Andor.cz - Dračí doupě online

Je rok 2648. Lidé již osídlili většinu planet sluneční soustavy, na každé se přizpůsobili podmínkám, z každé získali maximum. Chudoba, nemoci a terorismus byly skoro úplně vymýceny a tak si drtivá většina lidí žije šťastný, pohodlný a dlouhý život, ale i v tomto zdánlivě dokonalém systému se najde spousta odrodilců, pirátů, hackerů, obchodníků s drogami a jiné chátry.
Vesmírná policie ve spolupráci s informačními kanály je schopná tyto zločince velmi rychle dopadnout a postavit před soud. Díky silnému trestnímu zákoníku se většina těchto zločinců posílá do vězení na velmi dlouhou dobu, na doživotí nebo i rovnou k trestu smrti, který byl opět zaveden jako hrozba ostatním.
Mediální korporace přišla s návrhem, který rozpoltil Vrchní Senát na dvě strany. A jaký že to byl nápad? Tyto trestance umístit do monitorované arény a nechat je bojovat mezi sebou vyřazenými zbraněmi - kdo zůstane jako poslední naživu, dostane milost s podmínkou slušného chování. Po počátečním odporu se nakonec Vrchní Senát rozhodl, že tedy jeden souboj vyzkouší a podle ohlasů se rozhodne co dál. Na planetě Zemi vyrostly během pár let umělé arény nebo byly upraveny ty přírodní. Každá byla obklopena silovým polem, které zabraňovalo vězňům v úniku a celá aréna byla snímána desítkami kamer upevněných na vnější straně pole, tudíž byly v bezpečí.

Jedna z arén vyrostla i na pobřeží Normandie, kde se vyloďovala spojenecká vojska za druhé světové války. Skály byly srovnány a tak vznikla aréna mírně se svažující. Útesy byly odstraněny a betonové bunkry byly renovovány, propojeny a zvětšeny. Stejně tak pobřeží a celá pláž Omaha byla rozryta uměle vytvořenými krátery a přímo propletena tunely a zákopy, ze kterých jen tu a tam vyčuhovala úzká a dobře maskovaná střílna. Síly byly vyrovnané. V nastávající bitvě se měly utkat dva týmy. Červení – obránci – měli k dispozici zdi z 80 cm širokého železobetonu, střílny, kulometná hnízda a minometné pozice. Ubránit pevnost se zdá být snadným úkolem, avšak modří – útočníci – se mohou snadno skrýt v krátery rozrytém terénu, za obrovské kameny nebo mohli nepozorovaně lézt zákopy a tunely.
Dnes, 15. října roku 2650, jsou jednosměrným teleportačním zařízením do arény umístěni gladiátoři budoucnosti. V každém týmu je celkově deset mužů. Pravidla jsou jednoduchá – kdo první zemře, prohrál.


*** *** ***

Po teleportu jsem cítil lehkou nevolnost. Ostatně jako vždy. Objevil jsem se tak v deset metrů široké a osm metrů dlouhé místnosti. Byla chabě osvětlená, ale i tak jsem rozeznal stojany se zbraněmi a bedny s municí. Za mnou se v intervalech jedné až dvou minut vynořovali z prostorové trhliny mí kolegové či spíše spolubojovníci. Fénix, Bron, Dragon, Gen, Oblivion, Levian, Percy, Zenith, Marius a já Ixnik.
Deset nás bylo. Dlouho jsem se nerozmýšlel a sebral jednu ze zbraní, kterou jsem dosud viděl jen v Muzeu historie vojenství. Z blízké bedny popadl několik zásobníků, které byly stejné jako ten ve zbrani. Pak jsem si vzal ze stojanu neprůstřelnou vestu a pistoli. Vzadu na vestě bylo pouzdro s nožem. Ještě helmu, tak a je to.
Ostatní se vyzbrojili podobně. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Alfa, která měla na starosti levé křídlo pevnosti a Beta, která měla na starosti střed a pravé křídlo. V Alfě jsem byl já, Fénix, Marius a Zenith. Zbytek byl v Betě.
Šli jsme dlouhou chodbou osvětlenou pouze chabým elektrickým světlem. Jen před námi tak šest až deset metrů byla ve zdi díra široká dva a vysoká tři metry. Tou sem pronikalo sluneční světlo, šumění moře a skučení větru. Snad jsme se pouze moc dlouho kochali tím výhledem, či jsme jen ztratili přehled o dění na pláži, ale zčistajasna začaly kulky okusovat betonovou zeď nad námi. Neváhali jsme a opětovali jsme palbu. Pak jsme se rychle schovali a klečeli za bezpečnou zdí, která jediná stála mezi námi a nepřáteli.

