zahmouřil oči.
,,Jsi si jistý?“ ujišťoval se Roxeet.
,,Hmm, nevím, nevím – počkat. Naprosto jistý!“ Znělo to ale dost nepřesvědčivě.
,,My ti děkujeme - a ještě, kde ta taverna je?“ mračil se Endaron.
,,Běžte po ulici Pěti hříchů, u domu Svatého Junglana zahněte doprava, ten dům poznáte podle rozbité vývěsky a pěkného smradu linoucího se z té barabizny, no a pak se vydejte ulicí Osamělých Bardic, ale pozor, nenechte se zlákat těmi dívkami, jsou to pěkné potvory,“ usmál se šibalsky Gtuar.
,,No a po pár stopách na tu tavernu narazíte, poznáte ji podle toho, že u ní neustále planou svíčky ve tvaru kytek, doufejte, že jsem se nespletl,“ doplnil.
,,Dobrá, moc ti děkujeme, tak zatím,“ pozdravil Endaron a Roxeet se kolébal za ním.
Šli přesně, jak jim Gtuar ukázal. Jen co stanuli u domu Svatého Junglana, zvedl se oběma žaludek z nepříliš voňavého odéru. Jako by jste smíchali močůvku a hnojůvku s týden mrtvou kanálovou krysou a pak to museli čichat, je jasné, že oba bratři si rychle zacpali nosy.
,,Co je bten Svatbjen Bjunglan bzač?“ huhňal Roxeet
,,No, světec určitě ne, ale všimni si. Na této ulici moc lidí není, kdo ví proč?“ byl vytrvalejší Endaron a oba co nejrychleji zahnuli doprava.
V ulici Osamělých Bardic se pohybovalo v tuto ranní hodinu velmi málo lidí oproti celému městu, jen dvě krásné ženy si povídaly své zážitky z předchozího večera. Kupodivu o Roxeeta a Endarona ani okem nezavadily, ranní sešlost je musela zmáhat.
A poté co bratři prošli ulici Osamělých Bardic, dosáhli konečně svého cíle - Taverny u hořící orchideje. Svíčky sice nehořely, ale z vosku odlité květiny se blyštily v ranním slunci. Baculatý hostinský pochrupoval na houpacím křesle, nohy opřené o zábradlí terasy a z otevřené pusy mu pomalu stékala slina. Endaron se k němu pomalu připlížil a zatřásl s ním. Hostinský se zaklepal jak hrouda masa a trhnutím se probudil. ,,K snídani jsou na dnešním menu krysy, v rohu hostince možná nějakou najdete,“ zamumlal rychle.
,,Děkujeme za nabídku, někoho tu hledáme, patříme k vojákům…“ nedopověděl Endaron, hostinský se totiž najednou roznítil.
,,To ne, zas další vojáčci? Stačil mi ten vožralý kapitán a jeho cháska, co chcete vy dva?“
,,Zvláštní, toho kapitána hledáme, můžete nás k němu pustit?“ dovolil si Endaron.
,,Ale jistě, jen mě nechte ještě chvíli spát a nedělejte problémy, už teď budu muset objednat jeden nový stůl a tři židle, běžte tudy,“ pokynul hostinský směrem ke dveřím a rázem si dal hlavu zpět do spící polohy a dál podřimoval.
Bratři vrazili do temného lokálu, který se oproti ostatním hostincům hodně lišil. Zatuchlý lokál páchl česnekem, potem a hlavně taky hnijícím dřevem... Vytrvalé svíčky ještě hořely a zákaznici, zmožení vínem či pivem, usnuli na podlahách vedle svých korbelů.
Kapitán se válel poblíž pultu, byl vzhůru a zvědavě se díval na strop hostince, přičemž se párkrát uchechtl
Endaron přešel pár spáčů a dával si záležet, neboť šlápnout někomu do úsměvu – k tomu se moc neměl. Kapitána zvedl a pokáral ho: ,,Veliteli, styďte se, takhle se zlískat při vaší funkci.“
Velitel vyčerpaně svěsil hlavu a mumlal cosi o lásce a válce.
,,To nemá cenu, takto z něj nic nedostaneš, polej jej vodou,“ poradil Roxeet a postavil se vedle svého bratra.
