Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Bílá a NikdoOblíbit

ffe512kopie8231198.jpg

Autor: Akya

Sekce: Povídka

Publikováno: 02. listopadu 2008 13:34

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
Kritika bude přijímána s otevřenou náručí. Je to po hodně dlouhé době, kdy jsem zase něco napsala, doufám, že to alespoň někoho zaujme i když je pravda, že ne každému se bude líbit byť již jen námět.
 


Plížila se tmou jako kočka, tiché kroky byly stěží slyšitelné i na tu nejmenší vzdálenost. Skoro jako by se zdálo, že nedýchá. Černočerná tma se v saténově temné noci míhala ve stínech tak temných, že ani peklo by se za ně nemuselo zardívat. Ke zdání její přítomnosti nabádalo pouze letmé mravenčení zad těch, kteří ještě zůstávali vzhůru. Postava se objímala s tmou, jako by to byl její milenec, vplouvala do ní a zase neslyšně, ve svitu pochodní, z ní vystupovala ven.
Její oči přejížděli po mosazných číslicích domu téměř bez povšimnutí. 14… 15… 16… stejně jako čísla, plynuly i vteřiny. S tím, jak se její pohled zastavil na jednom z čísel, jako kdyby se zastavil i čas. Dohořívající poslední vteřiny životů…
Prudce se otočila a chytla zvíře za kůži právě v tom jediném nestřeženém okamžiku, kdy se rozhlédlo po ztemnělé uličce svýma zářivě žlutýma očima. Bílá kočka nevydala ani hlásku, když si ji zvedala do úrovně očí, snad se bála, snad to z ní všechno cítila. “Co tu děláš, Bílá? Jdeš shlédnout představení z prvních řad? Čekáš, že pro tebe něco zbude? Kliď se odsud…“ Zvíře poslouchalo ten hlas odevzdaně, hlas, který jako kdyby se nepoužíval již léta, chraplavý, tichý, bez jakéhokoli zabarvení. Ruka povolila sevření a kočka s tichým prskotem odběhla za nejbližší roh. Dívala se za ní, dokud bílá šmouha nezmizela ve tmě.
Pohled se obrátil na jediné okno v domě, kde viděla náznak dohořívajícího krbu. Opřela se o kamennou zeď domu a zavřela oči. Teď jasně slyšela dva hlasy, přeplněné vášní, radostí, zhýralostí. Když otevřela oči, v okně se rýsovaly dva skotačící stíny. Čekala jako predátor, vyhlížející nejlepší čas na to udeřit.
Zvuk zvonu odbíjející půlnoc se ztichlým městem rozletěl podoben káněti snášejícímu se na nebohou kořist. V tom okamžiku se odlepila od zdi a chráněna dvanáctero údery přešla uličku a vklouzla do domu, vrznutí dveří slynulo s dozvuky posledního odbití.
Nadechla se. Dům byl cítit po skořici a ve vzduchu praskaly jiskřičky napětí, pro ni však byly nicotné. Stoupala po kamenných schodech vzhůru, lehce našlapovala, ve tváři nic neříkající výraz. Během cesty z vaku vytáhla měděnou krabičku, vyjmula z ní strunu od lyry a opět jí vrátila zpátky. S tím, jak pomalu zdolávala schody se hašteřivé vzdychající hlasy přibližovaly a stávaly se tak hlasitějšími. Tiché kroky ji donesly až před dobře stavěné dveře, mosazná klika byla krásně tvarována, truhlář si s ní vyhrál jako s milenkou.
Vytlačila jejich milostné vzdechy z hlavy, vytlačila z myšlenek téměř vše… vůně, barvy, zvuky. Zůstalo jen strohé nic. Stiskla rázně kliku a vstoupila bez sebemenšího varování dovnitř. Kdyby si to byla připustila, cítila by pach potu smíšeného s vůní vanilky a skořice. Stála tam a mlčky se na ně koukala, jak se jejich těla třou, jejich rty dotýkají, jako kdyby pomalu splývali v jednoho tvora, jednu duši. Její pohled však trval jen zlomek sekundy.
Opojeni svou vášní si nevšimli, jak se k nim přibližuje, jak vytahuje lesklé ostří břitvy, které se během letmého okamžiku zařízlo do bělostného krku dívky, ani toho, že se kolem mužova krku stahuje smrtelná smyčka. Pár přiškrcených křiků, smrtelných vzdechů a posledního škubání. Byli tak bezmocní, tak nepřipraveni na to zemřít… Krev z dívčina hrdla se s chtíčem vpíjela do bělostného polštáře, bezvládné tělo muže se ihned potom, co uvolnila smyčku, svezlo k dívčině hrudi.
Pozvedla obočí a bez zájmu se obrátila k lavoru, u kterého stála křišťálová karafa s vodou. Pozvedla křišťál a sledovala jak voda smývá z břitvy krev stejně rychle jako z jejích rukou. Tiché šplouchání ji pomalu vracelo do reality, vnímala zvuky, které utichly, vůně, jenž se smísily s vůní krve a barvy, jež poletovaly kolem s nádechem smrti. Vnímala to všechno jako obyčejnou součást…
Smyla krev z rukou, do mosazné krabičky vrátila strunu a otočila se do pokoje, teprve teď viděla všechen ten přepych, který ležel kolem ní. Saténové baldachýny, bělostné hedvábí pokrývek, otevřenou šperkovnici, která se leskla ve zbytcích plamenů z krbu. Všechno si to mohla vzít, jenže ona to nepotřebovala, její odměnou byla jejich smrt. Bez sebemenšího zapření došla k oknu a otevřela ho, do místnosti vlétl studený podzimní vítr.
Odvrátila se od okna a zasedla do vyřezávaného křesla, rukou, ve které nedržela břitvu, zašmátrala v batohu a vytáhla červené jablko. Pohodlně se usadila a tak, jako předtím čepel projela skrz kůži, razila si cestu jablkem. Mlčky seděla, pojídala jablko a poslouchala praskání ohně.
Z poklidného nicnedělání ji vyrušil zvuk přicházející od dveří. Téměř neznatelné pošoupnutí a ve škvírce se objevila bílá hlavička kočky. Stvořeníčko věnovalo letmý pohled těm dvěma, kteří se stále ve smrtelné křeči objímali, a poté s tichými kroky doběhlo až k ní. Jedním skokem se jí ocitla v klíně, s mňouknutím na ni obrátila své žluté oči. “Nejsou krásní, Bílá? Tiší, oddaní…“ Její rty se neznatelně pohnuly a vykouzlily tak možný náznak úsměvu. Pohladila kočku a opatrně ji položila na zem, sama vstala a pár kroky se dostala až ke dveřím, během chůze zastrčila břitvu do vaku.
Zastavila se těsně přede dveřmi a nedojedené jablko položila na skříňku, hned vedle lavoru, v němž se smísila krev s vodou. Poslední pohled bez váhání směřoval k těm dvěma, jen přikývla. Stejně neslyšně jak přišla, tak i odešla. Zavřela za sebou dveře následována bílou kočkou, jejich kroky byly stejně neslyšné, kladeny se stejnou grácií. “Nezabila jsem je já, Bílá. Jsem jen prostředník, já dělám jen svou práci.“ Obě sešly po schodech dolů, ven na temnou ulici… Byla stejně tichá a klidná jako předtím. “Dělám jen svou práci…“ Slova se s větrem roznesla městem, nebyla obhajobou, nebyla lítostí, nebyla ani konstatováním… byla jen prostým nic, které se pomalu snášelo na opilce vracející se z krčem domů, na její přítomnost je upozornilo jen to jemné mravenčení v zádech, kde nic, tu nic…
 

