Andor.cz - Dračí doupě online

Tak si takhle sedím ve své kanceláři, bezpečnostní kamerou pozoruji svoji nadrženou sekretářku, jak si to zrovna rozdává s tím novým poslíčkem. Budu ji muset vyhodit, kromě milování se toho v pracovní době moc neumí a tomu novému dám jenom soukromé napomenutí. Někdo klepe na dveře, na monitoru vidím skrz kameru mladého muže v obleku, ale nevidím mu do tváře, to bude muset být ten z finančáku. Mačkám tlačítko na stole a dveře se odemkly. Pak si pamatuji už jen tiché kroky.
Probudil jsem se kdesi. Všude kolem svítící monitory. Slyším, jak se ke mně blíží lehké kroky. Chci se ohlédnout. Nejde to. Kroky utichly. Nikoho nevidím.
"Tak ses nám už probudil," zazněl příjemný ženský hlas, "bylo těžké tě najít, ale už tě tu máme a jen tak tě nepustíme. Nesnaž se mluvit, píchli jsme ti injekci paralyzující látky, takže se nemůžeš moc hýbat. Za chvíli sem přijde muž, musíš ho zabít, pod tebou leží pouzdro s nožem a na spodu stolu je přilepena krabička se vším, co potřebuješ k tomu, aby ses odtud dostal. Zde nejsou kamery ani mikrofony, takže nikdo neví, co se zde děje." Přijela mechanická paže s injekcí, kterou mi poté bodla do krku. "Za pět minut se budeš moci hýbat. Zab ho a pak uteč." Bylo slyšet jak neznámá odchází.
Asi po minutě jsem uslyšel opět kroky, ale tyhle byly jiné, mnohem těžší. Postava zahalená v kápi přišla až ke mně a něco mi říkala, ale já ho nebyl schopen vnímat, tělem mi pulzovala neskutečná bolest, to muselo být to protiparalyzující sérum. Začínám cítit své vlastní tělo a nůž ležící pod ním. Zkusím nenápadně pohnout rukou. Dobrý, jde to a ten kapucín si ničeho nevšiml. Zahalený muž se otočil k některému z monitorů, teď je moje šance. Jedním pohybem jsem vytáhl nuž zpod sebe a zarazil ho muži do hlavy. Pomalu se sesunul k zemi. Konečně se můžu postavit. Jde to ztuha, ale jde. Na spodní straně stolu je doopravdy přilepen nějaký balíček. Obsahuje kápi podobnou té, co měl ten muž, kterého jsem zabil, a klíčky od vozu, na kterých visel modrý přívěšek ve tvaru sedmičky. Oblíknu si tu kápi, alespoň mně půjde hůř poznat. Je trochu velká, očividně nebyla šitá na mě. V jedné ze stěn jsou malé dveře, jinak nic zajímavého tu už neni. Vezmu si ty klíčky, určitě se budou hodit, a pro jistotu i ten nůž. Už bych měl jít, čím dřív vypadnu, tím rychleji se budu moci zase někam zašít.
Beru za kliku malých dvířek, dostal jsem se na nějakou chodbu. Stěny i podlaha byly pokryty zaschlou krví. Hnusný místo. Alespoň tu mají značky cesty k únikovému východu. Jdu podle nich. Nikde nikdo. Divný.
Konečně jsem dorazil na konec chodby. Mají tu pěkný žulový dveře bez klíčový dírky, takže se nemůžu kouknout, co je za nima. Přiložím ucho na dveře. Není nic slyšet. Klika nikde, ani madlo. Zkusím zatlačit. Uf. Otvírají se ztuha.
Za dveřmi už nic, jen chodba, konečně bez krve, která se sem tam rozvětví. Jdu dál podle značek k východu, sem tam je slyšet volání o pomoc a šílený skřek. Neřeším to, není to můj problém, já se jen musím odtud dostat. Slyším kroky, z jedné uličky vyšla postava v kápi, tu tady asi nosí všichni, rozhlíží se, všimla si mě, jde ke mně, snažím se chovat klidně, srovnám chůzi a jdu si svou cestou dál, postava jde naproti mně. Jak se blíží, je jasně vidět že má ženskou postavu, nevidím jí do tváře, má zahalený obličej kapucí, jsou jí vidět pouze rty, tak nádherný rty jsem ještě nikdy neviděl. Přibližuje se, letmo se usmála. Už ji mam na dosah ruky. Zničeno nic se ke mně přiblížila a vlepila mi vášnivého francouzáka a poté utekla. Něco mi dala do pusy, kulku. KULKU? Na co kulku? Nevadí, asi nějaký místní rituál, nechám si ji, třeba se bude hodit.