,,Nuže, dobrá,“ usmál se Endaron a zaběhl pro kýbl vody do studny, zatímco Roxeet kapitána podpíral. Endaron se během malé chvíle vrátil a nánosy vody při každém pohybu vytékaly zpod okrajů kýble, pár kapek zasáhlo i v Endaronově trase spící muže a ti, zasaženi studenou vodou po ránu, divoce hartusili. Endaron se připravil.
Nastavil kýbl do vylévací polohy a začal s ním hýbat dopředu a dozadu, zatímco Roxeet postavil kapitána a opřel ho o pult.
,,Na tři…raz… dva… tři!“ zakřičel a Roxeet kapitána pustil.
Endaron vyhoupl vodu z kýblu a ohodil kapitána víc, než mořská vlna.
,,Ech, co to? Kdo to? Vy lotři, vy…“ vyletěl kapitán z kůže a ihned popadl nejbližší židli a začal s ní šermovat. Roxeet sklonil hlavu, zrovna když židle letěla nad jeho hlavou a roztříštila se o stěnu. ,,Tak už bude hostinský objednávat čtyři židle,“ poznamenal ledabyle Roxeet.
,,Dost, veliteli, to jsme my, Roxeet a Endaron.“ Velitel hledal další předměty, které by mohl hodit, naneštěstí voda, vytékající z jeho nasáklých šatů, vytvořila na zemi kluzkou kaluž, velitel na ni dupnul, noha mu ujela a on sebou praštil o zem. Po ráně kapitán trochu vystřízlivěl a všiml se Endarona a Roxeeta. ,,Co to?“ Nechápal. ,,Říkám, to jsme my, veliteli,“ zvýšil hlas Roxeet a dal ruce v kříž.
,,Jistě hoši, ale co tu děláte, dnes máte volno, máte volno do doby, než k nám přiletí nové rozkazy,“ oznámil.
,,To víte, tady Endaron chtěl vědět, co jste do hlášení napsal,“ ukázal Roxeet na bratra.
,,Hmm, tak to bych si musel natlouct do hlavy více než tam mám teď, asi si zde ještě chvíli pobudu,“ řekl velitel, zatímco se škrábal na hlavě.
,,Dobrá, tak Endaron může počkat a já vyrazím,“ řekl Roxeet a dal se na odchod.
,,Kam vyrazíš?“ vyptával se Endaron.
,,Ale, jen tak, zajímá mě město,“ vymluvil se Roxeet. O Xartetingu bratrovi doposud nepověděl, avšak měl radost, že ho bratr bez dalších otázek nechá jít.
Roxeet pokračoval ve své pouti napříč městem a na jedné z nejrušnějších ulic mu hlavou prolétla vzpomínka na Fontánu předpovědí a na výjev, jež mu voda poskytla.
Včera si s tím ani moc těžkou hlavu nedělal, ale v noci ho strašidelný sen přesvědčil o opaku, Roxeet nyní stál na pochybách. Touží Drowové z Urangelu o pomstu? Koneckonců, to Roxeet poranil tu Drowí ženu, nejspíš jejich vůdkyni, což je u Drowů zvyk, když jim vládne žena. Brány Anuru jen tak nevpustí někoho, kdo má zlé úmysly.
Aby se ujistil, zdalipak nemá zbytečné předtuchy, mířil nejprve k Fontáně.
U náměstí si Roxeet dokonce přečetl jeho název. Ourliame Enerlen.
Soudě podle písma si Roxeet dokázal nápis převést do své abecedy a poznal ihned elfí jazyk. Bohužel, elfštinu neuměl tak jako kapitán, tak docela litoval.
Na náměstí stále probíhal veletrh a stánky, stejně jako předchozího dne, se prohýbaly pod různým zbožím. Alespoň u Fontány se netísnilo tolik lidí a Roxeet se brzo dostal k prameni. Ihned se napil a zřel vidinu budoucnosti. Znovu stál v temné ulici a hleděl na postavu v černé kápi, protentokrát se Roxeet připravil a vidinu si prohlédl mnohem lépe. Postava držela v ruce chladně zářící čepel, což znamenalo nebezpečí. Na poslední chvíli Roxeet zahlédl další postavu, jež se opilecky motala a v ruce cosi držela, zřejmě korbel piva.
A pak válečník uzřel realitu. Ustoupil dalším zájemcům o budoucnost, obešel Fontánu a směřoval k Hostinci na nejvyšším vrcholu. V uličce kousek od náměstí se málem srazil s Awalyn.
,,Ahoj, Roxeete.“
Dívka sice ano, ale Awalyn šla Roxeetovi naproti.
