Andor.cz - Dračí doupě online

„V každé kultuře se nějaké číslo považuje za posvátné. U Keltů to bylo číslo tři a všechny jeho násobky. Nejdůležitějším z násobků tři byl jeho trojnásobek – přirozené násobení sebou samým – číslo devět.“ Oskar naslouchal Davidovým slovům a v duchu přemýšlel, kam tím vlastně směřuje.
„Devítka nebyla jen přirozeným součinem třikrát tři, ale také číslem, které se mohlo vždy jakoby kouzel vracet zpět do sebe a jako takové se stalo symbolem tvořivé síly a energie. Je v mnoha kulturách spojována s tajemstvími Měsíce, neboť se vrací k sobě stejně jako Měsíc, ať se s ním jakkoli manipuluje.“
„Hm, a co to znamená?“ otázal se Oskar nechápavě. David otevřel jakýsi tlustý spis papírů, jenž podle vzhledu musel ležet na jednom místě hodně dlouhou dobu.
„Když jsem se na základě tohoto čísla probíral naším archivem, našel sem něco hodně zajímavého.“ Oskar se naklonil ke spisům.
„Zjistil jsem, že v Československu operovala dříve náboženská sekta, která jako svůj symbol používala právě devíticípou hvězdu. Její členové si říkali Probuzení.“
„Probuzení?“
„Jo, tihle lidé věřili, že jsou předurčeni k tomu, aby vládli světu.“
„Jistě, jak jinak,“ okomentoval to pohrdavě Oskar.
David pokračoval: „První zmínka v našich záznamech o Probuzených je ze sedmdesátých let. Někteří její členové byli minulým režimem stíháni za nezákonné hromadění majetku a finanční podvody. Každopádně po revoluci už o nich není v archivu téměř žádná informace, až na incident z roku 1993, kdy došlo k hromadné sebevraždě několika sektářů i s jejich rodinami. Podle všeho se dobrovolně otrávili plynem.“
„Víc toho nemáme?“ otázal se Oskar. David zakroutil hlavou.
„A ty si myslíš, že to nějak souvisí s vraždou?“ David se na okamžik zahleděl z okna. Venku pořád lilo.
„Myslím, že je to jediná stopa, kterou máme,“ potvrdil.
„Jsou zde jména několika vůdčích osob sekty, Zdeněk Šimáč, Bedřich Revay, Vilém Misík. Bohužel jsem zjistil, že většina je už dlouho po smrti, nebo se neví o jejich současném bydlišti, tedy až na…“ David ukázal zprávu svému parťákovi.
„Marika Urbánková. Dosud žije poblíž Prahy. Ta ženská byla mezi podezřelými. Dokonce byla v osmdesátém osmém obviněna z vraždy svého manžela, který rovněž patřil k sektě. Nakonec byl případ uzavřen jako zabití v sebeobraně. Neodseděla si jediný rok,“ Oskar zamyšleně mlčel a jeho husté obočí se mračilo.

***

Marika Urbánková patřila ke společenské smetánce a po svém zesnulém manželovi, Kamilu Urbánkovi, získala veškeré vlastnictví stavebních podniků DSP Domažlice. Její jmění se pohybovalo řádově v desítkách miliónů korun a jakožto bezdětná vdova bez blízkých příbuzných vlastnila většinu akcií nad mnoha dalšími firmami s menší důležitostí, ale i tak velmi slušnými zisky.
Místnost byla honosná, ostatně jako celý zbytek vily. Pracovna paní Urbánkové, kam byli David s Oskarem zavedeni služebnou, aby na ní vyčkali, působila až mystickým dojmem. Bylo zde poměrně šero, velká okna v přízemí totiž směřovala do zahrady, která působila jako husté strniště lesního porostu. Místnost byla vyzdobená mnoha krásnými obrazy, honosným lustrem i nádherným nábytkem. V rohu byl dokonce i krb, momentálně však vychladlý. Očividně starožitný. Vše v místnosti bylo pečlivě uklizené a přesně uspořádané s přehnaným puntičkářstvím. Oskar prostory srovnával se svým prostým panelákovým bytem na Chodově a nemohl si v duchu odpustit několik vulgárních výlevů na adresu boháčů.
