Andor.cz - Dračí doupě online

Jednorožec

Utíkala lesem jak splašená, nevnímala bolest ostrých kamenů zařezávajících se jí do nohou ani větví šlehajících ji do obličeje. Utíkala…nevěděla kde je, přesto se snažila dostat do bezpečí. Na chvíli se zastavila, aby se rozhlédla a zjistila, kde se nachází.
„Bože,“ vzdychla si, opřela se rukama o stehna a vydechovala, zprudka.
Všude byl jen les, nekonečný lán stromů. V tom za sebou uslyšela dusot koní. Aniž by se ohlédla začala opět utíkat. Běžela dlouho, nohy ji stěží nesly, ale věděla, že pokud bude v lese, Meldon ji nedostihne. Její jistota ale vzala za své a brzy se přesvědčila, jak krutě se zmýlila. Na okamžik strnula a pak padla k zemi jako pod»atá. Měla štěstí, hlavou padla na mech, o kousek dál ležel ostrý kámen.Omdlela…zůstala ležet napospas Meldonovi se šípem v zádech.

„Už se probírá, můj pane.“
Elanor si promnula oči a s údivem zjistila, že necítí žádnou bolest v zádech. Opatrně se posadila. Prohrábla si své blond vlasy a pořkrábala se na hlavě.
„Smím už jít, pane?,“ zeptal se vysoký muž v kápi.
„Jdi, už tě tu nebudu potřebovat.“
Elanor si teprve teď všimla muže stojícího v rohu pokoje se zkříženýma rukama na prsou, jak nevěřícně kroutí hlavou.
„Co je???!!!“ vyhrkla.
„Tak mladá a už má tolik problémů a nepřátel,“ promluvil klidným hlasem.
„Co je vám po tom!“
Snažila se zvednout, ale muž přistoupil a rukou ji shodil zpět na postel. Na chvíli se zastavil a zadíval se do jejích modrých očích, byly tmavé jako noční obloha a divoké jako bouře. Plál v nich plamen nenávisti a zloby.
„Co je? Proč nemůžu odejít? To se ti snad líbím? Hm…chceš mě? Teď a tady?“
Naklonila se k němu, jakoby ho chtěla políbit.
„Nebuď naivní, nejsi tu pro tohle. To já jsem tě zachránil v lese před tím lovcem.
To já jsem tě vyléčil. To já…“
Nestačil to doříct a ihned mu skočila do řeči.
„To je samý já, já…co chceš, k věci, rychle, nemám času nazbyt.“
„Slyšel jsem, že se umíš dorozumět se zvířaty.“
„Jo, to umím. Proč, chceš se zbavit krys? A jak se vlastně jmenuješ? Co?“
„Jmenuji se Eruner a přestaň být jízlivá, nemám náladu tě poslouchat,“ sednul si k ní na postel a sundal si kápi.
Ihned poznala, že je to elf. Její krev…trochu ji to uklidnilo.
„Tak o co jde, s čím chceš pomoct.“
„Umíš se dorozumět i s jednorožcem? Myslím, aby ti věřil. Je to ojedinělá schopnost, kterou ovládají jen vyvolení.“
„Hm, tak jsem vyvolená,“ přisunula se k němu, „A co bys mi za to nabídl ty?“
„Hele. Vím proč se ukrýváš před Meldonem i to, proč jsi taková.“
„Jaká? Nic o mě nevíš, nevíš o mě vůbec nic, buďto okamžitě vyklopíš co po mě chceš, nebo si hledej jiného blázna. Nemíním se nechat urážet. A už ne od elfa…jako jsi ty.“
Věděla, že sama sobě lže, ten elf byl jako vystřižený z obrázku. Nádherné hnědé oči, splývavé tmavé vlasy, okouzlující úsměv a chování gentlemana. Takhle mile se k ní ještě nikdy nikdo nechoval. Sice měla pár známostí, ale to byly letmé lásky, jak říkala: „Na jednu noc a pak už nikdy více.“ Jenže on byl jiný, možná to bylo tou atmosférou, kterou ona sama dusila, ale tohle je její obraná reakce. Sama ani pořádně nevěděla, proč se tak k němu chová, možná si už nedokázala nikoho pustit k tělu, zažila toho až příliš špatného, že skoro zapomněla co je dobré a co není. Šlo jí jen o peníze a o vlastní užitek a teď když k ní někdo projevuje soucit a nabízí jí pomoc, odmítá…
„Dobrá,“ spustila, „přijmu tvou nabídku, ale pověz, co z toho budu mít já?“
Eruner se chvíli odmlčel a zadíval se z okna do dálky.
„Budeš mít z toho dobrý pocit a jako jedna z mála lidí a elfů vůbec uvidíš jednorožce.“
„To je sice moc hezký, ale žaludek mi to nezasytí a už teď cítím, že bych něco slupla. Nepromluvíme si spolu při obědu….ehm při večeři, už je stejně čas.“ Usmála se na něj.
Eruner zavolal svého sluhu. Do dveří vkročil muž v kápi, který tam byl předtím. Sklonil se k němu a Eruner mu něco zašeptal. Sluha se usmál a odešel. Za chvíli se vrátil s mísou plnou ovoce a vydatného pití.
„Ovoce???,“ řekla znechuceně, „vy nejíte maso?“
„Jíme, ale je Leittanan, zapomněla si? Dnes a celý týden se musí jíst potrava z neživého tvora.“
„Ach ano. Já…ztratila jsem pojem o čase, tak dlouho jsem byla zavřená? Kéž bych toho Meldona dostala pod ruce,“ přistihla se, že opět žvaní.
Sklopila oči a zakousla se do jablka.
„Chutná?,“ zeptal se Eruner.
Elanor přikývala hlavou, nejedla pořádně víc než 14 dnů, Meldon ji držel zavřenou ve sklepení za to, že ho okradla o vzácný diamant. I takhle se člověk musí živit, ale měla štěstí, kdyby totiž pro ni Meldon neměl slabost, byla by už dávno mrtvá. Hltala nápoj a s chutí se zakusovala do jablk, hrušek a všeho co jí přinesly.
„Kdo vlastně jsi?“, zeptala se ho.
„Jak kdo jsem? Jsem Eruner.“
„Jo to vím, ale kdo jsi, jako povolání, víš.“
„Já…já jsem hraničář, ale jinak nemám povolání. Žiji tu jen krátce. Tedy spíše přebývám, než žiji. Mám ale naplánováno zachránit jednorožce a proto potřebuji tvou pomoc. Královna Erummeldë si mě sama vyžádala, abych jí ho přivedl zpět, ale potřeboval jsem někoho, kdo mluví zvířecí řečí…Tebe.“
„No jo, já jsem ta pravá na tyhle statečné úkoly, nechceš si raději najít někoho jiného? A když je to královna, jakto že z toho nekápne taky něco pro mě. Jak si asi myslíš, že jím? To si to vyrobím, či co? Ne, musím někde získat peníze, takže pokud nebude odměna, se mnou nepočítej. Rozuměno?“
Eruner se beze slova zvedl a odešel. Elanor se pokusila také utéci, ale přede dveřmi stáli strážní a když vyhlédla z okna, zjistila, že je se věži. Byl z ní sice krásný výhled, ale na to aby mohla utéct musela hodně rychle zapomenout. Sedla si na postel a začala se rýpat v peřině. Nudou by tu peřinu nejspíše roztrhala, kdyby nepřišel Eruner a neřekl jí, že královna souhlasí s jejími požadavky.
„No vida a ani to nebolelo, tak kolik?“
„Královna ti vzkazuje, že dostaneš měšec zlata a můžeš si u ní vybrat šaty, meč a koně na cestu.“
„Tak to beru“, usmála se nad svým malým vítězstvím ,ale kdy se jí poštěstí mít nového koně a meč a hlavně šaty.

