Andor.cz - Dračí doupě online

Slza... Druhá... Třetí... Čtvrtá, pátá, šestá, osmá... Dvacátá?
Přestávám počítat a raději po kapsách hledám kapesník, který jako vždy nemám, a tak si otírám obličej do rukávu. Na malou chvíli to pomůže, ale během pár vteřin zase nevidím na krok, což mi ovšem nebrání v tom, abych pokračovala v cestě. Mířím k lavičkám v parku u kostela Svatého Václava, kde si chci číst než dorazí Radim s Petrem, jako vždy jedou pozdě. „Promiňte, nezlobte se,“ omluvím se člověku, kterého jsem skoro porazila při přebíhání silnice.
„NIC SE NESTALO!“
„Hmmm,“ dál mu nevěnuji pozornost, sedám si a upírám slzami zamlžený zrak k věžím kostela. „Co tak strašnýho jsem ti udělala, že mě za to takhle trestáš?“ Lidi mě musej mít za blázna, když tu tak sedím a vyřvávam do nebe, pomyslím si.
„MLUVÍTE SE MNOU?“
„Co? Ne, s váma ne! “ snažím se vysvětlit neznámýmu individuu, že nejsem cvok, ale jen mam tendence mluvit s Bohem, o kterým jsem sice skálopevně přesvědčená, že neexistuje, ale pro případ, že by snad existoval, se ho svýma výrokama evidentně snažím nasrat ještě víc, než je teď. „Zapomeňte na to, jo? Prostě nemám na nic náladu.“
„KOČKO, ZASE TO PROSTĚ!“
„Hej, cože? Tohle mi přece vždycky říká...“
„ON!“
Neznámá osoba přeruší moji řeč a ukazuje směrem k protějšímu chodníku, kde stojí skupinka lidí, Radima sedícího na zemi mezi nima spíš tuším a taky se tam občas mihne Petr.
„Nevím, kdo jste a nevím, jak můžete vědět, co mi kdo řiká a upřímně, mě to teď ani nezajímá, ale řekněte mi, co se tam děje!“ čekám, až přejedou auta, abych se mohla jít podívat, co tam kluky tak zdrželo. Muž mě chytí za rukáv a nenechá mně jít. „PROMIŇTE, ZAPOMNĚL JSEM SE PŘEDSTAVIT. JSEM SMRŤ! .“
Jeho výrok mě upřímně pobaví. „Jo jasný, taky čteš Zeměplochu, fajn,“ zamávam mu před očima knížkou, co držím v ruce. „Už je mi jasný, proč jsi oslovil zrovna mě,“ zadívam se na něj a zhluboka se nadechnu, tedy pokusím se o to. Poté se otočím zpět ke skupině lidí.
„Takže tam... Já? Do háje!“ Reakce hodná vysokoškolské studentky, jen co je pravda, ale co, nikdy mě nikdo neučil, jak se rozmlouvá s kostlivcem, kterej mě přišel odvést někam dál. Dál?
„Kam teď půjdeme?“ ptám se.
„TEĎ JEŠTĚ NIKAM.“
„Určitě máš hodně práce a málo času a mě se zrovna nechce sedět na lavičce a koukat se, jak funguje resuscitace v praxi. Rozhodně ne v případě, když jsem na straně pacienta.“
„PRO MNE NEEXISTUJE ČAS A MOJE PRÁCE JE TEĎ A TADY.“
„Asi nemá cenu odporovat, co? “
„NE!“
Je to divná situace, taková tragikomická, sedim na Andělu u kostela a vedle mě sedí Smrť a kosou vyťukává o chodník nějakou melodii a na kusu pražský zeleně se pase ohromnej bílej kůň. Znovu se podívám na Radima s Petrem, chtěla bych jít za nima, rozloučit se - asi. Dát jim oběma pusu a říct, jak je mám ráda. A třeba konečně najít odvahu a říct... No to je vlastně jedno, stejně už nemám šanci to udělat. Pak mě napadne jiná věc.

„On tě viděl, že jo? Myslím Pratchett. Popsal tě skoro dokonale.“
„NE, ON MĚ VYMYSLEL.“
„Ale jak potom můžeš bejt tady? To jseš jenom výplod mojí fantazie, která se teď ubírá na cestu na věčnost?“
„NEŘEKL BYCH.“
„Tak mi aspoň napověz, co se to děje.“
„VĚŘÍŠ VE MĚ, TAK JSEM TADY. NIC VÍC.“
„Jen tak jsi tady? Vylez jsi z knížky a řek sis, tak teď jí přejede auto a já budu u toho? “
„NE.“
„Co ne??“
„BYLO TO TROCHU JINAK, SAMA TO ČASEM POCHOPÍŠ!“
„Časem? Neřikal jsi, že pro tebe čas neexistuje?“
„PRO TEBE ZATÍM ANO!“
„Ale my dva teď máme dost společnýho. Já, ty, tahle lavička a já tamhle o kousek dál, takže i ten čas tu utíká nám oběma a mám pocit, že ho už nemám nijak moc!“ začínam ztrácet nervy.