Na krbu si David povšimnul fotky - portrétu asi třicetiletého muže, velmi hezkého. Oblečen byl ve vojenské uniformě, usmíval se.
„Můj otec,“ pronesl znenadání do ticha ženský hlas.
David i Oskar se jako jeden muž otočili ke dveřím. Byla v nich Marika Urbánková, stará drobná žena, na krátko sestřižených rezavých vlasů a ledově modrých očí. Oblečená do velmi elegantních šatů černé barvy. Seděla na invalidním vozíku.
Oba muži se na sebe překvapeně podívali, žena však neotálela a vjela na elektrickém vozíku do pracovny přímo k mladému detektivovi a zastavila se až před fotografií muže. David jí odhadnul něco kolem pětašedesáti let.
„Za druhé světové války byl pilotem v Britském válečném letectvu u R.A.F. V roce 1942 ho sestřelili někde nad Francií,“ pravila pomalu žena s lehkou nostalgií v hlase, hledíc na fotografii.
„Neobyčejně výjimečný muž. Nikdy nic nevzdal.“
„Ehm, ehm, paní Urbánková,“ oslovil jí poněkud neobratně Oskar, „jsem detektiv Oskar Černý a toto je detektiv…“
„Vím kdo jste,“ pravila najednou s překvapivým chladem žena a otočila se čelem k oběma mužům. David si nemohl nevšimnout jak se její tvář během jediného okamžiku proměnila. Na ženu její věku byla přísná a až překvapivě tvrdá. Zdálo se, že četné vrásky v jejím hubeném obličeji s propadlými tvářemi se ještě více prohloubily.
„Co by jste ode mě potřebovali, pánové?“ řekla přímo a bez zbytečného otálení.
„Tedy,“ začal rozpačitě Oskar, „dnes v nočních hodinách došlo k vraždě.“ Starší detektiv vyndal fotku a ukázal jí ženě.
„Znáte tu dívku?“
„Měla bych?“ otázala se bezbarvě Marika, aniž by se na fotografii podívala. Oskarův pohled na kratičký okamžik zabrouzdal k Davidovi.
„To znamená ne?“ ozval se David.
„Ne, nikdy dřív sem jí neviděla,“ potvrdila stará žena.
„Můžete si jí prohlédnout lépe, třeba…“ začal neodbytně Oskar, ale opět byl přerušen tím chladným tónem v ženině hlasu, jež pro tentokrát ještě více přidal na důrazu: „Detektive, možná na to nevypadám, ale jsem velmi zaměstnaná žena, proto bych ocenila kdyby jste mluvil k věci.“ Oskar zandal fotografii zpět do náprsní kapsy své bundy a pravil: „Víme, že jste byla před lety členkou sekty, jejíž členové si říkali Probuzení. Co nám k tomu můžete říci?“
David pozoroval každý pohyb, každou mimiku v ženině tváří, ale nedokázal rozeznal vůbec nic. Marika Urbánková seděla ve svém invalidním vozíku vyrovnaně a s naprostým klidem, její obličej se spíše než člověku podobal kamenné tváři sochy. I přes to, že na první pohled působila křehce, nyní David věděl, že pravda je opakem. Cítil z ní velkou vnitřní sílu a nepochyboval, že nejen pro sloužící je Marika tvrdou autoritou, která nepromine jedinou chybičku.
„Za svůj život jsem udělala víc než jednu chybu, detektive,“ začala Marika, jako kdyby vážila každé slovo, které řekne, „Probuzení byli tou největší. Lituji některých svých činů, ale věřte, že sem za ně zaplatila vysokou cenu,“
„Považovali jste se za proroky?“ zeptal se Oskar.
„Ani ne tak za proroky, jako spíš za vyvolené. Věřili jsme v sílu a rovnováhu přírody. V naší společnou a jedinou Matku Země. Sektu jsem však opustila v devadesátém druhém roce.“
„Co se tehdy stalo?“ pokračoval v otázkách Oskar.
