Andor.cz - Dračí doupě online

Rubínová princezna

Nad noční krajinou řádila bouře a jiskřivé blesky ozařovaly dvojici postav stojících na pahorku. Obě stály nehnutě, zírajíc na ruiny města pod sebou. Čas nebyl k hradbám a stavbám moc vstřícný. Zůstaly pouze základy a občasný balvan stojící na cestách, jako by chtěl zabránit vstupu cizincům. Postavy začaly pomalu sestupovat z pahorku a, nevšímaje si okolí, se ponořily mezi kameny. Oba šli, vyhýbaje se balvanům, po široké cestě do středu města. Po dlouhé době se jim začaly rýsovat věže paláce. Čas byl nejspíše přívětivý ke kamenům a nechal palác stát jako připomínku masakru. Jedna z postav sebou neklidně škubla. Šlo vidět, že má napnuté všechny svaly v těle.
„Cítils to, Dorene?“ zeptal se mužský hlas, „ten impuls byl silný. Nechápu, kde se bere taková energie? Doufám, že se tentokrát nemýlíš.“
„Taky doufám,“ odpověděl druhý muž, „jestli mi John zase lhal, tak si to s ním vyřídím. Teď to ale neřešme. Hledáme tu mapu.“
„Všiml sis,“ zeptal se první muž, „je tu ticho, moc velké na to, abych mu věřil.“
„Bohužel všiml. Buď tady nic nežije a nebo nic neslyšíme. Máme oslabené smysly. Způsobuje to magické pole kolem paláce. Jinak svým smyslům věřím dost na to, abych věděl, že nás nic nesleduje.“
„Přesto…“ chtěl namítnout první
„Dost! Tarre. Nebudeme si kvůli tomu vytvářet magickou ochranu. Nic nám nehrozí… zatím. A mám takové tušení, že kdybychom se o něco pokusili, tak se nestačíme divit.“
„Asi máš pravdu,“ odpověděl Tarr, „jen bych nechtěl skončit uprostřed doupěte Skalnatek. Taky jsem ti věřil a málem jsem byl večeře těch mrch.“
„To byl omyl. Jen nehoda,“ odsekl Doren. „A teď potichu, už tam jsme.“
Oba muži si prohlíželi detaily obrovské kupolovité stavby s vysokými věžičkami a rozlehlými přístavbami. Před nimi stály schody vedoucí do palácové zahrady. Když vystoupili po mistrovsky otesaných kvádrech mramoru, spatřili fontány a dlouhé řady soch vedoucí až bráně paláce. Oba šli k otevřeným křídlům mohutné brány, a do tmy za nimi.

„Budeme potřebovat světlo,“ konstatoval Tarr.
„Nerad to přiznávám, ale máš pravdu,“ odpověděl Doren, „jen doufám, že se teď nic nestane.“ Doren začal pomalu pohybovat rukama a šeptat slova pro jiné neznámá. Místa, kde zastavil rukou se rozzářila a světla začala stékat po vytvořených křivkách do jednotného celku. Když skončil, vznášela se před ním koule modro-bílého světla. Doren udělal ještě krátký pohyb rukou a světlo se nad oba vzneslo a ozářilo tak celou vstupní halu. Hned nato se budova roztřásla a ozval se zvuk hroutícího se kamene. Pak ale vše ustalo. Oba muži si uvědomili, že spadla vzdálená část paláce.
„Já si to myslel“ začal Doren, „ten palác drží jen díky magii. Pouhá naše přítomnost ji uvolňuje. Budeme si muset pospíšit, nebo nám nakonec palác spadne na hlavu!“ Vyšel vstříct dveřím ozářených světlem. Tarr ho následoval. Oba vešli do kruhové místnosti se spirálovitým schodištěm zvedajícím se do horních pater paláce. Před nimi však stály křídla mohutných dveří vedoucích do královské síně. Když prošli dveřmi do síně, zůstali ohromeně stát. Všude kolem nich se tyčily nádherné otesané sloupy končící v nedohlednu. Celou síň obklopovaly mramorové sochy lidí, elfů a trpaslíků. Od všudypřítomného zlata se světlo z koule odráželo v nádherných zlatých paprscích.
„Jak tohle mohl někdo vytvořit?“ zeptal se zasněně Tarr.
„Nevím, nejspíš trpaslíci. I když… ti svoje umění moc nenabízí a už vůbec ne lidem. Něco mi tu nesedí. Dívej na to zlato a šperky. Obojí by tu už dávno nemělo být. Pochybuju, že sem za ta staletí nikdo nepřišel a už vůbec ne, že by si nic neodnesl.“ Doren se rozhlédl po nejbližších sochách. „Pojďme hledat, ať už jsme z tadyma pryč. Hlavně se ničeho nedotýkej a nic nezkoušej.“
Tarr i Doren začali opatrně postupovat halou a prohlížet si předměty kolem sebe. Když došli na konec síně, spatřili obrovská křesla bývalého krále a královny. Křesla z mramoru vypadala, jako by je obrůstaly květiny a u nich odpočívala zvířata. Bylo to tolik lákavé, že si Doren začal říkat, že to snad není skutečné. Přistoupil blíž k podstavci a prohlížel si pozorně křesla. Bylo to tak nádherně opracované, že mu ihned došlo, že to není práce ani lidí, ani trpaslíků, jenom si nemohl vzpomenout koho.

„Musím něco zkusit,“ řekl Doren Tarrovi, „pojď ke mně a připrav se nás v nouzi teleportovat ke koním.“
„Ale proč?“ nechápal Tarr, „vždyť tu nic není a teleportovat dvě osoby až ke koním bude náročné, ještě k tomu v noci.“
„Nech toho. Mám divný tušení a musím ho ověřit, jenže nevím, jak dlouho palác vydrží, proto potřebuju, abys nás mohl v nouzi dostat ven.“
Oba muži se postavili co nejblíže k sobě. Doren začal pohybovat rukama a promlouvat do ticha. Byl téměř u konce, když jím projel silný impuls magie. Ještě stihl doříct formuli a spojit křivky do jednolitého obrazce. Celá síň jako by vybouchla v záplavě zlaté záře, která odhalovala skutečnou podobu paláce. Doren najednou ucítil magii bránící odhalení, avšak jeho kouzlo odhalilo co mohlo. Spatřili rozpadlé kameny, zkorodované zlato a kosti kam jen dohlédli. Ty kosti se ale hýbaly. Sjednocovaly se do celků, které se zvedaly s podivuhodnou lehkostí nad zem. Kolem nich se formovala armáda. Armáda mrtvých, toužících po té dvojici živých. Palác a snad celý svět se jim pod nohama bortil. Ze sloupů odpadávaly kusy balvanů, které pohřbívaly tvořící se kostry. Čas jako by se zastavil a nedovolil dvojici přemístit se do bezpečí. V tu chvíli Doren zahlédl oči. Ne oči, ale plamen. Plamen něčeho nenasytného, co mu chtělo vypálit snad duši. Uslyšel krutý smích a uviděl záblesk rudé sošky koupající se v plamenech. Tarr z posledních sil dokončil kouzlo a oba přemístil…