Andor.cz - Dračí doupě online

Plastelínové dogma

„Vážení…“ začal pomalu a obezřetně mladík stojící na vyvýšeném pódiu z lepenkových krabic a nervózně se při tom ošíval a drbal na zátylku. „Dovolte mi, abych se vám nejdříve, než přejdeme k věci, představil. Jsem Živoslav Pleskoprsk, student gymnázia SS, neboli, pro nezasvěcené, Stupidních studií, katedra Fatální filosofie. Mnozí z vás jsou nejspíš již delší dobu natěšeni na můj projev, tudíž začneme,“ napil se ze sklenice vody, kterou měl postavenou na provizorním stolečku společně s mikrofonem. Ze sálu na něj vzhlíželo na tři sta párů očí. Nadechl se a polkl, až mu poskočil vystouplý ohryzek. „Dostal jsem za úkol objasnit vám jednu ze zdánlivě neobjasnitelných otázek magické filosofie. Celkem mi toto bádání zabralo tisíce hodin přemýšlení, tudíž si myslím, že je má úvaha ve všech směrech plně racionální a vychází čistě ze selského rozumu. Nebo že by Slezského? Pardon,“ zabubnoval prsty o stolek. Lepenka se promáčkla. „Teď přednesu otázku. Ehm, ehm…“
„Stvořil Bůh svět opravdu z plastelíny?“
Otázka se vznesla do vzduchu síně jako nic, ale to, co po sobě zanechala, určitě k tomu nic nepatřilo. Tisíce nevěřících tváří němě hledělo na přednášejícího. Jak si jen mohl dovolit pochybovat o tak zjevné a zcela nepopiratelné věci, jejíž pravdivost byla zakořeněna v mozcích tisíce generací tak hluboko, jak se jen v šedé kůře neurony odvážily? Živoslav znova polkl. Hodně studentů z posledních ročníků mluvilo o závěrečné zkoušce jako o něčem nepopsatelně zákeřně nespravedlivém, ale jen šeptem. Mladý Pleskoprsk neměl donedávna ani ponětí. Byl totiž částečně nahluchlý. A bylo to i možná lepší.
Urovnal si papíry na stolku. „Ehm, ehm… EHM!“ zakuckal se. Z davu přísedících se ozvaly hlasité narážky, urážky a pobízení: „Začni, tak už začni,“ nebo, „Krev, krev!“ a podobně.
Tak začal.
„Když jsem si tuhle otázku vylosoval, netušil jsem, že bude tak těžké ji zodpovědět,“ mrknul na hodinky, „takže k věci, vidím, že na to čekáte,“ dlouhá pomlka, při které se hlasitě vysmrkal, „opravdu už začnu, všiml jsem si, že první řada už si chystá obušky. Buďte prosím trpěliví, filosofie je věda náročná na čas.“ Z davu se ozvala hrubá pohrůžka.
Živoslav se naposledy nervózně poškrábal. „Tak tedy, Svět, jak mi řekli mí kolegové z přírodovědecké fakulty, se skládá hlavně z vody, vzduchu, ohně, země a ropy. Ale už se nezmínili o Plastelíně. Nebo zmínili, ale až později a v jiném kontextu. Řekli mi totiž, že plastelína, ta, kterou my známe a k níž tak slepě vzhlížíme, se vyrábí synteticky a ve světě ji nejsme schopni nalézt.“ Z davu se ozval hlas: „A co hračkářství, tams hledal?“ Mladík nevzrušeně pokračoval: „Kam tedy Bůh všechnu tu plastelínu ukryl?“ Z davu: „Vždyť se prodává v takových těch plastikových pytlíčcích, to seš blbej?“ Snažil se to přehlížet. Co ale nemohl přehlédnout, byla připravující se rajčata v dlaních nejenergičtějších z diváků.
„Ano, možná někteří namítnou, že ji všechnu přeměnil v tu vodu, vzduch a tak dále, ale po pravdě, proč by svět tedy vyráběl zrovna z plastelíny, a ne rovnou z těch surovin?“ pomlka. Hlasité usrkávání vody.
„Došel jsem tedy k závěru, že Bůh, při své bezmezné inteligenci, nevytvářel svět z plastelíny, ale modeloval rovnou. To poukazuje na fakt, že při troše myšlení vám musí dojít pravý důvod tohoto plastelínového dogma. Bádal jsem dál a… Paní, odložte ten nůž, nebo si ublížíte,“ ukázal na ženu v páté řadě, jejíž trpělivost a příčetnost se už dávno vypařila, „a přišel jsem k tomu, že plastelínový mýtus si vymysleli velcí obchodní magnáti, když nevěděli, co s plnými sklady pestrobarevné plastelíny,“ dokončil s úlevou a čekal na hodnocení.
Dostavil se mu aplaus v podobě nadávek a salva shnilých rajčat. Lidé se začali bouřit. Vylezli na pódium a strhli nebohého Pleskoprska na zem, kde jej začali bez milosti lynčovat. Mladík, jehož tělo bylo konstituce velice chatrné, se nemohl náporu rozzuřeného davu nijak bránit.
Přítrž tomu učinil až kantor, jež se postavil mezi žáka a dav. „Chlapče, stojíš si za tímto svým projevem?“ zeptal se ho a posunky naznačoval správnou odpověď. Živoslav se zdvihl na nohy, doušoupal se k pódiu a znovu vystoupil na lepenku: “Ano, stojím!“ zakřičel zatvrzele.
Dav okolo něj se uzavřel...
***
„Ježíši Kriste!“ nadechla se žena v dlouhém, modrém, vlajícím hávu, aby mohla malému nezbedníkovi vyhubovat. Plula na nachovém obláčku a rychle se přibližovala. Malý klučina skryl zakázanou hračku za zády a zatvářil se nevinně.
„To jsem ti neříkala, že si nemáš hrát s tatínkovou plastelínovou stavebnicí, podívej, jak jsi to všechno pomrvil, proč má ten velbloud takové dva nevzhledné hrby? Proč jsi to promáčkl? No jak to vypadá? Tatínek se brzo vrátí, měl jednání ve Val Halle, nesmí to vidět!