Andor.cz - Dračí doupě online

Procházel jsem se po rozpraskané cestě v severní Moravě a má duše plakala nad tím, co jsem zde viděl. Samozřejmě jen obrazně řečeno. Ještě před třiceti lety tu stávaly malebné vesničky, tekla tudy řeka Opava a všude kolem byly husté listnaté lesy. Tady v těch místech jsem se jako malý proháněl a prožíval dobrodružství, teď je tu však jen červená poušť a místo porostu šlehají ze země vysoké ohně. Všude, kde jsem se podíval, byl obraz absolutní zkázy, ne že by mě to překvapovalo, jinde ve světě to není jinak, ale přece jen, tady jsem doma.
Konečně jsem uviděl stářím a ohněm zničenou ceduli: Háj ve…
„Slezsku“ doplnil jsem si spíš sám pro sebe a podíval se dopředu. Po domech zůstaly jen základy, ulice byly rozpraskané a veškerá vegetace spálená. Přesto jsem podle velkých děr v zemi a nevzhledných hromad smetí poznal, že někteří lidé přeci jen přežili. Řeknu vám, lidé jsou jako krysy. Ano, krysy, to je to správné přirovnání. Když je něco ohrozí, zalezou pod zem. Umí se dokonale přizpůsobit a nikdy, ani kdybyste sebevíc chtěli, je nevyhubíte všechny. To se dokonce nepovedlo ani samotnému peklu, když vtrhlo na zem chvilku po třetí světové válce. Všechny státy se tehdy pomalu vzpamatovávaly, invaze východních zemí byla zažehnána a kultura znovu kvetla. Mezitím co všichni spali na vavřínech, vpadlo na naši milovanou planetu peklo se vší tou svou havětí, na kterou jsem už v sedmi letech přestal věřit. A copak udělali lidé!? Myslíte si, že se postavili na odpor? Ale kdepak, hezky zalezli pod zem, kde jsou ti co přežili doteď.
Když jsem procházel tou rádoby vesnicí, začali lidé, mutanti a jejich domácí zvířátka vystrkovat hlavy ze svých děr. Na jejich prací a špínou poznamenaných obličejích se jevil strach. Není se jim co divit. Byl jsem vysoký, po tváři ošklivě zjizvený, rád jsem nosíval slaměný klobouk zaražený do čela, mé oblečení prý bývalo kdysi černé, teď se však už poněkud obnosilo, takže z něj zbyla hezká šeď. A též zeleně světélkující meč na mých zádech budil respekt.
„Lovec démonů!“ šeptalo se všude kolem mě, jsou překvapení. Jak by také ne, proč by do jejich bezvýznamné vesničky přicházel jeden z elitních lovců. Přišel nás snad zachránit? Spasit? Vnést do našich životů světlo? „Těžko,“ řekl jsem si tichounce pro sebe. Kdysi jsem tady sice bydlel, ale zdržet se tady nehodlám, můj cíl je poněkud dál. Stará, dobrá, ale už ne černá, jak se jí za starých dob říkalo, teď je to rudá Ostrava.
„Tam to všechno začalo. Tam by to taky mělo skončit,“ zamumlal jsem a přidal do kroku, na nostalgii bude čas později.
Čím hlouběji jsem do bývalé vesničky nořil, tím více lidí se kolem mě začalo shromažďovat, bylo až k podivu, že jich tu tolik ještě žije. Už jich tu byly snad dvě stovky a někteří opozdilci teprve přicházeli, tolik lidí jsem pohromadě neviděl ani v hlavním kanále v Praze. Měli na sobě rozedrané hadry, které na nich držely jen silou vůle. Občas měl nějaký na hlavě kapuci, nebo kšiltovku, ale většinou přišli polonazí. V rukách třímali kovové trubky, zaostřené klacky a kameny. Na tvářích se jim jevil odpor a odhodlanost, jako by na mě chtěli každou chvíli zaútočit, že by jim už z toho horka přeskočilo?
Asi ve čtvrtině vesnice se mi do cesty postavil svalnatý chlap. Ten musí být víc odvážný, než plešatý.
„Vítáme lovce v naší vsi, dovol, abychom ti nabídli jídlo a nocleh.“ Mluvil klidně, snad s lehkým polským přízvukem. Podle jeho pečlivě zašitých děr v oblečení bych řekl, že to bude místní starosta, šéf, vůdce smečky, nebo podobné hovadiny.