,,Říkala jsem si, kde jsi tak dlouho a tak jsem vyrazila tě hledat, můžeme jít?“ zeptala se Awalyn.
Roxeet kývl na souhlas a následoval Awalyn skrz další rušnou ulicí. Awalyn už na sobě neměla obyčejné šaty na obsluhování, místo toho si oblékla róbu, u pasu ji zajistila opaskem s pouzdrem a dýkou a kolem krku si pověsila plášť s kápí, Roxeet se dokonce zalekl, že to bude právě ona, kdo ho večer přepadne, dnes nebo zítra, po chvíli se tomu předsudku jen usmál, neboť plášť skýtal červenou barvu se žlutou podšívkou, což ladilo i s červenou róbou.
,,Knihovna je kousek odsud, cestou se zastavíme v galerii, chci ti totiž něco ukázat,“ mluvila cestou, zato Roxeet mlčel a to samozřejmě Awalyn nepřehlédla.
,,Děje se něco, jsi nějak zatrpklý,“ podivila se dívka.
,,Cože? Ale kdepak, jen jsem včera ještě chvíli popíjel a užíval si radovánek, ale jinak, budu k tobě upřímný, jsi na lidskou ženu moc půvabná, jsi-li ovšem člověk, nebo snad ne?“ zeptal se Roxeet, aby odbyl téma na svou zamyšlenost.
,,Vážně jsem půvabná? No, to mi lichotí. Tvé tušení je správné, nejsem člověk. Nedokážu ti ani přesně říci, zda jsem elfka, nebo půlelfka. Hostinský Hiok, můj nevlastní otec, neměl náš rodinný podnik odjakživa. Kdysi spravoval Hostinec na modré laguně, je to tady v Anuru poblíž Freinských lázní. Ta taverna se vyznačovala milou obsluhou, především pro lidi v nesnázích. Jednoho dne, přibližně před dvaceti lety, navštívil podnik mladý pár. Otec tenkrát spatřil prvně v životě elfí ženu. Doprovázel ji lidský muž. Oba se dali s otcem do řeči a vylili si svá srdce. Žena nedávno porodila dvojčata a jak je zvykem, když člověk a elfka pojmou dvojčata, jedno je čistokrevný elf, druhé zase půlelf. Mí vlastní rodiče měli v té době údajně hodně velké problémy, vyznačovali nervozitu a napětí a proto jedno z dvojčat chtěli nechat mému nevlastnímu otci a jeho ženě. Otec to odmítl a poslal mladý pár pryč. V noci mě ale našel na prahu svých dveří - zní to trochu jako pohádkový příběh, ale je to tak.
Má sestra se prý jmenuje Eradia, ale kde skončili její krok, nevím. Věřím, že se jednou potkáme, abych se dozvěděla, zdali jsem elfka, nebo půlelfka,“ vypověděla Awalyn svůj životní příběh.
,,Já si hned říkal – tohle nebude člověk,“ usmál se Roxeet.
,,A ani nejsem, poslední dobou mám v patách spousty nápadníků, trošku mi to leze na nervy, proto jsem s tebou chtěla jít hledat svitky o Xartetingu, abych na malou chvíli měla klid,“ vysvětlila Awalyn.
Roxeet se usmál. Jeho takový veselý život nikdy nečeká.
Ušli pár kroků a ocitli se na nádvoří obrovské budovy, z jejíchž věží by se dalo vidět do velké dálky. Dokonce Roxeeta zaujala mlha ve tvaru točité spirály, vznášející se nad každou věží.
,,To je neuvěřitelné,“ hleděl Roxeet s otevřenou pusou na zajímavý úkaz.
,,Věř mi, pro obyvatele Anuru to je už nudné dílo Cechu Mágů, chceme něco nového,“ zašklebila se Awalyn a vedla Roxeeta ke vchodu galerie.
Vevnitř se nezdržovalo mnoho lidu a tak měli oba dost velký výhled na místní obrazy.
,,Už jsem tady stála snad stokrát, tak ti něco řeknu o nejlepších obrazech, tak jdeme,“ popadla Awalyn Roxeeta za ruku a pospíchali k prvnímu obrazu.
Roxeetovi nadskočilo srdce, jakmile první obraz spatřil.
Někdo totiž v tu dobu maloval les, možná Urangal podle mohutných haluzí a hustého spletí, každopádně zachytil jakousi bytost, podobnou draku bez křídel.