Vybrala si pohodlné cestovní oblečení, šaty neměla ráda, proto zvolila kalhoty a vhodný svršek s pláštěm. Eruner ji zavedl do zbrojnice. V životě neviděla takovou krásu. Musela obdivovat umění zdejšího kováře. Vskutku to byly mistrovské kousky. Nemohla si vybrat, z té krásy až oči přecházely. Nakonec ale její zrak zůstal upřený na jediném meči…Hadhafangovi.
Nádherná šavle, zahnutá lehce doprava. Šáhla po ní a zkusila jak zasviští. Čepel lehce protnula vzduch a snadno si poradila i s brněním, na kterém ji vyzkoušela, aby si byla jistá kvalitou.
„Spokojená?“, zeptal se jí Eruner.
„Jistě že jsem, kdo by nebyl?,“ zadívala se blaženě na nový meč, „ a co koně? Jaké jsou tu? Pokud jsou tu koně jako meče, bude těžké si vybrat…“, zasmála se pro sebe a nepřestávala si prohlížel Hadhafang. Eruner ji odvedl do stájí. Tam výběr nebyl tak těžký, její kůň; poslední kůň, kterého měla se jmenoval Jiskra; byl černý valach. Uviděla zde navlas podobného. Neváhala a osedlala si ho:
„Můžu si ho nechat?“
Eruner jen s úsměvem na tváři pokýval. Hbitě vyskočil na svého koně a vyjeli.

„Ach, kdy zastavíme?“, povzdechla si Elanor a rukou si pohladila bolející zadek, „z té
cesty mě už bolí prdel, nešlo by to alespoň na chvilku, jen…někde zastavit,“ prosila ho.
„Ne, musíme jet, tlačí nás čas,“ řekl Eruner, a dál pokračoval.
Prohlížel si krajinu a snažil se vybavit, jakéže to místo mu královna popisovala, ale jeho jediné vodítko byl velký kámen ve tvaru obličeje; obličeje šklebícího se muže.
„Jo, to je sice hezký, ale jak se mám pak soustředit? Bolí to čím dál tím víc…“ Nebyla zvyklá na sedlo, dávala přednost volnosti pohybu a tím sedlo rozhodně neoplývalo.

