Andor.cz - Dračí doupě online

„Jsi tam, Eleanor? Haloo?“ volá ženský hlas do telefonu.
„Ano jsem tu, Elis. Co se děje, že mi voláš v tuhle noční dobu?“ odpovídá unavený hlas patřící též nějaké dámě.
„Víš jak jsem si koupila ty testy... no přesně ty... Hádej co mi vyšlo, El.“ Hlas oné volající zpočátku překypuje radostí a nedočkavostí sdělit své kamarádce novinu, kterou ona sama ví teprve pár minut.
„Ne Elis! Ty si děláš srandu! Je to pozitivní, že jo?“ ospalý hlas se rázem změnil na čilý, zvědavý, nadšený.
„Je. Jsem v tom, El. Jsem v tom!“ na druhé straně je slyšet radostný smích. Nepochybně tam padlo i pár slziček štěstí.
„Počkej. Brzdi, Elisabeth. Brzdi! A jak chceš to mimino zaopatřit? Vždyť... vždyť ani nevíš, kdo je otec. Nebo snad ano?“ Eleanořin hlas je starostlivý. I přesto, že se ženy nevidí, dokáže budoucí maminka říct, že se její kamarádka mračí.
„Ale no tak, El. Nebuď tak uťáplá. Existují přece sociální podpory a navíc mám přeci tebe. Určitě mi s tím pomůžeš, že jo. Budeme toho muset ještě spoustu zařídit. Postýlku, pokojíček...“

----------

O devět měsíců později

Slunce už dávno přenechalo vládu měsíci a samo šlo vzbudit lidi na druhé straně zeměkoule. Hvězdy září jasně jako každou noc, třpytivé šedivé oko shlíží na spící obyvatele Londýna. Jenže ne každý této noci ulehl.
Píše se 23.9. roku 1992. Ručička na hodinách v kuchyni se lenivě posunula o minutu blíže ke tři čtvrtě na devět večer. Ve vedlejší místnosti je slyšet občasný křik, vzdechy, též tlumený hlas, který snaží někoho uklidnit.
„Vydrž, Elis. Hned to bude. Stejně si myslím, že jsme měli zavolat pro nějakou porodní bábu. Bylo by to lepší. Jistější jak pro tebe, tak i pro to malé,“ promlouvá tichý, soustředěný hlas ženy klečící u rozkroku rodičky, snažíc se jí pomoci při porodu.
„Ne... nechci tu nikoho, El... zvládnu... to...“ odpoví Elisabeth vyčerpaně, avšak zazní tam i jistá odhodlanost, načež je její vysilující odpověď následována křikem plným bolesti, která byla vyvolána další kontrakcí, pak už jen hluboké nádechy a výdechy, jak se mladinká dívka snaží zůstat při vědomí. Budoucí maminka je střední postavy s oválným obličejem a černými vlasy jako sama noc, které jsou nyní slepené potem. Věkem je spíš na čerstvou absolventku vysoké školy. Vlastně to ani není daleko od pravdy. Jindy veselé, tmavě modré oči jsou nyní plné zoufalství a proseb o vysvobození z utrpení.
„Už to bude jen chvilinku. Slibuju. Hlavně tlač,“ uklidňuje Eleanor svoji nejlepší kamarádku, když zachytí její pohled. Tato malinká dáma, středních let, lehce podsadité postavy, s buclatým obličejíkem a smaragdově zelenýma očima zná Elisabeth snad celé věky. Aspoň jí to tak přijde, i když se poznali teprve před sedmi lety. Pohled se jí opět stočí k jejímu klínu, kde vyhlíží hlavičku přicházející miminka. Netrvá to dlouho a hlavička už je vidět.
„Tak, Elis. Už ji vidím. Teď pořádně zatlač,“ přikáže jí jemně, přičemž se připraví na odebrání novorozeněte z těla ženy před ní.
„Já... já už nemůžu...“ vzdychne rodička bezmocně, vysíleně spolu s protestným zakroucením hlavou.
„Dělej! Zatlač! Za chvíli už bude po všem. Už tě nebude nic bolet. Budeš mít pokoj,“ hlas její kamarádky přešel z přátelského na ostrý, nepřipouštějící odpověď ne. Také v něm byla znát jistá nervozita. Kdo by si kdy pomyslel, že žena, která pracuje jako advokátka, bude někdy dělat porodní bábu? Jak Eleanor přikázala, tak se stalo. Budoucí maminka skutečně zatlačila. Děťátko bylo na světě.
‚Rychle zavázat pupeční šňůru. Přestřihnout. Omýt dítě. Zabalit. Utišit ať tolik nekřičí. Počkat... Ještě zkontrolovat pohlaví,‘ říká si v duchu právnička, zatímco provádí jednotlivé úkony.
„Elis, Elisabeth, máš krásnou holčičku. Podívej, E...“ hlas se jí zadrhne v hrdle. Jako by se tam během chvíle vytvořil obrovský knedlík a usadil se v krku. Její nejlepší kamarádka se nehýbala, nemluvila, nedýchala... jen koukala někam za ní svýma nebesky modrýma očima, nyní bez jakékoliv emoce. Jako oči mrtvého.