,,Ohromné dílo rychlomalíře Tursy,“ informovala Awalyn.
,,Rychlomalíře?“ nechápal Roxeet.
,,Ano, to jsou ti blazínkové, co hledají na plátno velkou senzaci a jen co jednu objeví, zpomalí čas a vše zachytí, asi proto tu vidíš onu bytost. Je to velká záhada, nikdo dodnes neví, co to je zač, pokud to ještě existuje. Občas se někdo najde, kdo ji spatří a nemůže to být ani pravda. Naposled draka bez křídel spatřil jeden dobrodruh poblíž Artu. Tvrdil něco nesmyslného, nejprve viděl člověka a pak se ozval ohlušující výbuch a hned, jak se dým rozplynul, spatřil dobrodruh obrovské monstrum. No, spíše výplod své bujné fantazie,“ zasmála se Awalyn a obraz odmávla rukou.
Roxeet nervózně polknul, dělal ovšem jakoby nic a následoval Awalyn k dalšímu obrazu.
,,Á, zde můžeš vidět Arniana a Nilthilien, nejsou to lidé, ale bozi, jenž chrání Irisiji proti zlu, možná to jsou poslední Velšští elfové,“ řekla Awalyn a upřeně sledovala obraz.
,,Ano, četl jsem o nich,“ potil se Roxeet. Awalyn se k němu otočila. ,,Jsi nějak sešlý, je ti dobře?“
,,Přehnal jsem to s pivem včera večer, můžeme prosím jít, večer se sem opět podíváme,“ žadonil Roxeet.
,,Tak dobrá, je-li to tvé přání,“ kývla Awalyn zklamaně.
Opustili městskou galerii, která na Roxeeta podivně zapůsobila.
,,Knihovna je kousek odsud, není to žádný zázrak, naše hledaní bude jednoduší, bard Amanerel tam včera zašel a našel pro nás pár svitků a knih,“ informovala dívka.
Za chvíli už seděli u knihovního stolu a pročítali staré svitky.
Roxeet nikdy netoužil stát se knihomolem, neustále jen zíval a zíval, o Xartetingu zatím nic nenacházel a ani Awalyn nepochodila s úspěchem.
Kolem odpoledne už Roxeet podřimoval, dovtípil se však vzít si další svazek svitků. Něco ho zarazilo. Ostatní svitky nejevily takové stáří jako tyto, jež měly rozpadlé okraje a i stejně na tom byla i část plochy, naštěstí text zůstal téměř celý.
Roxeet se dal do čteni, ale hned v prvním slově jej hanilo slovo v nepochybně elfím jazyce.
,,Na, něco jsem našel, jenže je to v elfštině, dokážeš to přečíst?“ podal svazek Awalyn.
,,Proč bych nedokázala?“ zvedla hlavu Awalyn od knihy. Nějaký ten čas si četla.
,,Možná máme to pravé, poslouchej, přečtu ti to od začátku,“ řekla Awalyn aniž by zvedla hlavu od textu.
,,Tyto slova moudrá sepsána byla historikem Ghuriemem a převyprávěna odvážným, či pošetilým bojovníkem Fermialonem.
Za časů kýžených, kdy naší zemi mocnou a nesmrtelnou obývali elfové Velšští, nastala v konče jejich vlády těžká doba. Běda, pár dobrodruhů, pátrajíc po nových objevech z nitra země, objevili kobku temnou a nezpytovali svá svědomí, jaké zlo může propuknout na povrch a kobku otevřeli. A tak se na světlo světa dostala temná rasa Drowů, dříve nazýváni Ugrianové, podle svého krále Ugriana. Než stihli dobrodruzi podati zprávu o rase zlé, hanebně jim Ugriané uřezali hlavy ve spánku a nedopustili jim návrat z říše snů. A tak započala první válka mezi Ugriany a Velšskými elfy. I statečně se rasa světla bila za svou svobodu a svá práva a mocný král Xarteting vítězil na všech řadách,“ Awalyn byla přerušena.
,,Xarteting? Neměl by to být náhodou meč?“ divil se Roxeet.
,,Počkej, ještě jsem to nedočetla,“ zamračila se Awalyn.