„Co za to budete chtít.“
„Ó, nic pane, je nám k potěšení, že k nám mohou zavítat hosti.“ To nebude jen tak, vždycky něco chtějí, vždycky. Ještě se nestalo, že bych dostal něco zadarmo.
„Dobře, dneska tu přespím.“ Muž se uklonil a mozolovitou rukou mi pokynul, abych ho následoval.
Prošli jsme kolem místa, které bylo kdysi návsí a zahnuli do jedné z postranních vyšlapaných cestiček. Země tu nebyla tak ožehnutá. Všiml jsem si, že tady zbyly i některé polorozpadlé domy. Většinou z nich moc nezbylo, ale i to málo stačí na slušné přístřeší. Že by tahle oblast byla tak málo postižená? Místy dokonce z cesty trčely zbytky asfaltu. Lidé o nás už viditelně ztratili zájem, stále nás ještě asi desítka následovala, ale s tou bych si v případě nouze poradil.
„Přeslechl jsem vaše ctěné jméno, pane.“ naklonil se ke mně starosta.
„Kar“
Muž se ode mě otočil a já uslyšel dušený smích. Kolikrát se mi už kvůli tomu jménu někdo smál. A kolikrát jsem je za ten smích musel potrestat. Má ruka hbitě vystřelila od pasu a udeřila ho slabě do břicha. Nečekal to. Chytil se za břicho a nemohl popadnout dech. S úsměvem jsem k němu přikročil.
„Nestalo se ti něco?“ Přikročil jsem k němu a dvakrát ho přátelsky udeřil do zad. Pěstí. Střelil po mě pohledem. Pak otevřel ústa, ale zastavil jsem ho vlastní otázkou.
„Jak to, že vás chcíplo tak málo?“ optal jsem se. Znovu nasadil pohostinský úsměv.
„Měli jsme štěstí, ctihodný pane, měli jsme štěstí.“
„To určitě. Čím se tady vůbec živíte, nikde jsem neviděl žádné přístroje na živiny, ani regulátory vlhkosti pro houby.“
„Čím se dá, milostivý pane, čím se jen dá.“ Nelichotivou urážku na jeho osobu jsem s nechutí spolkl. Tu se muž zastavil a slavnostně ukázal na podivně vyhlížející hromadu klacků.
„Váš pokoj,“ řekl a odešel si za svými povinnostmi.
Hezká chýše pro bobry, proletělo mi hlavou. Už se však začalo stmívat, tak jsem raději vstoupil. Nebylo to tak špatné. Vnitřní stěny byly oplácány hlínou a byly na omak hladné. Okna sice chyběla, byla tu však alespoň slaměná postel a židle, což pro pohodlí člověka bohatě stačí.
Odložil jsem si meč vedle postele tak, abych pro něj mohl kdykoli skočit, a shodil ze sebe šaty. Mé tělo pokrývalo takové množství jizev, že jsem byl taková malá mozaika. Kamarád mi jednou řekl, že vypadám jako obrázek. Bral jsem to jako lichotku, pak ale dodal, že jako obrázek v okně kostela. Rozbil jsem mu za to hubu. Byl jsem na svoje jizvy pyšný, každý, kdo mě zatím zranil, za to zaplatil životem. Kolikrát jsem toho už chtěl nechat. Kdyby však náš kult lovců neexistoval. Raději nemyslet.
Ulehl jsem do postele a chtěl ještě chvíli přemýšlet. Ona mi to však už nechtěla dovolit a znovu se dožadovala vstupu do mých snů. Do nočních můr. Chtěl jsem té krásné tváři, co mě k sobě volala, ještě chvíli odporovat, trval jsem na svém, že už k ní nikdy nechci. Vydrželo mi to pět minut.
*****
Znovu se nade mnou skláněla. Vůbec se od té doby nezměnila. Měla stejně zlaté vlasy jako já, ale o mnoho hladší, ty moje byly spíš jako obilné klasy. Její krásný nosík a roztomilá tvář mi připomínaly staré časy. Byla krásná a roztomile se smála, než se však sen změnil. Jako vždycky.
Teď jsem najednou stál před svým hořícím domem a divoce se rozhlížel kolem sebe. Kde se tu najednou vzalo tolik ohňů a proč vlastně hořely? Včera jsem tu ještě zaléval kytky. Jako by vzplála samotná matička zem.
