Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Tale of Fate - kapitola 7.Oblíbit

moniii4054.jpg

Autor: Darksy

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 21. října 2008 12:11

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
No asi zde není, co dodat. Snad jen, že je to dost krátké. Očekávám zase pár kritik, tak mě nezklamte:D
 


Naše oči zůstaly neustále v pohotovosti. Ani jeden jsme se nepohnul. Jen jsme tam stáli a zírali na sebe. Dva lidi, kterým ze dne na den změnili život. Stejnou věcí, ale přesto každému jinak. Trochu se mi zvedl žaludek nervozitou, když jsem, sem tam, v jeho tváři zahlédla známky lidskosti. Neuvěřitelně pomalým pohybem jsem si sahala pro injekci s protilátkou. Upřímně jsem doufala, že si toho nevšimne. Zatím to vypadalo, jako když stále na něco čeká.
A hned na to, co mi tahle myšlenka proletěla hlavou, se seběhlo v několika vteřinách celkem slušné rodeo.

William se nakrčil a šílenou rychlostí po mě skočil. Já mezitím stihla sundat z injekce krytku a připravit si ji před sebe. Namířila jsem jehlu na jeho hruď, ale on, když dopadal, strhnul injekci opačným směrem, přímo na mě. Vyjekla jsem, když se mi injekce zapíchla do krku a část zelené tekutiny mi vnikla do žil. Ano i s takovouto variantou jsem předem trochu počítala, ale stejně mě to překvapilo. Zůstala jsem tam stát, neschopná se bránit z šoku, že nejspíš přijdu o svoje schopnosti a on mě bez problému rozsápe. V tom mi však blesklo hlavou, že jestli mám mít své schopnosti alespoň pár vteřin, náležitě je využiju. Vytála jsem injekci z krku a prohlédla si obsah. Byly tam tak dvě třetiny původního množství. Nekompromisně jsem se rozeběhla proti Willovi a při skoku ho kopla do obličeje. Odletěl asi metr dozadu, přičemž si dal druhou do hlavy o zeď. Bílá omítka se rozsypala okolo a ve zdi zůstala díra jako od bowlingové koule. Přiskočila jsem k němu a píchla mi protilátku do loketní jamky. Začal sebou šíleně mlátit a já o pár kroků ustoupila. Čekala jsem, že se něco každou chvíli stane i se mnou, ale nic se nedělo. Možná to bude působit pomaleji, když to byla menší dávka. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli to vůbec BUDE působit.

William se třásl po celém těle, jako při nějakém záchvatu. Když třas trval několik minut, najednou svěsil hlavu a zaťal pěsti. Třas ustal. Zvednul hlavu a podíval se mi do očí. Díval se jinak, než to zvíře předtím. Ale nedíval se ani tak, jako Will, kterého jsem znala. Nedíval se přátelsky, spíš tázavě.

"Kde to jsem?" zakoktal směrem ke mně a prohlédnul si injekci, která mu trčela z ruky.

"Co jsi mi to udělala?" řekl už trochu jistěji a s výrazem v obličeji, který se mi ani trochu nelíbil. Zamračila jsem se a založila ruce na prsou.

"Wille? Víš, kdo jsem?" zeptala jsem se ho tiše a klidně. On se zavrtěl na místě a jeho pohled přitvrdil.

"Já se ptal první!" neznělo to přátelsky, ani laškovně, jak jsem od něj byla zvyklá. Myslel to naprosto vážně. Takže náš milovaný Cornwell ztratil paměť? No bezva! A co jiného ještě ten zelenej humus napáchal?

"Víš alespoň, kdo jsi ty?" zeptala jsem se a ignorovala jeho připomínku. On se zvedl a mě se vůbec nelíbilo, že byl náhle vetší a při lidské inteligenci, teď jen doufat, že už nemá ani ty schopnosti, protože vypadal, že po mě každou chvíli skočí.

"Samozřejmě, že vím, kdo jsem." Pokrčil rameny, jako že je to jasné, ale jeho výraz říkal něco jiného.

"Jasně," podotkla jsem ironicky a přišla blíž k němu. Trochu couvnul, což mě uklidnilo. Znamenalo to, že se necítí nijak silný nebo nenormální. Nechtěla jsem to udělat, ale bohužel mi nic jiného nezbývalo. Napřáhla jsem se a praštila jsem ho pěstí do hrudníku. Ani se nehnul. Jen si mě naštvaně změřil.

"Hej!" zařval a rozhodil rukama.