,,Takto se bránili spousty let a dařilo se jim skvěle. Z války je ale jeden vítěz a Drowové potřebovali silného pomocníka, vyvrženého z těch nejzaších a nejtemnějších koutů pekel. Král Ugrian uzavřel pakt s mocnou silou, která mu dovolila ukovat meč tak silný, že se ve stínu jeho čepele vypařovala voda a pukala zem, tak odolný, že lávy ze sopek se proměnily ve studený popel, jen co se meče dotkly a tak nesmrtelný, že meč měl vydržet až do samotného skonání světa. Dali mu jméno v rodném jazyce, Lir Fulk – Zlo panuje.
S tímto mečem se vydali Ugriané dobývat celou Irisiji a budoucnost civilizovaných říší v Irisiji mizela jako písek ve vodě. Velšští elfové umírali po tísícovkách, slavné metropole se hroutily a černá skvrna Ugrianů se dostala až k poslední výspě a naději Velšských elfů, lesu Urangal, v nynějším království Afana Agra. Tam, v haluzích neprostupných, postavili chrám z kamene nejtvrdšího a tam spřádali své plány na vítěznou zteč. Alespoň doufali, ale jen královi poradci, sám král Xarteting se uzavřel do sebe a usilovně přemýšlel. Jeho rasa je už jasně ztracena, pokud vystoupí proti Ugrianům, chce to více času a odvahy na velké povstání Velšských elfů. Slýchával příběhy o meči krále Ugriana a toužil míti taky meč silný, který by bořil hory a odolný tak, že by jej nepřekonalo ani srdce země. Povolal své poslední tři mágy.
Stiutela, Teruelana a Raulenea. Všichni pracovali a dostali nápad, jež měl vyjít na sto prodaných ovcí. Ukovali meč, prachobyčejný meč a při velkém obřadu do něj postupně vkládali svá životní poslání, své sny – své duše. Stiutel dal meči jako dar věčnost. Ani konec světa meč nezahubí a čepel bude čekat, dokud se nestvoří nový svět a jeho skutky opět oživnou. Teruelan daroval nepřekonatelnou sílu. A Raulenen, poslední mág, zaprodal meči nezlomitelné dobro. Pokud meč chytne za jílec ruka dobra, meč se stane lehkým jako pírko a téměř sám ovládne svého nositele a bude ho chránit před smrtí, až do vyčerpání sil onoho šermíře. Nastane-li, že meč uchopí ruka zla, čepel ztěžkne a nabude váhu neoblomné skály a sám zaútočí na přívržence temnot. A přišel král, jež do meče uložil své vzpomínky a svůj život. Jakmile vydechne naposledy, jeho duše se uloží do čepele a bude v ní dřímat, dokud jej někdo opět neprobudí či neoživí. A jako úctu k této čepeli ji pojmenoval po sobě. A tím se zrodila legenda. Xarteting. Ihned po obřadu se meč změnil. Čepel se rozšířila a vznikly dvě spáry v polovině, při boji beroucí nepřátelský meč protivníkovi z rukou a od nich se po celé šíři čepele až dolů vytvořily malé hroty, některé zakroucené, jiné rovné a ostré jako břitva. Pokaždé, když Xarteting zajel pod maso, rovné hroty vystřelily a zahnuté rozpáraly svoji oběť při zpětném vytahování meče. Rovné hroty se opět obnovily a jak jinak, než z důvodu magického.
Meč Xarteting sám proslul svou ostrostí, jediný dotek bez kovových rukavic stačil na to, aby vám bolest sežehla celou ruku a odstranila ji. S tímto mečem lid Velšský čekal na svou sudbu, která se blížila každým dnem. A ten den brzy nastal. Masy Ugrianů se shromáždily kolem chrámu jako smečka hladových vlků a král Xarteting přijal jejich výzvu k boji. Společně i se svými poddanými vystoupil před chrám a pozvedl svůj meč nad hlavu. Velšští elfové propukli v bojový ryk, který strašil Ugriany ještě hodně dlouho ve snech. A šli si Velšští elfové statečně pro smrt. Padali po stovkách, i tři mágové našli smrt v černých čepelích Ugrianů a poslední, kdo z kdysi mírumilovné civilizace zbyl, se na bojišti jevil král Xarteting s poraněnou nohou a dvěma šípy v zádech. Už nemohl, držel se statečně na kolenou a jeho meč mu nedával zemřít. Jakýkoliv Ugrian, co tělo své meči nabídl, skončil u brány smrtelné. A pak se obloha zatáhla, hromy zahřměly, hle, přichází samotný král Ugrian. Černý plášť za ním vytváří temnou cestu a jeho meč Lirfulk už netrpělivě čeká na další krev, krev, které se dnešním dnem nasytil dost a stále nestačí. Musí spolykat královskou krev. Ugrian přistupuje.
