Andor.cz - Dračí doupě online

V. - Žádost o pomoc.

Esteledhel, královské přístavní město, ve kterém žije královna matka Narimëa. První a nejstarší elfský přístav zbudovaný na pevnině Ador poté, co Linorští elfi byli donuceni opustit svůj rodný ostrov, kvůli blížící se přírodní pohromně. Domy byly krásně zdobené ornamenty a reliéfy. Působily velmi vzdušně díky velkým oknům, kterými do nich vnikal čerstvý vánek vanoucí od moře a nesoucí s sebou chuť soli. Široké dlážděné ulice se vinuly mezi budovami i kolem celého nábřeží. Okrasná sloupořadí dotvářely dlouhé promenády lemující přístav, ve kterém se na vlnách jemně pohupovaly a kolébaly krásné lodě i malé bárky. Zatím bylo město tiché a jen sem tam se mihla nějaká osamělá postava elfa či elfky. Rozednívalo se a nastával nový den, o kterém nikdo nevěděl, co nového přinese. Zda to budou věci dobré a nebo zlé.

* * * * * *
Plavovlasá žena stála na balkónu královského paláce v Esteledhel, svírala prsty kolem kovového zábradlí a hleděla na vzdouvající se moře pod útesem, na němž palác stál. Posmutněle si povzdechla. Den se líně probouzel, ale obloha byla zbarvena od purpurové barvy na severu a ne na východě, jak bylo obvyklé, Východ měl jemný oranžově narůžovělý odstín. Však šarlatová červeň severu jen přebíjela. To bylo zlé znamení, moc špatné a královně Dalian se z toho svíralo srdce strachem.
„Áya. Dobré jitro, má paní," pozdravila s úsměvem elfka, která přišla na balkón za ní a postavila se po jejím boku.
„I tobě, Efiri,“ odvětila Dalian a dál sledovala postupný východ slunce.
„Dnes jste vzhůru poněkud brzy,“ podotkla královnina elfí společnice.
„Nemohla jsem již spát. Ležet v posteli s touto zátěží je poměrně obtížné a nepohodlné,“ poznamenala s upřímností v hlasem mladá královna.
„Tak jste si vyšla na balkón pozorovat, jak denice vystupuje po obloze za ranního rozbřesku. Je to velmi pěkné. Dnes se na nás usměje krásný slunný den,“ řekla Efiri a usmála se, při pohledu na svíťavou žhnoucí kouli, ale rudého odlesku nebe po pravé straně své ruky si nevšimla.
„Ano zde bude pro nás krásně, ale já se však velmi obávám, že to nebude dobrý den pro jiné. Podívej se na sever," upozornila ji vznešená dáma a pokynula rukou tím směrem.
Elfka stočila pohled od vycházejícího slunce a zadívala se na tu stranu, na kterou poukázala její paní.
„Ai. U všemocného Héliona. Rudé nebe značí velké problémy. Zatraceně velké obtíže," zaklela bezděčně elfí dívka, „bude prolito mnoho krve a padne hodně statečných mužů. Válka si žádá další oběti.“
„Ano, v tom s tebou musím souhlasit." Pak se žena zachvěla nečekanou bolestí a pevně sevřela pravou rukou zábradlí, až jí zbělely klouby na prstech a levou si objala vypouklé břicho. "Och…" zalapala po dechu, když jí nenarozené dítě jasně dalo najevo, že se mu nelíbí její ponurá nálada.
„Co je ti, má paní?" zeptala se starostlivě Efiri královny Dalian, když zahlédla, jak se nečekaně chytila za své velké bříško.
Už před několika dny se mělo dítě podle všeho narodit, ale zatím se mu na svět ještě nechtělo. Čekalo a nikdo neměl zdání, jak dlouho. Jestli zůstane v břiše matky ještě několik dní, anebo možná jen několik hodin, do doby, než se dědic trůnu Dračích elfů narodí. Zkrátka, až se dítě rozhodne, že je čas, tak dá vědět. Dalian si pohladila konejšivě měkký kopeček pod šaty a v duchu své dítě uklidňovala. Po krátké chvíli se podívala na elfku, která si ji přeměřovala starostlivým pohledem.
„Má paní, jsi v pořádku? Nemám dojít pro léčitele?“ otázala se Efiri.
„Ne, děkuji, vše je dobré. Nic se neděje, to jen ten malý nezbeda zase pořádně kope," odvětila s pousmáním a bezstarostnou lehkostí v hlase.
„Kdybych tě neznala, královno, tak bych ti nejspíš uvěřila. Já však vím, že tě něco trápí. Svěř se mi, paní. Já si tě ráda vyslechnu a tobě se uleví, uvidíš."
Na Dalian opět dosedl podivný smutek a neblahá předtucha. V očích se královně zaleskly slzy a pak si bezmocně povzdechla.
