Andor.cz - Dračí doupě online

Ranní slunce se už vyhouplo na oblohu, ale nikdo si nevšímal, dokud kohout nezakokrhal. Hned poté se ve vsi začaly otevírat okenice a hospodyňky se snažily připravit nuznou snídani. Chlapi, kteří ještě rozespale mrkali, se začali za mohutného protahování trousit před domy. Bylo ráno a práce nepočká.
Martin kolem sebe slyšel hlasy. Měl ještě slepené oči a jeho prací unavenému tělu se ani za nic nechtělo vstávat, dvě máminy facky mu však vydatně pomohly. Posadil se a protřel si oči. Jeho sedm sourozenců se už začalo probouzet a ve světnici panoval ten správný frmol. Martin si chtěl znova lehnout na lavici, ale to už do jizby přišel otec.
„Ty ještě spíš, darmožroute?“ Další políček, tentokrát tatínkův.
„Vstaň a zaběhni matce pro vodu.“
„Už jdu, otče.“ Martin hned po těch slovech jako poslušný syn vstal, navlékl si rozedranou košili, vyhnul se dalšímu pohlavku a vyběhl ven.
Do nosu ho udeřila vůně čerstvě nasekané trávy. Soused Čeřeňka už zase vstával dřív. Byl krásný den a tak Martin vzal vědro na vodu, pozdravil souseda a vydal se ke studni. Jeho vesnice čítala asi dvacet domů, ale to nevěděl přesně, uměl totiž počítat jenom do osmi. Stávala nedaleko rozlehlých polí a sto kroků od ní zurčel divoký potůček. Ze severu ji obklopoval hustý panský les, kde byl jednou s otcem líčit oka na zajíce. Podle jeho názoru to bylo nádherné místo pro život, kdyby jen nebylo té úděsné práce. Ves protínala kupecká stezka, takže bylo i v době nedostatku co do huby. Měli dokonce vlastní rumpálovou studnu.
Když už byl asi v polovině cesty, mihla se kolem Čeřeňkova dcera. Mila se jmenovala. Byla opravdu hezká, a když se míjeli, tak se na něj usmála a projela mu rukou vlasy. Překvapeně se za ní otočil, ale ona mu místo vysvětlení s úsměvem zamávala. Pak už zmizela za ohybem silnice. Vypadala vesele. Martin nebyl podle svého názoru ani hezký, ani ošklivý. Měl středně dlouhé vlasy, velký hákovitý nos a většinou strhaný obličej. Výškou se vyrovnal i nejvyšším chlapům ve vesnici. Že by se o něj mohla zajímat taková krasavice? Doufal, že je to možné.
Přidal do kroku, protože u studny už musela být řada jako na svátek. Když ale dorazil, bylo to ještě horší, než čekal. Kolem středu náměstí musela být seřazena snad celá vesnice. Kromě Mily, samozřejmě. Mladík uslyšel vzrušený hlasy. Několik babek něco za mohutné gestikulace křičelo dovnitř studny. Panoval tam čilý ruch, jako když se včely rojí kolem svého úlu, alespoň tak mu to připadalo. Pak se však rozrazily dveře od nejkrásnějšího domu vsi a z nich se vykolébal náš obtloustlý rychtář.
„Co se to tu ksakru děje,“ zařval a okamžitě si zjednal ticho.
Několik stařenek se najednou mohlo přetrhnout, aby k němu doběhly jako první. Byl to podivný závod s nejasným koncem. Nakonec to však dopadlo nerozhodně, protože doběhly najednou. Kromě staré Marcely. Tu někdo podrazil a ona se teď s nadávkami zvedala z bláta. Všechny pak ze sebe začaly chrlit obrovské množství slov, ze kterých Martin postřehl jen „peklo,“ „démon“ a „smrt pro všechny.“ Rychtář je umlčel jediným mávnutím ruky.
„Marcelko, pověz, co se tu stalo.“ Jmenovaná chvilku udiveně mrkala, pak si ale utřela z obličeje bláto a slzy a začala si hrdě razit cestu k rychtáři. Promluvila: „Ó pane, neštěstí padlo na našu vesnicu. Ve studni se nám usídlil čert, to zvíře pekelný. Zrovna, když tam byla Mila, se začalo ze studni kouřit. To devča zděšeně uskočilo a pak odtamať vyletěla ohňová koule. Zkoušeli jsme na to zaříkání proti zlý moci, ale akorát se zas začalo dýmit.“ Nastala chvíle ticha, jak Rychtář usilovně přemýšlel, co je z toho vyprávění založeno na pravdě. Nikdo se neodvážil ani pípnout, ozýval se jen projevem zrychlený dech staré Marcely.