Nebohý král Xarteting se už na nic nezmůže a čeká na smrtelnou ránu a na hodinu, kdy se kroky jeho lidu zvednou vzhůru a vícekrát nevkročí na Irisijskou půdu. Lirfulk se řítí ke krku a v tom najednou… meč Xarteting se vymrští do vzduchu a obě čepele se střetnou. Hromy opět zahřmí, blesky křižují oblohu a jeden ze zbloudilých blesků narazí i do zkřížených čepelí. A nastane zlověstné ticho. Ruce se králům třesou a meče se nehybně o sebe tisknou. Ozve se praskot a srdce všech Ugrianů poklesne. Lirfulk, mocný meč temnot, praská. Xarteting se sklouzne a zraní drowského krále. Ten dává svolení lučištníkům a ti zabíjejí Velšského krále. Tělo dopadne na zem a ani v hodině smrtelné král meč nepustil. Tělo začíná mizet a v tichu lesa se ozývá tlumené bušení srdce z nitra Xartetingu. Meč leží na půdě a pomalu se na zem spouští déšť. Kapky se čepeli vyhýbají.
Král temnot srdceryvně zařve na vítězství a jeho armáda s ním. A ve víru vášně z vítězství a ovládnutí Irisije, nastolení nového řádu, popadne král temnot Xarteting a zvedne jej nad hlavu. Chyba smrtelná, hloupost pošetilá, meče se dotkla ruka zla. Čepel těžkne králi v rukou a padá. A přímo na krále. Hromy opět zahřmí a oslepí každého Ugriana. Jen co oči nazírají denní světlo, spatří svého krále rozetnutého od hlavy až k patě a meč Xarteting zabodnutý v půdě. V tutéž hodinu zemřel král Ugrianský i Velšský a čepel tmy se zlomila. Jen čepel světla, skýtající naději pro lepší a dobru nakloněnou civilizaci, tiše leží uprostřed temného a čarokrásného lesa.
Ugriané propuknou v děsivý jekot. Zde končí slavné skutky jejich krále. Syn nebožtíka, Drowirian, se prohlašuje na místě za krále a svému lidu dává nové jméno. Drowové. A že nastal konec rasy Velšské? I kde…“
,,Co se děje?“ zeptal se Roxeet a sundal nohy ze stolu. Celý obsah svitku vyslechl bez jediného nadechnutí a při každém překvapení mu zabušilo srdce, stejně jako bušila čepel Xartetingu.
,,Tady je problém. Někdo záměrně odstranil zbývající svitky, tyhle ostatní jsou jen atrapy, na kterých je napsán zcela odlišný text od prvního svitku,“ vysvětlila Awalyn.
,,Je to divné, znáš barda Amanerela dost dobře?“ zeptal se podezřele Roxeet.
,,Proč myslíš?“ zamračila se Awalyn.
,,Je to jednoduché, protože včera si vyjdu po městě a objevím v obchodě se zbraněmi umělecky stvořený meč, atrapu jak vyšitou a prodavač mi poví příběh o bájném meči, jménem Xarteting. Ten meč prý stvořil Anur. Nakonec se potkám s tebou s bardem Amanerelem, ty ho pošleš sem do knihovny a on nám vybere pár svitků, po dlouhé době objevujeme ten správný, ale jen jeden z kdoví kolika. Každá legenda o Xartetingu je jiná a ani rodilí obyvatelé Anuru neznají pravou legendu a vyprávějí něco o založení Anuru. Když ten záhadný zloděj ukradl všechny svitky, proč ne tento?“
,,No, třeba na ostatních našel něco, co pro něj mělo větší cenu,“ hádala Awalyn.
Roxeet se znovu opřel o židli a dal nohy na stůl.
,,Jestli si Amanerel ty svitky nepřivlastnil?“ prohodil zamyšleně a hleděl na strop knihovny.
,,Roxeete!“ vykřikla užasle Awalyn.
,,Co si budeme namlouvat, musel to být Amanerel, nikdo jiný, nebo máš námitky?“ vyjel na ni Roxeet.
,,Amanerel je přítel mého nevlastního otce už od dětství, těžko by nás podvedl. Navíc, podívej se na sebe, Roxeete. Jsi mohutný válečník, rysy ve tvém obličeji pamatují mnoho bitev, každý na tebe nehledí jako na pytel blech, ale s úctou a bází,“ přesvědčovala Awalyn.