Nedaleko mě byla veliká díra a z ní stoupal puch, jako by se tam vysypal náklaďák se sýry. Když jsem se přiblížil, něco na mě z té díry mrklo. Těsně pod povrchem se skrývalo jedno velké oko, když jsem se přiblížil, tak vykouklo další. A potom ještě jedno. Než jsem se vzpamatoval, tak byl venku celý démonek a hned mě začal škrtit. Malý, ale strašně smradlavý. Měl šest očí a stejně tolik rukou s drápy. Sápal se po mně, škrábal, zabodával mi ty drápky do břicha a do nohou. Způsoboval mi bolest. Uškrtil jsem ho.
Ve smrtelné křeči mi však ještě stačil pozvracet hlavu nějakou horkou břečkou a ošklivě spálit vlasy.
Zvedl jsem se a zmateně rozběhl ke svému domu. Byl jsem hodně potrhaný. První jizvy.
Běžel jsem o život. Musím ji zachránit. Vytrhnout z rukou pekla. Ještě pár kroků, ještě kousek…


*****


Probudil jsem se zpocený jak prase a uslyšel z venku přicházející hluk. Okamžitě mě napadlo, že se tam venku bojuje. Meč mi hned vklouzl do ruky a já vyrazil. Dělo se však něco mnohem podivnějšího. Oni hráli.
Poslední hudební nástroje jsem viděl před dvaceti lety na školní besídce, od té doby všechny shořely. Dívky bušily do těch svých beden jako divé, ale ony vydávaly docela příjemný zvuk. Bum. Bum. Bumbety, ano, tak se jim kdysi říkalo.
Když si mě všimly, hudba ihned přestala. Dívky se se smíchem rozutekly. Na malou chvíli jsem byl zmatený, pak jsem si však uvědomil, že se jim nelíbí má mozaika, kterou zakrýval jen meč.
„Okamžitě se jdi obléct, Kare!“ zakřičel jeden z okolo stojících otců. I když nemám ve zvyku poslouchat nikoho, tentokrát jsem se od své malé tradice trochu odklonil a přece jen na sebe něco hodil.
Okamžitě poté jsem vyhledal starostu.
„Z čeho jsou ty bumbety vyrobeny?“ Chvíli se zatvářil udiveně a vypadal, že předstírá přemýšlení, pak mu to však došlo.
„ Aha. Jo. Vy myslíte bumbty, ctihodný pane. Z kůže.“
„ Z jaké kůže?“ Optal jsem se a zadíval se na taneční rej okolo ohně. Bum. Bum. Dívky bušily stále hlasitěji a hlasitěji, okolo sálajícího ohně tančily děti a muži to doplňovali svými hlubokými hlasy. Tanec i zvuk se zrychlovaly. Byla to krásná scenérie, pak jsem však zahlédl něco na hlavě jedné špinavé holčičky. Byly to dva zřetelné výstupky na čele, které zakrývaly vlasy. Na zádech se mi objevil studený pot. Že by to byly?
Ne to není možné, vždyť je to ještě dítě. Musím se na to podívat blíž.
„Z jaké kůže se dá, milostivý pane, z jaké se dá.“
„Však já si to zjistím, zmetku!“
„Co jste to říkal?“ odvětil velmož, ale to už jsem nenápadně odtancoval pryč.
Nejdříve si musím prohlédnout ty divné bumbty, kdo ví z jaké kůže můžou být vyrobeny, když nejsou pomalu žádné zvířata.
Hop a skok, nenápadně jsem se vmotal mezi hudebníky a zkusmo pohladil kůži. Byla na dotek velice jemná a podle nárazů, které snesla, také pevná. Žádné zvíře s podobnou kůží už neexistuje. Ledaže. Blbost, ti zbabělci by žádného démona s lidskou fasádou neulovili.
Hop a skok, zapojil jsem se mezi tanečníky u ohně. Tancovali zde mladí i staří a některá nezjizvená děvčata byla i pohledná. Hezká oslava, kdyby nebylo těch podivností, ale co vlastně slavili? Uvidíme.
Hop a skok, elegantní piruetkou jsem se dostal na dosah té dívčiny s rohy. No, prozatím tomu budeme říkat výstupky. Už jsem ji měl přímo před sebou, stačí jen natáhnout ruku a nenápadně ji pohladit…
„Co to tam děláš s mojí holkou!“ Někdo mě zezadu tvrdě uchopil za rameno.
