Andor.cz - Dračí doupě online

Byl jako lovná zvěř. Bezcílně letěl ohromnou rychlostí vpřed, pryč od té hrozné noční můry za ním. Nevěděl, jestli to je bytost, nebo něco jiného. Pamatoval si jenom, kde se toto neradostné shledaní uskutečnilo.

Jako každý den si Mesal letěl odpočinout do bambusového hájku, který ležel asi tři kilometry od města Alarů, ve kterém bydlel. Byla to jediná věc, na kterou se zástupce rasy poloandělů po dlouhém a úmorném dni těšil.
Bylo to pořád stejné. Každý den musel přetrpět davy Alarů, kteří se fanaticky tlačily v čekarně a neklidně podupávali nohama, až na ně přijde řada. Mesal byl psycholog. Tedy, jak to kdo vezme. Řešil hodně věcí. Od manželských hádek Alarů až někdy i po vraždy. Byl tedy něco jako psycholog a kněz v jednom.
Ten den po práci ale nebyla cesta vzduchem poklidná a tichá jako obyčejně. Na nebi se rýsovaly tmavé mraky a dul prudký vítr.
Napadlo ho, že se vrátí, jenže pak si to rozmyslel a tvrdohlavě pokračoval v letu. Naštěstí se blížil k hájku po větru a ten mu ještě s jeho čtyřmi křídly pomáhal zvyšovat rychlost.
Nad hájem se zastavil ve vzduchu, i když to bylo kvůli silnému vichru obtížné a zaostřil na něj zrak. Viděl jen zelenou šmouhu, jak se zmítá dole pod ním.
Slétl blíž a začal rozeznávat jednotlivé obrysy stromů. Najít svoje oblíbené místo mu dělalo značné potíže a proto si vybral náhodnou korunu tenkého bambusu a přistál na něm. Díky jeho skoro žádné váze to bylo jednoduché. Tedy až na vítr. Využil svých vrozených schopností a nechal křídla zmizet, aby se o ně nemohl vítr opírat a strhávat ho.
Tak takhle si svou oblíbenou návštěvu zdaleka nepředstavoval. Koruny stromů se okolo něj zmítaly a šedé mraky vrhaly stíny všude po ním. V tu chvíli se z jednoho stínů oddělila tmavá postava jakoby z temnoty. Zástupce z rasy Alarů si toho jevu nejdřív vůbec nevšiml, ale když se postava vznesla do výšky a mířila k němu, stočil zrak tím směrem. A uviděl to! Stín se k němu nesl a okolo něj létaly cáry temnoty jako drápy jisté smrti.
Mesal v tu chvíli zpanikařil. Jeho analytickou mysl vystřídal strach a zděšení. Nechal objevit křídla. Jenže až pozdě si uvědomil, jaká to byla chyba. Vítr ho popadl jako hadrovou panenku a prudce s ním mrštil o kmen stromu hned za ním. Tělem mu projela ostrá bolest. Rychle se však vzpamatoval a vyletěl nad stromy. Vichr se ho znovu zmocnil, ale teď byl alar připravený. Rychle máchl křídly a vymanil se z proudu zesíleného větru.

Tak takhle si to alespoň pamatoval. A teď letěl proti větru do svého rodného města. Ta věc ze vznášela rychle za ním. Protiproud větru jí, jak se zdálo, nedělal vůbec žádné potíže. Naproti tomu Mesal musel zoufale bojovat o každý metr.
V dáli už uviděl věže města. To mu dodalo energii. Opřel se o vítr a letěl jak mohl nejrychleji. Ohlédl se a spatřil, že stín je už jen asi tak padesát metrů od něj.
Konečně! Dorazil k městu. Již se snesla na ulice a domy tma, šero. Nikde nebyl vidět ani záznam pohybu.
Poloanděl dolétl na náměstí a prudce přistál. Vzhédl k nebi a spatřil, jak se stín řítí přímo na něj. V tu chvíli si vzpomněl na jedinou věc.
Nastavil ruce dlaněmi k sobě ve vzdálenosti asi jeden metr a zavřel oči. Myšlenkou zašehl magické světlo, které mu začalo proudit mezi nastavenými dlaněmi. Vyšlehl jeden pramen světla. Pak druhý. Během pěti vteřin ho obklopila světelná klec. Otevřel oči a znovu vzhlédl. Ke své hrůze spatřil, že se postava vznáší jen pár máchnutí křídel od něj. Doslova visela ve vzduchu. Jen cáry temnoty jako by se navzdory větru pomalu mihotaly kolem ní.
Ještě chvíli se vznášela na místě. Po pár minutách, jež se však zdály Mesalovi věčností, se postava obrátila a začala stoupat k obloze. Chvíli se za ní ještě díval a když byla pryč, tiše se usmál svému štěstí. Nebyla to žádná ochraná klec, co kolem sebe vytvořil, ale jen šikovně, efektně umístěné světlo.