,,Dejme tomu, každopádně, i když se bitva mezi Drowy a Velšskými elfy odehrála před několika tisíciletími, můžu se do Urangelu vydat a najít ten chrám, jestli ovšem stále stojí,“ rozhodl Roxeet.
,,Mohla bych jít s tebou, jenže houštiny lesa bývají dost hluboké a dodnes ani ti nejstatečnější dobrodruzi celý les neprozkoumali. Jako malá jsem chodila kolem okraje a řeknu ti, není bezpečnější vchod do lesa než Ghinta Tara – Brána lesa. Tam tě mohu zavést, dále nejdu, souhlasíš?“ zeptala se Awalyn.
Roxeet kývl.
,,Dobrá,“ pokračovala Awalyn, ,,zítra tě čekám u hlavní brány, U Ghinty Tary staneme kolem odpoledne.“
,,Dobrá a prosím, najdi Amanerela a optej se ho. Nevím proč, ale Xarteting chci držet v rukou a historie mě už odmalička zajímala. Sic vím, kdo jsou Velšští elfové, nebo spíše Velšští vlkodlaci, už mnohokrát jsem jim proklál teřichy a s Drowy, ano, taky jich už pár zemřelo mou rukou,“ vzpomínal Roxeet a pomyslel si, jak blízko se nedávno ocitl smrti. Z drowů strach neměl, zvlášť díky svému tajemství a zároveň tajné zbrani.
,,Dobrá, nyní půjdu domů a neboj se, Amanerela se zeptám,“ uvědomila Awalyn a pomohla Roxeetovi uklidit svitky a knihy. Roxeet odnášel i svitek, na němž byla sepsána část historie o Xartetingu. Moc dlouho neváhal a potají si strčil svitek za blůzu, aniž by si Awalyn nečeho všimnula a pak společně odešli, rozdělili se a každý odcházel svou cestou. Nazpět za Endaronem Roxeet přemýšlel o Anuru, Xartetingu a ztracených svitcích. Je zajímavé, že Awalyn nejdřív předstírala zvěst o Xartetingu a jen co povolala barda a ten nevěděl, souhlasila s pomocí Roxeetovi.
Podivné, chytil se Roxeet za bradu zamyšleně.

Awalyn se vracela pomalým krokem domů a cestu si zkracovala malou uličkou. Někdo tam stál a bafal z dýmky. Awalyn znejistěla a zpomalila. Ten někdo na ní obrátil svůj zrak a vyfoukl obláček páry. ,,Zvládl jsem to ale dobře, nemyslíš?“ ozval se hlas oné postavy.
Awalyn pokrčila rameny.
,,Ano, celkem ano, jenže něco tušil.“
Bard Amanerel vystoupil ze stínů.
,,Ty svitky jsou obyčejné, je na nich všechno, co známe, včetně legendy o Arnianovi a Nilthilien, zrození elfů a lidí, o Xartetingu jsem nic nenašel,“ postěžoval si.
,,To protože sis nevzal ten první svitek,“ uvědomila ho Awalyn.
,,Jaký první svitek? Ty co jsem si vzal, byly v kompletním stavu, žádný nemohl chybět,“ podivil se Amanerel.
,,Tak jsi jeden zapomněl, ale neboj se, tu legendu si pamatuji, pojď, převyprávím ti ji,“ řekla Awalyn a společně s bardem se odebrali zpět domů.

,,Roxeete, pij. Po jednom se ti zamotá hlava, po dvou se zasměješ a po třech budeš jako….JÁ!“ křičel Endaron a mával s džbánem piva divoce v ruce.
Roxeet seděl znuděně na židlí, hlavu si opíral o levou ruku a ve tváři se mu zračil zachmuřený výraz. Endaron ráno káral velitele za pití a teď se sám zlil jako mezek. Už aby přišly nové rozkazy, to pak budou mít vojáci kocovinu. Endaron se smál úplně všemu a Roxeet si odplivnul. Dnes měl dost. I přes přízračnou tmu venku vyšel Roxeet na dvůr hostince, aby sledoval hvězdy a nalokal se čerstvého vzduchu. V tichu dvora bylo slyšet jen písně a zpívání opilých lidí uvnitř hostince a vůbec celý zvuk měl tlumený nádech.