„Uvnitř organizace to již delší dobu vřelo, členové se rozdělili do dvou znepřátelených protipólů. Od původních cílů se oddělila frakce, která vyznávala poněkud… radikálnější kroky v uskutečnění našeho poslání. To se samozřejmě znelíbilo mnoha lidem. Tato skupina se postavila proti všemu co Probuzení budovali po dlouhé roky. Převrátili jejich víru, přesvědčení a zničili vše o co tak dlouho usilovali.“
„Co to bylo?“ vnesl se opět do rozhovoru David. Marika na mladšího z mužů pohlédla zkoumavým pohledem, jako kdyby ho hodnotila. Nebylo to vůbec příjemné.
„Pochopit proč jsme tu a co máme vykonat,“ řekla tajemně, „víte, my všichni jsme věřili tomu, že jsme předurčeni k něčemu velkolepému. Něčemu, co ovlivní životy všech lidí na celém světě. Věřili jsme, že dokážeme změnit svět k lepšímu, k návratu a ke ctění vyšších hodnot, tak jak tomu bylo dříve po mnoho a mnoho generací,“ Marika se na okamžik zasněně odmlčela, „bláhová představa, ale naše odhodlání bylo silnější. Později jsem pochopila, že stejně jako mnoho jiných, žijeme jen ve snu, který nelze naplnit,“ Marika se jakoby probudila ze zamyšlení a opět její tvář ztvrdla.
„Opustila jsem dřívější život, falešné myšlenky a osvobodila se.“
David si najednou povšimnul uvnitř jedné skříně velké knihy v černém přebalu. Na rozdíl od ostatních knih, tato ležela v knihovně neúhledně, jako kdyby ji tam narychlo někdo položil a nestačil jí založit mezi ostatní. Na hřbetu stálo zlatým písmem: Hledání nadpřirozena
„Zajímáte se o esoteriku?“ otázal se mladší detektiv zkoumavě hledíc na knihu.
„Nijak zvlášť,“ odvětila chladně žena.
„Mohu?“
„Jistě,“ kývla nuceně.
Oskar nechápavě civěl na Davida, který si začal prohlížet stránky velké knihy.
„Řekněte mi, paní Urbánková,“ pokračoval nakonec, „víte, kdo by mohl být ten vrah?“
„Kdybych to věděla, už bych vám to dávno řekla,“ odvětila žena na vozíku.
„Myslíte, že tu dívku mohl zabít někdo z Probuzených?“ nevzdával to Oskar.
„Probuzení se rozpadli, detektive, skupina již neexistuje,“ odvětila chladně, „tu dívku však mohl zabít někdo, kdo stále věří v jejich ideály. Kdo se cítí být… vyvolený.“
„Proč zabíjí? Proč takto rituálně?“
„Chce na sebe upozornit? Přilákat pozornost? Jak to mám vědět?“ odseknula.
„Používala sekta… řekněme, pohanské rituální praktiky?“ zkusil to jinak.
„Ano, pravdou je, že do značné míry vycházeli Probuzení z keltského panteonu a učení, zůstává však otázkou, co si pod tím člověk představí, detektive. Rozhodně jsem vždy praktikovali svou víru v mezích zákona, pokud se ptáte na toto.
Pokud je to všechno, pánové…“ odvětila po odmlce.
„Ano. Jistě. Děkujeme za váš čas. Už vás déle nebudeme rušit,“ Oskar kývnul na Davida. Mladší k mužů vrátil knihu na své původní místo a vydal se za odcházejícím parťákem.
„Těmi vraždami,“ řekla znenadání Marika, „vám vrah říká, že se vás nebojí. Že je skutečně oním vyvoleným, který může rozhodovat o tom, kdo bude žít... a o tom, kdo zemře. Může měnit svět.“ David si povšiml lesku v jejích očích. Na okamžik si Mariku Urbánkovou představil jako přísnou královnu sedící ve svém trůně, z něhož vládne nemilosrdnou rukou všem svým poddaným. Ta představa ho pobavila i překvapila zároveň.
„Mohu mít osobní dotaz?“ podíval se ženě do očí.
„Prosím,“ řekla chladně Marika.
„Co se vám stalo?“ a pohlédl při tom na invalidní vozík.
„Autonehoda,“ odvětila pohotově Marika.