„Ó Efiri, nám strach o manžela,“ svěřila se své společnici, „už celý měsíc jsme od nich nedostali žádnou zprávu. Nemám zdání, co je s nimi. Všichni kolem mě chodí po špičkách a raději nemluví o válce, aby mě zbytečně nerozrušovali v mém stavu. Vím, že královna Närimea i Alassë mají strach o Aermara a Elgalena a Darnela, ale nic přede mnou neřeknou, jen si špitají, nebo mlčí. Jenže já o tom potřebuji mluvit. Nesnáším to napjaté ticho, když dělají, jako by muži odjeli jen na dlouhý lov do lesů," popotáhla Dalian a rukávem si setřela zbloudilou slzo kanoucí jí z oka. „Přeji si, aby již bylo po všem, aby válka skončila a já mohla obejmou Darnela ve své náruči. Bojím se, tolik se o něho bojím. Zatím mé srdce cítí, že žije, ale hrozím se okamžiku, kdy ucítím opak. Já ho nechci ztratit, Efiri. Nesmím o Darnela přijít, co bych si bez něj počala?“ popotáhla nosem a mrkáním se snažila zahnat slzy, které se jí draly do očí. Ve svém stavu se těžko ovládala, protože její emoce si dělaly co chtěly a nikdy nevěděla, kdy se rozbrečí a kdy ne.
Efiri si prohlížela svou sklíčenou paní. Královna vypadala opravdu velmi nešťastně. Tak k ní přistoupila ještě blíž a položila jí přátelsky ruku na rameno.
„Nesmíš se teď příliš rozrušovat, má paní, nedělá to dobře tobě ani tvému dítěti." Promluvila na ni tichým uklidňujícím hlasem elfí dívka.
„Budu klidná jedině tehdy, až se Darnel vrátí domů. Och," povzdechla si opět a pohladila plod jejich lásky, jež v ní roste.
„Paní? Co se děje?" starostlivá otázka vylétla z Efiriných rtů.
„Nemohu být klidná, když určitým způsobem pociťuji to, co můj manžel. Jsem s Darnelem díky našemu dítěti spojená. Cítím teď, i když v pouhém nepatrném náznaku, každou bolest, kterou on prožije, i kdyby to bylo jen škrábnutí, vyčerpanost, beznaděj, radost i smutek. Je těžké do sebe vstřebávat své emoce i ty jeho. Darnel je ve mně, v našem dítěti a v mé mysli. Vím, že s ním nemohu telepaticky komunikovat a přesto jsem s ním v duši svázána. Boje jsou kruté, dochází jim pomalu síly. Elfové umírají a já mám strach, že on bude jednim z dalších, kdo padne. Efiri, jsem z toho vyděšená. Hrozí jim všem nebezpečí. Nesmírně velké nebezpečí. Skřeti je zabijí. Dřív nebo později."
Neplakala, ale její hlas zněl zoufale a roztřeseně a zrak se jí zaplňoval slzami.
„Copak jim nikdo nemůže pomoci?" otázala se elfka.
„Samozřejmě že může. Žádala jsem manžela, aby napsal mému bratrovi a požádal ho o pomoc. Jenže on to odmítl. Prý pouze v případě nejvyšší nouze. Ta jeho zatracená elfská hrdost," zaklela Dalian nad tvrdohlavostí svého muže.
Elfka opatrně vzala královnu za ruku, aby se o ní mohla těhotná žena opřít.
„Pojď, má paní, a posaď se do křesla. Dej odpočinout svým nohám, jistě tě musí bolet, když nesou takovou tíhu,“ a pomalu odvedla královnu do útrob jejího útulného, prostorného pokoje a pomohla jí posadit se do pohodného křesílka.
Dalian se jako elegantní pytel brambor svalila do sedačky. Pohybovat se s velkým břichem dalo fušku a sednout si s ním bylo ještě náročnější. Odfoukla si jako když uniká pára z konvice na čaj.
„Děkuji, Efiri,“ špitla a její emoce se pomaloučku polehoučku srovnávaly do normálu.
„Nemáš zač, má paní. Přestaň se již tolik děsit a vezmi tedy dění do svých rukou. Nehodlá-li králi draků napsat náš pán, tak mu napiš sama, paní Dalian. Jde-li o jejich životy, pak neváhej a udělej to," povzbudila svou královnu Efiri.
„Ano, máš pravdu, ať se Darnel potom klidně rozčiluje jak chce, udělám to. Napíši bratrovi o pomoc. Prosím, podej mi papír a pero."
„Hned to bude, má paní."
Efiri rychle došla k psacímu stolu své paní a přinesla jí čistý pergamen, kalamář s perem a pečetní vosk s pečetidlem. Položila to na malý stolek z ebenového dřeva u královnina křesla.
„Děkuji ti, Efiri. Mohla bys zavolat Simeona?"
Elfská dívka souhlasně přikývnula a odebrala se pryč z královniny vzdušně ložnice, aby vyhledala dračího strážce své paní.
Dalian se nahnula ke stolku u křesla, rozprostřela pergamen, namočila brk do inkoustu, lehce otřela špičku o okraj kalamáře a začala psát dopis pro krále Dračího lidu - Gilldara.

