Andor.cz - Dračí doupě online

„Jak je mu, bude v pořádku?“ Ptá se ustrašená žena.
„Má vysoké horečky, dáváme mu studené zábaly, je v bezvědomí, chvíli bude muset zůstat zde v nemocnici,“ ujišťuje doktor s ledově chladným výrazem ve tváři.
„Ach, Tome!“ zakřičí zoufalá plačící žena.
„Je nám líto, ale potřebuje klid, měla byste jít. Opusťte tuto místnost, prosím,“ vyhání ji týž doktor.
Žena si utře kapesníkem slzy, ještě naposled si prohlédne svého milého a potom prudkým krokem opouští nemocniční lůžko.

Cestou domů si v autě přehrává uplynulé události. "Spal, náhle sebou začal škubat, teplota mu prudce stoupla jen tak, z ničeho nic. Nechápu to. Nic špatného nesnědl, byl celý den se mnou."
Celou dobu se jí při tom řinou kapičky slz z tmavě hnědých očí.
Po půlhodině jízdy rudé Alfa Romeo zastavilo před panelovým domem. Slečna mladého věku vystoupila, vešla do paneláku a výtahem se vyvezla do čtvrtého patra, kde zamířila do dveří s cedulkou "Roztočilová".
Hned v předsíni pohodila svou kabelku na chladnou podlahu a aniž by se zula, šla do kuchyně.
Ve vzduchu byl ještě cítit pach barvy, nedávno s Tomášem natírali kuchyň na zeleno. Pěkně to ladí i s porcelánem uloženým ve skříňkách.
Hned si do jednoho šálku nalila, sice studený, ale i přesto chutný neslazený zelený čaj. Povalila se do křesla, nohy vyložila na stůl a klepáním jimi rozkopala mrňavé botičky kamsi po místnosti. Hned po prvním doušku ji vyrušil zvonící telefon. "Tomův mobil? Jejda, asi ho tady zapomněl. Esemeska, neměla bych to číst. Jéj, je to silnější než já. Neměla bych, ale…" Zvědavost vítězí. Zpráva je ve francouzštině: „Ce soir, 1:00, Pont de la Mort. N´oublies pas! Monique.“
"Monika? Co to má být? Snad mě Tomáš nepodvádí. No, mohla bych si to alespoň přeložit, třeba to tak není."
Došla si do pokoje pro laptop a zprávu napsala do translátoru.
"Dnes v noci, 1:00, Most Smrti? Co to má znamenat? Tome, to snad ne!"
„Je to jinak!“ zazněl jí v hlavě Tomův hlas.
" Ach ne, blouzním!" Pro uklidnění si několikrát rychle za sebou usrkla čaje.
„A stejně mi to nedá,“ pronesla nahlas svou myšlenku.
Do vyhledávače na internetu zadala název Most Smrti. Vyskočily jí odkazy na desítky stránek o počítačových hrách, knihách a spoustě jiných nesmyslů. Není to ani žádný podnik, jak se domnívala. Na jedné stránce dokonce píší, že Most Smrti má být jakési bájné místo rozdělující svět živých a svět mrtvých. "Hmm, blbost no, takže to byl omyl. Uf, to jsem se lekla." Po chvíli brouzdání po internetu opět zazvonil Tomův mobil. Sice nejistě, ale i tuto zprávu si přečetla. Nejspíše pokračování na předešlou zprávu: „Allez avec Jane et David. Tomas, c´est important!“
"Tomas? Takže žádný omyl." Poté se zvedla a šla k Tomově skříni. "Tohle jestli zjistí, tak mě určitě opustí, ale…" Vyndala z poličky ve skříni truhličku, kde ležel Tomův deník. Otevřela ho někde v polovině. Ušklíbla se na ni její vlastní fotografie, u níž bylo napsáno Markéto, miluji tě. "Vždyť já tebe taky." Usmála se a utřela si kapku slzy u oka. Poté listovala dál. Naskytl se jí pohled na zvláštní obrázky rozdvojených lidí spojených provázkem, u kterých byly popisky s nějakými hladinami alfa, beta, gama, delta a fázemi tranzu a různými jinými nesmysly. Obzvláště zajímavé téma bylo "Moje první OOBE a jak jsem toho dosáhl."
Markéta se začetla do dlouhých textů, u nichž strávila celé odpoledne i večer. Kolem půl desáté se rozhodla jít si lehnout a vyzkoušet to, co se dočetla.