„Já? Já nic.“
„Co mi šaháš na holku ty prase upocený!“
„Cože? Vždyť jsem se jí ještě ani nedotkl. Zdálo se mi jen, že má na čele takové dva hrbolky.“ A sakra. Jestli byl ten chlap před chvíli rozzlobený, tak teď se zbláznil. Ve tváři se mu velmi rychle za sebou střídaly barvy a z hrdla se vydralo cosi jako zvuk umírajícího baziliška. Dostal jsem ránu do obličeje a obloukem odletěl dva metry vzad. Konečně něco, na co jsem zvyklý.
„Ty posiluješ, že?“ otázal jsem se přátelsky toho siláka.
„Arghhh,“ zněla odpověď, raději jsem se vyhoupl na nohy.
Začal pravý, nefalšovaný souboj na pěsti. Bohužel se démoni rozhodli, že lidstvo zbaví veškeré kultury a tak se také stalo. Vše pohltily plameny. Bohužel shořely i všechny společenské hry, včetně karet a člověče nezlob se. Od té památné doby je nejoblíbenější společenská hra box.
Můj soupeř ovšem neměl o správném zápasení ani ponětí. Rukama v krytu si akorát schovával břicho, hlavu měl nastrčenou dopředu a nohy příliš daleko od sebe. Rozběhl jsem se proti němu, sehnul se jeho ráně a nakopl ho mezi nohy. Zaúpěl. Trochu potřásl hlavou, jakoby se snažil vytřást bolest a potom se pustil do bezhlavého útoku. Jeho rány najednou přilétaly ze všech stran. Útok na hlavu jsem vykryl a úderu zespodu uskočil. Chvíli jsem ještě uhýbal a čekal na správnou příležitost, pak se ozvalo hlasité křupnutí a hromotluk se svalil na zem se zlomeným nosem. Pro jistotu jsem ho ještě uzemnil kopem do hlavy.
Lidé se začali s obdivným mumláním trousit. Byli zklamaní kvůli předčasně skončené oslavě. Vlezl jsem do nory a zavřel za sebou dveře, meč jsem si opřel o postel.
O několik hodin později, ale to už jsem byl v noře, bylo na dvorku slyšet, jak muž s četnými nadávkami vstává. Říkal asi něco o pomstě, ale nejspíš jsem špatně rozuměl, protože se mi už zase klížily víčka.
Zdálo se mi o pečeném mase. O pořádném kusu pečeného masa.
Ve spánku se mi najednou špatně dýchalo. Něco se děje, ale nemůžu se probudit. Konečně. Posadil jsem se a zhluboka nadechl, nešlo to. Všude kolem mě se válela oblaka černého dýmu, chýše pravděpodobně hořela.
Meč mi vklouzl do ruky ihned poté, co jsem na něj pomyslel. Je už prostě takový, i když na to nevypadá, má o mě vždy starost. Ještěže jsem šel spát v oblečení, ti blázni mi zapálili chajdu.
Vybelhal jsem se ven a jen tak mimochodem zlikvidoval jednoho žháře čekajícího za dveřmi. Spadl do zadu a hlava se odkutálela kousek dál. Další dva se na mě hrnuli zepředu a já se přesunul do bojového režimu, jak tomu s oblibou říkal náš učitel. Nevnímal jsem emoce ani strach, soustředil jsem se pouze na boj. Ledově, chladně, bez lítosti.
Pomalu jsem se prosekával tou lidskou verbeží. Tu jsem uhnul ráně, tady jsem zase jednu zasadil. Pohyboval jsem se velice ladně a ti neohrabanci proti mně neměli nejmenší naději. Pak mě však do obličeje zasáhl kámen. Spadl jsem na zem a oni se na mě nečestně sesypali. Obkroužil jsem na zemi kolečko. Meč se jen občas zadrhl o nějakou holeň a já si tím vydobyl prostor. Zvedl jsem se na nohy a dal se znovu do práce.
Dál jsem utržil jen pár menších šrámů a jednu pěst do zubů. Přiblížil jsem se ale na dosah toho plešatého zmetka. Krčil se pod ochranou těch největších a nejsilnějších chlapů. Lysé čelo se mu potilo, když vykřikoval zmatené rozkazy.
„Proč po mě jdete? Co jsem udělal.“
„Prostě musíme, odpusť,“ odpověděl, ale pak jeho hlas přeskočil a úplně se změnil. Byl teď o mnoho hlubší a ozýval se jakoby z velké dálky.