„Vznešený Gilldare. Nejdražší bratře."
„Určitě jsi již slyšel zvěsti o tom, že elfové válčí se skřety na pláních Svobodné země. Mé srdce má o ně velký strach a bojí se, že nepřežijí nadcházející týden. Skřeti jsou v přesile a pomalu je udolávají, i když se naši lidé drží zuby nehty. Jejich situace je více než zoufalá a skoro beznadějná.
Já, tvá milovaná sestra, tě poníženě žádám, ne, naléhavě prosím, ve jménu bratrské lásky, již ke mně cítíš, a ve jménu dítěte, jež nyní nosím pod svým srdcem, a jeho otce: pomož mému muži a jeho bratrům ve válce se skřety. Učiň pro mě tuto laskavost, Gilldare. Zachraň je, prosím! Pomož jim zvítězit a zahnat skřety do jejich temné země. Prosím!"
„S láskou a úctou, tvá sestra Dalian."

Když dopsala těch několik řádků, setřela si zbloudilou slzu zoufalství, jež jí bezděčně skanula po tváři. Pak přeložila dopis, nad svící nahřála vosk, nakapala ho na okraj přeloženého listu a označila ho dračí pečetí. Ve stejnou chvíli se ozvalo klepání na dveře. Dalian držela v rukou dopis a pronesla.
„Vstupte."
Vyřezávané dveře se otevřely a dovnitř vešel tmavovlasý muž s trojúhelníkovým tvarem tváře a s neuvěřitelně zářivýma zelenýma očima. Oděn byl do černých nohavic a rudého kabátce. S pravou rukou přiloženou na srdci se hluboce uklonil, až mu havraní vlasy přepadly ze zad dopředu.
„Volala jsi mě, má vznešená paní?" Narovnal se a podíval se na ni.
„Ano, Simeone, pojď ke mně blíž,“ pokynula mu rukou, „mám pro tebe životně důležitý úkol."
Muž s vážnou tváří přistoupil ke své královně.
„Čím mě hodláte pověřit, výsosti?"
„Víš, že ve svém stavu nejsem schopna navázat telepatické spojení se svým bratrem Gilldarem." Muž, tedy rudý drak ve své lidské podobě, přikývnul na srozuměnou. „Tak potřebuji, abys mi pomohl. Tady," a podala mu zapečetěný dopis, „tento list musíš neprodleně a hlavně velmi rychle doručit králi Gilldarovi. Záleží na tom životy našich blízkých přátel."
Simeon si zval dopis od Dalian a uložil si ho do vnitřní kapsy svého šatu.
„Rozumím, má paní. Ihned se vydám na cestu, abych tvé psaní doručil ještě dnes."
„Děkuji ti, Simeone."
„Nemáte zač, jasnosti."
„Šťastný let, můj příteli. Budu čekat na odpověď."
Muž přikývnul, otočil se na podpatku a vyšel z královnina pokoje.
Spěšně proběhl dlouhými chodbami paláce, až se dostal na rozlehlé zdobně vykládané nádvoří Esteledhelského paláce. Postavil se do středu vydlážděného prostranství a rozpřáhnul své štíhlé ruce. Postava ztepilého muže se začala v mžiku oka proměňovat. Pomalu narůstal do mohutných rozměrů, jeho oděv mizel a světlá kůže Simeonova těla se přeměňovala v rudo oranžové šupiny. Z rukou a nohou se stávaly zvířecí tlapy s ostrými pařáty. Trojúhelníkovitý tvar jeho obličeje se protáhnul do špičatého čumáku s velkou tlamou a místo vlasů mu z hlavy a šíje vyrůstaly růžky a ze zad mu vyrašila obrovská blanitá křídla. Během několika málo minut se Simeon převtělil z člověka do své dračí podoby. Rudý drak roztáhnul složená křídla, párkrát s nimi cvičně mávnul, aby si je protáhnul, pak zabral víc a vznesl se do vzduchu. Zakroužil nad královským palácem, aby se dostal do potřebné výšky, potom nabral na rychlosti a dal se v let směrem do Dragoladu, kde měl předat královnin dopis jejímu bratru, králi Gilldarovi.

