Andor.cz - Dračí doupě online

Vzbudil se. Stejný pocit jako včera, krátký pohled na trezor. Z ulice bylo slyšet houkání sirén. Nevěděl co se stalo, zda prolétají ambulantní či policejní moduly, nezajímalo ho to. Posadil se, spustil nohy z postele na zem a znechuceně mrštil na podlahu oválný předmět, těsně vedle spící kočky. Ta se ani nepohnula.
„Prej nenucený probuzení!“ odfrkl si a obul si boty, zatímco mu pneumatické paže oblékly kombinézu. Stejně nikdy nepochopil, jak ho mohou obléknout do kombinézy beze švů, ještě ke všemu když sedí a věnuje se něčemu úplně jinému. Nestaral se.
„Reklama byla hezká, možná ta nejlepší, kterou teď ve snech vysílaj. To se musí nechat!“ A zasněně si znovu vybavil slogan firmy, která mu předmět prodala:
´Už vás nebaví kupovat nové a nové budíky jako náhradu za ty rozšlapané? Pořiďte si Buditele! Náš systém je založen na vynuceném probuzení s pocitem, jako kdybyste se sami probudili po dlouhém a příjemném neautomatizovaném spánku. Aniž byste to zaznamenali, či jste o tom věděli!´
Jestli Charlie něco uměl, tak zapamatovat si vše do posledního detailu. Uměl toho spoustu. Díky své paměti a logickým postupům mohl být dnes úplně jinde, ne v týhle smradlavý čtvrti na palubě ODT8. Nestaral se.
Udržet své emoce na uzdě? Možná. Ale udržet na uzdě své ego už byl tvrdší oříšek. Spojte to s kouskem z cholerika, nalijte do něj trochu sarkazmu a dostanete Charlieho.
„Reklama parádní, ale stejně jsou tyhle krámy úplně na...“ Zbytek věty slyšet nebylo, přehlušilo jej hlasité šumění, když „Buditel“ narazil do štítů tam, kde ještě před několika sty lety mělo být okno, a odrazil se směrem ke spící kouli zrzavých chlupů.
Zásah.
Kočka otevřela jedno oko, prohlédla si co ji vzbudilo a obrátila se na druhý bok.
Charlie zaklel. Vstal z postele a řekl nahlas: „Lucy? Budeš tak laskavá a vypneš ty štíty?“ Na malé obrazovce jeho hodinek, které mu systém ´oblékl´ spolu s oděvem se objevila usmívající se tvář mladé a půvabné ženy.
„To nemohu pane.“
„Lucy?! Nemám na tebe náladu. Stáhni je.“
„Nemohu pane. Systém hlásí devadesáti šesti procentní šanci na déšť.“
„No a?“
„V této části planety, kam ODT8 dnes dorazila, jsou to z čtyřiceti osmi procent kyseliny.“
„Di už někam s těma svýma procentama a stáhni ty štíty!“
Otvory ve stěnách, kterými bylo vidět ven, se zaleskly ocelovou šedí.
„No?“
Štít klesl a Charliemu se rozlil po tváři spokojený úsměv, možná spíše úšklebek. Sehnul se a sebral znovu onen lesklý oválný přístroj. Mrštil ho otvorem ven.
„Pozdravuj dole!“
S pocitem zadostiučinění se posadil a na stolek před něj se začaly přesouvat nejrůznější misky. Vybral si.
Pak už bylo slyšet jen cinkání příboru, začínající déšť a skoro zároveň s tím zasouvající se štíty.
„Já vám to říka…“
„Mlč Lucy!“ A vypnul ji několika stisky na hodinkách.
Po celou dobu, kdy jedl, jeho oči nervózně těkaly mezi miskou toho ´blafu´, jak toto jídlo s oblibou nazýval, a trezorem. Pak se oči zastavily. Rozhodl se.
Vláda mu jeho používání zakázala už skoro před rokem. Jeho vynález! Prý se kvůli němu nevrátilo zpět příliš mnoho lidí. Vždy si myslel, že jsou to kecy. Nezajímal se.
Skoro každý večer si s ním hrál, prováděl simulace, modifikoval jej, ale od Zákazu se ho bál použít. Oni by jej sledovali. Oni – ti, kteří uvízli. Až do včerejšího večera.
Myslel si, že to vyřešil. Ne! On to věděl.