----------

Osamělé kroky zněly ulicí, kde již nebylo nikoho. Uplynuly asi tři hodiny od té tragédie. Policie se ptala na všechno. Na to, co dávalo smysl, i to, co ne. Teď už určitě odváželi její bývalou přítelkyni někam do krematoria, kde jí spálí. Ukápla slza. Uzlíček, který žena držela v rukách, se zavrtěl.
„Neboj, maličká. Všechno bude v pořádku. Nemohla jsem tě nechat jim. Určitě by tě šoupli do domova dětí u Sv. Patrika. Tam tě nechci poslat. Tam ne,“ promluvila žena mateřsky na děťátko ve své náruči. Ze zavinovačky vykukovala jen hlavička z níž na Eleanor vzhlížely dvě zvědavé tmavě modré oči. Tak moc podobné jejím. Další slza.
‚Nemůžu si tě nechat, ač bych chtěla. Nemůžu. Mám práci,‘ očisťovala sebe sama od toho, co se chystala udělat. Než v tom ale stačila pokračovat uviděla před sebou velký dům podobný sídlu boháče. Ve skutečnosti to byl dětský domov Sv. Essety. Široko daleko známý jako nejvybavenější pro děti, které matky nechtěly, nebo si je nemohly nechat. Advokátka vstoupila na pozemky ústavu bez jediného slova, bez jediného pohledu na tři hodiny staré dítě. Věděla, že kdyby mu věnovala byť jediný, nedokázala by se jí vzdát. Došla až ke dveřím, vedle nichž byl otvor do tzv. baby-boxu, tam se na chvíli zastavila.
„Jsme tu holčičko. Jsme tu. Tady ti bude dobře, uvidíš. Tvoje maminka by to tak určitě chtěla,“ promluvila El tiše k holčičce, kterou přidržovala u hrudi. Otevřela víko, načež se před ní objevil malý prostůrek, kam měla děťátko položit. Přišel jí tak malý, že se zdráhala tam dívenku položit. Jenže nemohla jinak. Nechat ji venku by znamenalo jistou smrt pro tak malé dítě. Proto tedy učinila snad nejtěžší rozhodnutí svého života. Opatrně, aby se malá o nic nebouchla, ji vložila do komůrky. Poté z kapsy vytáhla papírek, na kterém bylo něco napsáno. Položila ho holčičce na tělíčko. Ona, jako by vycítila, že jí opět někdo opouští, začala pofňukávat.
„Ne, prosím. Hlavně neplakej. Pššš, bude to dobrý. Uvidíš,“ snažila se ji Eleanor uklidnit, i když sama měla problémy s tím, aby se nerozbrečela.
‚Jestli tu budeš ještě chvíli stát, tak už se odsud nehneš,‘ našeptával jí tichý hlásek do ucha. Naposledy se zadívala do těch očí, které se touhle chvílí plnily slzičkami, s tím zavřela víko, aby alespoň trochu ztlumila rostoucí pláč dcery její kamarádky. Zazvonila na zvonek, který byl hned vedle. O nanosekundu později už cupitala pryč, nechávajíc miminko za sebou. Věděla, že si to bude vyčítat až do konce svého života. Ale bylo to tak nejlepší pro obě. Nebo snad jen pro El?

----------

„Pane, už víme, kde to dítě je,“ ozval se hlas, který byl značně zkreslený bručením vysílačky.
„Dobrá. Chci, aby od této chvíli vždy někdo sledoval ten dům. Aby dával pozor na to mimino jak poroste a bude dospívat. Zavolejte si tam Henryho. Pověřuji ho hlídáním,“ odpoví hluboký, melodický hlas do mikrofonu.
„Ano, pane. Zavolám mu, pane,“ znovu ten samý hlas s jistou dávkou respektu.
‚Skvěle. Tak tohle bychom měli. Pánové nezklamali,‘ pomyslí si neznámý zpoza mahagonového stolu ve své pracovně. Potěšený úsměv, který se mu v první chvíli rozlil po tváři však nyní vystřídal zamračený výraz. S touto chvílí nastaly starosti

----------

Pomalé šoupavé kroky byly slyšet halou. Rozhodně nikam nespěchali. Po chvíli se nakonec dostali až ke skřínce. To co uviděly oči vychovatelky, když skříňku otevřela, ji ani nijak nezarazilo.
„Vypadá to, že máme nového přírůstka, Mary Ann,“ zvolala starší dáma, jejímiž vlasy už lehce proplétaly šediny. Opatrně vyjmula miminko sotva čtyři hodiny staré. Mezitím už u ní byla i její pomocnice Mary Ann. Otočila se i s dítětem a šla pryč, její pomocnice si však všimla něčeho na zemi. Vypadalo to jako papírek. Zvedla jej a rychle ho přejela pohledem. Následovně se jí na tváři rozhostil úsměv.
„Dokonce nám tady maminka nechala i jméno, Adriano,“ zvolala Mary Ann a nesla v ruce kousek toho papíru na němž byla tři slova, která pečovatelkám zajisté ulehčí práci: Lorane Manon Garwood.