* * * * * *
Dalian čekala na odpověď od bratra. Neustále vyhlížela, zda na obzoru nezahlédne siluetu letícího draka, ale zatím nic. Dva dny a zpráva od Gilldara, jestli vyslyší její úpěnlivou prosbu, ještě nedorazila. Začínala mít obavy, že se Sineonovi muselo po cestě něco stát. Postávala na terase a hladila si něžně velké nafouklé bříško. Její chlapec, něco v hloubi duše jí říkalo, že to bude syn, byl pro ni čím dál těžší a jakýkoliv pohyb se pro ni stával příšerně obtížný. Bolely jí záda v kříži a nohy. Jednou rukou se zapřela v pase a druhou ochranitelsky držela pod svým břichem. Stála v otevřených dveřích na terasu a dívala se ven, povzdechla si, když ji vyrušil něžný šustot látek.
„Příliš se trápíš, Dalian," ozval se jemný ženský hlas.
Protože do místnosti vešla krásná elfka v modrých šatech a s lesklými, plavými, skoro až bílými vlasy. Její oči měly barvu rozbouřeného moře a hlas libě zpěvavý.
„Jak bych se mohla netrápit, Alassë, když stále nemám o svém muži žádnou zvěst."
Ještě chvíli sledovala vzdálený horizont a pak se kolébavou kachní chůzí přemístila do vzdušného společenského pokoje.
Elfka přistoupila k Dalian a chlácholivě ji pohladila po rameni.
„Vím, jak se cítíš, vždyť i můj muž Aermar je v té válce a též o něm nemám už delší dobu žádnou zprávu. A o našem švagru Elgalenovi nemluvě. Ale musíme věřit, pevně věřit a modlit se. Jedině víra nám dodá sílu všechno vydržet."
„Ano, máš pravdu, ale kdybych dostala alespoň dopis od Gilldara, že vyplní mou žádost, byla bych mnohem klidnější."
„Pojď si na chvíli udělat pohodlí," a poukázala na polstrovanou pohovku potaženou květovanou látkou. „Musíš se šetřit, když se budeš příliš přepínat, mohlo by to uškodit tomu malému, a to určitě nechceš."
„Samozřejmě, že nechci, vždyť kdyby se Darnelovi něco stalo, on je to jediné, co mi, krom vzpomínek, po něm zůstane."
„Nermuť se, Dalian. Zatím žijí, cítím to," ujišťovala ji Alassë. „Už aby ta válka skončila a my mohly zas obejmout své muže, viď." Dalian přikývnula.
Najednou se do místnosti, skrz otevřené dvoukřídlé dveře, vřítila hnědovlasá elfka ve fialových šatech.
„Má paní, má paní!" zadýchaně lapala po dechu dívka.
„Copak je, Efiri?" otázala se Dalian starostlivě.
„Na nádvoří…“ odmlčela se, aby se mohla rychle nadechnout, „…na nádvoří přistál drak, má paní."
„Simeon?" v jejím hlase byla slyšet naděje.
Elfka zavrtěla hlavou „Ne, je to zelený drak, tedy proměnil se v ženu. Chce s vámi mluvit."
„Dobře, přiveď ji," přikývla Dalian.
Efiri přikývla a v mžiku vyběhla z pokoje na chodbu.
Za chvíli se vrátila a vedla s sebou vysokou, štíhlou ženu se zrzavými vlasy, trojúhelníkovitým obličejem, z něhož na ně hleděly zelenožluté oči se svisle zúženými zorničkami. Byla oděná v zelenožlutých šatech a nesla se jako hrdá královna.
„Zde je ta dračí žena," pronesla Efiri a pak se s úklonou vzdálila.
Dračice se poklonila dle etikety oběma královnám a promluvila.
„Má paní, Dalian."
Královna se zahleděla na ženu před sebou a pak jí v očích svitlo poznání.
„Ijšo? Jsi to ty? Co tu děláš?"
„Ano, má paní, jsem to já. Posílá mě král Gilldar. Mám ti předat zprávu," zalovila v brašně, kterou měla přehozenou přes rameno a vytáhla z ní zapečetěný pergamen a podala královně Dračích elfů dopis.
Dalian ho od Ijši převzala, nedočkavě rozlomila červenou dračí pečeť a otevřela jej.
„Co ti píše?" zeptala se zvědavě Alassë.
A tak Dalian začala číst.

„Drahá milovaná sestřičko Dalian."
„O válce jsem slyšel. Nemusíš mě o nic prosit, vždyť víš, že pro tebe udělám cokoliv a pro elfy taktéž. Jsou to mí přátelé, a díky tvému manželskému svazku i rodina. Když jsme byli v nouzi, pomohli nám a nyní zase na oplátku pomohu já jim. Velice rád jim poskytnu ochranu. Neměj o ně strach, budou v pořádku. Opatruj sebe i to malé. Už se těším, až ze mě bude strýc."
„S láskou a úctou tvůj Gilldar."