Najednou Roxeet uslyšel v černém koutě dvora jakýsi hluk. Z dobrého srdce si pomyslil, že tam jistý opilec ztratil rovnováhu a vydal se mu na pomoc. Zahnul za kůlnu a v tom se mu sevřely vnitřnosti strachem. Hleděl na postavu, celou oděnou v černém, jak se jí u ruky houpe bílá čepel. Vidina budoucnosti nelhala a válečník skrz tu večerní nudu na ni zapomněl a přestal dávat pozor. Roxeet sáhl po meči a z hrůzou si uvědomil – meče jim velitel zabavil. Proklel svoji smůlu a tiše se postavy zeptal: ,,Kdo jsi?“
Postava odhrnula kápi a Roxeet v ní poznal drowí ženu, co nedávno přišla poctít návštěvou tábor vojáků. Tohle vidina neukázala. ,,Zdravím tě, Arne!“ řekla úlisně.
,,Nejsem Arn, jmenuje se Roxeet,“ představil se válečník a rychle se rozhlížel, kudy by mohl utéct.
,,Nejsi Arn? Vidím. Proto tu před tebou stojím, pohleď na moje zranění,“ odkryla žena ruku a Roxeet spatřil ještě čerstvou jizvu na temně modré kůži.
,,Chceš mě vyzvat na souboj, drowko? A pomstít svou zraněnou ruku. Leč pamatuj. Jen co mé zuby proklají tvé hrdlo, nasytím se tvou černou krví a temné skutky tvého lidu pomlčí navždy,“ zavrčel výhružně Roxeet.
,,Kde se v tobě bere taková kuráž, Arne?“ zasmála se zase drowka.
Dveře vedoucí do dvora se prásknutím rozevřely a na dvůr vystoupil jistý návštěvník hostince a belhal se směrem k Roxeetovi a drowce.
,,Snad nechceš, aby náš spor měl svědky, že ne, Arne?“
Roxeetovi vyrazil pot na čele, otočit se k drowce zády nemohl. A tak vyčkával. Opilec se pomalu dostával až k Roxeetovi a užuž byl u něj, když v tom: ,,Roxeete, co tam stojíš jak mátonoha, jdem se někam napít.“
Byl to Endaron. Pivem zmožený válečník se připlazil ke svému bratrovi a opřel se mu o rameno, zatímco drowka vše s pobavením sledovala.
,,Bratrské pouto?“ zeptala se a Endaron zvedl hlavu. Poznal v ní drowí ženu, která ohrožovala kapitána a chtěla zabít jeho i bratra v lese.
,,Endarone, nedělej to, musíš se ovládnout,“ křičel varovně Roxeet a chytl bratra za hruď.
Příliš pozdě. Příval magie, který následoval, se nejdřív rozezvučel a Roxeeta odmrštil mohutný výbuch. Tělo mladšího bratra dopadlo na dřevěný plot dvora a Roxeet si nepříjemně natloukl. Děkoval svému tvrdému brnění a urychleně vstal. Spatřil boj mezi Endaronem a drowkou, jenže výbuch už zaslechli ostatní obyvatelé Anuru v okolí a spěchali zjistit, co se děje.
Roxeet se rozeběhl a v lidské podobě skočil na mohutné tělo svého bratra, který díky proměně zcela vystřízlivěl.
,,Nechej mě ji zabít, Roxeete, ublížila už hodně lidem,“ vrčel Endaron.
,,Zpět v člověka, proměň se zpět v člověka, než tě někdo uvidí,“ křičel Roxeet, ale bratr udělal rychlý pohyb a Roxeet znovu upadl na chladnou venkovní dlažbu.
Drowka tasila meč a dala se s Endaronem do boje, ale jak se později ukázalo, proměnu přesně chtěla. Jakmile se čepel dotkla Endarona, nezranila jej, místo toho boj utichl a meč Endarona nasál jak větrný vír nebohého opeřence. Drowka se usmála a dala se na útěk. Přeskočila přes dřevěný plot a ztratila se v temné uličce.
Roxeet nevěřícně hleděl na místo boje, kde zůstala památka jen v podobě velké díry a zničené kůlny. V tom ho někdo chytil za rameno a strhnul k zemi na záda.
,,Dost, to jsem já, Roxeet,“ řval válečník vztekle, neboť ucítil dech kapitána.
,,Co se kruci stalo, Roxeete, kde je Endaron, kde je ten zatracený Endaron?“