Mlčení ale za chvíli skončilo a změnilo se ve zděšený křik. Ze studny se začalo znova šedivě dýmit. Z místa, kde měla být jen voda, teď stoupal hustý dým. Lidé kolem toho prapodivného jevu shromáždili v uctivé vzdálenosti. Teď už tu byli opravdu všichni, jen to hezké děvče - Milu - nemohl Martin nikde zahlédnout.
Ozvalo se hlasité zakvílení a slabší povahy si zakryly uši. Potom se ze studny začaly ozývat podivné škrábavé zvuky. Sloup dýmu výrazně zčernal a zmohutněl. Něco se dralo na povrch.
Nad roubením studny se objevila kostnatá ruka s dlouhými drápy. Byla potažena svraštělou načervenalou kůží. Na náměstí byl teď cítit strašlivý zápach. Martinova matka omdlela. Pařát udělal ve vzduchu složité gesto a strnul. Všichni napjatě zatajili dech a pak se to stalo.
Událo se několik věcí najednou a Martin to svými mladými smysly skoro nestačil sledovat. Nad pařátem se objevil rudý oheň. Pálil i na tu dálku. Pak se onen tvor pustil a s děsivým smíchem padal zpátky do hloubky. V tu samou chvíli se oheň změnil v rozmazanou čmouhu a zastavil se až o hrudník staré Marcelky, která ještě pořád stála vedle Rychtáře. Vzduchem zavanul pach spáleného masa.
To už bylo na lidi moc a tak se rozprchli všemi směry. Oběť pekelných bytostí, která se teď změnila v živou pochodeň, běhala po náměstí a snažila se ukončit svou bolest. Kdosi na ní křikl, ať se válí po zemi a ona se okamžitě vrhla do bláta. Oheň ale nepřestával, se sílící snahou o jeho uhašení sílil také. Ze studně se stále ozýval ten pobavený smích a v ozvěnách zněl celou vesnicí.
Marcelka se při své zoufalé snaze uhasit odkutálela k jednomu z domů. Jiskra přeskočila a voda byla daleko. „Ještěže dům stojí odděleně,“ pomyslel si Martin. Jediný on zůstal stát na náměstí, sledujíc tu hrůzu až do konce. Nohy měl z kamene a srdce mu bilo jako stádo splašených krav. Sáhl si za opasek pro nůž.
„Klouček na peci sedí, na látce z kůže. Z okna na něj zlo hledí, dovnitř však nemůže. Dobře ví, co čeká ho, jestliže vejde. Do domu dobrého, na životě sejde.“ Staré zaříkání proti zlým mocnostem. Maminka ho vždycky před spaním říká. Dobrému nemůžou ublížit. Opatrným krokem se pomalu blížil ke studni. Krok za krokem. Malý, ale zato ostrý nůž třímal v natažené pravačce. Ještě pár kroků, tep se mu zrychloval. Už se chtěl naklonit a bodnout, ale někdo na něj zezadu křikl.
„Nechoď tam, zabije tě. Musí tě zabít.“ Byla to Mila. Snad to byla ona. Vypadala jinak, oči jí teď žhnuly podivným světlem. Tu samou záři měla i kolem rukou. Její šaty byly potrhané, asi když odsud utíkala. Podle výrazu té krásné tváře se na něco vydatně soustředila.
„Musím,“ zněla jeho jednoduchá odpověď. Znovu se otočil. Rozběhl se. Teď už více odhodlaně, přece před ní nepřipustí strach. Studna se blížila. Znovu se z ní vysunula ohyzdná ruka a za jeho zády se zlatavě zablesklo. Jako by se zpoza jeho beder dralo na Zem další slunce. Stál teď uprostřed střetu dvou mocnějších bytostí. Ještě než ho něco zasáhlo do hlavy a on ztratil vědomí, uviděl, jak z pařátu znovu vyšlehly plameny. Strašlivě to pálilo a voda byla daleko.
*******
Probudila ho facka. Byl tak zmlácený, že ani nepoznal, od koho políček vlastně dostal. Máma, nebo táta? Otevřel oči. Aha, Rychtář.
„Náš hrdina se probouzí!! Rychle. Přineste vodu. Ne ze studny! Skočte k potoku, holoto!“ udílel náš fojt rozkazy. Znovu jsem unaveně zavřel oči. Bylo mi, jako kdyby mě do hlavy kopl kůň.