„To je vše, co píše?" otázala se Alassë udiveně.
„Ano, Gilldar si na dlouhé litanie nepotrpí, ale důležité je, že jim pomůže. Už se nemusím bát, teď vím, že naši muži budou v bezpečí." Odvětila Dalian s úlevou a pak se obrátila na dračí ženu. „Děkuji ti za tvou ochotu, Ijšo. Však zajímalo by mě, kde je Simeon? To on mi měl přinést odpověď. Stalo se mu snad něco?"
„Ó ne, má paní, Simeon je v naprostém pořádku, ale požádal našeho krále, aby mu dovolil zúčastnit se tažení na skřety a mohl tak svou pomocí přispět k jejich porážce. Král mu to dovolil a mě požádal, abych vám předala dopis a zastala zde jeho místo vašeho ochránce."
Dalian přistoupila k Ijše.
„Děkuji ti, Ijšo, za tvou věrnou službu mé rodině. Jsi velmi... Au," Dalian se chytila za břicho a bolestivě zasténala.
„Co je ti, paní?" ustaraně se otázala Ijša a hbitě podepřela svou paní, aby neupadla.
„Óó bože, mé dítě. Au!" zanaříkala a zalapala po dechu.
„Myslím, že už to začalo. Dítě chce na svět," zkonstatovala věcně Alassë.
„Ještě ne, to nejde. Au... je brzo, příliš brzo," namítla s bolestivou grimasou Dalian.
„Naopak, je pozdě, dítě se mělo narodit už před pár dny, ale nechtělo se mu. Ono již dál na otce čekat nehodlá."
„Alassë! Au... musím počkat. Au..."
„Ty teď musíš přivést to dítko mezi nás," odpověděla jí Aermarova žena. „Efiri!" zavolala mocným hlasem na elfku.
Ta hned přispěchala. „Ano, paní?" pak si všimla své královny a jejího bolestí zkřiveného obličeje, „co se stalo?"
„Paní Dalian začíná rodit," oznámila jí klidně Alassë, „já s Ijšou dovedeme tvou paní do její ložnice a ty dojdi ihned pro léčitele."
„Rozumím," obrátila se na patě Efiri a spěšnými kroky, či spíš kvapným během, se vydala vyhledat a přivést léčitele.
Královna Alassë podepřela ženu bratra svého muže z jedné strany a Ijša z druhé. Opatrně pomalými krůčky ji vedly do její komnaty. Vždy se zastavily, když na ni přišly ostré bolesti, jakmile polevily pokračovaly, když došly až ke dveřím Dalianina pokoje, znovu se chytila za břicho při další bolesti, a pak ucítila vlhko a jak jí něco teplého stéká po nohách.
„Ach ne," zavzdychala.
Alassë se podívala na podlahu pod její nohy a všimla si vznikající loužičky.
„Praskla jí voda, dítě se brzy narodí."
Ijša otevřela dveře a rychle s Alassë dovedly Dalian k posteli. Pomohly jí odstrojit se a pouze ve spodničce ji uložily na postel.
Sotva ji položily do lože, objevil se v pokoji léčitel s Efiri a za nimi šly ještě dvě elfky, které nesly teplou vodu, ručníky a čistá prostěradla. Léčitel si přinesl svůj kufřík a odložil si ho na stolek vedle postele.
„Tak se na vás podíváme, maminko."
Ijša podpírala svou paní na posteli a Alassë ji držela za ruku.
Efiri opustila ložnici své paní a zavřela dveře na chodbu, aby rodička nebyla rušena a měla na všechno patřičný klid.


VI. - Vítězný návrat.

Krutý boj o přežití elfů a elfského národa jako takového pokračoval. Elfská vojska byla velmi oslabena a jejich zbroje už dávno nezářily ve slunečním svitu tak jako zpočátku. Ačkoliv elfové bývají v boji zdatní a neúnavní, tak přeci jen měsíce dlouhého válčení bez pořádného vydatného jídla a občasného delšího spánku, si vybíraly svou daň i na nich. Docházeli jim síly i naděje na výhru. Králové se bili bok po boku mezi svými muži. Elfské i skřetí šípy létaly kolem, meče řinčely a všude kolem zněly výkřiky, jak bojové, tak bolestné. Jeden člen Elgalenova vojska vzhlédnul vzhůru k nebi s bílými načechranými oblaky a zahlédl něco, co na jeho unavené tváři vyvolalo úsměv a vykřikl.
"Přilétají!! PŘILÉTAJÍ!!" ozvalo se mezi unavenými elfskými vojáky.
"Kdo?" zeptal se nechápavě plavovlasý král.
"Draci, můj pane, draci!" zvolal nadšeně jeden elf v rudozlaté zbroji a ukázal před sebe na oblohu.
Všichni vzhlédli a opravdu, na nebi byly vidět blížící se siluety třech desítek letících draků v čele se zlatým drakem.
"Tys poslal pro Gilldara?" otázal se Aermar a pohlédnul tázavě na své nejstarší trojče.
"Ne, neměl jsem čas mu napsat o podporu v boji," namítl Darnel.
"Tak kdo potom?" zeptal se Elgalen.
"Dalian," špitl král Dračích elfů, když mu došlo, že jedině jeho žena by dokázala i přes jeho protesty požádat svého bratra o pomoc.
"Tvá žena je poklad," pochválil mu jeho manželku Aermar.
"Dalian budiž požehnána," pronesl Elgalen.