Po nějaké době už toho trucování nechala. Věděla, že by to stejně nemělo smysl, Eruner si jede podle sebe. Už neseděla na koni vzpřímeně, ale hrbila se bolestí a čas od času si vzdychla. Pokaždé, když to udělala, Eruner se podíval přes rameno. Byla ráda, že alespoň takhle s ní projevuje soucit.
„Co je mi do nějakého elfa, proč tu vlastně jsem a hlavně proč snáším tu bolest,“ brumlala si. Pevně se již rozhodla. Zastavila koně a sedla si kousek po cestě na mech. Oddychla si blahem. Pozorovala Erunera, jak nevědomky putuje dále. Její úkol to není, je tu jen jako výpomoc. On se vrátí, pomyslela si. A taky že se stalo, netrvalo to dlouho. Slyšela dusot kopyt a ze zatáčky se vyřítil Eruner, v očích měl zlost.
„Něco jsem ti řekl!!!“ křikl na ni.
„Hele uklidni se, nesedím tu ani půl hodiny, zadek mě pořád bolí. Vím, že pospícháš, ale půl hodina ještě nikoho nezabila, co myslíš?“
„Myslím, že ti namlátím,“ zuřil.
„Uklidni se, posaď se vedle mě a chvilku si odpočin. Jedeme již celý půl den. Já tohle tempo nevydržím,“ řekla mu. Lehla si na záda, ale raději se opřela lokty o zem, aby ho ještě více vyprovokovala. Povedlo se jí to.
„Vstávej!!!“ křikl na ni a vzal ji za ruku a prudce s ní trhnul.
Elanor to vyhodilo na cestu a stěží udržela rovnováhu, nechtěla spadnout a ušpinit se. Divila se, kam se poděl ten sympatický elf, kterého poznala na hradě, jeho chování gentlemana bylo pryč.
„To bolelo,“
„Přežiješ to, i když bych si teď přál, aby ne.“
„Co tě tak žere? Proč se tak ženeš? Jednorožec počká. Pokud s ním mají nějaké plány, budou ho potřebovat živého. Kdo ho vlastně unesl?“
„To zjistíš, až tam budeme.“
Donutil ji opět nasednout na koně. Nechtěla si přivodit další problémy, proto raději nic neříkala a jela s ním. V jeho vražedném tempu pro její zadek. Konečně se začalo smrákat, byla tu naděje, že na noc zastaví a odpočinou si. Když ale po další hodině cesty Eruner nevykazoval známky toho, že by chtěl zastavit, nechala valacha, aby zvolnil tempo a šli krokem. Konečně uslyšela z jeho úst:
„Zastavíme a přespíme poblíž.“
Radostně seskočila z koně a sykla bolestí, rukou si pohladila, stále ještě bolející zadek.
Eruner jí nařídil, aby uvázala koně a sehnala nějaké měkké listí na spaní. Sám se vydal nasbírat dříví na oheň.
Vrátil se s náručí plnou dřeva, Elanor si oddychla, že konečně bude teplo. Společně rozdělali oheň, ale seděli každý na druhé straně. Ne že by jí to zase tak vadilo, byla na něj naštvaná za to odpoledne, jak se k ní zachoval, ale nedávala to najevo. Ovinula si pláš» kolem sebe, aby si zajistila trochu svého tepla a lehla si na bok, směrem k ohništi. Koukala do ohně, uklidňoval ji a ona zapomínala na bolest. Usnula jako malá elfka po namáhavém výcviku v chrámu.
Ráno zjistila, že tam Eruner není. Znepokojeně se podívala na koně, byli tu oba. Zvedla se a rozhodla se, že zjistí kde je, popřípadě najde nějakou vodu na umytí. Procházela se lesem, který nápadně připomínal ten, ve kterém se schovávala před Meldonem. Doufala, že je to jen její výplod fantazie, že jsou tu lesy stejné. Na chvíli se zastavila a poohlédla se po nějakých zvířatech. Zahlédla jen veverku a mraveniště. Shledala je nedostačujícími pro rozhovor a tak se vrátila k ohništi. Přiložila, aby oheň nevyhasl.
„Ty asi nevíš kam šel? Že ne?“ otočila se na svého koně.
Kůň zavrtěl hlavou.
„Ale já vím,“ ozval se kůň Erunera.
„Povídej,“
„Šel se vykoupat, když jsi ráno spala, prohlížel si to tu a našel malé jezírko, asi je tam.“
„Děkuji ti…“
Sedla si a přemýšlela, jestli má za ním jít. Kdyby ji spatřil, vynadal by jí. Tohle nechce riskovat, musí si alespoň s jedním elfem udržet vřelé vztahy. Posadila se tedy k ohni a čekala, až přijde zpět.
Ucítila vůni mýdla, otočila se a tam stál Eruner. Měl umyté vlasy, splihlé a ještě dost mokré.
„Na,“ hodil jí mýdlo, „Kousek odtud je jezírko, jdi se vykoupat, počkám tu na tebe a vyrazíme.“
Chytla mýdlo a šla se umýt. Šel s ní, aby jí ukázal jezírko. Počkal na ní až se umyje Zpět se vrátila ve skvělé náladě. Cestou si prozpěvovala známé elfské písně. Eruner je ale očividně neznal, pokaždé, když začala zpívat jinou, se zeptal, která to je. Zvedla se jí nálada, že ho může taky v něčem poučit, ale zároveň ji znepokojovalo, že ty písně nezná. Odkud asi tak pochází, pomyslela si. Skoro nic jí o sobě neřekl.
„Tak vyrazíme, ne?,“ zeptal se a popadl svou tornu.
Sbalili si věci, které předešlou noc potřebovali a uhasili ohniště. Elanor jej zasypala hlínou.
„Ble,“ ušklíbla se nad umazanýma rukama. Chvilku s nima máchala ve vzduchu, ale pak to vzdala a utřela si je zezadu na stehna. Vyskočila na koně, kopla ho jemně do slabin, kůň ihned poznal její záměr a vyjel. Eruner se zdál značně nespokojen zpožděním, ale bylo v tom i něco jiného. Elanor to vycítila z jeho chování. Celou hodinu a půl nepromluvil ani se neotočil, aby Elanor pokáral, že se zpožďuje. Samozřejmě to dělala schválně, aby elfa vyprovokovala. Ale nestalo se tak. Opravdu nebyl ve své kůži. Pomalu jí začínala docházet trpělivost a rozhodla se, že zakročí. Riskovala sice nadávky, ale i přesto dojela s koněm vedle něj. Cesta byla dost široká, aby se na ní vešli oba. Chvilku jí trvalo chytit správný rytmus jízdy. Když ale Eruner zvolnil, chytla se šance.
„Co se děje? Dlouho jsi nic nepromluvil.“
„Zdál se mi divný sen.“
„Vyprávěj,“ pobídla ho.
„Zdálo se mi o tobě,“ spustil, „ V mém snu jsi byla někde na hradě, v místnosti bez oken. Byla tam tma a plály tam jen svíčky. Nebylo vidět na krok. V tom si se na mě otočila, usmála si se a objala jsi hada, který se tam objevil,“ skončil a suše polkl, „A pak…pak tě uštknul a tys umřela.“
„Eh…“ očividně ji to překvapilo, čekala něco jiného. Ale sen? Nevěří ve sny,.Měla pár divných snů, ale nikdy se nevyplnily a babským řečem se vysmívala. Musela ale usoudit, že jistá špetka pravdy ve snech být musí, jinak by to Eruner nebral tak vážně.
„No byl to jen sen a sny jsou výplodem našeho podvědomí, jak nás to učili v chrámu, chodils do chrámu, ne?“ zeptala se ho. Věděla, že je to cesta k tomu, aby od něj získala alespoň nějaké informace.
„Nechodil, ne každý elf měl tu možnost, já jsem měl mistra. Umřel, zabili ho ve válce, před lety. Tu ty nemůžeš pamatovat, byla jsi ještě malé dítko.“
„Za co mě máš?“, urazila se a popojela víc dopředu, pobídla koně a tryskem vyrazila vpřed. Eruner se ji nesnažil následovat. Věděl, že tempo zvolní a že se bez něj ztratí. Částečně měl pravdu, zvolnila tempo a po půl hodině ji dojel, ale neztratila se, naopak, našla několik chutných malin. Sesedla z koně a dala se do nich. Pečlivě si vybírala ty zralé. Dala si jich pár do pusy a mezi zuby jí překvapivě zaskřípal písek.
„Tahle cesta je hodně frekventovaná? Jezdí po ní někdo?“ zeptala se ho a vyplivla kousek maliny i s kamínky.
„Pokud vím tak tudy nikdo nejezdí, alespoň ne kupci ani vojáci, měla by být prázdná.“
„Hm, jak vidíš, tak někdo tudy jezdit musí a často. Maliny jsou samý prach.“
Přistoupil a ochutnal:
„Opravdu,“ zaskřípal zuby. Na chvíli se zamyslel ale pak ihned nasedl na koně.
„Jedem! Hned!“ křikl na ni a rozjížděl se.
„A co takhle kouzelné slovíčko,“ ušklíbla se.
„Hned!!!“
„Hm, tohle jsem nemyslela,“ řekla si pro sebe.
Nasedla na koně a dojela elfa. Opět nastala chvíle hrobového ticha, což se jí vůbec nelíbilo.