„Jak je ti?“ řekl po chvíli někdo a chrstl na Martina kbelík vody. Okamžitě se jako ze snu vytržený posadil a rozhlédl kolem. Náměstíčko bylo opět plné lidí, jen kolem jeho středu se nikdo nechtěl zdržovat. Vesničané vypadali polekaně. Někteří postávali, druzí se neklidně rozhlíželi kolem, ale většina přinášela velké náruče chrastí. Vršili je kolem studny do pravidelného kruhu. Oheň očisťuje.
„Co se tu stalo?“ zeptal se hrdina.
„Cožpak to nevíš? Přemohl jsi netvora, ještě teď je z toho tvůj nůž ožehlý. Mrtvý pekelník spadl zpátky dolů a tam se na prach rozpadl. Potom se do toho ale vložila ta mrcha. Čarodějnice. Všichni jsme ji z povzdálí sledovali. Jakmile jsi zabil její hračku, tu stvůru pekelnou, vrhla se na tebe zezadu a málem by tě o život připravila, kdybychom nepřišli.“
Rychtář dovyprávěl a Martinovi se z těch nových informací zatočila hlava. Co byla vlastně pravda? Myslel, že ho zachránila, že ho má ráda. A ona je to přitom přízrak, který se chtěl jen vetřít do jeho přízně a když by se zrovna nedíval, zákeřně by ho zabil.
„Kde je teď?“
„Odvedli jsme ji do hospody. A s ní dva dřevorubce, chlapy s železnýma rukama, ať ji pořádně zmlátí. Jen ať si užije bolesti, ježibaba, než ji očistíme ohněm. Shoří společně s tou studnou, kterou znesvětila.“
Martin jen přikývl a postavil se. Nechtěl už s tím mít co dočinění, ať rozhodnou jiní, co je správné a co ne. On je jen syn rolníka, Rychtář už si poradí. Lidé na něj teď pohlíželi s novým respektem, nevěděl proč. Každý druhý by na jeho místě udělal to samé. To je přece samozřejmé, že se člověk musí postavit zlým mocnostem na odpor. Vážně? Zapochyboval. Když je to samozřejmé, proč všichni utekli. Hranice byla hotová.
A už ji vedou. Ti chlapi ji vážně pořádně zřídili, div, že vůbec chodí. Z obličeje jí zbyla jedna velká modřina a z úst neustále vytékal pramínek krve. Byla teď spíše nahá, než oblečená. Zbylé cáry jen těžko zakrývaly některá choulostivá místa. Kdo ví, co s ní ty prasata dělaly. S čarodějnicí.
Když procházela uličkou tvořenou svými sousedy, nejednou jí někdo plivl do tváře. Jeden z mladíků ji dokonce nakopl do břicha. Skácela se na zem a nemohla popadnout dech, dřevorubci ji však několika dalšími kopanci pomohli. Pramínek krve se změnil v malý potok. Vesničan za svůj útok sklidil uznalé mumlání a pár vesničanů ho poplácalo po zádech. Když procházela kolem místa, kde stál Martin, sykla:
„Pomoz mi, zachránila jsem tě.“ Div, že to přes napuchlé rty vyslovila. Nereagoval. Každému, co si zaslouží.
Přivazují ji ke kůlu, nebrání se, jen upírá modré oči do prázdna. Kdosi přináší pochodeň a podává ji Rychtářovi. Panuje naprosté ticho, jen občas se ozve vzlyk. To starý Čeřeňka. Klečí na zemi a hlavu má ukrytou v dlaních. Nechce věřit.
„Máš něco na svoji obhajobu?“ pravil Rychtář. Ani nepípla.
„Tak tě tedy, mocí mi svěřenou, odsuzuji za zločiny proti církvi a obcování s ďáblem ke smrti upálením. Rozsudek bude vykonán okamžitě,“ dořekl a na důkaz svých slov hodil pochodeň na velkou hromadu chrastí. Ustoupil o pár kroků, stejně tak všichni ostatní.
Oheň plápolal a stravoval tělo hříšnice. Ženy odvedly děti domů. Ozýval se bolestný řev. Padaly kletby a většina z nich patřila Martinovi. Křičela o nespravedlnosti. O lidské hlouposti. O Bohem darované moci. Ale křik vzápětí utichl a zbylo jen veselé praskání ohně. Martin opatrně přistoupil k rychtáři.
„Víte to jistě? Jako že byla temnou bytostí.“
„Nevím, ale jistota je jistota,“ řekl a vetkal tak do jeho mysli ještě víc nejistoty.
*****
Ještě toho dne odnesli Miliny ostatky spolu s popelem daleko za vesnici a tam je hluboko zakopali. Poté bylo to místo posvěceno. Studnu za nějaký čas obnovili, přeci jen, potok je daleko a lidská ochota taky. Ještě toho nešťastného dne se vydali pracovat na pole. Práce přeci nepočká.