Andor.cz - Dračí doupě online

Prázdnou ulicí se rozléhal pouze zvuk mých kroků. Příjemný chladný vzduch mi proudil po tváři a rozhazoval vlasy na všechny strany. Únava už cvičila s mýma nohama a bílé tenisky dopadaly na chodník těžce a rychle. Pohlédla jsem na hodinky, abych zjistila, že ručičky ukazují devátou hodinu večerní. Přívěsek v podobě malé boty cinkal o umělohmotnou přesku na mé tašce přehozené přes rameno.
Ohlédla jsem se a spatřila tabulku usazenou na budově okresního úřadu. Tabule ukazovala osm stupňů Celsia a s pravidelným cvakáním se vyměňovala na ukazatele času.
Jedna minuta po deváté.
Moje pravá noha opustila obrubník. Otočila jsem hlavou a do očí mi zazářilo prudké světlo.
Neslyšela jsem ani cvakání ukazatele teploty, ani cinkot mého přívěsku. Namísto toho se mi celým tělem rozezněl zvuk troubícího auta.
Prudké světlo náhle nahradila slepá tma.
Slyšela jsem něčí hlasy. Byly vzdálené a přesto blízké.
„Myslel jsem, že čeká! Najednou tam vběhla. Šla jako šílená, nestihl jsem nic udělat,“

„Proboha zavolejte záchranku!“

„Ta už tady nepomůže…“

Tmu vystřídal obraz ulice u okresního úřadu. Nepřirozeně zkřivené tělo leželo mezi předními a zadními koly černého Jeepu. Lidé se okolo začali sbíhat jako mravenci. Ještě před pár minutami prázdná ulice se zaplnila blikajícími světly a houkajícími sirénami.

Otevřela jsem oči, byla tma. Zvedla jsem ruku a nahmatala okolo kovové stěny. Byly všude. Chtěla jsem se posadit, ale nešlo to, prostor byl příliš malý. Začala jsem bouchat do stropu a duté rány se ozývaly zpět a prostupovaly mi celé tělo. Přestala jsem a dech se mi zrychloval.
Najednou jsem se posunula vpřed. Bylo to rychlé a já se překvapeně rozkoukávala.
Posadila jsem se a rozhlédla se.
Místnost s bílými dlaždičkami naháněla hrůzu a rozprostírala se přede mnou, osvícená zářivkami posetým stropem. Až teď jsem si uvědomila, že sedím na nějakém podlouhlém, úzkém lůžku s gumovou podložkou. Tělo jsem měla přikryté bílým prostěradlem.
Otočila jsem se a spatřila stěnu posetou železnými šuplíky. Seděla jsem na jednom z nich. Vyděšeně jsem slezla a dotkla se bosýma nohama studených dlaždic. Pohlédla jsem na nohy a sehla se k palci, abych z něj sundala cosi bílého.
Naběhla mi husí kůže, když mi došlo…
Byl to štítek s mým jménem a datem… datem úmrtí. Oči se mi vytřeštily hrůzou. Rozklepala jsem se a začala se otáčet jako zběsilá. Chtěla jsem odtud pryč. Snažila jsem se najít dveře.
Oči mi těkaly po holých stěnách. Jen bílé dlaždice a sádra. Žádné dveře tu nebyly.
Zato tu byl stůl přikrytý prostěradlem, které bylo vyboulené do tvaru lidské postavy. Začala jsem couvat, nechtěla jsem se na stůl dívat.
K mému zděšení, jakoby už tak nebylo dost velké, jsem zahlédla další stůl. A další. Bylo jich několik.
Rty se mi třásly a ruce bílé jako ty stěny se chytaly lůžka, ze kterého jsem vylezla.
Prostěradlo na jednom stole se pohnulo.
Můj výkřik se rozezněl v uzavřeném prostoru a ještě několikrát ho následovala ozvěna. Oči vytřeštěné strachem sledovaly sinalou tvář bez výrazu, která se přibližovala bez jediného přirozeného pohybu. Prázdná bělma byla stále blíž.
Prudce jsem se otočila a výkřik se ozval znovu. Tělo bez života blížící se ke mně nebylo jen jedno. Couvala jsem a křečovitě svírala prostěradlo, které zakrývalo moje nahé tělo.
Bosá chodidla se odlepila od země a ocitla se zpět na zasouvacím lůžku.
Schoulila jsem se na pogumovanou podložku a rozum vypovídal službu. Zavřela jsem oči a třásla se po celém těle.
Víčka utekla od tmy a otevřela se. Bílá bělma jednoho z nich byla jen několik centimetrů od mých a modré rty se roztáhly v úšklebek. Pohled se mi přesunul do nohou šuplíku.
Další umrlec svíral železný úchyt nad popiskou a jeho prázdný pohled se setkal s mým.
Dlouhý bílý prst mu doputoval k ústům a z úst mu vyšlo výsměšné:
„Ššš…“
Jeho ruka udělala rychlý pohyb a mé tělo letělo dozadu a opětovnou tmu zakončilo hlasité prásknutí zavřeného šuplíku.

Ucítila jsem, jak mě něco tlačí do boku. Sáhla jsem tam a nahmatala sportovní tašku. Odhodlala jsem se otevřít oči a spatřila jsem budovu okresního úřadu. Prudce jsem se posadila a nahmatala na hlavě velkou bouli.
Postavila jsem se a prohlédla si prázdnou, tichou ulici, osvětlenou oranžovým světlem lamp.
Otočila jsem se na tabuli na budově, která hlásala osm stupňů Celsia. Srdce se mi rozbušilo, když se s cvaknutím objevil časový údaj. Devět hodin a jedna minuta.
Hlava se mi obrátila k silnici právě včas, abych uviděla černý Jeep, který bleskově prosvištěl tichou ulicí.
Ozvalo se nové cvaknutí a hodiny zobrazily dvě minuty po deváté.