Andor.cz - Dračí doupě online

Dívala jsem se do bílého stropu a přemýšlela, jak tohle všechno skončí. Docházelo mi však, že už se nejspíš nikdy nevrátím ke svému předchozímu životu. Vzpoměla jsem si na Dovera, na svůj pokoj, své přátelé, rodiče… na své všední dny plné obyčejných holčičích starostí. Starostí, který má každý druhý. Ušklíbla jsem se a převalila se na tvrdé posteli. Holm mě poslal, ať si odpočinu, ale já jsem neměla nejmenší chuť jen zavřít oči. Nebyla jsem unavená, nechtěla jsem být sama. Nechtěla jsem být tady… chtěla jsem domů.

Jediné, co bylo pozitivní, že snad doktor přijde na způsob, jak vrátit Williamovi paměť a inteligenci. Nemohla jsem se zbavit toho obrazu, který mi stále zůstával v mysli. Obraz Willa v kůži tupého netvora, jeho výraz, jak se na mě díval. Ten pohled… Bylo mi hrozně. Takhle to nesmí zůstat…

Nakonec mě zírání do zdi unavilo natolik, že jsem opravdu usnula. Zdálo se mi to jako vteřina, když mě probudil příšerný rámus. Vzhledem k tomu, co se mi zdálo, už musel trvat déle. Zvedla jsem se z postele a obula boty. Vlasy mi spadly přes rameno, zvlněné z drdolu, ve kterém byly svázány. Vytasila jsem dýky a opatrně otevřela dveře. Šla jsem dlouhou chodbou doprovázená nepravidelným bzučením a blikáním zářivek, které osvětlovaly základnu. Byla jsem připravená k obraně či případnému útoku. Když jsem položila jednu ruku s dýkou na kliku laboratoře, hluboce jsem vydechla a pak dveře trhnutím otevřela. Pohled, který se mi naskytl, jsem ovšem nečekala.

Celá místnost problikávala rozbitým elektrickým obvodem a sem tam zajiskřil nějaký tlustý kabel roztržený v půli. Stoly byly převrácené a rozbité. Všechny baňky, které byly předtím vystavěné všude okolo a plné různě barevných tekutin, byly teď na střepy a tekutiny rozlité po zemi. Zvířata z klecí pobíhala sem a tam a dveře z druhé strany byly otevřené. Z chodby se ozývalo pištění, jekot, štěkot a bůhví, co to bylo… Jediná neporušená baňka, která tu zůstala, vězela v rukou doktora Holma, který se pomalu plazil ke mně a nechával za sebou dlouhou krvavou čáru. Jeho bílý plášť byl špinavý a zakrvácený a těch pár vlasů, které měl na hlavě, mu trčelo do všech stran. V očích výraz naprosté bezmoci. Co však nejvíce upoutalo mou pozornost, byl jakýsi tvor, který stál nad doktorem a napřahoval se svými obrovskými drápy k poslednímu útoku. Vypadal jako přerostlý vlkodlak smíšený s nějakou kočkovitou šelmou. No zkrátka, bylo to šíleně velké a taky šíleně nepopsatelné a myslím, že to bylo nespíš úplně šílené.

Aniž by mě obluda zaregistrovala, rozběhla jsem se k ní a vyběhla po jejím těle přes nohy, břicho a odrazila jsem se o její bradu k saltu. Ošklivě jí nebo jemu, těžko říct, křuplo za krkem a ona se zapotácela. Využila jsem té chvíle převahy a použila dýky. Vyskočila jsem a ve vzduchu se otočila, přičemž jsem rozpažila a ostří se jí zarylo do krku. Tvor se skácel mrtvý k zemi. Ohlédla jsem se, abych zjistila, zda tu nejsou ještě další a pak jsem doběhla k Holmovi. Sípal směrem ke mně nějaké nesrozumitelné informace, tak jsem naklonila ucho blíže.

"Alain Fateová… chtěli jsme pro tebe úkol. Teď ho máš. Bohužel mnohem horší, než sis mohla představit. Byli jsme tak pošetilí, když jsme si mysleli, že to projde…" začal profesor chraplavým hlasem a já ho pečlivě poslouchala, aby mi neuniklo ani jediné slůvko, které by mi mohlo být užitečné.