„MÁŠ HO DOST.“
„OK, OK, ty o tom asi víš víc než já.“
„ANO.“
„Dobře a vysvětlíš mi, proč sedíme tady? Proč nemůžu jít tam, sama za sebou?“
„MÁM OTÁZKY.“
„Ty máš otázky? Já myslela, že víš všechno.“
„NEVÍM NIC O LIDECH, O SVĚTĚ, ANI O TOM, JAKÝ JE VÁŠ VZTAH K ŽIVOTU.“
„A po mně chceš, abych ti to vysvětlila?“
„ANO.“
„Nejsem ta pravá. Měl by sis najít někoho jinýho. Někoho míň depresivního,“ a někoho víc živýho. Dodám v duchu. Smrť se na mě upřeně dívá, nic moc příjemnýho, takovej pohled, takže zase radši začnu mluvit.
„Jo fajn, takže co přesně chceš o životě vědět?“
„CO PRO TEBE ZNAMENÁ?“
„Teď momentálně už asi nic, nemyslíš? A dřív? Víš, to je těžký. Já vážně nevím, co ti mám řikat. Mohla bych ti tady vykládat spoustu veselejch historek, ze kterejch bys měl třeba pocit, jak je život skvělej a jak ho děsně miluju, ale mohla bych ti jich říct tisíckrát víc, ze kterejch bys měl zase naopak pocit, že všechno stojí za...“ zarazím se, mám strach, že další hrubej výraz vyřčenej před Smrtěm by mě třeba moh stát věčný zatracení v pekle... „Fakt nejsem ta pravá, která by ti měla vykládat, co cítit k životu, protože bys ho taky moh začít hezky rychle nenávidět.“ Jestli vůbec dokážeš nenávidět. Dodám opět pro sebe, i když si nejsem jistá, jestli třeba neumí číst moje myšlenky, nebo co to teď je, vzhledem k tomu, že doteď jsem k myšlenkám potřebovala mozek, kterej se teď asi válí pár metrů ode mě na chodníku, i když si tím nejsem uplně jistá, přes ty davy lidí tam nevidim, ale znám je - hyeny, kdyby tam nebylo nic zajímavýho k vidění, tak tam nejsou. Díky tomu, že jsem vždycky byla dost biologicky zaměřená, se teď nemůžu smířit s tím, že nepotřebuju svoje tělo k tomu, abych běhala po Praze a rozmlouvala s touhle podivnou bytostí.
„NEUMÍM NENÁVIDĚT. ALE MOHL BYCH SE TO NAUČIT.“
„Radši se nauč milovat, to je tuším o něco lepší, i když následky to má asi stejně katastrofální, jako nenávist.“
„PROČ?“
„Protože se to stejně většinou zvrhne... Vždycky, když někoho miluješ, tak si buď jistej, že tebe nebo jeho za to někdo nenávidí. A nebo nenávidíš sám sebe. Jo to je asi můj případ, víš. “
Opět věnuji dlouhý pohled Radimovi s Petrem. „Vidíš ty dva?“
„ANO!“
„Oni jsou zářnej příklad toho, kam může vést láska. Dohromady by byli ideální chlap, takovej ten vysněnej princ na bílým koni,“ otočím se na pasoucího se Truhlíka, „na trochu jiným koni!“ ujistím radši Smrtě, aby se snad nezačal pídit po svém případném aristokratickém původu. „Navíc to vůbec není důležitý. Jde o to, že když se člověk zamiluje do někoho, jako jsou oni dva, tak je to pěkně v háji. Když se zamiluje do obou, je to ještě horší, a když na něj ještě k tomu oba dva kašlou... No tak pak dopadneš přesně jako já, sedíš tady, brečíš jak malá holka a máš pocit, že tě celej svět nenávidí a nedopřeje ti ani trochu štěstí, který by sis po letech všech těch možnejch katastrof, ústrků a rodinnejch neshod zasloužil. A co jsem si místo toho vysloužila já? Umřu se slzama v očích s veselou knížkou v ruce, aby to pěkně podtrhovalo celej muj dosavadní život. Lidi kolem se baví, já sedím někde sama, prožívám realitu popsanou ve stovkách knížek a můžu si jenom nechat zdát o tom, že si na mě někdo vzpomene. Ale už sem si na to zvykla. Bylo to tak vždycky, tak proč by se to někdy mělo změnit? “
„TO JE MI LÍTO!“
„Může být Smrťovi něco líto?“
„NE, ALE VY MÁTE TU VĚTU, TUŠÍM, RÁDI.“
