Andor.cz - Dračí doupě online

Dívka se posadila na posteli a zastřeným pohledem se rozhlédla, aby si uvědomila, kde to vlastně je. Prouzení bylo bolestné, stejně jako posledních pár dní, možná měsíců, let, přestala to počítat, už ani to nemělo smysl. Čas byl důležitý, ale ne pro ni. Nebylo ráno, tím si mohla být jista při pohledu na nástěnné hodiny, jež před pár minutami odbily šest hodin. Čas se stal důležitějším. Opláchla si obličej a následně umyla celé tělo v lavoru u nočního stolku, poté se začala oblékat, nikam nespěchala, tuto činnost si náležitě vychutnávala. Nejdříve košilku, rudou, jasně dávající najevo, kým je, poté halenu, hedvábnou, snad ještě krvavější a na ni korzet, černý jako uhel, s ním si pak musela dát největší práci. Nyní zbývala již jen spodnička, sukně, punčošky a střevíčky, to vše v černé barvě. Vlasy si učesala do jednoduchého, ale přitom velmi efektního drdolu a tvář lehce dozdobila líčidly. Nyní byla připravená. Hodiny odbily sedm hodin a hudba v sále začala hrát. Bylo na čase převzít svou roli. A právě v té chvíli byl pro ni čas vším. Zhluboka se nadechla a vešla do sálu.

***

Když ji uviděl, zůstal jako opařený, snažil se popadnout dech, leč srdce mu to nedovolovalo, bilo jako na poplach, snažilo se vyskočit z hrudi a to vše jen kvůli dívce, jež se objevila ve dveřích. Měl chuť vykřiknout, zastavit její půvabnou chůzi, vrhnout se jí k nohám a prosit byť o jediný její úsměv, dotek, polibek? Netroufl si však, nemohl, jeho rámě tížila ručka jiné, neméně krásné dívky, jež jej každým okamžikem stahovala hlouběji a hlouběji. Chtělo se mu křičet, ale nemohl. Zapomněl dýchat, ale nezemřel. Narostla mu křídla, ale nemohl letět. Dívka vedle něj se na něj usmála, ale on si nemohl vzpomenout ani na její jméno. Znal ji roky, byli zasnoubeni a přesto, přes to vše v tomto okamžiku věděl, že jeho srdce už jí nepatří. Musel znát jméno krásky v rudém. Musel! Posadila se vedle krále, to mu vyrazilo dech.
„Říká si Desire, nepřijde ti to troufalé, drahý? Je královou milenkou. Prý ji nedávno požádal o ruku. Vždyť to je proti všem zákonům naší země!“
Dívka vedle něj sršela záští, ale řekla mu její jméno a on byl šťastný.
„Desire!“ zašeptal tiše a usmál se sám pro sebe.

***

Posadila se vedle krále a vzdychla, slyšela onen šum, jenž se ozval sálem v okamžiku, kdy otevřela dveře. To bylo to, co ji vždy děsilo, ale přinutilo ji držet masku s úsměvem stále, neboť jinak by byla ušlapána. Nebylo to pro ni lehké, ale nikdo jí to ani ulehčit nechtěl. Pro ně byla kurva, pro krále Desire a sama sobě? Sama sobě byla tou nejhlubší špínou. Ptal se jí však někdo, zda si může vybrat? Stala se královou kurtizánou a brzy bude jeho ženou, právoplatnou dědičkou a matkou jeho dětí. Vzdychla, když si uvědomila, že za ty tři dlouhé roky ještě jeho potomka pod svým srdcem nenosí. On zklamán nebyl, stále doufal, ona se již nadějí vzdala. Cukla sebou, když ji král vzal za ruku, pak se však na něj zářivě usmála a se zájmem sledovala divadlo, jež sama každý den hraje – život u dvora. Spatřila muže, jak se důvěrně nakláněl k rozkošné blonďaté dívence, ale jeho pohled byl upřen na ni. Pohled, jež tak důvěrně znala. Pohled, jež patřil králi. A pak pochopila, kým onen mladík je. Ztracený syn se vrátil domů. Při této myšlence omdlela.