„Protože jsi k smrti odsouzené stvoření. Žiješ jenom proto, abys zemřel. Špatná náhoda zavinila, že jsi zabil až příliš mnoho našich.“
„Vašich?“ zařval jsem a zarazil starostovi do lebky svůj meč. Puklo to, jako když se louskají ořechy. Čekal jsem, že mu ji rozseknu na dvě části, ale bohužel se mi do té tvrdé makovice zasekla zbraň.
„Pusť mě, zkusím se vytáhnout sám.“ ozval se strojový hlas. Okamžitě jsem poslechl a sehnul se na zem pro narezavělý nůž.
Začal jsem znovu vyvražďovat vesničany, zatímco můj meč se sám páčil z mrtvého těla.
Všechno bylo v jednu chvíli v pořádku. Pak se všechno zatřepetalo a já letěl na pět metrů vzad. Démon. Modré monstrum mohutností připomínající stodolu se dralo ze země. Měl dva hnusné rohy a hlava mu hořela, stejně jako jiná část těla, která lidem slouží k močení. Okamžitě jak se objevil, mu vyjely z kloubů na rukou přes metr dlouhé drápy. Všechny ostatní části těla, které nehořely, mu zakrývaly praskající puchýře. Z hořící tlamy se mu vydrala slova: „Mé ovečky, pojďte ke mně. Já vás ochráním.“
Parchanti, teď mi to konečně došlo. Tolik lidí na jednom místě nedaleko velké základny démonů. Prosperita. Kůže na bubny. Dokonce to libové maso, co jsem v noře okusil. Všechno to do sebe zapadalo. Vyměnili lidskost za život, obrátili se proti vlastnímu druhu. Nevím, kdo mi je v tuhle chvíli odpornější, zrádci, nebo ten démon pohrávající si se svým plamenným rozkrokem? Nejspíš pořád ten démon, ale jenom o trošku.
„Připrav se na boj a prosím, nešetři mě,“ řekl jsem to tiše, ale on mě slyšel. Řekl jsem to chladně a meč mi už konečně vlétl do otevřené dlaně. Jeho nazelenalá aura teď svítila velmi ostře a zraňovala zrak mých nepřátel. Z klobouku mi na oči sjely ochranné brýle a já se pustil do špatně placené práce.
Vyskočil jsem na nohy dříve, než mohl zareagovat a rozřízl mu šlachy pod kolenem. Jeho smích utichl. Hned se však začal regenerovat. Vyskákal jsem mu po zádech a zabodl meč do páteře, to ho zdrží. Ještě než jsem seskočil, už se začal zvedat a za okamžik se už napřahoval k ráně. Mezitím jsem stihl zabít dva jeho poskoky.
Posraná regenerace, někteří démoni ji mají, o tom už jsem slyšel, ale takhle rychlou?
Mečem ho nezabiju.
Zavířil jsem kolem hloučku kacířů a můj meč, posílený přítomností démona, jimi projel jako rozžhavený nůž máslem. Přestal jsem útočit na démona a začal na náměstí rozmisťovat malé rakety. Skoro jsem tančil uprostřed ran a kopanců padajících všude kolem, přesně jak mě to učili. Hop a skok, zabořil jsem raketu hluboko do země a nakopl vesničana běžícího na mě zezadu. Ještě pár a rej může začít.
Podskočil jsem pekelníkově ráně a zabořil mu meč do břicha. Démon zatnul svaly a zbraň znova uvízla. Pak jsem ucítil drápy v břiše a hrozná síla mnou mrštila do strany. Zabodl jsem poslední raketu do země a spustil smrtonosný mechanismus.
Rakety vyletěly ze všech stran. Démon neohrabaně uskočil na zem, nezasáhla ho žádná. Všechny proletěly všechny nad ním a zamířily k obloze, ten parchant se začal šíleně smát. Jen se tu zdržuj.
Cítil jsem strašnou bolest, tohle nepřežiju, alespoň ho ale vezmu sebou. Jako bych měl každou chvíli vyzvracet vlastní plíce. Sáhl jsem si do ran, byly pěkně hluboké. Drápy musely zasáhnout i orgány. Vyplivl jsem si na ruce krev a přivřel oči, pak mi ale na tváři spočinula první sněhová vločka.
Rakety zapracovaly a chemická reakce se zdařila. Z nebe se začal snášet sníh. Zpočátku jen slabě a pomalu, ale každou vteřinou se to stupňovalo. Vločka za vločkou dopadaly na démonova rozpálené tělo. Každá slastně zasyčela. Za okamžik už se musel prodírat hustou vánicí. Snažil se utéct, ale neměl na dost sil. Zvolna zpomaloval, jeho tělo chladlo. Už poklekl a teď se řítí k zemi. Umírá.