„Ne, alespoň já ne. Lítost je k ničemu, jenom fráze, kterou ti okolí dává najevo, že jseš ještě větší tragéd než si myslíš. Nestojíš za víc než blbou hlášku, kterou stejně nikdy nikdo nemyslí vážně. Použiješ jí, když ti dojdou slova. Víš kolikrát já ji použila? Snad tisíckrát, když jsem viděla, že má Martina ještě víc podělanej život než já a já nevěděla, jak jí mam pomoct. To je mi líto. Kolikrát jsem jí to zopakovala? Teď se za to stydim. Tohle není věta, kterou si zaslouží nejlepší a skoro jediná kamarádka. Musela mít pocit, že mě to nezajímá. Zajímalo mě to, jen jsem nevěděla, co můžu dělat, mohla jsem jí jen ujišťovat, že všechno bude jednou lepší, že život je vlastně krásnej, a že všechno, co se nám teď sype na hlavu, se jednou obrátí ve spoustu štěstí. Možná tomu věřila. Rozhodně teď vypadá dost šťastně. A já? Zase nic. Chce se mi brečet, křičet, nadávat. Ale k čemu to je? Kdo by to poslouchal? Komu mám kazit jeho štěstí svejma nářkama? Mam dojem, že je správný, že to říkám teď, tady, tobě. Naposled si srovnám myšlenky a tobě tím neublížím. Ty nemáš city, který bych mohla ranit.“
„NE, TO NEMÁM.“
Zvony na kostele začínají odbíjet šestou. Přeju si teď být jako každý týden na stěně a nalhávat si, jak jsem šťastná. „Chce se mi říct, že jsem ráda, že to je za mnou, že nenávidím život, vždyť už si takovou dobu přeju, aby skončil, ale teď, když ta chvíle přišla, mi to přijde jako pitomost. Stává se to často? Že lidi umřou a pak až zjistěj, jak milujou svůj život a chtěj se vrátit?“
„JSI PRVNÍ ČLOVĚK.“
„Fakt? Tvoje premiéra na Zemi? Máma vždycky řikala, že takovejm kravinam věřím jenom já. Teď bych jí mohla jít dát za pravdu. Jo, vím, že to už nejde,“ dodám.
„CO BYS UDĚLALA, KDYBY TO ŠLO?“
„Nechci o tom mluvit, nechci na to myslet. Proč přemejšlet nad nemožným?“
„NENÍ TO NEMOŽNÉ.“
„Na reinkarnaci nevěřím, promiň,“ odseknu.
„NEMLUVÍM O REINKARNACI.“
„A o čem teda?“ probouzí se ve mně zvědavost.
„MOŽNÁ BYCH TI DAL ŠANCI SE NA CHVÍLI VRÁTIT.“
„Nebojíš se, že bych tam zůstala?“
„NE, V PRAVÝ ČAS TĚ VYZVEDNU.“
„Proč to děláš?“
„ZNÁM SMRT, TEĎ CHCI POZNAT OPRAVDOVÝ ŽIVOT.“
„Jsou nabídky, co se neodmítaj.“
„JDI.“
„Budu mít dost času, abych jim řekla všechno, co chci?“
Smrť vytáhl z pláště malinkaté přesýpací hodinky, ani jsem nepostřehla, kolik je v nich písku. Z dálky se ozvala siréna záchranářů snažících se prorazit pražskou dopravou.
„ANO. TAK UŽ JDI!“
Přešla jsem ulici a protlačila se přes skupinku čumilů. Ohlédla jsem se po Smrťovi, stále seděl na svém místě a krmil holuby.
Radim s Petrem mezi tím předváděli, jak vypadá skvělá souhra při resuscitaci ve dvou, záchranka stále nebyla vidět, jen její kvílení se přibližovalo. Petr vyslal nějakou ženskou, ať na ně jde čekat na roh, aby snad neminuli. A já tam stála a dívala se na ně a nevěděla, co dál.

Nebylo to jako v knížkách a amerických filmech. Žádný probuzení a hláška: „Kde to jsem?“ Asi protože předtím nebyl tunel a v něm bílý světlo, který si všichni spojují s cestou na onen svět. Neřekla jsem nic, mluvil Petr: „No hurá!“ Zkřivila jsem ústa do čehosi, co by se dalo vykládat jako úsměv. „Dík,“ zašeptala jsem a otočila se na Smrtě. Kráčel k nám, v jedné ruce hodiny a v druhé kosu.
„Budete mi chybět,“ Petr mě držel za ruku a vyhlížel záchranku, Radim se na mě usmíval. Ty jeho oči. Může být lepší poslední pohled? Usmála jsem se, tiché "miluji tě" nemohl ani postřehnout. Smrť mávl kosou.

Chtěla jsem se zvednout a jít za ním, ale opět mě zadržela něčí ruka.
„Nehýbej se, záchranka je tu za chvíli!“
„Nenávidím happy endy!“
„JÁ VÍM,“ odpověděl Smrť, otočil se a nikým nepozorován odcházel sám ulicí.