*** *** ***

Po teleportaci jsem zamžoural po místnosti, kde jsem se objevil. Nebyla velká, tak pět metrů na pět metrů, ale její stěny byly přímo obloženy regály se zbraněmi a další výstrojí. Mne zaujal raketomet v rohu a několik raket vedle něj. Lačně jsem se na něj vrhl a začal si cpát náboje do batohu. Mí spolubojovníci přišli chvíli po mě. Fred, Anthony, Jerry, Marvil, Aleron, Gary, Dante, Luktal, Dolphin a já, Stery. Ostatní pobrali co šlo.
Kulomety, pistole, také jsem si jednu vzal, samopaly a pušky. Každý se ještě ověnčil několika granáty a to bylo vše. Žádné taktizování. Uvidíš nepřítele, tak ho zabij. Rozlezli jsme se po zákopech, a když jsem se plazil menší chodbičkou k tvrzi, zaslechl jsem výstřely.
Vysílačkou jsem se dozvěděl, že dírou v opevnění byli viděni nepřátelé. Byla na ně zahájena palba, ale bohužel neúspěšná. Vyplazil jsem se zpět, nabil raketomet a zamířil do onoho místa. Přimhouřil oči a trochu mířil na pravou stranu otvoru, zapnul funkci tepelného navádění a vystřelil.

*** *** ***

Dírou jsem spatřil kouř a zaslechl pískot.
„Do prdele! Všichni pryč!“ zařval jsem a sám uskočil doleva. Vzápětí se ozvala rána a zasypala mne spoustou kousíčků zdi. Bylo mi jasné, že Marius a Fénix již nestihli uskočit a jejich osud byl více než jasný. Zvedl jsem se a utíkal chodbou zpět. Za sebou jsem slyšel supět Zenitha. Za námi se ozývaly další a další výbuchy. Prach se zvedal a my ho vdechovali do plic. Rozkašlal jsem se a zastavil. Zenith, který měl šátek přes obličej mne vzal v podpaží a se slovy: „Dělej, blbče, nebo tu chcípneš!“ mne napůl táhl, napůl nesl chodbou.
Do hlavy mne zasáhl úlomek zdi a od té chvíle si nic nepamatuji.
Probral jsem se až ve zbrojnici a nade mnou se skláněl Bron. Ostatní byli kolem. Překvapilo mne, že se smál.
„Zaspal jsi menší vítězství příteli.“ řekl a ostatní se rozřehtali. Ano byli tam všichni až na Fénixe a Mariuse.
„Vítězství? Vždyť jsou Fénix a Marius mrtví, kreténe!“ vzkřikl jsem rozezlen téměř k nepříčetnosti nad jeho hrubým žertem.
„Ano, to vím a je mi jich líto, ale za jejich smrt zaplatili krtci třemi svými muži. Dva kulometníci a jeden odstřelovač. To je ohromný úspěch.“ Řekl stále ještě rozradostněn Bron.
„Tak to ano, to je opravdu skvělá zpráva. To potěší. Odpusť mi má slova.“ zašeptal jsem a položil hlavu na zem. Dragon mi podal čutoru s vodou a já se trochu napil. Cítil jsem jak ten chladivý doušek vody smývá veškerý prach usazený v krku, jak mi proniká až do konečků prstů. Nikdy jsem vodu nepil raději než tentokrát. Upustil jsem čutoru a těžce oddychujíce se posadil.
„Budeš v pořádku. Jen tě ten šutrák lupnul po hlavě, ale jinak nic.“ řekl Percy, který tady převzal funkci medika.

*** *** ***

Má rána byla přesná. Řev a jemně červený oblak mi prozradil, že jsem trefil. Nevěděl jsem sice kolik jich tam zařvalo, ale bylo mi to taky jedno. Neustal jsem a stále jsem střílel, abych rozstřílel celou zeď co to půjde. Mé rakety bušily do zdi jako kladivo do kovadliny. Nezbylo z ní nic.
Spatřil jsem, že z hlavní části tvrze stoupají obláčky kouře. Pláží otřásl výbuch. Hlína se zvedla do výšky deseti metrů a s ní i tělo Alerona, respektive toho co z něj zbylo. Výbuch munice mi prozradil, že jedno z našich kulometných postavení je již k nepotřebě.
Ve střílně daleko z mého dosahu se zaleskla hlaveň pušky a během chvíle vystřelila. Vzdálený výkřik mi řekl, že kulka zasáhla svůj cíl a podle šumu ve vysílačce byl tím cílem Jerry.
Další výstřel minometu se opět nemýlil. Tentokráte mířil na naše druhé a poslední kulometné postavení.
Ztráta signálu vysílačky na Danteho frekvenci mluvila jasně, minomet se trefil.
Někdo ze zadních řad pokropil minometnou pozici a já zpozoroval, že střelec se stáhl.
To samé se dělo i u nepřátelského snipera. Vrátil jsem se do zbrojnice a z krabice vzal několik kilo výbušnin. V zákopech jsem utíkal přikrčen a skryt před nepřátelskou palbou.
Za chvíli však zákopy končily a já musel riskovat běh po krkolomném a nepřehledném terénu, vystaven libovůli nepřátel, ale na druhou stranu, tolik výbušnin co jsem nesl, by mohlo značně poškodit statiku celého pravého křídla. Spatřil jsem Luktala jak vybíhá za mnou a kryje mne palbou ze samopalu. Už nebylo návratu a tak jsem se rozeběhl k rohu mezi věží a mostem.