***

Král nervózně přecházel po pokoji, každý jeho krok byl spojen s větším a větším zoufalstvím. Tvářila se, že spí. Věděl to on, věděla to ona. Děsilo jej to. Konečně se pohnula. Téměř vykřikl a vrhl se k posteli, pevně svírajíc ve svých horkých dlaních její drobnou ručku studenou jako led.
„Jsi... jsi nemocná?“
Dostal ze sebe s obtížemi a ona se slzami v očích zavrtěla hlavou, uvědomujíc si tu palčivou bolest v podbřišku. Zmohla se jen na krátké vzlyknutí a podívala se na konečky prstů potřísněné krví. Krví jejich nenarozeného dítěte. Zalapala po dechu a začala křičet, tak nelidsky, zoufale. Nechápal, co se děje, do okamžiku, než odhrnul pokrývku, aby ji vzal do náruče a sehnal lékaře. Pochopil možná až příliš rychle. Vyděšeně vzlykl, položil ji zpátky do postele plné krve a beze slova odešel. Ona se probudila v okamžiku, kdy k ní promlouval doktor. Nedokázala přestat plakat. A on mluvil tak chladně, tak nelítostně, s tak škodolibou radostí, až ji to děsilo. Měla dát králi následníka, místo toho bude navždy zatracena.

***

Uteklo několik měsíců, král se stále nevzpamatoval z rány, kterou mu zasadil osud a nevědomky i jeho vlastní syn, o jehož přítomnosti sice již věděl, ale stále ji ignoroval, stejně jako fakt, že má vůbec ještě nějakou manželku. Tolik si přál, aby dnes mohl třímat v náručí svého syna, pravého následníka trůnu a ne toho bastarda, jež se sice pyšní jeho jménem, ale těžko říci, zda je opravdu jeho. Žena, jež měla tu drzost se nazývat královou milenkou uvítala mezi svými stehny kde koho a tak těžko říci, zda byl Lust opravdu jeho. Ovšem po tom skandálu, jenž ztropila, si nemohl dovolit vycouvat. Měl syna, jenž měl zdědit vše a přitom neměl nárok na nic. A měl ženu, jež mu to vše nyní umožnila. Nenáviděl ji za to a nenáviděl sebe, že to nechal dojít tak daleko. Rozzuřeně mrštil karafou toho nejlepšího vína o zeď a vyběhl ven, hledat útěchu v náruči jiné.

***
Přišel před pár dny. V noci, kdy jeho tvář halil příkrov noci. Zlehka ji objal a ona, v naději, že je to opravdu noc, se mu oddala. Jak kruté tehdy bylo probuzení. Probuzení vedle přesné kopie svého manžela, jen o dvacet let mladší, plné síly a mládí. Nedokázala říci druhou noc ne... a ani žádnou další. Byl to jejich svět, jejich život, jejich sen. Sen, jenž měl brzy skončit. Škoda jen, že nikdo z nich nic netušil. Zapomněli na žárlivost a na dívku, jež se s takovou hrdostí nazývala princovou snoubenkou. Bylo pro ni tak snadné se vetřít do královy postele, tedy, myslela jsem tím přízně, a nenápadně se mu zmínit o nočních návštěvách jeho syna u ženy, jež již dávno nesdílí jeho lůžko, stejně tak, jako o podezřele zakulaceném bříšku její výsosti.

***

Jeho reakce ji vyděsila. Stál před ní sám král, její manžel a s posvátnou úctou držel ruku na jejím dmoucím se bříšku. Zhluboka dýchala, snažila se uklidnit a zahnat slzy, jež se jí draly do očí. On se jen usmál a tiše a stále dokola opakoval:
„Dítě!“
A pak, po všech těch měsících ji objal a políbil. Podlehla, tak snadno, tak lehce. Byla jen jeho. Spokojeně se usmál a dál šeptal to jedno jediné slovo. Musel se zbláznit, ale jí to bylo jedno.
Důležité bylo, že je zase s ní a s dítětem. Když ji objal, chladně se usmál, ale to již nemohla vidět. Věděl, že konečně vyhrál nad Lustem. Bylo jedno, čí je dítě, ale pokud jej přizná za své a bude vychovávat, bude království v dobrých rukou a ten, jenž tolik toužil po trůnu, bude odsunut stranou. To dítě bude miláčkem všech. Bude králem! Znovu se usmál a jemně líbal svou ženu do vlasů, potlačujíc hysterický smích.