"Stala se strašná věc a ty jsi jediná, kdo o tom bude vědět a jsi jediná, kdo může něco dělat. William utekl i z té pancéřové komory. Jenže jsme na to přišli příliš pozdě. Zabil většinu stráží, které byly u jednotlivých pater. A rozbil bezpečnostní systém. Což znamená Alain… že uteklo úplně všechno, s čím jsme tu kdy dělali pokusy. Tvorové jako tohle…" pokynul hlavou k mrtvému zvířeti, kterému jsem před chvílí zkazila zábavu, a pokračoval.

"Nevím, jak ho zastavit, ale zkusil jsem namíchat tohle, když jsi spala. Je to absolutně první verze protilátky. Antizeus… Nevím, co to s ním udělá, ale budeš to muset zkusit. Je to jediná možnost…" zakašlal a stále více blednul. Já nejspíš bledla taky. S každou další větou se mi stahoval žaludek. Podepřela jsem mu hlavu a převzala od něj baňku se zelenou tekutinou.

"Alain, musíš to zastavit. Nejprve jeho a potom všechno, co se dostalo odsud ven. Sám nevím počet, ani druhy. Jsou tu několik let. Jsou nebezpeční, ale pro tebe nic nezvládnutelného. Jenže pro lidi tam… eh… venku…" začal z bílé měnit barvu na rudou a šíleně chraptit.

"Holme? Raději si odpočiňte… nemluvte!" řekla jsem vyděšeně a položila mu hlavu na svoje nohy. On začal kroutit hlavou a pak znovu promluvil tím bezmocným chrchlavým hlasem.

"Ne, musím říct, co potřebuješ. Oba víme, že to se mnou není dobré, tak ať jsem aspoň v posledních minutách života užitečný."

"Doktore, vy se uzdravíte! Jste jediný, kdo se může postarat o to, aby byl Will zase normální, prosím, dokážete to, dostal jste nás do toho! Teď si jen tak umřete?!" nešťastně jsem se uchechtla svojí sobeckosti a dívala se na muže, kterému se na tváři kupodivu objevil velký úsměv.

"Alain, ty to nechápeš? Nechci tě z toho dostat. Podívej, co dokážeš. Musí to být nádherný pocit… být neporazitelná. Nikdy jsi o něčem takovém nesnila? Nikdy jsi to nechtěla? To mi neříkej… A tvůj kamarád? Ty to dokážeš Alain, něco vymyslíš, nebudeš mě už potřebovat. Takhle budeš svobodná, nikdo o tobě nebude vědět. Generál tu dnes zemřel. Quila sežral tenhle… no, bůhví, co to bylo," kývnul hlavou k mrtvému zvířeti a mě překvapilo, jak o smrti lidí, se kterými pracoval, mohl mluvit s takovým klidem. Jeho hlas byl tichý a sípavý, ale naprosto vyrovnaný a uvědomělý.

"Ne to nezvládnu, nemám páru, jak jste tu látku vytvořili, natož, jak vytvořit protilátku. Chemie mi nikdy nešla, tohle po mě nemůžete chtít. Navíc… podívejte. Všechno zničili!" zavrtěla jsem odmítavě hlavou a on se usmál.

"Ne, to po tobě nechci. Ta látka, co jsem ti dal, by měla fungovat, ale jestli nebude, budeš muset vymyslet něco jiného, ne jinou protilátku, prostě jiný způsob… eh..."