Komentáře, názory, hodnocení

Eygam - 11. prosince 2008 00:12
upr84.gif
Je to vážně dobrý. Jen se mi zdálo, že používáš na takovym prostoru moc přirovnání k milování, jako u tmy a kliky. Možná je to schválně a možná ti to prostě v tu chvíli napadlo a dál jsi nad tím neuvažovala.
No a taky tam bylo dost úletů s čárkama.
 
Sargo - 10. prosince 2008 10:27
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Je to docela dobře napsané, i když občas je obraznost na úkor logiky - proč by měla cítit nějaké zapření, když jde otevřít okno? Taky jsem nepochopila způsob, jakým zabila oba najednou. O jablku již řeč byla... nesedí tam.
Není to můj styl, ale svého druhu je to dobré a když budeš psát víc, než zmiňuješ v anotaci, bude to časem hodně kvalitní ;-)
 
Eithné - 05. prosince 2008 11:17
dub2857.jpg
Hodně atmosférické a hodně vizuální, děj je tam potlačen právě na úkor obrazů. Je to napsané dobře, ačkoliv to - pravda - nijak extrémně neoslovilo.
Vadila mi tam ta chvíle s tím jablkem. Ohrané, klišé! Každý pořádný vrah se po vraždě zakousne do jablka a je-li od krve, tím lépe. Bylo to tady už tisíckrát a ještě tisíckrát bude, tím už nelze dílo ozvláštnit nebo prohloubit prožitek. Tady to už jen vadí konotacemi na díla jiná a známější, kde je tento motiv užitý taky.
Ale až na tenhle detail je to dobré ;-)
 
PsychoP - 05. prosince 2008 07:43
falling8927.jpg
Truhlář nepracuje s mosazí. Od toho je kovář :o)

Ale jinak pěkné. Jen mě to až tak extrémně neoslovilo.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.079066038131714 sekund

na začátek stránky