Andor.cz - Dračí doupě online

Otevřela oči. Byly tak modré, jako letní obloha. Možná i víc, ta krása se nedá popsat.
Znovu je pomalu zavřela, něco ji volalo zpátky do země snů.

***

Všude krásné barvy, hnědá, červená, žlutá i zelená. Pomalu se procházela alejí těch nádherných stromů. Rudému slunci, které již každou chvíli muselo zapadnout za velkou skálu, nastavila tu bledou tvář. Na úzkých rtech se jí objevil jemný úsměv, když cítila, jak jí teplá záře hladí pokožku.
Znovu zavřela oči.

Chlad, zima, prudký a ledový vítr jí narazili do křehkého dívčího těla. Zkoumala pozorně okolí, kde se nacházela. Neznala to tu.
Slunce ozařovalo pustou pláň. Sem tam se objevil nějaký uschlý strom či zmrzlý trst trávy. Klid v těch temně modrých očích se změnil na strach. Pažemi si objala hruď a pozorovala tuto bohem zapomenutou pláň.
Znovu oči prudce zavřela.

"Podzim může být všelijaký, viď."
Ozvalo se najednou u jejího ucha. Ten hluboký, mužský hlas ji vyděsil natolik, že si ani neuvědomovala to jinak hrobové ticho. Pořád se nacházela v té divné krajině, ale vítr ustal.
Pohlédla do tváře velmi pěkného mladíka. Tak zajímavě hnědé oči už někde viděla a i ten hlas jí přišel více než povědomný. Nemohla z něj spustit oči a chtěla utéci. Nohy jí ovšem neposlouchaly.
"Bojíš se mne? Proč? Slíbil jsem Ti, že s Tebou budu napořád. Že Ti budu vždy nablízku, abych tě mohl chránit," v jeho hlase zazněl smutek, oči byly chladné a zároveň teplé.
Konečně se mohla pohnout. Otočila se a utíkala pryč. Co nejdál od onoho muže. Jeho hlas jí však přiměl zastavit a otočit se: "Kam utíkáš, má drahá sestro? Cožpak jsi mne nepoznala? Ale ano, určitě ano. Věřím v to. Cožpak mne nevidíš ráda?"
Dívce se zalily oči slzami. Prudce zavrtěla hlavou a rty se jí roztřásly. Stále tomu nevěřila. Zavřela raději oči, aby se nemusela dívat na svého (živého či mrtvého?) bratra.

Znovu to tiché místo plné lásky a barev. Ano, zde se cítila nejlépe. V hlavě jí ovšem zněla ta slova: "Podzim může být všelijaký."
"Máš pravdu bratře. Zde je tak krásně. Ty nádherné barvy podzimu."
"Ta rudá je jako krev, viď?"
"Kterou máš na mysli?"
"Rozhlédni se!"
Rudá, hnědá, žlutá, zelená a zase rudá. Ano, jako krev.
"Podzim může být krásný, ale zároveň krutý. Může být teplý, ale stejně tak i chladný a mrazivý. Já jsem podzim a ty jsi léto. Aby na světě bylo vše v pořádku, musel jsem zemřít. Ale podzim je věčný. Já jsem věčný a vždy budu. Krásný, krutý, teplý, barevný, ale i chladný a mrazivý ... Potřebuji Tě. Potřebujeme Tě všichni. Potřebujeme, abys nám pomohla."
Znovu zavřela oči.

***

Do pokoje zasáhly paprsky slunce. S úsměvem se vydala k nedaleké propasti. Vítr si hrál s jejími zlatými vlasy a podzimní barvy kolem ní tančily. "Potřebuji tě... Abys pomohla..." znělo jí v hlavě, když pomalu kráčela k té hluboké díře. Musí skočit dolů, bratr ji potřebuje, teď už to věděla. Už padá...
Sbohem.