Když démon zchladne, zemře. Stejně jako člověk, ale oni potřebují ke svému životu mnohem vyšší teplotu. Škoda, že nemůžeme ovládat počasí globálně, hnedka by bylo po invazi.
Vesnice kolem byla pokryta bílou peřinou. Je to docela hezké místo, i když strašlivě zničené. Zabil jsem ho, támhle leží pod sněhem, ta hrouda mrtvého masa. Démon první kategorie a já jsem první člověk, co ho dostal. Víčka mi klesla a já ztratil vědomí.
*******

„Je mrtvý?“
„Za chvíli bude, podej mi tu žlutou injekci a obvaz. Rychle.“
Kolem mě se pohybovalo několik postav. Jejich hlasy mi byly povědomé. Mluvili rychle a jeden z nich mi něco dělal s břichem. Způsobovalo mi to strašnou bolest, ale neměl jsem sílu se ani pohnout. Pootevřel jsem oči a uviděl kolem sebe několik obrysů postav. Všichni měli na zádech meč. Všichni se dívali někam dolů. Na mě. Otevřel jsem ústa, ale místo slov se mi z úst vydralo jen chrčení a krev.
„On je při vědomí? Sakra, Adame, podej mi tu zelenou stříkačku.“ Ucítil jsem lehké bodnutí do krku. A pak už nic.
*******
Probral jsem se. Byl jsem zabalený v hadrech stáhnutých z vesničanů a někdo mě za sebou táhl na provizorních nosítkách, na obloze nebylo po sněhu ani památky, byla zase normální. Temně rudá. Ránu už jsem skoro necítil. Někdo vedle mě šel.
„Ááá, ty už ses probral, Kare? Prospal jsi skoro dva dny. No, není ani divu, po té koňské dávce narkotik, co ti ten blázen vstříknul.“ Byl to Adam, kamarád z výcviku, strašná kecka.
„Nazdar.“
„Už skoro dva dny tě taháme v těch nosítkách. Museli jsme se střídat a já vždycky tahal dvakrát víc, než ostatní. Prý, že jsem tvůj kámoš, tak ať se snažím.“
„Kde jste se tam tak rychle vzali.“
„ No, to je přísně tajný, víš. Plánuje se jedna taková velká akce, jsou do toho zapojení skoro všichni lovci. Dokonce jsem tady zahlíd i pár zahraničních. Mluvili myslím německy. Říkaj tomu velká ofenzíva. První protiútok na démony, chápeš?“
„Ne.“
„ Víš co, tak já ti to povím, stejně jsem řekl až moc.“ Když začal vyprávět, oči se mu trochu rozšířily. Věděl jsem, že mi to chtěl říct celou dobu.
„Plánovalo se to prý roky, ale to je blbost, to by mě neodvolali na poslední chvíli z akce. Bude to útok na rudou Ostravu. Prostě tam na ně vlítnem a budem se jich snažit zabít co nejvíc. Shromáždily se nás tu skoro tři stovky. Škoda jen, že tu s námi nejsou naši mistři, ti, co to vymysleli. Ti zůstali hezky zahrabaní v Praze. Co myslíš, nakopem jim?“
„To si piš.“
Zapískal jsem na toho chlapa, co táhl nosítka, aby zastavil a zkusil se postavit na nohy. Šlo to ztuha, ale nakonec jsem se postavil. Všichni se na mě dívali s úctou, ukazovali si na mě a šeptali si.
„To je ten, co zabil prvního.“
Zařadil jsem se po boku Adama. Měl na sobě pouze kalhoty a meč. Vždycky říkal, že měl rád zimu a teď mu je všude horko. Já si dávno zvykl.
„Jak to, že jsem to přežil?“
„Kdy jsi byl naposled v Praze?“
„Nevím, asi před rokem.“
„No jo, od té doby se toho stalo fakt hodně. Naši chlapci asi před šesti měsíci odchytli mládě takovýho démona. Regeneračního, víš. A z jeho krve potom jiní chlapi udělali látku na obnovu tkání.“
„Hm.“ Adam potom povídal ještě dlouho, ale já už ho neposlouchal. Zaobíral jsem se jinou myšlenkou. Představou, za kterou by se mi loni všichni vysmáli. My můžeme zvítězit. Srazit samotné peklo na kolena a plivnout mu do tváře.
Už se těším, až si zahraju Člověče.