Andor.cz - Dračí doupě online

„Je tomu už 58 let, co jsem se narodil a co jsem poprvé spatřil stěny Gnomereganu. Kdybych už tehdy vnímal své okolí, určitě bych byl jako každý nový návštěvník ohromen vysokým stropem ztrácejícím se v mlze a světlomety, které našemu národu nahrazovaly sluneční svit. Za zdmi tohohle technologického zázraku jsem žil po dlouhou dobu se svým otcem. O matce nic nevím, můj táta mi řekl, že prý nás opustila a vydala se ven. Ven do krutého světa mezi orky a lidi, o jejichž válkách jsem mohl slyšet vyprávět potulné obchodníky, co k nám zavítali.“

„Výchovu jsem si musel jaksi zaopatřit sám. Můj otec neustále byl schovaný ve své kanceláři a cosi plánoval. Dříve jsem si myslel, že můj otec plánuje další ze skvělých vynálezů a kreslí jeho schémata. Čas vše odhalil. Taťka byl sice skvělý technik a mnohé mě naučil, ale jeho plánovaní mělo daleko jiný cíl, než sestrojit nový prototyp policejního robota. Myslím, že tátovo jméno mluví za vše - Mekgineer Thermaplugg, zrádce a nový pán radiací zamořeného Gnomereganu. Po celou dobu, co můj otec osnoval spiknutí, tak já jsem mezitím trénoval se zbraněmi. Mým vzorem byli vojáci. Nikdy jsem si nenechal ujít jejich přehlídku a nebo cvičení. Skrýváním poblíž kasáren, abych mohl sledovat brance, jsem trávil většinu svého času. Ale přišel zvrat. Nechtěně jsem se pomalu ubíral jinou cestou. Tu jsem něco ukradl, tam jsem zase něco poničil a dokonce jsem i vraždil. V noci, když spal. A nelituji toho, špatně se to popisuje, ale byl to nádherný pocit a o to nádhernější to bylo, když se nepřišlo na pachatele. Případ se časem promlčel a žádné důkazy se nenašly. Mezi lidmi se ale šuškalo příliš často moje jméno. Mě to ale nevadilo, byl jsem dokonce i rád. Moje jméno se stalo známým a to se mi líbilo.“

„Být zavřený v hlavním městě gnómů mne už přestávalo bavit. Chystal jsem se uprchnout po vzoru své matky. Otec by si toho stejně, myslím, ani nevšiml a já bych konečně mohl spatřit venkovní svět. Od potulných obchodníků jsem slýchával o legiích nemrtvých a démonů kdesi daleko na severu. Už tu noc jsem chtěl prchnout a nechat se naverbovat do armády proti Pohromě nemrtvých, ale celý plán se mi zvrtl. Ve městě nastal chaos. Výkřiky o invazi gnolů. Z toho dne si pak ještě pamatuji obušek opisující dráhu k mé hlavě a pak tmu. Probral jsem se v malé neosvětlené místnosti. Byla tam zima, já měl hlad a žízeň a do toho mě ještě tak strašně třeštila hlava.“

„Čas plynul opravdu pomalu. Abych nezešílel, žongloval jsem poslepu s kamínky, co jsem nahmatal na zemi. Už mi bylo jasné, že jsem ve vězení. Nebyl jsem si jistý, ale za co. Po neskutečně dlouhé době se otevřely vrata. Dovnitř vešlo několik postav, popadly mě a odnášely někam dlouhou chodbou. Špatně jsem si teď zvykal na náhlé světlo a vidění jsem měl pořád ještě rozmazané, dokonce ještě tehdy, když jsem byl přivlečen do nějaké kanceláře a vmáčknut do židle. Proti mně přes stůl seděla další postava. Ještě jsem pořádně neviděl, ale postavu jsem zaručeně poznal podle hlasu. Byl to Mekkatorque – král všech gnómů. Docela stručně mi vysvětlil moji situaci.
Podle něj jsem byl skoro 3 roky v hibernačním stroji a až před několika dny od našeho setkání mě přesunuli kvůli výpadku energie do zdejší cely. Prý jsem měl být použit jako rukojmí. Chtěli mě vrátit otci za cenu, že se vzdá Gnomereganu a navždy jej opustí. Otec nepřijal a proto byl Mekkatorque donucen vypustit radioaktivní odpad do prostor města a stáhnout se do Ironforge. Gnómský král měl však se mnou v ten den, co jsem byl vyveden z vězení, už jiné plány.
Slíbil mi svobodu. Mělo to však své „ale“. Protože jsem byl už plnoletý (55 let), musel jsem se nechat zverbovat do Alianční armády na místo sabotéra a dále pak jsem se musel navždy vzdát svého jména a zvolit si jiné. Nějaké, které neprozradí nic o mojí minulosti. Ptal jsem se proč. Proč mě najednou pouští na svobodu jen s těmito podmínkami, proč mě nenechá zavřeného nadosmrti? Na to, co mi odpověděl, nezapomenu. Mekkatorque se usmál a řekl: „Já, na rozdíl od tvého otce, mám k tobě slitování!“ Došlo mi, že můj otec mě škaredě zavrhl. Vzdal se mě a bylo mu jedno, jaký osud mě stihne, zradil mne a zklamal. Zatoužil jsem po pomstě. Po krvavé pomstě. Na královu nabídku jsem kývl.
Teď se jmenuji Prcek!“

Malá postava splývající se stíny zamořeného města založila právě dopsaný list do obálky. Za chvíli jedinou stopou po postavě byla právě ta obálka. Zůstala položená na mrtvole obrovského stroje s gnómem v kabince. Zkušený zeměpisec by určitě tohle město poznal. Dřívější útočiště gnómů – Gnomeregan.