Velká skupina draků se hbitě téměř střemhlav snesla z nebeských výšin a zaútočila na skřetí armádu. Když si Tanronovi služebníci všimli, kdo přiletěl podpořit elfy v boji, byli zděšení a vypukla mezi nimi bezhlavá panika.
"Draci!" pištěli jedni.
"Dragor!" kvíleli druzí.
"Draci! Dragor přilétají!" ozývalo se ze všech stran vyděšené skuhravé a skřípavé hulákání.
Skřeti i stínoví lidé začali utíkat do všech stran a neposlouchali své velitele, kteří jim přikazovali vytrvat na svých místech.

Dračí král společně se svou družinou rudých a šedých draků přiletěl přátelům na pomoc, když už se zdálo vše být ztracené, a na ty odporné skřety i stínové lidi dopadla jejich zloba a moc. Ohněm i ledem draci spražili zlé stvůry, síru a hrůzu na ně pouštěli z hůry. Ohniví rudí draci šlehali plameny a spalovali všechny ty ohavné příšery a šedí horští draci chrlili ledové šípy, jež zmrazily vše, co jim přišlo do cesty.
Skřeti brali nohy na ramena a upalovali do bezpečí své černé země a Černostínových hor. Na pláni zůstali jen ti, kteří již byli mrtví. Po zdárném zásahu draků byl boj konečně po několika měsících úspěšně ukončen.
Král Gilldar se společně s jednim rudým a jednim šedým drakem snesl a přistál na planinu před třemi elfskými králi. Zbytek jeho družiny pronásledoval skřety a hnal je svinským krokem do Blackgeru. Zlatý, rudý a šedý drak se po dosednutí na zem začali přeměňovat v lidské bytosti a během okamžiku tu stáli tři muži. Gilldar se tyčil ve své plné kráse ve zlaté zářící zbroji a plavé, téměř zlatavé vlasy mu povívaly v jemném vánku, který se proháněl po pláni nad mrtvými těly. Za ním stál jeden muž v rudém brnění a druhý ve stříbrošedém. Darnel krom Gilldara poznal i draka v rudém.
"Gilldare, Simeone!" oslovil je s údivem Darnel, "kde se tu berete?"
Zlatý drak se usmál: "To Dalian nás zavolala a po Simeonovi poslala zprávu s prosbou o pomoc pro vás."
"Jsem šťastný, že mám ženu, která mě neposlouchá, a děkuji za to bohům. Však za tuto pomoc vděčím tobě a velice ti děkuji, Gilldare."
"Děkuji, dračí králi," pronesl Elgalen.
"Já ti též děkuji, Gilldare," přidal se Aermar a všichni tři se mu uklonili.
"Nemáte zač, přátelé. Vy jste kdysi pomohli nám, když jsme byli v nouzi, a já vám to s radostí kdykoliv znovu oplatím," odvětil na to zlatý drak.
Přistoupil k elfům a jednoho po druhém vřele obejmul.

Teď bylo nebezpečí na mnoho set let zažehnáno a válka skončila.
Všichni přeživší se i s vládci a draky vrátili do základního tábora, aby si konečně odpočinuli a odložili zakrvavenou a poničenou zbroj, jež je po náročných bitvám tížila. Posadili se na pokrývky roztažené u ohňů pod polosuchými listnatými stromy a pořádně se napili čisté vody, aby uhasili žízeň. Zlatý drak krom své bojové letky s sebou vzal i dva modré draky, kteří ve svých drápech přinesli pro elfy čerstvé vydatné jídlo a víno na posilněnou.
Tak Darnel, Aermar, Elgalen, Gilldar, Simeon a šedý drak jménem Grey, seděli popíjeli a jedli. Když tu mezi ně přišel poručík Mirimon. Elf se uctivě poklonil a prosil za odpuštění, že mužům vpadl do konverzace.
"Omluvte mě, velectění pánové, že vyrušuji při vašem rozhovoru, ale právě přiletěl spěšný posel z paláce v Esteledhel a přinesl zprávu od královny Alassë."
Aermar se už natahoval pro dopis od své drahé choti, jež svíral Mirimon v ruce.
"Ne, pane, ten list není pro vás, ale tady pro krále Darnela."
"Cože, pro Darnela?" podivil se Aermar nechápavě a hodil po bratrovi nedůvěřivý pohled.
"Pro mě?" ukázal na sebe nevěřícně hnědovlasý elf.
"Ano, pro tebe, můj pane," a podal mu zapečetěný pergamen.
"Můžeš mi říci, co máš s mojí ženou?" zeptal se Aermar a v jeho hlase byla slyšet jistá žárlivost.
"Nic, přísahám. Nemám zdání, proč mi Alassë píše."
"Tak to otevři a zjistíš to," poradil mu Elgalen.
Tak tedy Darnel rozlomil pečeť a začetl se do úhledných řádek napsaných černým inkoustem.