Podle pokynů z deníku si lehla na záda, zaklonila mírně hlavu, ruce uložila podél těla a začala s uvolňováním svalstva. Zhruba po hodině relaxace, kdy už měla tělo uvolněné nejvíce, jak uměla, pokračovala v upadání do tranzu, ale zvrtlo se to a ona usnula.
Zdál se jí sen. Proměnila se v něm na vlašťovku. Létala všude možně obrovskou rychlostí. Při přemetech se ale nedokázala ovládnout a vysokou rychlostí nabourala do zdi. Ucítila škubnutí a probudila se. Probuzení pro ni bylo ale překvapením. Vznášela se ve vzduchu ve svém pokoji.
Když se porozhlédla kolem, zda to není pořád ještě sen, všimla si svého tělo bezvládně ležícího v posteli. Zděšeně vykřikla: ,,Á, co to? Co? Ne, to snad ne! Jsem mrtvá? Pro Krista pána!“
Mezi očima se ji zazářil provázek vedoucí k jejímu tělu. Ihned si vzpomněla na ilustrace z deníku.
"Takže se mi to povedlo? Jsem v jiné dimenzi, jak se píše? Je to zvláštní, strašidelné, ale zároveň příjemné."

„Tome!“ Zazněl mužský hlas.
„Hey, Thomas!“ Mužský hlas byl nahrazen ženským s anglickým přízvukem.
"Co, cože? Co je to za hlasy? Proč volají Toma?" Přepadla ji úzkost a strach, chtějí jí snad, nebo Tomovi, ublížit? Polekaná se rozhlíží po pokoji. Z protější zdi náhle vylétla mladá žena kolem dvaceti let stará, jako duch průhledná dívající se přímo na Markétu. Markéta prožila neuvěřitelný šok, který ji vrátil zpět do těla a řvoucí se probudila. "Jenom sen, jen sen," ujišťovala sama sebe. "Ale bylo to tak skutečné, měla jsem nad sebou moc, ne jako ve snu." Náhle ji po tváři pohladil chladivý vánek. "Okna jsou zavřená, žádný průvan!"
„Ať jsi, kdo jsi, odejdi z mého bytu!“ Zakřičela úzkostlivě, napůl ubrečeně.
Vedle její postele začala blikat úplně droboučká světélka, která se pohybovala k určitému bodu, kde se zhušťovala. Nakonec vytvořila obrys postavy, která se po malinké chvilce zaostřila. Je to muž. Má krátké naježené vlasy, v obličeji vypadá mladě. Postavou je vyšší, dobře osvalněný.
Markéta se schoulila do klubíčka, namáčkla na zeď a s každým výdechem vydávala pištivé tóny. Dech měla zrychlený, celá se klepala a doufala, že ta můra už brzy skončí.
„Jsem David,“ promluvil duch, „ta holka, cos viděla, je Jana, mluví anglicky. Prosím, neboj se, jen nám řekni, kde je Tomovo tělo. Vše ti potom klidně vysvětlíme, ale…“ Muž zastavil svou řeč a potom už jen tiše dodal: „…ale asi bych tě měl nechat být, jak tak koukám.“ Poté zmizel, jako kdyby ani nebyl.

Markéta schoulená do klubíčka a namáčknuta na zeď zavřela před tou hrůzou oči a ve psychickém vyčerpání usnula. Když se ráno probudila, neměla ponětí, zda to byl jenom sen, nebo opravdu prožila to, čemu se říká astrální projekce. Něco jí ale nutilo připustit, že to nebyl pouze výplod její fantazie, nýbrž opravdu skutečnost.