Jeli celý den, Elanor si už zvykla na bolest po dlouhé jízdě, ale nepřestávali ji udivovat zvířata, koně. Snesly takovou zátěž a ani si nestěžovali, jeli prostě dál, tak jak jim pán poručil, žádná odezva nebo protest. Musela obdivovat jejich houževnatost. K večeru je stihla bouřka, byla to spíše jen taková přeháňka, ale stačila, aby bylo nemožné rozdělat oheň a zahřát se.
„Dnes v noci spíme spolu,“ řekl Eruner, aniž by hnul brvou.
Elanor se usmála sama pro sebe, bylo to spíše takové zachichotání.
„Kvůli teplu,“ dodal a rozestlal na mechu.
Zem byla promočená a mech na tom nebyl o nic líp. Výhoda ale byla, že po uschnutí hřál zespoda. Elanor si lehla zády k Erunerovi. Objal ji a přitiskl si ji k sobě, natolik, že ucítil vůni mýdla. Příjemnou jasanovou vůni. Elanor cítila jeho dech na krku, vzrušovalo ji to, ale nesnažila se nic podniknout. Alespoň ne první, věděla, jak by to dopadlo. Zachumlala se do dek, které si vezly s sebou, ale mokro a chlad od mechu byl zpočátku nepříjemný. Zabraňoval jí usnout. Když se ale z mechu vypařila přebytečná voda, stal se hřejivým a ona usnula.
Ráno se vzbudila první. Eruner ještě spal. Vstala a protáhla se. Zakručelo ji v břiše, že se až zastyděla a na chvíli se podívala na spícího elfa, zda ho to neprobudilo.
„Sakra,“ řekla, když prohledala zbylé jídlo v torně. Bylo buď zvlhlé od ranní rosy, nebo nepoživatelné. Vzdala další hledání, místo toho vzala luk a šípy ze sedla Erunera a šla ulovit nějakého zajíce, stačil by i malý, jen aby zasytili jejich žaludky.
„Eruner na tom bude určitě stejně,“ pomyslela si a převzala na sebe odpovědnost za snídani.