Vláda jej zakázala a on ho teď držel v rukou. Bylo to jeho dítě, nemohl se ho vzdát. Opatrně ho položil na stůl a rozevřel ovládací panel. Postupně se přístroj začal probouzet, blikat a bzučet.
„Neboj se mé dítě, MY to dokážeme!“
Z přístroje se vysunuly dva malé kroužky pokryté přerušovaně svítícími flíčky. Nedočkavě se po nich doslova vrhl a zdvihl je k hlavě.
„Zastav ty starej blázne a projdi si to ještě jednou!“
Podařilo se mu uklidnit srdce a dýchání natolik, že se dokázal soustředit. Už dlouho si mluvil sám pro sebe. Byl to pravděpodobně důsledek jeho soužití s Lucy, jeho palubním systémem. Nikdo jiný by s ním nevydržel.
„Takže pěkně od začátku!“ řekl jakoby slavnostním tónem, jakoby se neviditelnému obecenstvu chlubil se svými závěry.
„Ostatní už mě nemohou zachytit, nebudou o mě vůbec vědět. A i když už mne potkají osobně a informují ostatní, nebudou schopni kontaktu!“
Znovu se zhluboka nadechl a pomalu vydechl.
„Zabezpečení tohoto bytu je perfektní, nikdo se sem nedokáže dostat. Stejně tam dlouho nevydržim.“
Kočka za jeho zády se protáhla, popošla půl metru a opět si lehla. Nezajímala ho. Stejně se o ni starala Lucy. Byl na ni zvyklý a zároveň ji nemohl vystát, obzvláště když se dožadovala něčeho k jídlu.
„Záložní zdroje pro návratový modul i všechny ostatní moduly jsou spuštěné a dvojnásobně jištěné.“
To už skoro zářil radostí. Po těch nekonečných nocích, kdy se tam chtěl dostat znovu, se mu to opět podaří. A bez nebezpečí, že by ho Oni mohli ohrozit. Byl na sebe opravdu pyšný.
S pocitem nevýslovného blaha si přitiskl oba kroužky na spánky. Ty problikly ostřeji než normálně a Charlie ulehl zpět na postel. Stiskl oba ještě jednou a zavřel oči.
***
Nevěřili mu. Nikdo mu nevěřil až do chvíle, kdy to skutečně dokázal celé planetě. Prý, že je to nemožné, oddělit je. Lidská schránka nemůže být oddělena od vědomí. Většina i pochybovala, že něco takového vůbec je. Charlie však neviděl vědomí jako Tibeťané, o jejichž historii měl spoustu svazků, a kteří ho vlastně inspirovali. Viděl jej jen jako miliardy spojů mezi neurony, tvořící dohromady mysl člověka. Tak jej viděl zpočátku své kariéry. Údělem kolegů byl jen výsměch. Jedenáct let trvalo, než dokázal definovat vědomí jako celek. Dalších sedmnáct trvalo, než jej dokázal ´uskladnit´ do virtuální paměti. A dalších osm let si vyžádal výzkum přežití vědomí bez podpůrných prostředků. Nevěřili mu, ale dokázal to.
Dokázal pomocí svého vynálezu, který byl pro komerční užití nazván jako Soul III, oprostit duši od těla a nechat ji putovat jen jako pole elektromagnetického rázu. Další tři roky zabralo, než do samostatné duše dokázal vpravit program, který by jejímu elektromagnetickému poli umožňoval přizpůsobovat se ostatním zdrojům elektromagnetického záření. Duše tak ve světě plném elektrických nástrojů zůstala nedotčena. Vše fungovalo perfektně po několik let. Zařízení umožňovalo jeho uživatelům, aby se pohybovali zcela volně, ale vrátit se mohli jen pomocí s tělem spárovaného zařízení a to nejpozději do dvaceti dnů. Během předminulého roku ale nastal chaos. Více než jedna čtvrtina uživatelů se do daného limitu nevrátila a po marném vyšetřování se okamžitě všechna zařízení stáhla z provozu. Všechna, až na jedno.
***
Byl to úžasný pocit, když se rozhlédl po pokoji a pod sebou zahlédl jen strnulé ležící tělo s blikajícími spánky a teď už i se spoustou přísavek a hadiček podporujících jeho funkce.
Vše bylo tak, jak mělo být. Nikdo se sem nemůže dostat, přístroj je v bezpečí.
Kdyby měl tvář, ušklíbl by se. Dlouho neotálel a vyletěl ven.
