Andor.cz - Dračí doupě online

Tmavá Praha, Faustův dům,
v něm na stoličce lebka.
Náhle rána, Faust se lek,
div, že neskolí ho pepka.

To však Mefisto ve dveřích,
jen si načasoval vstup
a s lehkostí svou zkaženou
vší silou na práh dup.

Faust se vzteká, soptí, heká,
lebku bere do rukou.
Chce jí mrštit po tom čertu,
vem jí on i s zárukou!

Lebka letí, ďas se směje,
ostatek chytá do dlaně.
„Drahý mistře, nač tak příkře,
dnes si nejdu pro daně.“

Faust si sedá, k němu satan,
lebka klesá k podlaze.
Jak tak padá, tak si vzdychne,
ač to nemá v povaze.

„Ale ďáble! Pandoktore!
to má být úcta k šlechtici?
Nejsem kmánem, ač dnes
dělám těžítko v sednici.“

Doktor a též pokušitel,
hledí do důlků,
není totiž běžné slyšet,
mluvit ozdůbku.

„Co tak koukáš, drahý mistře,
byl jsem velkým pánem!
Než mě jako nějakou lůzu
srazil k zemi kámen.

Byl jsem děkan vyšehradský,
knížecí pravá ruka,
než jsem zjistil s překvapením,
co jsou to smluvní muka.

Měl jsem smlouvu tuhle s pánem,
co si říká Mefisto,
netušil jsem tehdy ale,
že chodí najisto.

Zbýval mi sotva půlrok žití,
když přišel prvně ke mně.
Jeho hlas byl zlatý plamen
a tvářil se fakt temně!

Prý uchrání mě před čepelí,
před šípem, před morem.
Koho by tehdy napadla,
smrt ztvrdlým bramborem?

Podepsal jsem krví svojí,
bez mnoha otázek,
a za půl roku k hlavě letí
mojí oblázek.

To byl můj konec pane doktor,
a nebude-li ti to vadit,
dejte si čerta velký pozor,
co vám teďka budu radit!“

Náhle lebka pevně ztichne.
Tam kde stála, hle jen díru.
A čert náhle skromně hledí
v ústech s dýmkou k svému dílu.

„Odpusť mi mou nešikovnost,
v slabém svíce svitu
zdá se, že jsem omylem ti,
zničil rekvizitu.

Však poustoupil už čas nám trochu,
přejděme tedy k věci.
jde o dodatky ke smlouvě
co jsme si domluvili přeci...“