Procházela lesem a v tom uslyšela zašelestění v keři, hodila tam kamínek. Vyskočil středně velký zajíc. Napjala tětivu a neomylně trefila. Pousmála se nad úlovkem a šla si pro něj. V tom ale uslyšela hlasy. Nebyly to žádné vnitřní hlasy napovídající kam se dát, jak se tradovalo, když se lovec ztratil v neznámém lese. Byly to hlasy mužů. Vzala zajíce, hodila ho kousek stranou a napjala tětivu. Schovala se za strom a čekala. Z lesa vyšli dvě postavy, muži, možná elfi. Nepoznala je, byli dost daleko, ale šli jejím směrem. To ji začalo znepokojovat, jen do té doby než zjistila, kdo to je. Byli to nohsledi Meldona. Trejer a Maska, říkalo se mu tak, jelikož mu kdysi Elanor rozbila olejovou lampu o tvář, teď mu ale říká o ksicht. Maska měl vždy divné narážky na její zjev, hlavně na původ. Nesnášel elfy. Přišli ještě blíž, to už ale nevydržela a vystřelila. Jako první zasáhla Trejera, padl na zem se krkem pro»atým šípem. Maska vytáhl svůj od krve zaschlý meč, neobtěžoval se ho vyčistit. Ačkoliv on si na hygienu také nikdy moc nepotrpěl.
„Kdo jsi, vylez zbabělče a bojuj jako chlap,“ křikl a rozhlížel se kolem sebe.
Elanor si to ale nevzala k srdci. Napjala luk znovu a opět vystřelila. Tentokrát zasáhla do hrudi. Maska se podíval na šíp trčící mu z hrudníku, pustil meč a padl na kolena. Zaskučel a spadl na záda. Elanor vyšla z úkrytu podívat se do tváře bezmocného stvoření, které se válelo na zemi a z úst vyplivovalo svou vlastní krev. Očividně se strefila do plic.
„Jak chutná šmejde?,“ zeptala se a plivla na něj. „Vzpomínáš, já jsem tvá milovaná elfská svině. Bolí tě to?“
„Elanor, t-ty čubko zatracená, aby do tě hrom…“
Nestačil to doříct, Elanor se sklonila, vzala šíp v jeho ráně a vrazila ho hlouběji. Chvíli s ním točila a posmívala se při tom. Pak ho prudce vytrhla. Rána byla teď dost široká, bylo vidět srdce. Nikdy neminula, pokud to nebylo jejím cílem. Teď se ale něco zvrtlo, nechala Masku chvíli žít, jen aby ho v zápětí mohla zabít krutějším způsobem. Dívala se jak jeho srdce pomalu přestává tlouci a uvolňuje rytmus. Až nakonec přestalo tlouci nadobro.
„Co se tu stalo?“
Otočila se a za ní stál Eruner. Uviděl tu hrůzu, ty zabité muže. Jistě to byli banditi, nepochybně, ale proč s nima zacházela jako s dobytkem. Ještě hůř i dobytek měl důstojnější smrt. Elanor se zvedla a utřela si ruce do vesty mrtvého muže. Pozorovala, jak krev prosakuje kazajkou a vestou a dere se na povrch.
„Kdo to byl? A proč si je takhle zabila?“
„To je moje věc,“ odsekla, sklonila se a utrhla Masce váček se zla»áky. Potěžkala si ho v ruce a zakroutila hlavou. Přešla k mrtvole druhého muže a udělala to samé, jeho váček byl ale o poznání plnější. „To je lepší“
Eruner jen kroutil hlavou nad barbarským jednáním tak křehké elfky, která se mu tak ze začátku jevila. Sice byla trochu drzá a prostořeká, ale za chladnokrevného vraha by ji nikdy nepovažoval.
Elanor zpozorovala jeho obličej a chladně pronesla:
„Život je plný překvapení, tys mi taky neřekl, že jdeme pro toho jednorožce k Meldonovi, chtěls mě i kvůli mému vztahu k němu,“ odplivla si kousek od jeho bot.
„Jak to víš, já…promiň, že jsem ti to předtím neřekl.“
„Hm no mluvím se zvířaty,“ ušklíbla se. Sehnula se pro mrtvolu a ještě jí prohledala tornu. Vzala ji celou, usmyslela si, že se nebude zdržovat prohledáváním, když se její žaludek stále častěji dožadoval jídla. „A navíc tohle byli sluhové Meldona, sice jsem je neměla v lásce a moc jsem se s nimi nestýkala, ale jednou či dvakrát jsem je viděla. Nepadli jsme si do oka a Maska byl na mě vysazený kvůli tomu, co jsem mu udělala s obličejem. Zasloužili si smrt.“
Vzala zajíce, kterého pohodila opodál a vydala se směrem kde přečkali noc. Dříví bylo už suché. Vzala menší větývky a rozdělala z nich oheň. Pomalu přikládala a foukala, aby se co nejrychleji rozhořel. Našla dvě velké a silné větve, udělala z nich stojan a když Eruner vykuchal zajíce, napíchla ho na něj. Čekali a dívali se, jak se opéká nad ohněm. Elanor přemýšlela o události v lese. Snažila si dát pět a pět dohromady.
„Proč by Meldon unášel jednorožce? K čemu mu bude?“
„Meldon,“ odmlčel se, „Meldon již dlouhou dobu sužuje království Erummeldë. Jako jediná ale byla ochotna podstoupit razantní opatření, které se šlechtě zdála moc…krutá. Našli jsme a pověsili, veřejně, několik Meldonových lidí. To ve městě způsobilo takový zmatek. Všichni elfové začali protestovat, lidé ze strachu začali hromadně odjíždět. Všichni se báli Meldona a jeho nohsledů. Říká se, že kdo se s nimi setkal, nevyvázl živý,“ sklopil hlavu.
„Tak to tě asi zklamu, já jsem naživu, jak vidíš. Nikdy jsem si nemyslela, že by tohohle byl schopen. Já…jsem měla Meldona za lupiče, krále lupičů, někdy se tak i choval, ale nevěděla jsem o tom, že je takový…“
„Pro legraci jeho lidi vyvražďují vesnice, ženy a dívky znásilňují a pak jejich utrpení ukončí,“ do očí se mu vkradly slzy, „oni, oni je vykuchají zaživa.“ Otočil hlavou a zvedl se.
Vzdychl si a otřel si oči.
„To se stalo tvé rodině?“ stoupla si a objala ho.
„Ne, já rodinu jsem neměl, vychoval mě mistr. Tohle zvěrstvo udělali mé ženě,“ sklopil oči a povzdychl si, „Byl jsem tehdy na výpravě, doneslo se, že někde vykrádají město. Vcelku ironie, když jsem potom přijel domů a má žena ležela ve světnice, rozhalená, všude kolem byla krev. Já-já jsem zuřil,“ začal se mu zrychlovat tep a hlouběji dýchal. „Vyběhl jsem ven a našel jsem jen několik mrtvých mužů před branou se šípy v zádech. Zbylo jen málo těch, kteří přežili. Přísahal jsem, že se Meldonovi pomstím. Vybral jsem si tě jako návnadu, promiň, ale nedostal bych se tam bez tebe.“
„To je v pořádku,“ rukou ho pohladila po tváři a podívala se mu do očí. „Meldon je hajzl a určitě si to zaslouží.“
Eruner se k ní naklonil, ale ona ucouvla.
„Podívej, málem bych ho spálila,“ řekla a otočila zajíce.
Snažila se pochopit, proč ucouvla, tohle přece chtěla. Chtěla aby ji Eruner líbal. Chtěla cítit jeho dech na rozpáleném těle, zmítat se ve víru extáze a slasti, ale nedovolila to. Nemohla, sice ve svém životě udělala spoustu chyb, ale nechtěla využít jeho zranitelnosti teď, když si vylil srdce. Věděla, že by to stejně nic nezměnilo, byl by to sex ze soucitu. Nechtěla to, nebyla toho schopna. Rýpala klackem v ohništi a přemýšlela.
Konečně byl zajíc opečený, byl námět k tématu po tak dlouhé a jaksi trapné pauze. Elanor vzala pečínku a mečem ji rozpůlila na dva kusy. Podala jeden Erunerovi. Dotkli se prsty. Nedala na sobě nic znát, ani náznak nejistoty. Sama uchopila kus masa a s chutí se zakousla. Zajíc nebyl nijak kořeněný, pouze posolený a to ještě solí, kterou našla u Trejera v torně. Ale stačilo to aby se oba vydatně nasytili.