Asi po minutě chůze jsem dorazil ke dveřím, tyhle vypadaly jako normální dveře pro zaměstnance, jako jsou třeba na letištích nebo parkovištích. Otvírám je.
Jsem v nějaký podzemní garáži s klasickým číselným a barevným rozdělením parkovacích míst. Je tu jen pár aut, pokusím se kouknout po modrém sektoru a místu sedm, jak bylo na těch klíčích. Je tu normální auto, nijak zajímavý, teda kromě toho, že má černý neprůhledný skla. Pokusím se do něj dostat pomocí toho klíčku, co byl u té kápi. Zámek odemknut. V autě se válí mobil, hned jak nastoupím a zavřu dveře, začne zvonit. Zvednu ho.
"Čekala jsem," ozval se opět příjemný ženský hlas, musí to být ta samá žena, se kterou jsem mluvil v té místnosti, "že ti to nebude trvat tak dlouho, ale pořád máš dost času. V přihrádce je pistol s tlumičem. Počkej tu na mého známého, nebude o tobě vědět. Zab ho!" Ozvalo se pípání, položila to.
V přihrádce skutečně byla pistole s tlumičem, ale byla bez nábojů. Má to hezky promyšlený. Dal jsem do zásobníku náboj od té ženy, co mě předtím políbila a natáhnul pistoli, hezky to cvaklo. Přelezu si dozadu. Nebude mít šanci. Chvilku čekám. Konečně, někdo nastupuje. Má na sobě taky kápi. Neváhám a vystřelím mu mozek na přední sklo, je to osvobozující pocit. Zase zvoní ten mobil co tu ležel. Zvednu to.
"Tak hele," naštvaně začnu, "vo co tu, holka, jde?"
"Brzy se vše dozvíš. Jedu pro tebe."
Opravdu, během chvilky přijelo auto. Stáhlo se okýnko. Viděl jsem ženu se rty, co měla tamta, co mi dala tu kulku, a dívá se na auto, ve kterým sedím. Asi nemam na výběr, vystoupím a jdu k ní. Zavřela okýnko a otevřely se dveře spolujezdce. Nastoupím.
"Na nic se neptej, všechno ti řeknu teď, nebo se to nikdy nedozvíš," začala a dupla na pedál, "ti muži byli jedni z vyšších pracovníků společnosti Stim, ty ti snad nemusím představovat." Vyjeli jsme z garáže jeli kamsi městem. "Já pracuji pro organizaci Guards of freedom, určitě jsi o nás něco zaslechl. Víme, že jsi pracoval za války jako špion, máme záznamy o všech tvých akcích, pozoruhodný seznam. Máme pro tebe práci, jestli odmítneš, budu tě muset zabít a to bych vážně nerada. Mimochodem, tvoje mrtvé tělo už našli."
Zajela do tmavé uličky. Tam jsme vystoupili. Tak to tak vypadá, že mi začíná nový život.

BONUSOVÝ MATERIÁL

Zamyšlení starého gangstera nad krutým systémem společnosti

Je úžasné, jak je ta dnešní společnost složitá a přitom v ní vše zapadá do sebe. Jeden nedokážeme být bez druhého. Bohatí nemohou být bez chudých, průměrní bez mocných, poctivci bez kriminálníků. Každej jsme lovec a hledáme svoji kořist, abychom ji nakonec mohli vzít a roztrhat. Nikdo tento systém nevymyslel, prostě existuje a funguje tak dobře, že je to až děsivé, ale i v tomto dokonalém soužití lidí jsou chyby, které nám dovolují, abychom nebyli tím, čím máme být. Někdy se stane, že nějaká ta malá rybka se rozhodne, že se nechce nadále plácat v bahně a pokusí se dostat výš, možná se jí to i daří, ale jednoho krásného dne přijde větší silnější ryba, která jí chytne do tlamy plné zubů a bez milosti ji roztrhá. Možná se někdy stane, že se ta malá rybka stane tím největším predátorem místních vod, ale nesmíme zapomenout na rybáře, kteří stále rozhazují své sítě.