Andor.cz - Dračí doupě online

Krok... další krok... ještě jeden...
Vyčerpaný poutník se plouží nehostinnou pustinou. Ne prázdný prostor místo navyklých štítů hor, ne rozpálený, stojící vzduch – o tolik horší, než chladný svěží vítr tam, kde to kdysi nazýval domovem, zpomaluje jeho kroky. Ani hlad a únava by neměly tohoto drsného horala zpomalit. Je to vůle. Vůle k životu chybí v tom mohutném muži.
Přesto pokládá jeden krok za druhým. Vyhaslá troska, jen jedna žhnoucí jiskra v jeho duši mu dodává sílu žít... a jít za svým cílem. Pomalu, ale jistě. Navenek by mohl při lepším podívání vypadat zdravý, mladý a plný sil, ale v jeho nitru probíhá noční můra... Nevnímá pomalu se měnící krajinu, znovu prožívá to, co už nemůže změnit...

....

Z temnoty a bolesti ho probral krov, který se v plamenech za ohlušujícího rachotu propadl do vnitřku hořícího domu. V temnotě noci a mihotavém teplém světle hořící osady vypadal vskutku ohromně. Na jeho stříbrných šupinách se odráží plameny a stéká po nich krev. Jen trochu krve. Navíc ne jeho... Zamává křídly a v celé své nádheře se vznese k noční obloze.
...
Všichni muži, dokonce i chlapci a staří z klanu se pokusili bránit své domovy. Ten zoufalý čin vraha ve stříbrném pobavil. Vyzýval je jednoho po druhém a všechny najednou. Provokoval, urážel a bavil se. Jako by mu mohlo několik desítek rozespalých polonahých barbarů chabě vyzbrojených primitivními meči ublížit. Několik, hlavně těch mladších, na sebe nechal útočit a ani je nebral na vědomí. Jejich společné stádo dobytka už sežral, ale jejich ženy a dívky tu ještě byly.
Procházel se po vysokohorské vesničce, nevšímal si zoufalých útoků místních a před jejich zraky jim masakroval jejich rodiny.
Hrubě vyrobené meče zvonily o stříbrné šupiny... Znělo to tak smutně...
Výkřiky zoufalství, pláč, řev plný nenávisti, smrtelný chrapot a řev raněných a umírajících.
Nad tím vším se rozlehl mazlivý, vábivý a podmanivý hluboký hlas vraha s křídly: „Neboj se maličká... pojď ke mě...“ ...a malé děvčátko udělalo bázlivý krůček k obrovitému drakovi...

Zamračil se, když mu jeden z těch primitivních barbarů zastoupil cestu. Nerozvážní hlupáci. Místo aby se pokoušeli zachránit a poskytli mi zábavu při jejich lovení a pronásledování, se tvrdošíjně pokouší ochránit své rodiny. Jak patetické...

Postavil se před svou malou sestru, a chtěl zařvat na zrůdu, která ničí jeho celý život a všechny blízké. Nic, ani hláska neprojde skrz sevřené hrdlo. Meč drží v obou rukou natažený dopředu, jako by mu ten kousek špatně ukuté oceli mohl pomoci proti této hoře síly a magie. Strachem přikované nohy jsou vrostlé do země, bušící srdce se snaží proskočit mohutným hrudním košem, zpocené dlaně svírají meč tak pevně, až klouby na rukou bělají...

Mávnul tlapou, jako hospodář odhazuje příliš dotěrné kotě ze stolu, kde nemá co dělat. Do té části, kterou by u člověka nazvali dlaní se mu zahryzla ostrá bolest. Úplně mu pokazila dobrou náladu. Rozmrzele se podíval na své drobné zranění a potom na barbarského mladíka, který se bolestivě zvedal u stěny domu, kam ho plácnutí dračí tlapou odhodilo...

Každé nadechnutí ho bolelo, jak se ozývala polámaná žebra. Vykloubené rameno, tupá bolest tam, kde před zlomkem vteřiny byl levý prsteník s malíčkem, krev zalévající obě oči, několik vyplivnutých zubů. Pokusil se zvednout na nohy. Marně se pokoušel zahlédnout svůj meč. Musel se opírat o stěnu strýcova domu, jak se pokoušel dostat zpět na nohy. V momentě, kdy už už stál, se pod ním podlomila levá noha. Byla zlomená...
Rozvzlykal se bezmocí....

Drak se elegantně natočil bokem a mohutnou ranou svého ocasu zasáhl opovážlivého chlapce, kterému se povedlo nastrčit špičku meče do cesty jeho tlapě. Mířil přesně. Mladý barbar proletěl vzduchem v několikametrovém oblouku přímo doprostřed hořícího domu...
O jednoho méně... to štěně bychom měli z krku...

Peklo. Najednou se nemohl nadechnout, všude okolo se během mžiku objevily plameny a začaly stravovat jeho tělo. Ještě než mohl začít řvát, skončila dráha jeho letu proražením pootevřených zadních dveří hořícího domu. Ohořelá postava mladého barbara, teď už se moc nepodobající člověku, proletěla hořícím domem, probourala se ven a s kutálením a přaštěním kostí se dostala pod zakrslý houževnatý keř – jednu z mála dřevin, co tak vysoko v horách rostly. Právě protože měl Stříbrný za to, že se dotěry zbavil a že při jeho odletu byl mladík schovaný pod keřem, právě proto zůstal náš poutník naživu...

Z temnoty a bolesti ho probral krov, který se v plamenech za ohlušujícího rachotu propadl do vnitřku hořícího domu. V temnotě noci a mihotavém teplém světle hořící osady vypadal vskutku ohromně. Na jeho stříbrných šupinách se odráží plameny a stéká po nich krev. Jen trochu krve. Navíc ne jeho... Zamává křídly a v celé své nádheře se vznese k noční obloze.
Umírající na bezpočet zranění a popálenin přísahal pomstu, krutou pomstu a bolestivou, pomalou smrt vzdalující se siluetě stříbrného draka. Za klan, za rodinu, za sestru, za ztrátu cti... za celý klan Sněžných vlků si přísahal...

Když k ránu dorazili první zvědavci z okolních klanů, kteří se přišli podívat, co se to rozléhalo v noci po celých horách za řev, Rozchak ještě dýchal...

Přestože se šaman kmene Lavinových obrů vydával ze všech svých magických schopností, trvalo celou zimu, než se znetvořený mladík mohl postavit na nohy. Nejdříve málem zemřel na četné popáleniny a zranění, ale při pomyšlení na pomstu se v něm rozdmýchávala nenávist tak silná, že nepodlehl téměř smrtelným zraněním. Potom už to nikdy nebyl on. Stal se zamlklým, zahořklým mladým válečníkem. Bolest v jeho duši se projevovala i navenek a tak se stal krutým a protivným. Když už se uvažovalo o jeho vyhoštění z klanu Lavinových obrů, zasáhl starý šaman. Co té noci padlo ve sněmovní jeskyni starších za slova se nedozvíme, ale Rozchak dostal možnost podstoupit tajemný rituál, ve kterém zasvětil svou duši Jezdci smrti. Výměnou za duši válečníka mu bylo požehnáno kopí. Jeho ostří nosí s sebou a hodlá ho použít k jedinému účelu, a to na svou pomstu. Opustil svůj nový klan bez rozloučení a vydal se na cestu dolů. Poté, co sestoupil z hor, bylo již snadné draka sledovat, zvěsti o jeho pohybu se nesly krajem...

Vyčerpaný poutník se plouží nehostinnou pustinou...