Třetí den ráno, po pečínce, se vydali dál vyšlapanou cestou. Konečně narazili na onen kámen s obličejem šklebícího se muže, který Erunerovi popsala královna.
„Tak a jsme u ďábla,“ řekla Elanor a seskočila z Jiskry.
„Výstižný název toho hajzla,“
„Ne takhle se jmenuje ten kámen, Meldon mu tak říkal,“ usmála se a prohlížela si okolí, „Zdá se že všichni jsou vevnitř.“
„Dobrá, rozdělíme se. Já půjdu zadem a ty jdi předem. Tebe alespoň Meldon nezastřelí hned jak tě uvidí.“ Usmál se a políbil ji na tvář.
Elanor znejistěla a do tváře se jí nahnal ruměnec. Podívala se na odcházejícího elfa a vzdychla si. Než se stačila probrat z okouzlení, omdlela. Kamenem ji praštil nějaký kolohnátek, ještě štěstí, že nezpozoroval Erunera. Odnesl ji dovnitř.
Probrala se na posteli s rukama svázanýma za zády.
„Ale ale, vrátila si se nějak brzy?“ uslyšela hlas.
Rozhlédla se po pokoji, byl bez oken, plápolalo tam několik svíček a ze stínu vyšel muž. Meldon. Pohledný, ale podle očí zlý chlápek. Vysoký, blonďatý, ale nebyl to elf, neměl ladnost v pohybu jako mají elfové a navíc se zdálo, že kulhal.
„Co se ti stalo s nohou. Pokousal tě některý z tvých vlků?“ ušklíbla se.
Rychlím krokem byl u ní v posteli. Chytl ji za obličej a stiskl ji sanici tak, že kdyby chtěla křičet, nemohla by.
„Hm, jsi stále taková. Před pár dny jsi málem škemrala o to, abys byla raději u mě v posteli než dole ve sklepení a teď, když tě tam mám, seš drzá.“
„Znáš mě, mě nikdy nic neuspokojí.“
„Vážně?“ řekl a začal ji líbat na krku. Vášnivě a rychle. Věděl co se jí líbí. Najednou přestal. Zvedl se a vytáhl nůž. Jemně zahnutou dýku ve tvaru ještěra. Slizkého jako je on sám, pomyslela si Elanor. Věděla co bude následovat. Stalo se už tolikrát, že to zapomněla počítat.
Otočil ji na břicho a rozřízl jí pouta. Otočil ji zpět. Chtěla něco říct nebo vykřiknout, přikryl ji ústa rukou. „Vedle jsou stráže, takže se o nic nesnaž,“ řekl a políbil ji. Hrála jeho hru s ním, přestože v duchu myslela ne Erunera. Chytla ho kolem krku a líbala ho. Naštěstí Meldon patřil k těm lidem, kteří museli mít v předcích elfa. Nemohl být tak krásný a nemít za prapředka elfa. Meldon si to nepřiznával, ale jeho vášeň pro elfky a hlavně pro Elanor se mu stala osudnou. To samé mu kdysi řekla, ale on se jí jen vysmál a pak skončili na jeho lóži.
Jeho ruka klouzala po Elanor jako divá. Hladil ji všude. Vjížděl jí pod kazajku i pod kalhoty. Vzal nůž a jedním tahem ji zbavil svršku. Podivila se nad jeho zručností, ale přála si, a» Eruner honem rychle něco udělá. Stalo se. Najednou někdo začal křičet, že je tu vrah a že hoří. Meldon odtrhl svá ústa od jejího pupíku a zlostně se na ni podíval. Než stačila cokoliv udělat, udeřil ji. Spadla na zem a praštila se hlavou o zem. Ležela tam polonahá a z koutku úst ji tekla krev.
„Ty se nikdy nezměníš,“ řekl. „Kurva kurvou zůstane i když je elfka.“
Kopl do ní a popadl svůj meč, který měl vedle na provizorním trůnu. Rád se nechával obskakovat a oslovovat jako král lupičů. Byl to ale jen prachsprostý vrah a násilník.

Povyk okolí způsobil skutečně Eruner. Hodil do místnosti, kde přechovávali píci pro koně olejovou lampu a ta způsobila požár. Musel také zabít strážné, kteří na druhé straně hlídkovali. Bylo jich celkem pět, ale poradil si s nimi vcelku dobře. Utržil jen malé škrábnutí na pravé paži. Oni ale takové štěstí neměli. Musel postupovat rychle a tudíž i zbrkle. To mělo i následky. Sice se nepozorovaně dostal až ke stáji, kde byl jednorožec, ale nevšiml si strážného, který spal pod hromadou sena. Když jednorožce odváděl pryč, kůň zaržál a to vzbudilo hlídače. Eruner dostal tupou sekyrou přes hlavu. Měl štěstí, že byla tupá, jinak by byl na místě mrtev.

Druhé probuzení v Meldonově doupěti už nebylo tak měkké a voňavé. Ruce měla připoutané nad zemí a jen tak pro radost hlídači daleko od sebe. Neměla svršek. Všimla si toho až když dotyčnému začaly téct sliny po bradě. Byla sice připoutaná u stěny, ale jen rukama. Hlídač nějak zapomněl, že má i nohy. I což, jeho chyba, která se mu brzo vymstí. Rozhlédla se po okolních celách. V jedné ležel elf s rozbitou hlavou. Eruner, pomyslela si. Začala přemýšlet, jak by se odtud dostala. Měla zlehčenou situaci, jelikož hlídačem ve vězení býval Maska a toho zabila v lese. Nového hlídače neznala, vlastně si ho ještě nikdy předtím nevšimla. Nejspíš byl nový, jelikož koukal na její ňadra jak zjara. Tohle by mohlo zafungovat, pomyslela si.
„Hej, ty,“ křikla na něj, když zrovna jedl, „Svědí mne bradavka, mohl bys mi jí podrbat? Prosím, je to nesnesitelné,“ vyloudila ze sebe ten nejněžnější úsměv, jaký uměla.
Chlapík ihned zanechal všeho, ve spěchu si rozlil misku s jídlem, jen se ohlédl a spěchal za ní. Vzrušeně a roztouženě hledal klíč k její cele. Konečně ho našel. Rychle odemkl a přispěchal k ní. Uchopil do rukou její ňadra a zeptal se:
„A které madam?“
Oslovení madam ji pobavilo.
„No ehm, myslím, že je to už lepší,“ řekla a hbitě zvedla nohu a projela mu rozkrokem, „Co kdybys mi uvolnil jen jednu ruku, ukázala bych ti něco, co jsi nikdy nemohl zažít s lidskou holkou.“
„Já nevím, madam,“ kroutil hlavou.
„No tak, jen jednu ruku, co ti mohu udělat?“ zeptala se a jazykem olízla jeho ucho.
Očividně ho nažhavila, jelikož se objem jeho poklopce značně znásobil. Hlídač začal horlivě hledat klíč a uvolnil jí jednu ruku, poté si svazek klíčů opět strčil za pas.
„Tak co mi uděláte?“ zeptal se dychtivě.
Elanor se na něj usmála, ladně vyskočila, dala mu své stehna kolem krku a prudce trhla. Bylo slyšet jemné prasknutí, jak mu zlomila vaz. Usmála se a chytila klíče z padajícího strážného. Rychle se odemkla, vzala si jeho košili a našla klíč od Erunerovy cely. Ležel v bezvědomí, takže neměl ani potuchy o tom, co se tak stalo. Párkrát ho propleskla a když se začal probírat, zatřásla s ním.
„Honem nemáme čas,“ řekla a pomohla mu vstát.
Eruner se trochu zamotal a pohladil si bolavý zátylek.
„Pomoz mi,“ vrátila se pro zabitého strážného a odvlekla ho na místo, kde předtím ležel Eruner. Pečlivě ho přikryla senem a hodila přes něj deku. Zbraně nehledali dlouho, leželi vedle stolku hlídače. Nestačil je ještě ani odnést.
„Co se stalo s hlídačem,“ otázal se Eruner, když zamykala celu.
„No, on. Nějak ztratil hlavu,“ pousmála se ze vtípku a vzala si svůj meč.
Opásala si ho kolem pasu a opatrně vykoukla ven na chodbu. Vzduch byl čistý. Eruner jí ukázal místnost, kde byl zavřený jednorožec.
„Jdeme pro něj a vypadneme.“
„To zní jako dobrý nápad Elanor,“ přitakal Eruner.
Jednorožce našli bez problémů. Zabili jen dva strážné, kteří ho hlídali. Necítil se dobře ve špíně, která byla všude okolo něj. Meldonovi lidé ho zanedbávali. Když uviděl čistou elfku, radostně pohodil hlavou.
„Neboj tak špatně na tom ještě nejsem,“ pravil jednorožec.
„Musíme pryč, rychle,“ odpověděla mu Elanor.
Opatrně vyšli ven a dívali se jak se požár rozšiřuje na okolní místnosti. Viděli lidi vycházející z hořícího doupěte, smetávali ze sebe prach a popel. Někteří sami hořeli. Byl to nechutný pohled. Zápach spáleného masa byl cítit všude. Elanor se zvedal žaludek. V tom se Erunerovi přitížilo, zamotala se mu hlava a upadl.
„Honem,“ řekla a pomohla posadit Erunera na jednorožce, „Pospíchej na hrad, tam mu pomohou. Plácla ho přes zadek a jednorožec vyrazil.