*** *** ***

Během našeho rozhovoru začala střelba. Levian řval u kulometu cosi o sviních a Dragon ho odběhl podpořit. Pomalu jsem vstal. Hlava už mne nebolela, ale i tak jsem byl dost malátný. Bron popadl pušku a rozeběhl se ke střílně. Následoval jsem ho a cestou jsem si vzal helmu, kterou jsem při běhu tunelem někde ztratil. Úzkou štěrbinou ve zdi jsem viděl, že jeden z krtků – tak jsme říkali nepřátelům - běží k věži.
Bron mi podal pušku se slovy:
„Ixi, jsi naše jediná naděje. Musíš přeběhnout tento most, který je z jedné strany krytý cimbuřím, a dostat se do věže. Odtamtud budeš mít skvělou palebnou pozici.“
Vzal jsem pušku a vystrčil hlavu ven ze dveří. Přikrčil jsem se a pomalu odhalil celou levou polovinu těla. Hladové olovo, které se zakusovalo do betonu nad mou hlavou, mě donutilo stáhnout se kotoulem zpět.
„Já ... já to nedokážu.“ vykoktal jsem ze sebe, vstávajíc ze země.
„Musíš! Ty to dokážeš, věřím ti.“ snažil se mne Bron povzbudit svým roztřeseným hlasem.
Uslyšel jsem vzdálený výstřel a ve stejném okamžiku i hlasité křupnutí Bronovy helmy a lebky. Odvrátil jsem hlavu, když se krev rozstříkla kolem a Bronovo tělo se pomalu skácelo k zemi. Když jsem opět otevřel oči viděl jsem, jak se z míst, kde míval Bron hlavu, stále kouří. Zazněl výbuch a mne, i Obliviona vedle, odmrštil na most. Naše zbrojnice se proměnila v jatka. Ze sutin a prachu se zvedl Zenith a s velmi peprnými výrazy na rtech se blížil k nám.
„Do prdele.“ vydechl Oblivion vedle mne a Percy, který se doteď krčil v koutě, vstal a jal se ošetřovat Zenitha za pomoci vody a obvazů. Ztráty na naší straně byly otřesné. Bron, Dragon, Gen a Levian.
„Za to ty svině zaplatí!“ vykřikl jsem a rozběhl se přes most. Kulky kolem mne létaly. Svištěly mi kolem uší, ale žádná mne jako zázrakem netrefila. Naběhl jsem ramenem do otevřených dveří a vpadl do vnitřku věže. Za mnou vběhli Percy a Oblivion. Poslední utíkal Zenith a střílel někam dolů. Na chvíli zastavil a to se mu stalo osudným. Několik nábojů mu prostřílelo nohy a hrudník. Klesl v kolenou, ale stále držel spoušť a s výsměšným výrazem v očích střílel dolů na pláž. Další dávka ho srazila na záda. Hlasitě se smál, ale jeho smích pomalu přecházel v chrčení a nakonec se z něj jen vydralo zabublání a z úst mu začala vytékat krev. Očima se ale smál dál.
Rozlícený Oblivion zaklekl k minometu a jal se bombardovat pláž. Percy odjistil granát a hodil ho jak nejdál dovedl. A já? Já nabil pušku a zaklekl za okraj střílny. Díval jsem se puškohledem na pláž a tím malým černým křížkem brousil povrch. Prosmýčil jsem každý kráter, každý koutek. V jedné díře jsem spatřil ležícího střelce. Zacílil jsem na hlavu a stiskl spoušť. Krvavá kaluž pod oním mrtvým tělem mi prozradila zásah.