"Oou…" pípla jsem omluvně a pak mi došlo, že je hned několik možností, co se teď stalo.
Buď antizeus působil i na mě a já už nemám své schopnosti a William taky ne nebo působil jen na mě a William své schopnosti má pořád, jen ztratil paměť a nabyl zpět sovou lidskou stránku, kromě paměti. Nebo máme oba své schopnosti a já praštila málo na to, abych mu ublížila a nebo… mě zeus pouze oslabil, ale jeho ne. A je jediný způsob, jak to zjistit.. Přešla jsem ke zdi a promnula si klouby chráněné rukavicí s ostny. Pak jsem se napřáhla a pořádnou silou uhodila do zdi. Jelikož mi následně ruka zůstala asi půl metru ve zdi, musela jsem usoudit, že své schopnosti jsem neztratila.

"No do prdele! Co si zač?" vykřiknul William a uskočil stranou. Ušklíbla jsem se a zakroutila hlavou.

"Nerada ti to říkám hochu, ale nejsem v tom sama, bohužel se mi tě nepovedlo toho zbavit. Ovšem, kdyby se ti vrátila paměť, mohla by být sranda." Pokrčila jsem omluvně rameny.

"Cože? O čem to mluvíš?" zavrtěl nechápavě hlavou. Pokynula jsem mu směrem ke zdi, ať to taky zkusí.

"Jsi blázen? Rozdrtim si klouby!" křikl na mě, ale když jsem nezměnila výraz, pomalu přešel ke zdi. Pak se na mě nejistě podíval a zvědavost mu zjevně nedala. Uhodil do zdi a místností se rozlehla rána. Ve zdi zůstala téměř stejná díra, jako po mém zásahu. Willovi svitlo v očích a vypadal, že začíná chápat. Dokud ovšem nepromluvil.

"Ta zeď je prostě měkká. By mě zajímalo, kdo tohle stavěl," zakroutil hlavou a já jsem to nevydržela a začala jsem se smát.

"A nepřijde ti náhodou divný, že tu nesvítí žádná světla, nejsou tu okna a ty přesto vidíš jako ve dne?" Naklonila jsem hlavu na stranu. On vypadal, jako že nad tím přemýšlí a pak se začal tvářit jako Alenka v říši divů.

"Poslouchej…" začala jsem a vyprávěla jsem mu náš příběh od úplného začátku. Často vydechl úžasem nebo zanadával, ale zjistila jsem, že si opravdu nepamatoval nic podstatného ze svého života. Věděl jen své křestní jméno a to bylo bohužel vše.

"Tak a výsledek je, že jsme tu zasypaní v podzemí, okolo se potuluje spousta zmutovanejch příšer, ty si absolutně nic nepamatuješ a já to mám všechno napravit. Bezva ne?" dokončila jsem a on zůstal s pusou otevřenou zírat.

"To jsem toho celkem dost napáchal co? Když jsem zničil ten bezpečnostní systém…" zašklebil se a vydal se podle mého vzoru ke dveřím.
"No to si teda piš!" Protočila jsem oči vsloup a pokračovala rovnou za nosem.

"A kam teď vlastně jdeme?" pohlédl na mě tázavě.

"Jdeme najít výtah…" odvětila jsem prostě.

"Ten snad nefunguje ne? Když nejde proud…" zamračil se a já se usmála.

"To máš pravdu, ale můžeme vylézt výtahovou šachtou a pak zničit dveře, to nebude problém…" mrkla jsem na něj, pyšná na svůj plán.

"No jo, to mě vůbec nenapadlo. Jo a… je to blbý, když jsme údajně nejlepší kámoši, tak nevím, jak se jmenuješ," uchechtl se omluvně.

"Alain… říkáš mi Ally," dodala jsem a pokračovala k výtahovým dveřím, které už byly na dohled. Když jsme k nim došli, kopla jsem do nich a jedno křídlo uletělo. Vlezla jsem tam a chytila se lana od výtahu. Bylo to jen kousek. Vyšplhala jsem až ke stropu a tam jsem vší silou praštila do plechu nade mnou. Poslední panel se vysunul nahoru a dveře se otevřely do denního světla. Panel se nejspíš vysouval vždy, když se výtah dotknul stropu. Vylezla jsem ven a počkala na Willa. Ten se vydrápal ven chvilku po mě.

"Tak a teď nás čeká lov zvířátek. A měli bychom ho dokončit dřív, než bude pozdě."
 

Komentáře, názory, hodnocení

Darksy - 03. prosince 2008 15:14
moniii4054.jpg
psychop - 03.Prosince 2008 10:45
Cože?:D Teda jako rozumim tomu, ale nerozumim tomu:DChápeš?
 
PsychoP - 03. prosince 2008 10:45
falling8927.jpg
Let the beasts Rock'N'Roll!
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.066636085510254 sekund

na začátek stránky