Z hořícího doupěte po chvíli vyšel Meldon, vykašlával popel. Spadl na kolena a oklepal ze sebe popel a udusil doutnající kabát. Rychle si ho sundal, aby se nespálil. Elanor na něho pohlédla a on na ni. Zvedl se ze země a vytasil meč, ona také. Zaútočil první. Sekl ale Elanor hbitě uskočila, jenže Meldon využil setrvačnost a sekl podruhé. Zasáhl ji do zad. Vykřikla. Kroužil kolem ní jako sup, mečem neustále kroutil v ruce a hrál si s ní.
„Víš co je nejlepší?“ zasmál se sám pro sebe, chystaje se zasadit další ránu, „Že jsem tě na chvíli miloval, alespoň jsem si to myslel.“ Než to stačil říct, Elanor se roztočila v piruetě, nabrala rychlost a sekla. Její útok zastavil a odrazil. Elanor s sebou celá trhla, nečekala takovou odezvu na její sek, myslela si, že je dost prudký a silný, že by mu mohl alespoň přeseknout meč ve dví. Odskočila kousek stranou a opět se napřáhla. Meldon ji ale opět odhodil na stranu jako nic. Nyní ale Elanor ke vší zlosti upadla přes kámen. Meldon k ní jedním skokem přiskočil a povalil ji na zem. Posadil se na ní a meč jí vytrhnul z ruky.
„Už ho nebudeš potřebovat,“ vzal ho a odhodil kus opodál.
„Co mi chceš, proč mě nenecháš jít? Alespoň ze slitování…ah, já zapomněla, ty žádné
slitování nemáš, s nikým a s ničím. Jsi jen…“ nedořekla a Meldon ji prudce uhodil.
Po chvíli se jí tvář zbarvila do rudy a z úst jí začala týct krev. Cítila jak její rty hoří, do pusy se jí dostal prach a špína ze země a nepříjemně to teď pálilo.
„Tak co ty malá čubko.“ řekl a oblíznul jí tvář. „Co kdybychom si to tu naposledy rozdali, pěkně postaru, jako to máš ráda. Naneštěstí tu nemáš toho svýho elfa, kterej by tě zachránil a naneštěstí pro tebe tě asi ani nikdo nebude postrádat a hledat. Nemáš přátele, měla jsi jen mě a já ti nabídl toliko, mohlas mít všechno, ale ty ses ode mě odvrátila a plivla mi do tváře.“
„Já myslela, že tě takové praktiky vzrušují,“ skočila mu do řeči a ušklíbla se.
„Ty!“ chytil jí pod krkem a tisknul.
Elanor se snažila nějak sebou škubnout, nebo se mu nějak vytrhnout, ale seděl na ní příliš těžce a tak jen dokola chňapala rukama. Když ani to nepomáhalo, pokusila se ho zastavit. Z posledních sil si rozepla blůzu. Meldon na to překvapivě skočil, když stisk povolil. Kůže kolem krku byla narudlá, ale vypadalo to, že to neponese nějaké vážnější následky, než mívala…cucáky od kluků a elfů.
„Tak si to sám chtěl, ne?!“ pokračovala ve svlíkání.
Nyní převzal iniciativu opět Meldon, blůzu jí roztrhl a ponořil svůj obličej do jejího dekoltu. Elanor znechuceně odvrátila tvář, myslela na Erunera a na to kde je. Doufala, že je někde na cestě v pořádku a s jednorožcem. Jak ale měla otočenou hlavu zjistila, že její meč je blízko. Pokusila se natáhnout ruku. Povedlo se.
„Hej Meldone,“ křikla na něj.
Meldon pozvedl hlavu a podíval se na ní. Viděl jak třímá meč a do očí se mu vehnal strach.
Meldon padl na zem. Rukou si držel krk a v druhou stále měl na Elanořinu poprsí. Pohlédl na ni, jakoby tomu nechtěl uvěřit. Přepadl na znak a hýkal jako osel, z úst mu šla krev, zalykal se vlastní krví. Přála mu to. Elanor k němu přispěchala, hodila meč za záda a sebrala mu dýku, ve tvaru ještěra, kterého měl za páskem. Nechtěla riskovat další zranění. Něžně ho položila a pronesla:
„Víš co jsem to kdysi řekla o tvé vášni pro elfky? Stane se ti osudnou, pamatuješ. Vyplnilo se. Já tě nemilovala nikdy a nevěřím, že bys ty mohl něco vědět o lásce. Tvá definice lásky je tam zpět tam a tam a zpět a ty elfko si sama skuč blahem,“ zakroutila nevěřícně hlavou, „Mě vyprávěj něco o lásce. Já si vždy našla někoho, kdo mi nahrazoval lásku, kterou si mi, jak říkáš, jedenkráte nabízel.“
Políbila ho na rty.
Zvedla meč a u»ala mu jeho hlavu. Utřela si slzu a vstala. Pokusila se najít svého koně. Nechtěla ztratit i jeho. Podívala se do stájí. Měla štěstí, oheň se ještě nerozšířil až tam. Pozdravila ho a rychle na něj naskočila, nezdržovala se sedlem ani uzdou. Stejně by jí to jen vadilo. Co nejrychleji se vydala na hrad.