*** **** ***

V mém běhu mi zabránila střelba jednoho z mužů na mostě. Brzy byl však počastován olovem a já se rozhodl zbytek doplazit. Vylezl jsem z úkrytu a začal jsem se co nejrychleji plazit. Byl jsem snad sto metrů od místa, kde jsem před chvílí ležel, když na to místo dopadl granát. Až na mě dopadly kousky hlíny a já se vytrvale plazil dál. Padesát metrů zbývalo.
Zazněl výstřel. Přepínal jsem kanály a zjišťoval, zda jsou všichni v pořádku. Luktal, Fred, a Gary a neozývali. Usoudil jsem, že jsou mrtví díky minometné palbě z věže a jednomu odstřelovači, jehož hlaveň trčela z ochozu jako trn z růže.
Položil jsem nálože pod věž a nařídil časový spínač. Jedna minuta. Jedna minuta zbývala do boje tváří v tvář. Rozběhl jsem se zpět k zákopům a cestou míjel Dolphina. Zazněl výstřel, a když jsem se otočil, Dolphin padal k zemi s prostřelenou hrudí. Skrčil jsem se a dále utíkal téměř po čtyřech. Za mnou vybuchl granát. Střepina mne trefila do nohy a já padl na zem. Anthony a Marvil mne vtáhli do zbrojnice. Anthony za to zaplatil životem. S rozstřeleným hrdlem klesl k zemi. Ozvala se hromová rána a já pochopil, že minuta uplynula.

*** **** ***

Obrovský výbuch otřásl věží. Nevěděl jsem co se děje, ale celá přední část se začala sunout k zemi. Percymu podjely nohy a spadl dolů. Já jsem se v poslední chvíli chytil za okraj, ale Oblivion takové štěstí neměl. Smetl ho kus věže a dole zamáčkl do země. Pomalu jsem sešplhával po troskách, když tu na mě někdo spustil palbu. Byla to puška, jenže zjevně bez optiky. Přidal jsem a přibližně pět metrů nad zemí mi zůstal kousek zdi v ruce. Spadl jsem na zem a vykloubil si rameno. Zarazil jsem levou rukou pušku do země a protitahem o pažbu si rameno nahodil zpět, ale nebylo to ono. Stále mne bolelo. Vytáhl jsem pistoli a běžel přes pláž do komplexu zákopů. Chvíli jsem bloudil a ve zbrojnici narazil na jednoho z krtků. Zastřelil jsem ho, ale jemu se také povedlo vystřelit a ošklivě mne škrábl na boku. Vykulhal jsem ven a u mořského břehu, přesně tam kde vlny hladí písek, stál další. Mířil na mne pistolí. Nevěděl jsem na co čeká a v tu chvíli začal střílet. Kryl jsem se a zpoza rohu palbu opětoval.
Najednou bylo ticho. Pomalu jsem vylezl z úkrytu a podíval se na něj. Stále na mě mířil a promluvil.
„Jsme tu jen my. Všichni mí spolubojovníci zahynuli a předpokládám, že tví také. Mám poslední náboj a jak jsem počítal, ty také.“
Vytažením zásobníku jsem zjistil, že má pravdu, ale co když blafuje?
Přiblížil jsem se a stále jsem na něj mířil. Slunce zapadalo a moje ruka se třásla. Mířil jsem na čelo, zmáčkl spoušť, ale nervozita mi srazila zbraň doleva a já minul. Zahodil jsem pistoli a z pouzdra vytáhl nůž. Ten malý kousek kovu, který teď stál mezi mým a jeho životem. Rozběhl jsem se proti němu s napřaženým nožem. Ozval se výstřel a já se zastavil. Nevěřícně jsem sledoval pulzující ránu na břiše, ale rozběhl jsem se znovu. Další výstřel. Padl jsem na kolena hledíce na prostřelené stehno. Zařval jsem a zvednuvši se ze země jsem dále utíkal i přes neskutečnou bolest. Další rána. Levé rameno jsem přestal cítit. Už jsem byl u něj a viděl jsem, že znovu mačká spoušť. Tentokráte však žádná rána nevzešla. Vší silou jsem mu zabodl nůž do břicha. Viděl jsem mu na očích, jak můj nůž chlemtá jeho krev, jak se sytí a pomalu proniká vnitřními orgány. Neustal jsem a nožem jsem s vypětím posledních sil kroutil a řezal.
Z jeho úst vyšlo kromě potůčku krve i zašeptání:
„Vyhrál si.“
Pak padl na kolena a nakonec se povalil na bok. I já jsem už přestával cítit tělo. Zhroutil jsem se vedle něj a cítil, jak moře chladilo moje rány, ale sůl v něm obsažená je spalovala a působila nesnesitelnou bolest. Najednou bolest pominula a já cítil jak se mi ulevuje. Pomalu jsem oddychoval a nakonec jsem vydechl nadobro.

**** **** ****

Bojištěm se rozlehlo ticho. Avšak do tohoto ticha se ozval sípavý kašel. U trosek věže se někdo zvedá. Ale vždyť je to Percy. Nevěřícně se rozhlíží kolem a až po chvilce si uvědomuje jaké měl štěstí. On přežil. On to přežil! Rozeběhl se po pláži a za jásotu a rozhazování rukama si vychutnával každičký okamžik. Cítil se jako by se znovu narodil. Najednou se před ním otevřela prostorová trhlina a on do ní vstoupil vstříc svobodě.
Vstříc novému životu.