"Doktore!" Držela jsem ho, když začal dusivě kašlat. Chvíli se mi ještě kroutil v křečích v náručí, než jeho oči zůstaly vytřeštěně zírat na strop. Položila jsem ho na podlahu a zavřela mu víčka. Pak jsem si všimla, že jeho ruka ztuhla ve zvláštní poloze. Měl ji sevřenou v pěst a prsteníček ukazoval na dveře, kterých jsem si předtím nevšimla. Zvedla jsem se a došla k nim. Vzala jsem za kliku a zkusila je otevřít… nebylo to nic platné, samozřejmě bylo zamčeno. Ovladač taky nefungoval, tak jsem ho zahodila do okolního bordelu. Postavila jsem se naproti dveřím a ušklíbla se.
"Tak jo…" Rozeběhla jsem se a při skoku dveře vykopla. Možná jsem to trochu přehnala, protože se dveře rozhlétly na stovky kousků. Ještě jsem neuměla úplně odhadnout svou sílu. Když jsem se podívala dovnitř, uviděla jsem malou místnůstku, ve které bylo několik polic. V jedné polici byla černá kožená bunda a pár rukavic ze stejného materiálu, které měly na kloubech bodce ze stejného kovu, jako byly moje dýky. Neváhala jsem a oblékla si to. A musím říct, že s dlouhým rukávem a chráněnýma rukama jsem se cítila lépe. V druhé polici byla spousta injekčních stříkaček z nějakého kovu a s krytkou na jehlu. Tak jsem opatrně odšroubovala víčko baňky s protilátkou a natáhla tekutinu do injekce. Tu jsem si pak připnula k pasu. Na druhé straně opasku jsem měla zastrčený ten vysouvací bič a dýky jsem měla ve vysokých botách. Prohlédla jsem místnůstku i laboratoř, jestli nenajdu ještě něco užitečného, pak jsem se naposledy podívala na mrtvého Holma a vyběhla na chodbu.

Běžela jsem směrem k výtahu, ale obávala jsem se, že nebude fungovat. Problikávání světel se na chvíli zastavilo, ale hned jak se otevřely dveře od výtahu, začalo to nanovo. Vstoupila jsem do výtahu a zmáčkla tlačítko s nápisem "exit" tak, jako to předtím udělal Quil. Výtah se dal do pohybu, ale za pár vteřin se začal šíleně třást a pak se zastavil. Mačkala jsem tlačítko na otevření dveří, ale bylo to k ničemu. Opět jsem musela použít násilí. Vytáhla jsem jeden z nožů a strčila jeho čepel do škvírky mezi dveřmi. Pak jsem s ním trochu zakvrdlala a k mé úlevě se dveře otevřely. Rozhodně jsem však nebyla nahoře. Ocitla jsem se v nějaké další chodbě. Vydala jsem se tedy rovnou za nosem. Musí tu přeci být nějaké schodiště. Doběhla jsem k velkým dveřím, které byly vyviklané a na křivo. Kopla jsem do jednoho křídla a ono s pořádným rámusem spadlo na zem. Podívala jsem se dovnitř a vzápětí jsem zalitovala svého minulého činu. Poskytl se mi pohled na spoustu mrtvých těl, na kterých se právě živily nejrůznější potvory. Bylo tam asi pět nějakých přerostlých psů, celkem hodně takových malých hbitých, skákacích potvor neidentifikovatelného vzhledu a jeden…

"Ježiši, do prdele! Lev…" už od mala jsem alergická na kočky, ale tohle bylo mnohem horší. Byl tak o hlavu větší než já, ale jinak vypadal naprosto normálně. Dokud jsem si nevšimla, že má drápy nahrazené ocelovými.

Stála jsem tam mezi dveřmi a všechny obludy se otočily na mě. Vážně by mě zajímalo, co všechno kdy armáda použila, protože tihle… no, nevypadali moc ochočeně. Chvíli si mě měřili pohledem a pak se bez milosti všichni najednou rozeběhli přímo proti mně.

"Ou!" vykulila jsem oči a pak jsem vytasila dýky. Rozeběhla jsem se proti nim a když jsem byla asi metr od nejbližšího psa, odrazila jsem se a tu skvadru přeskočila. Asi dva z nich narazili do železného stolu, ale bohužel se jim nic nestalo. Vydechla jsem a začínala se opravdu bát, jak tohle dopadne. Bylo jich na mě opravdu moc. Jedna malá potvora mi skočila po obličeji a já jí pomocí dýky ve vzduchu rozpulila v půli. Následovalo několik dalších, které jsem zlikvidovala podobným způsobem. Když jsem při otočce podřízla další malou potvoru, opět se proti mně rozběhl ten lev. Tentokrát jsem neutekla. Zůstala jsem tam stát a čekala. Byl blíž a blíž. Otevřel hubu a vydal neuvěřitlný zvuk. Když po mě skočil, skrčila jsem se a nůž namířila kolmo ke stropu. Ostří se podle plánu zabodlo do lví hrudi a jak doskakoval, tvořila se mu hluboká díra přes břicho až do slabin. Lev padl. Bohužel jsem však absolutně neměla vyhráno. Psi zůstali stát okolo mě v kruhu a rozzuřeně vrčeli.