Nezdržovala se přespáním ani zastávkami, jen kvůli jistým potřebám čas od času zastavila. Na hrad dorazila na konci druhého dne putování. Projížděla bránou a lidé se k ní sbíhali a děkovali jí. Nevěděla za co, snad za jednorožce. Pak ji ale malá holčička zatahala za nohavici a řekla: „Děkujeme za tolik krásných koní, paní.“
Elanor se otočila a uviděla koně ze stáje Meldona.
„Asi jsem jim chyběl,“ řekl její kůň.
„Nepochybně,“ odpověděla mu a radostně se přitiskla k jeho šíji.
„Elanor,“ zaslechla výkřik, než se stačila vzpamatovat, někdo ji strhnul na zem, ale zachytil ji před pádem. Byl to Eruner.
„Konečně jsi tu! Chyběla jsi mi,“ řekl a políbil ji. Líbala ho něžně a pomalu, vychutnávajíce si každý jeho pohyb. O tomhle snila už dávno. Nechala se vést proudem vášně a žáru jejich těl. Konečně se jejich rty od sebe odrhly.
„Chyběla si mi, vím, že to byli jen necelé tři dny, ale tam, u Meldona jsem si uvědomil, co k tobě cítím. Nedával jsem to najevo, ale teď to ze mne vyšlo ven a já jsem tak š»astný.“
Objal ji a zvedl ji nad zem. Elanor věděla, že tohle od něj chtěla slyšet už dlouho a ten polibek, bylo to nádherné, ale nemohla přestat myslet na Meldona. Je mrtvý, to ano, ale jen fyzicky. V její mysli bude navěky, nepovede se jí vymazat ho ze svého života. Je s ním spjata silnějším poutem, než si kdy chtěla přiznat. Sklonila hlavu, protože se jí do očí začaly hrnout slzy.
„Co se stalo?“ zeptal se nechápavě.
„Nic,“ vzlykla a utřela si slzu, „byla to jen vzpomínka. Nic víc a nic míň.“
Chytla Jiskru za uzdu a odvedla ho do stájí, sundala mu ji a zavolala sluhu. Ihned pochopil co žádá a ujal se koně. Umyl ho a nechal ho pořádně najíst a odpočinout.

Mezitím se Elanor plouživým pohybem dostala až do pokoje, kde se poprvé seznámila s Erunerem. Odhodila pláš» na židli a spadla na postel. Nechala myšlenky volně plout. Dívala se do stropu a pokoušela se usnout. Na chvíli se jí to povedlo, ale měla živý sen o Meldonovi. Stál v temné místnosti a držel dítě. Vyselo hlavou dolů a bezmocně se na ni dívalo. Jeho modré oči a světlé vlásky byly slepeny krví. Zaschlou a hnědou. Cítila pach krve. V tom Meldon vzal nůž, který se objevil v jeho ruce a uřízl dítěti hlavu. Pak se rozesmál děsivým způsobem a hodil hlavu dítěte na Elanor.
„Nééé,“ vzbudila se politá potem. Srdce jí bušilo jako o závod. „Ne to nemůže být možný, nevěděl kde je,“ snažila se uklidnit sama sebe.
„Co se stalo?“ vešel do pokoje Eruner. Posadil se vedle ní a objal ji.
„Zdál se mi jen sen. Jen sen.“
Věděla, že to nebyl jen sen. Něco není v pořádku. Musela rychle z města. Eruner ji začal líbat na krku. Během chvíle to z ní opadlo. Všechen strach a bolest byli pryč. Zapomněla na starosti, které ji tížily. Zapomněla na strasti, kterou utrpěla. Oddala se mu. Celým svým tělem.
Tu noc se milovali. Byl to zcela jiný pocit, než milování s Meldonem. Eruner byl něžný, věděl co potřebuje. Nikam nespěchali. Jejich těla se navzájem proplétala. Zpocení a unavení usnuli v náručí.

Když se Eruner ráno probudil, zjistil, že Elanor odešla. Nebylo tu nic z jejího šatstva. Vzala si i pláš», který měla na cesty. Věděl, že se něco stalo. Musel za ní, ale nevěděl, kde je. Oblékl se a spěchal dolů.
„Kde je?“ ptal se hocha, který ošetřoval jejího koně.
„Odjíždí, můj pane. Vzala si koně a šla si pro meč. Odjíždí, ale neřekla mi kam.“
Vyběhl před bránu a v tom ji spatřil. Seděla na Jiskrovi. Jistě a odhodlaně. Zahalená černým cestovním pláštěm. Kapucu měla staženou hluboko do obličeje, že bylo možné zahlédnout jen pravé oko a část úst. Ale i to mu stačilo, aby poznal, že pláče. Z oka se jí kutálela slza jako hrách. Utřela si jí do rukávu a zašeptala, aby to nemohl slyšet:
„Miluji tě, ale s Meldonem mě váže víc, než bys chtěl vědět. Je to má cesta. Zůstaň a najdi si elfku hodnou tvé lásky. Já si ji nezasloužím,“ sklonila hlavu.
Jejich pohledy se naposled setkali. Nečekala už ani chvíli, kopla Jiskru do slabin a tryskem odjela pryč.
Meldon tam stál jako přikovaný a nechtěl tomu věřit. Ztratil ji. Navždy. Chtěl jí toho tolik říct……