Andor.cz - Dračí doupě online

V hlavě mi hučely hlasy jako včely v úlu.
Bolest se stupňovala!
"Ticho buďte!" zakřičela jsem ve snaze je konečně umlčet.
Lidé kolem mě si mě prohlíželi s odstupem a někteří se strachem. "Kdo ví? Kdo ví, jestli tady ti lidé jsou? Kdo ví?" napadlo mě.
"Jsou kolem mě? Nebo je to jedna z dalších halucinací mého chorého mozku? Chorého? Proč vlastně chorého? Co je na něm chorého!" honí se mi hlavou.
Znovu se kolem sebe porozhlédnu a obraz lidí zmizí. Jsem tady sama. Sama. Vlastně ne, nejsem tak úplně sama.
Přede mnou je stůl z chirurgické oceli a nepřirozeně se leskne. Z počátku vypadá prázdně jako ta místnost, ve které se nacházím, ale prázdný není.
Leží na něm tělo!
Tělo ženy!
Je pod plachtou a vůbec se nehýbe. Opatrně, po špičkách k ní dojdu a třesoucí se rukou se k ní přibližuji.
Je mi zima!
Ta zima vychází ze mě samotné, nebo z nohou, které se holé dotýkají studené dlaždicové podlahy?
"Třeba zmizí, když se jí dotknu!" pomyslím si.
Natahuji ruku! Jsem tělu téměř na dosah, ale pokaždé, když jsem jí tak blízko, že bych byla schopna se jí dotknout, se stůl zdánlivě odsune a ona je zase o ten kousek vzdálenější.
"Já se tě dotknu! Musím se tě dotknout! Musím! Musím! Musím!" křičí mi milióny tónů mého vlastního hlasu v hlavě.
Napětím se mi zkracuje dech. Téměř to nevnímám. Jediné, co pro mě existuje, je tělo na pitevním stole.
"Pitevním? Jak vím, že je pitevní? Kde jsem k tomu přišla?"
Celou páteří mi projde zvláštní mráz. Celá se oklepu, ale potom opět pokračuji ve svém snažení dosáhnout na tělo té ženy na stole.
Nevím, jak dlouho jsem se snažila jí dotknout, ale nakonec se mi to přeci jen podařilo.
Tedy ne tak úplně!
Dotkla jsem se plachty, jíž měla dotyčná na sobě a stáhla jsem ji z ní.
Přimhouřila jsem víčka a snažila jsem dohlédnout na nahé tělo, které teď leželo nezakryté na pitevním stole.
Rysy tváře byly rozmazané, ale přesto bylo vidět, že byla žena velice pohledná.
Sklouzla jsem pohledem na hrudník a spatřila otevřenou dutinu hrudní bez srdce.
Nevypadalo to hezky!
Torzo nahé ženy leželo bez povšimnutí na studeném stole a nikdo ji nezašil. Vlastně si jí nikdo ani nevšiml.
Bylo mi jí líto! Tak hrozně líto, že jsem se dala do pláče!
Prohlédla jsem si jí pořádně a došlo mi, že ji odněkud znám!
Ale odkud?
Postavu má krásně štíhlou a jde vidět, že o sebe dost dbala, když ještě byla na živu.
Znovu jí pohlédnu do tváře.
Rysy se zdají být jasnější, ale stále nejde rozpoznat, kým byla!
Jediné, co jde vidět jasně, jsou jizvy!
Čerstvé jizvy, které ji někdo způsobil těsně předtím, než ji zabil.
"Jak vím, že ji někdo zabil?"
Pohlédnu na její útlou snědou nohu a uvidím visačku.
Takovou, jež se dává mrtvým pro identifikaci.
Jenže na té její je pouze tučně napsáno: Neznámá!
"Neznámá?" ta slova mi proletí hlavou jako dobře naostřený nůž máslem.
"Jak to, že jí nikdo neznal. Takovou krásku! Byla snad sobecká a namyšlená, že ji nikdo znát ani nechtěl? Nebo čím to vlastně bylo?" ptám se sama sebe.
Opět jí pohlédnu do tváře a konečně uvidím její rysy jasně.
Plíce se mi v hrudníku prudce vzdouvají.
Vlastně ani ne!
Je to jen mé zdání!
Stejně jako je zdání to, že se mi zrychlil tlukot srdce, protože jak by se mi mohl zrychlit tlukot, když mi již srdce někdo z těla vyňal.
Až teď mi to došlo!
Ti lidé kolem mě, které jsem zpočátku viděla, byli čumilové za žlutou policejní páskou, kteří chtěli vidět, co se zase v tom jejich městě stalo za zločin.
Ten chlad, který jsem cítila, nevycházel z podlahy, ale z hladce naleštěného a chladného pitevního stolu.
A to tělo ženy, která na něm ležela, bylo mé tělo.
To já jsem byla ta kráska, kterou někdo zohavil a zabil.
Vyňali mi srdce!