"Tak jo… hodný… taky mám pejska, ale ten je teda rozhodně hezčí!" šeptla jsem a s odhodlaným výrazem dupla.

"Tak pojďte!" zařvala jsem a svůj účel to splnilo. Psi se rozběhli přímo na mě. Byla jsem uprostřed kruhu, který se rychle zmenšoval. Když už jsem téměř cítila jejich dech, vyskočila jsem nahoru a chytila se příhodně vysícího kabelu, který na konci házel jiskry. Několik psů se zakouslo do sebe navzájem, jeden zůstal po útoku zubů ostatních nehybně ležet na zemi a z krku mu vytekla rudá louže. Ostatní se s vrčením dívali na mě. Několik jich bylo zraněných a jednomu z boku silně odkapávala krev. Podívala jsem se vzhůru a pak s kabelem silně škubla. Uvolnil se a já s ním v ruce dopadla přímo na jednoho psa. Tak jak jsem chtěla, jsem se strefila jednou nohou na hlavu a druhou do týla. Ozvalo se hlasité křupnutí a druhý pes zůstal nehybně ležet. Bleskově jsem namířila kabel proti psům, kteří byli namačkaní na sobě a hlasitě vrčeli. Hodila jsem kabel přímo na ně a všichni tři se začali svíjet v nepřirozených křečích. Místností se linul neuěřitelný pach spáleného masa a chlupů. Uškvařili se. Bohužel to mělo za následek absolutní selhání světel. Zářivky zhasly a já tam zůstala po tmě s těmi malými kriply.

Teď jsem byla opravdu vděčná za svou schopnost vidět ve tmě. Moje oči si rychle zvykly. Zato chlupaté skákací potvory byly naprosto zmatené. Poskakovaly s pištěním po místnosti a já okamžitě využila své velké výhody. Neuvěřitelnou rychlostí jsem běhala po místnosti a oni se mi sami vrhali na čepele. Za pár minut jsem s nimi byla hotová. Zadýchaně jsem vyběhla z místnosti a vydala se chodbou pryč. Došla jsem k dalším dveřím a měla jsem docela strach je otevřít. Ale co se dalo dělat. Beztak to zvěrstvo budu muset zlikvidovat, tak proč ne teď, dokud mám ještě většinu pohromadě? Kopla jsem do dveří a vstoupila dovnitř.

Místnost byla prázdná, ale přeci jen tam bylo něco, co mě okamžitě zaujalo.

"Stoupačky!" vydechla jsem nadšeně a rozběhla se k plechovým dvířkům ve zdi. Otevřela jsem je a strčila tam hlavu. Podívala jsem se nahoru a zahlédla jsem malé světlo. Zaradovala jsem se a vlezla dovnitř. Lezla jsem vzhůru tak, že jsem se přidržovala stěn a stále jsem zrychlovala, už jsem byla kousíček od otvoru, když se ozvala šílená rána a díru něco přiklopilo. Vysypalo se na mě trochu hlíny a já sklopila hlavu, aby mi nenapadala do očí.

"Do pytle! To je zlej sen…" zaklela jsem a vykopla dvířka, která byla proti mně a vedla ven ze stoupaček zpět na základnu. Už jsem z toho podzemí začínala mít klaustrofobii.

Vlezla jsem do nějaké místnosti. Nebyla tam žádná pokusná zvěř, ani vědci, ba ani vojáci. Ale sama jsem tam nebyla. Dívala jsem se přímo do šílených, zvířecích očí Williama Cornwella.