Nespletl se. Ostatní vědomí lidí, která uvízla v této formě, se kolem něj začala rychle shromažďovat, ale žádný z nich se k němu nemohl přiblížit.
Byly jich tisíce.
A on byl jejich středem.
Ještě že jsem nepřišel na to, jak vám umožnit mluvit, co?
Byl si jist, že kdyby to byl býval dokázal, nyní by ohluchl.
Neviděl je, ani nemohl, jen cítil každého z nich.
Jejich zoufalost. Jejich strach, dychtivost ptát se. To vše cítil.
Oni však cítili i jeho postoj, proto se zoufalost těch, kteří byli nejblíže začala měnit v zuřivost.
Pokusil si odletět o několik desítek metrů výše, nechávajíce budovu, ve které leželo jeho tělo, hluboko pod sebou. Následovali ho.
Pokusil se prorazit linii tvořenou z nejbližších vědomí.
Tohle nedomyslel. Zachvátila ho panika a vztek. Pustil se dolů, ale prostor pod ním už zaplnili jiní.
Panika ho zachvátila úplně. Bylo mu jedno, že nemohou slyšet jeho myšlenky.
Prosím, Pusťte mne! Já nemohu za to, že jste zde uvízli!
Nic.
Byla to jen nešťastná náhoda, jedna vadná série!
Slyšel, jak pod ním sviští vzduch kolem křídel kluzáků.
Cítil, jak jím protéká elektromagnetické vlnění a přizpůsobuje se mu tak, aby mohlo na druhé straně putovat dál v nezměněné podobě.
Cítil jejich zlost.
Nedalo se nic dělat! Nemohli jsme použít jiná, nebyla s vámi spárovaná, tak proč mě TU SAKRA DRŽÍTE!!
Rozplakal se, jako malé dítě. Bez slz, jen duší nechal protékat hořkost okamžiku. Ne kvůli nim. Ne kvůli jejich osudu. Kvůli sobě.
Mohl by svůj mozek použít k tomu, aby po zákazu bádal nad tím, jak je dostat zpět. Mohl. A dokázal by to. Ale proč? Nezajímali ho.
***
Proklínal se. Proklínal se, že v tomto stavu nemůže spát. Jeho tělo by to bývalo potřebovalo, jeho duše nikoliv.
Už šestnáctý den ho tu drželi. Střídali se. Střídavě vytrvale naříkal a vybuchoval vzteky.
Najednou se rozestoupili. Bez varování, beze slova.
Nečekal a pustil se dolů.
Neohlížel se, jen prchal.
***
Probudila se. Jako každý z předešlých patnácti dní se protáhla a seskočila z postele. Lucy opět mlčela. Mňoukla. Nic. Obvykle jí ráno čekala miska s masem, teď už patnáctý den nic. Kdyby Charlie po sobě uklidil to, z čeho si ráno vybíral snídani, zemřela by hladem. I tak shodila bezmála půl kila. Ladně došla ke stolu, kde bylo zhruba tucet teď již prázdných misek.
Zoufale zamňoukala a pohlédla na postel. Na ní leželo bezvládné páníčkovo tělo.
Už jí to přestávalo bavit. Umírala hladem a kdyby nebylo automatického zavlažovacího systému kopretin v hale, patrně by už umřela žízní.
Vyskočila na postel a začala střídavě šlapat packami na břiše Charlieho těla, vytahujíce přitom drápky.
Ticho pokoje teď přerušovalo jen její vrnění.
Nic.
Obvykle ji alespoň pohladil, dnes nic.
Nudila se.
Stolek kousek od postele se začal lehce třást. Zbystřila.
Rozsvítila se jedna kontrolka, za chvíli druhá. Napnula všechny své svaly a připravila se.
Stolek se začal chvět o trochu více a rázem se rozsvítil celý jeho povrch.
Skočila.
Z překrásného světly zalitého přístroje zůstaly jen zbytky doutnajících součástek.
Prošla kolem zvrhnutého stolku a začala očichávat jednotlivé kousky válející se po podlaze.
Jakmile zjistila, že to není k jídlu, zlostně mrskla ocasem a vrátila se zpět na postel.
Zkusila ještě několikrát zamňoukat na nehybnou schránku svého pána.
Nic.
Vzdala to a uvelebila se mu na břiše.
Po několika minutách zase usnula.