"Drahý příteli, Darneli."
"Prosím, vyřiď mé nejupřímnější pozdravy mému milovanému choti, a že na něj já i náš syn s láskou vzpomínáme a těšíme se na jeho návrat. A též mám od královny Narimëi pozdravovat i tvého druhého bratra Elgalena.“

Přečetl nahlas těch prvních několik slov a dál, aniž by si to uvědomil, pokračoval už pouze očima.

"Nyní k tomu, proč ti vlastně píši. Dalian by jistě sama ráda tento dopis napsala, ale bohužel se jí právě nedostává sil. Však nemusíš mít o ni žádné obavy. Odpočívá, neboť je jen unavená z velmi vysilujícího porodu, ale ona i dítě jsou v pořádku. Takže ti slavnostně oznamuji, že jsi se stal hrdým otcem překrásného chlapce a dovol mi, abych ti tímto dopisem zároveň srdečně poblahopřála k jeho narození."
"S úctou tvá přítelkyně Alassë.“

Jakmile Darnel dočetl tyto řádky, dopis mu vypadl z ruky, a on jen nevěřícně hleděl před sebe. Elgalen i Aermar si toho všimli. Elgalen do něho lehce strčil a zeptal se.
"Darneli, co je s tebou?"
"Stalo se něco zlého?" otázal se Aermar.
Darnel jen otvíral na prázdno pusu a pak tiše nevěřícně špitnul.
"Já jsem táta," náhle vyskočil na nohy, jako by ho bodla vosa a na tváři se mu roztáhl široký šťastný úsměv, "mám syna!" zvolal radostně. "Já... mám... syna!!" Neslo se celým tábořištěm, že to slyšel i ten nejposlednější elf u nejvzdálenějšího ohně..
Poté se otočil na Aermara a ten si všiml, že Darnelovi z očí tečou slzy dojetí.
"Je ze mne otec, já tomu ani nemohu uvěřit."
Aermar se postavil a vřele ho objal. "Vítej mezi rodiče, ty novopečený tatínku."
Po nejmladším trojčeti Darnela obejmul i Elgalen. "Tak to ti srdečně blahopřeji, bratře."
Gilldar, Simeon a Grey též vstali, a jeden po druhém mu gratulovali k narození syna. Byla to velmi šťastná událost na konci takového hrůzného krveprolití.

* * * * * *
Tanronovi po porážce na Svobodných pláních nezbylo nakonec nic jiného, než, jak se říká, stáhnout ocas mezi nohy a ustoupit zpět do Blackgeru. Zbytky jeho obrovského černého vojska byly napadeny draky a rozprášeny při útěku k hranicím, za nimiž ležely Černostínové hory. Tanron sám s ostudou prchnul a do svého skalního hradu v temném království se vrátil pokořený a ponížený. Měl vztek na sebe, na své poddané, na draky a především na elfy. Přísahal si, že se za tohle těm prašivým, mizerným a nenáviděným elfům jednoho dne pomstí.