„Děkujeme a nashledanou,“ odvětil mladší z kriminalistů. Oba muži opustili pracovnu.

***

David nevěděl proč, ale měl pocit, že význam a obsah té esoterické knihy byl pro Urbánkovou větší, než jak se ve skutečnosti tvářila. Stále mu to vrtalo hlavou, až se nakonec rozhodl navštívit městskou knihovnu a její obsah probádat. Nevěděl, jestli to k něčemu bude, ale zvědavost mu nedávala na výběr.
Publikace v knihovně skutečně byla. Kniha Hledání nadpřirozena, se ve větší míře zabývala pátráním po takzvaných „energetických“ oblastech ve Střední Evropě a to i v Čechách a na Moravě. Takovými místy byli například Obří hrad na Šumavě, či hora Říp. Touto energetickou oblastí, velmi zjednodušeně, mnozí lidé, ať už od prastarých filosofií, náboženství, až po kulty a hermetické řády současnosti, věří a pracují s pojmy éter, Gaia, bůh a vše znamená totéž. Že celou naší existencí, časoprostorem prolíná jistá síla, určitý aspekt, jenž je tu silnější, tu slabší a z něhož je možné čerpat. Jeden z mnoha nejmenovaných autorů v knize přednášel teorii, která říkala, že existují určité energetické body, kde se tato síla kumuluje a práce s ní je tam mnohem jednodušší. Jedním z významných míst v Čechách bylo podle jeho názoru i na hradě Houska. Tato stavba stojí uprostřed Dubské pahorkatiny nedaleko České Lípy. Podle nejnovějších poznatků, vyplývajících z archeologického průzkumu, byl hrad založen ve 13. století Přemyslem Otakarem II. Podle legendy se na tomto hradě nachází brána do pekel.
Každý trochu vnímavější člověk zde pocítí cosi, co možná nedokáže definovat a pojmenovat, jedná se třeba o určitou nevolnost, pocit radosti, smutku strachu, či jinou velmi silnou emoci. Teorie se opírala o to, že centrum tohoto uzlu je právě přímo pod hradem a díky tomu má tento stavební komplex obrovský energetický potenciál.
Tento fakt, podle autora, dřívější civilizace cítily mnohem lépe a více, a také s ním dokázaly pracovat a využívat ho. Ať už to byli Keltové a jejich druidští kněží, slovanští šamani, či jiná kulturní etnika. Každopádně to byli lidé, kteří dokázali tyto síly využívat a tento akumulátor použít a otevřít tak třeba bránu do jiných světů vnímání. Tato brána je na Housce otevřena natolik, že dovolí relativně jednoduché prolínání obou světů, včetně návštěv z obou stran.
Řada lidí touží získat toto ztracené vědění, tajné učení. Mnoho z nich ve ztracených myšlenkách dávných Mistrů tak doufá v naplnění svého života… Neboť brána světa zázraků se může otevřít pouze tomu, kdo hledá.

David zavřel knihu a odložil jí zpět do regálu. On sám nepatřil k lidem, které by podobné myšlenky nějak přitahovaly, či inspirovaly, natož nadchnuly. Byl racionálně založený typ člověka. Věřil jen tomu, co viděl, co slyšel a s čím se mohl hmatatelně vyrovnat. Jeho neobyčejné zaměstnání ho dennodenně nutilo pracovat s fakty a důkazy. Nikdy ho nic nepřesvědčilo o tom, že by to mělo být jinak. Proto bylo čtení Hledání nadpřirozena dost složité pochopit. Nevěřil v žádnou vyšší sílu, která by řídila tento svět. Věřil ve schopnosti jedince, v sílu člověka. To podle něj utvářelo historii lidstva a s ní související věci. To lidé vytvářejí dobro a zlo na tomto světě, ne Bůh.
Po hodinovém přemýšlení nakonec došel k závěru, že Marika Urbánková rozhodně není tím člověkem, za kterého se vydává a možná, že všechno v tomto případu souvisí právě s její osobu. Jenom pořád nevěděl jak, zatím. S těmito myšlenkami opustil ve večerních hodinách pražskou knihovnu a vydal se konečně domů.