* * * * * *
Takže díky velké a především včasné pomoci krále Gilldara a jeho Dračího lidu, nastala v elfských zemích opět doba míru a klidu. Hned jakmile nabrali trochu sil, složili stany a připravili se na zpáteční cestu. Posbírali těla padlých přátel a draci se nabídli, že je dopraví do jejich zemí, aby se s nimi nemuseli dřít. Elfové za tuto pomoc byli nesmírně vděční, protože by zde neradi nechali všechny své pobité kamarády. Ano, pár jich tu bohužel museli pohřbít, protože nebylo možné jejich zohavená a roztrhaná těla tak dlouho udržet ve stavu vhodném pro přepravu a nebo se stalo, že těla několika elfských mužů ani nebyla nalezena. Jednim z nich byl i pobočník krále Elgalena pán Eruner. Byl viděn, že padl při hájení řeky Lin, ale jeho ostatky se bohužel nikde nenašly. Takže buďto ho odvlekli skřeti a nebo jeho tělo vzal rychlý proud řeky a zanesl ho možná až do moře, ale to se nejspíš nikdy nikdo nedoví.
Nicméně hned, jak to šlo, elfové i s draky opustili pláň Svobodné země a zamířili do svých zemí, ale královští bratři společně s Gilldarem odjeli do Esteledhel, neboť Darnel si moc přál setkat se se svou milovanou Dalian, jež tam nyní pobývala u jeho matky. Srdce ho k ní táhlo a samozřejmě i k jejich narozenému synovi. Gilldar se též těšil, až uvidí svou sestru a malého synovce. Aermar se už nemohl dočkat, až se přivítá s Alassë a synem Aernilem. Elgalen, protože byl prozatím svoboden a neměl vlastní ženu ani děti, tak chtěl ve své náruči sevřít alespoň svou drahou matku královnu Narimëu, aby ji ujistil, že se v pořádku a ve zdraví vrátil.
Statečný mladý elf - poručík Mirimon - byl po válce povýšen na kapitána a jmenován jedním velitelem královské stráže v Ilcatirionu.
Po vypuzení Tanrona ze Svobodné země a záchraně hranic elfských království nastal zas čas štěstí, i když elfové ve své obezřetnosti nepolevili a stále díky ptačím spojencům hlídali dění za hranicemi Blackgeru.

* * * * * *
Darnel přestal vzpomínat na všechny ty útrapy, jež je tenkrát potkaly.
"Ó, ano, byl to tehdy krutý rok, ale zároveň pro mě i šťastný, vždyť se mi narodil syn, jehož mi dala má milovaná Dalian," pomyslel si v duchu Darnel.
Zahleděl se opět na svého syna Rínona, který bedlivě naslouchal slovům další písně, kterou svým kouzelným hlasem pěl mistr Mercas. Měla název Apaira entulessë, tedy Vítězný návrat.

"Vzhůru na hradby, ať vlajky zavlají.
Vítězství nyní patří nám.
Vojáci se domů z války vracejí.
Svobodo krásná, vítej nám.

Ženy své muže s láskou vítají.
Příhodný oděv ať každý má.
Na svého krále lidé čekají.
Květiny v rukou každý má.

Trubač tváře vzduchem nadouvá,
fanfára už zní v širou dál.
Městskou branou král teď projíždí.
Tambur na bubny píseň hrál.

Zbrojnoše ani krále neleká
bujaré lidu jásání.
Panovník všem rukou zamává.
Sláva! Volají poddaní.

Náš zámek kouzelný, před ním se vynořil,
ze zahrad snů našich, hojný kraj.
Věž z mramoru, úsvit odhalil.
Háj stromů, obrysy šedých skal.

Písní si krátí svůj dlouhý čas.
Srdce se rozbuší v jeden ráz.
Jen město projede, setře slzu z řas.
Královnu v náruči sevře zas."

Píseň dozněla a ztichlým sálem hodovní síně se ozval hlasitý potlesk. Pěvec se uklonil a děkoval svému obecenstvu. Král Darnel se zahleděl na svou ženu a viděl, že pláče dojetím a nebo nad ošklivými vzpomínkami. Naklonil se k ní, položil jí svou dlaň na hebkou tvář a setřel vlahou slzu, jež po ní skanula dolů.
"Neplač, má lásko, už je to dávno za námi. Zůstane nám už jen smutná vzpomínka na válku na pláních Svobodné země. Teď se musíme radovat z toho, že žijeme a že zlo je tam, kde má být. Skryté ve své zemi daleko od nás."
"Já vím, drahý."
Darnel se naklonil ještě o něco blíž a ukradl svém ženě něžný polibek.
"Miluji tě, Dalian, za všechno, cos kdy pro mě učinila."
"Já tebe také, Darneli."
"A co já, máte mě taky rádi?" otázal se chlapecký hlásek.
Král s královnou se podívali na svého syna, pak ho k sobě přitáhnuli a objali ho.
"To víš, že tě též milujeme, synku," ujistil ho Darnel.
"Nade všechno na světě," dodala s ujištěním Dalian.
Chlapec se zářivě usmál a přitiskl se do náruče milovaných rodičů a to bylo nejkrásnější vyznání lásky, co může být.


* * * * * *

Překlad a vysvětlivky:
Enyalië or ohta. - Vzpomínka na válku.
Ilcatirion – Třpytné město
Esteledhel – Naděje elfů – je to přístav a sídlo královny matky Narimëi
Ai – ach, jo – je to takové trochu neurčité citoslovce
Áya – ahoj, či zdravím – pozdravení
Apaira entulessë. - Vítězný návrat.